Friday, December 29, 2006

Sofoklés - Oidipús vladař

Divadelní drama se odehrává v Thébách, kde vládne král Láios se svou ženou královnou Iokasté. Vladaři se jednoho dne narodí syn Oidipus. Láiovi ale věštba předpověděla, že jeho syn ho zabije a posléze se ožení se svou matkou. Láios se tedy rozhodne Oidipa pohodit daleko v lesích.. Do Oidipových nohou dal Láios udělat dvě díry, aby mu mohli být nohy svázány. Osiřelého Oidipa se ale ujal korintský král Polybos a vychoval jej jako vlastního syna.

Když Oidipus dospěje a dozví se o hrozné věštbě, odchází co nejdál od svého "otce" Polyba, aby se tato věštba nemohla nikdy naplnit. Na útěku před svým osudem Oidipus zabije neznámého pocestného (který je samotným králem Láiem - to ale Oidipus netuší), se kterým se dostal do ostrého sporu. Poté se Oidipus dostává do Théb, kde rozluštil hádanku nestvůry Sfinx a nakonec se oženil s ovdovělou královnou Iokasté, se svou matkou. Osud tak dosáhl svého, aniž by to kdokoli z hrdinů dramatu tušil.
Za několik let zasáhne Théby morová rána, kterou seslali bohové jako mstu za nepotrestanou vraždu krále Láia. Z hrůzou se Oidipus dovídá, že oním vrahem je on sám a že jeho manželkou je jeho matka. Iokasté páchá sebevraždu a Oidipus se oslepí, aby nemusel pozorovat ty hrůzy, které způsobil. Dobrovolně tak Oidipus odchází do vyhnanství, aby naplnil kletbu, kterou on sám vyřkl na vraha krále Láia.

Tuesday, December 19, 2006

J. Nohavica - To nechte být

Písnička To nechte být je podle mého ta nejparvdivější, kterou kdy Jarek Nohavica napsal. Kdyby se všichni podle tohoto řídili, nikdo by netoužil po bohatství a moci. Každý by věděl, že to největší bohatství je on sám a všechno, co v sobě nosí. Každý z nás má totiž víc, než si myslí....

1. Auto i dům, postel i vzduch mi můžete vzít,
přitáhnout uzdu, otrávit pramen, přestřihnout nit,
obrat mě o všechno, chcete-li, můžete,
to, co však v sobě mám, to mi nevezmete,
to nechte být, to nechte být, to nechte být.

2. Všechny ty krásy, co jsem kdy poznal, ty v sobě mám,
závratě lásky i přečtené knížky i lidi, jež znám,
obrat mě o všechno, chcete-li, můžete,
to, co však v sobě mám, to mi nevezmete,
to vám nedám, to vám nedám, to vám nedám.

3. Šaty i chléb, světlo i čest, berte si vše,
i kdybych žebrák byl, budu mít víc, než myslíte,
obrat mě o všechno, chcete-li, můžete,
to, co však v sobě mám, to mi nevezmete,
to je jen mé, to je jen mé, to je jen mé.

Jarek Nohavica - Na stanici Jiřího z Poděbrad

Zase jsem skončila u Jarka Nohavici...Co bych na to řekla? Jenom asi to, že je to moc povedený text.

1. V metru na schodech vídáme se spolu,
já jedu nahoru a ona vždycky dolů,
vracím se z noční směny, ona jde na ranní,
oba jsme unavení a málo vyspaní
a schody jedou a nechtějí stát
na stanici Jiřího z Poděbrad.

2. Praha v šest hodin ještě sladce chrápe,
to jenom my dva blázni povinnosti chápem,
já dělám ve Škodovce a ona v trafice,
oba jsme černé ovce, dva kusy z tisíce,
a schody jedou a nechtějí stát
na stanici Jiřího z Poděbrad.

3. Pětkrát do týdne máme v metru rande,
jak se tak míjíme, jsme protilehlý tandem,
já vlevo, ona vpravo držíme madla,
ji čeká Rudé právo a mně už padla
a schody jedou a nechtějí stát
na stanici Jiřího z Poděbrad.

4. V metru na schodech, tam se dějou divy,
tam jsem se zakoukal do trafikantky Ivy,
v tom spěchu stačím jen říct "ahoj" a "dobré ráno",
neb líbat během jízdy je přísně zakázáno,
a schody jedou a nechtějí stát
na stanici Jiřího z Poděbrad.

5. Praha v šest hodin ještě sladce chrní
a my jsme milenci velice opatrní,
v průvanu na schodišti vlasy nám lítají,
neb všechny věci příští nás teprv čekají
a schody jedou a nechtějí stát
na stanici Jiřího z Poděbrad.

Sunday, December 17, 2006

Oddílové Vánoce na Tetřeví chatě

Stáli jsme na vlakovém nádraží a čekali, až se dostaví všichni. Na Tetřevky na Vánoce s námi jeli i Zbojníci z Osečné.

Zbojníky ovšem vezl na Tetřevky Tomáš autem, protože s sebou potřeboval schopné kluky na zatopení v kamnech a Zbojníci beze sporu šikovní jsou. Zbytek výpravy, tedy vlastně všichni účastníci z našeho oddílu s Oldou a Milanem od Zbojníků šel pěšky. Štolpichem.( Pro všechny, kteří neznají Jizerky : údolím Velkého Štolpichu vede turistická cesta....taková trošku strmější a trošku kamenitější. Touto cestou se dá dostat až na hřeben ...). Vlak nás zavezzl až do Hejnic, odtud jsme museli po svých. Byla již tma a my se popnořili do neprohlédnutelné černoty a do nepřekřiknutelného ticha Jizerských hor. S posledním pouličním osvětlením ve Ferdinadově skončila veškerá civilizace. Stopali jsme do kopce. Občas se ozvalo zoufalé " Au!", to jak někdo zakopl o kámen. V polobvině cesty jsme narazili na sníh. Sníh! A od posledního mostu přes Štolpich jsme šli už stálou sněhovou pokrývkou. Na Tetřevky jsme šťastně dorazili a najedli se . Večer nám byl na notebooku púštěn film Krakonoš a lyžníci. Co bylo potom, to asi nemusím říkat. Zapadli jsme do postelí a usli jasko nemluvňata.
Druhý den se začalo čištěním zubů u studánky. Voda byla studená, hodně studená. Po snídani se začalo s přípravami na slavnostní večeři. Zdá se to možná divné, ale on než člověk ozdobí stromeček, než přichystá stůl, než narovná cukroví, než zamete..tak to chvíli trvá. Nic méně do oběda bylo vše hotovo. Mohli jsme tedy jít na sedlo Holubníku a ozdobit tam stromeček pro zvěř. K tomu nám postačila pouze mrkev a provázek. Šli jsme tak zvaným Tankodromem. Šli jsme místy až pokolena ve sněhu a mě vůbec nevadilo, že mám mokré boty. To asi proto, že letos je sníh tak akorát na Sibiři. Sníh byl sice mokrý a těžký, ale co na tom scházelo. Potkávali jsme první běžkaře, sluníčko vylezlo nad obzor , který lemovaly modrobílé vrcholky Jizerek. Krása. Ozdobili jsme pěkný smrček mrkvičkami a šli jsme zpět. V chatě bylo teploučko. Pomalu se šlo obědvat. Tomáš se spolu se zbytkem dospělých rozhodli odvést auto na Šámalku, protože mělo přes noc sněžit a mohlo by se stát, že bychom se s autem, sic teréním nedostali pryč...Dospělí odešli, já si lehla a usnula..co dělali kluci, to netuším..Když jsem se vzbudila, hráli mikádo. Pak jsme si šli zahrát Bang..dlouho mi trvalo, než jsem pochopila oč vlastně jde. Začalo se stmívat, rozžehli jsme petrolejky. Žluté světlo zahalilo podkorví. Náhle se otevřeli dveře a hele...vrátili se nám vedoucí!! Započalo finišování příprav na večeři. Rozžehly se svíčky, na stůl jsme dali knedlíky a omáčku, na telíře citrón a brusinky s masem. Omyl...žádný kapr, ale divočák na šípkové omáčce. ....Krásně se nám zpívalo u kytary, krásně se povídalo...ještě krásněji se usínalo.
Dnes se jede zpět do omšelého bezesněhového Liberce. Nechce se mi, ale nedá se nic dělat a tak se kolem jedenácté vracíme Štolpichedm do Hejnic...tentokrát za světla...stříbrné buky tiše stály v té lesní splihlosti a Štolpich se stále stejně rychle dral dolů. Končí naše oddílové svátky, končí zimní jizerskohorská romantika....

Monday, December 11, 2006

Chameleon band

Další kapela...

Tyhle tři (čtyři) Pražáky jsem objevila na Majálesu Technické univerzity. Hráli na malém pódiu a nikdo netleskal a netančil...bylo to dost zvláštní. A mně se celkem líbili, tak jsem si koupila CD Ztráty nepočítám a začala se o ně zajímat víc.

Kapela mění celkem rychle svou sestavu, mám matné tušení, že přibrali i klávesistu. Možná taky toto způsobuje, že už hodně dlouhou dobu slibují druhou desku, ze které byly vypuštěny do éteru dva, tři songy. Jsem dost zvědavá, jak to dopadne a jakým směrem se budou dál ubírat.

Kluci hrají trošku ostřejší muziku, vhodnou pro páteční večer v narvané hospodě, kde se vyskáčete a setřesete ze sebe tíhu týdne.

A odkazy?
www.bandzone.cz/chameleon

Saturday, December 9, 2006

Ekofilm Nový Bor 2006

Tak jsem zažila další bezva akcičku...teda spíš jen já a hlavní vedoucí, protože zbytek nějak nedorazil. No což, je li jsem sami. Dorazili jsme do Nového Boru, úplně náhodou a bez velkého hledání jsme našli kino. Už u vchodu nás vítali na první pohled milí lidé. Pozvali nás dál a po chvíli nás uvedli do obrovského kinosálu...těch pár lidí se v něm úplně ztratilo. Během prvního snímku, se ale kinosál úctyhodně naplnil.

Začal program. Po krátké uvítací řeči byl puštěn první film. Jmenoval se Zemědělství bez traktorů (Oldřich Rychnovský, brtnice, 20 min.). Řeknu vám tedy, nechtěla bych pracovat v zemědělství v dobách, kdy neexistovali traktory a různá technika....on ani teď to není žádný med. Dalším snímkem byli Dotěrové ( animovaný, David Černý). Tento snímek nám vtipně a s nadsázkou přiblížil boj hlemýždě s komárem. Do dnešních dnů jsem netušila, jak bravůrně tito živočichové ovládají bojová umění :D. Následujícím snímkem, ketrý mě velice zaujal byl film Jerlín (Dominik Císař, 15 let, Kutná Hora), tento film se zabýval historií více než 145 letého stromu - jerlínu japonského v Kutné Hoře. Obdivuji chlapce stejně starého se mnou, jak bravůrně toto téma zpracoval.
Symphony off ( Adrian Kukal) bych nazvala spíše spotem. Ve třech minutách nám bylo představeno, co nám dává a co bere život ve městě a v jakém chaosu vlastně všichni žijeme. Působilo to sic trochu depresivně, ale jinak - k zamyšlení. Zajímavým dokumentem byl snímek Život zabité žábě ( Andrea Culková). Nastínil nám osud žab při přechodu přes komunikaci k rybníku a také osudy těch, kteří žábám pomáhají tuto cestu šťastně přežít. Po krátké přestávce následoval humorný film The Tačud Band: Hory (Dan černý, Ústí nad Labem) . Tento film mě také velmi zaujal, protože odrážel chování lidí k horám a ukazoval všem, přesně to, co by se dělat nemělo.
Papírna (loutkový), to byl zas příběh z továrny, kde se ze starých hadrů dělá papír. Víte, že by mě to nikdy nenapadlo? Dělat z hadrů papír? Velmi zajímavý byl dokmument o Kovářích z Podlíšťan (Roman Mazánek. Chrudim), který nám nastínil historii černého řemesla, škoda, že se dnes již téměř nic neková. Malinkaté odpočinutí od kovářů nám přinesl snímek Moucha ( animovaný, R. Stránská). Člověk vedl boj s dotěrnou mouchou a víte kdo vyhrál? Moucha . Vraťme se zpět ke kovařině s filmem Získávání železa, kde jsme se zase dozvěděli něco o získávání železa ve velkých hliněných pecích uprostřed louky a o úmorné práci pro kus surového železa.
Jetli tyto všechny dokumenty byli krásné, tak tenhle je ještě krásnější. Jmenuje se Tatry - Mistérium (P. Barabáš) a beze slov dokáže ohromit diváky. Působivé západy a východy slunce, nepopsatelné strmé stěny zahalené do závoje mlh a inverzí....prostě Tatry. Po tomto snímku nás čekala přednáška pana RNDr. Zdeňka Patzelta, ředitele NP České Švýcarsko. Mnoho toho nenamluvil, ale jeho autorské fotografie z Českého Švýcarska mluvili za něj. Příliš mnoho slov by je pokazilo...Po hodinové přestávce se nám představil Vor (loutkový). Vor vypráví o dvou trosečnících a lidské chamtivosti a také o tom, co by se všechno mohlo stát kdyby.....
Nyní do kinosálu vešel pan Steve Lichtag, autor mnoha snímků z vodní říše. Kromě jeho poutavého vyprávění nám promítl i film Prapodivný svět, film, který mě rozplakal. Nemám sílu ho vyprávět, nemám snad ani odvahu, protože nikdy nenavodím atmosféru toho filmu, nikdy nepopíšu ten hrozný dramatický okamžik, kdy člověk přijde a ničí...Jestli se k tomuto snímku někdy dostanete, neváhejte a zhlédněte ho.
A jsme u konce. Zbývají poslední dva filmy. Rok v kraji mokředů (Jiří Petr) a Lososí řeka Kamenice (Hugo Habrman). Oba filmy jsou si podobné. Mokřady vyprávějí, jak to chodí v třeboňských mokřadech a Kamenice zase vypráví svůj příběh a nejen svůj, také příběh lososů v ní.
Tak jsem vám krátce shrnula první ročník tohoto zatím nepříliš známého ekofestivalu. Chtěla bych říci, že na takovéhle akce by měl chodit každý...uvědomí si spoustu věcí a podívá se na sebe samého trochu jinak. Takže ekofilmu v Novém |Boru zdar a doufám, že se tam za rok sejdeme!

Jarek Nohavica - Dokud se zpívá

Tak tahle písnička, to je skvost. Jarek Nohavica je člověk, který zpívá pravdu, jde jen o to, jak si tu pravdu kdo přebere. Já mám Jarka pro tu jeho pravdu ráda, ač mi někdo může říci, že jsem staromódní a že to teď neletí. Vím, pravda byla vždycky nemoderní, ale já jí přikládám velkou důležitost. Proto než odsoudíte (nebo neodsoudíte) tuhle písničku, tak se nad ní nejprve zamyslete.

1. Z Těšína vyjíždí vlaky co čtvrthodinu,
včera jsem nespal a ani dnes nespočinu,
svatý Medard, můj patron, ťuká si na čelo,
ale dokud se zpívá, ještě se neumřelo, hóhó.
2. Ve stánku koupím si housku a slané tyčky,
srdce mám pro lásku a hlavu pro písničky,
ze školy dobře vím, co by se dělat mělo,
ale dokud se zpívá, ještě se neumřelo, hóhó.
3. Do alba jízdenek lepím si další jednu,
vyjel jsem před chvílí, konec je v nedohlednu,
za oknem míhá se život jak leporelo,
ale dokud se zpívá, ještě se neumřelo, hóhó.
4. Stokrát jsem prohloupil a stokrát platil draze,
houpe to, houpe to na housenkové dráze,
i kdyby supi se slítali na mé tělo,
tak dokud se zpívá, ještě se neumřelo, hóhó.
5. Z Těšína vyjíždí vlaky až na kraj světa,
zvedl jsem telefon a ptám se:"Lidi, jste tam?",
a z veliké dálky do uší mi zaznělo,
[: že dokud se zpívá, ještě se neumřelo. :]

Slzy do prázdnoty

Nic, ticho, prázdnota - tma, hvězdy samota.
Snad smrt líže záda, ne, to stesk ubijí.
Ubijí..duše pláče..
Vlhko v očích, slzy tiše padají...duše i oči pláčou.

Thursday, December 7, 2006

Místo pro přírodu

Máte rádi přírodu? Chcete se dozvědět něco víc? Tak právě pro vás jsem přidala do Oblíbených stránek nový odkaz Místo pro přírodu....

Všechny obrázka a animace pocházejí ze stránek www.mistoproprirodu.cz

Monday, December 4, 2006

Dobrá nebo špatná?

Tak jsem zas po dlouhé době napsala takovou básničku - nebásničku. Napsala jsem ji večer, byla všude tma a já zase přemýšlela. Nemohla jsem usnout, vzala jsme do ruky tužku a papír a tohle z toho vzniklo.....Tak nevím.

Víla
Tančilo na paloučku stvoření, tiché křehké stvoření.
Vzduch se tetelil, tráva voněla, stvoření vyplašilo motýla.
Je to motýl nebo květ? Je to snění nebo realita?
Je to pravda nebo lež? Běž si, vílo, jen si běž.
Utíkej skrz mou hlavu, utíkej mnou stále dál a dál....
Zastav se teprve, až najdu sama sebe, až bez poskvrny bude zas mé nebe.

Sunday, December 3, 2006

Nad stádem koní - Buty

Tuhle písničku jsme si zamilovala, zpívali jsme ji na jednom letním táboře u táboráku. Tenkrát mi přišla krásná a dnes mi přijde ještě hezčí....


     
1. Nad stádem koní podkovy zvoní, zvoní,
         černý vůz vlečou   a slzy tečou. A já volám:     
        "Tak neplač, můj kamaráde, náhoda je blbec, když krade."     
         Je tuhý jak veka a řeka ho splaví. Máme ho rádi.     
          No tak co, tak co, tak co?     
2.  Vždycky si přál, až bude popel, i s kytarou     
         vodou ať plavou, jen žádný hotel, s křížkem nad hlavou.     
          Až najdeš místo, kde je ten pramen a kámen, co praská     
          budeš mít jisto, patří sem popel a každá láska.     
         No tak co, tak co, tak co?     
3. Nad stádem koní   podkovy zvoní, zvoní,     
        černý vůz vlečou   a slzy tečou. A já šeptám:     
        vysyp ten popel, kamaráde, do bílé vody, vody,     
        vyhasnul kotel a náhoda je štěstí od podkovy.     
        Vysyp ten popel, kamaráde, do bílé vody, do vody,     
         vyhasnul kotel a náhoda je štěstí od podkovy.     
        Vysyp ten popel, kamaráde, do bílé vody, do vody,     
        vyhasnul kotel a náhoda je štěstí od podkovy.     
        Vysyp ten popel, kamaráde, do bílé vody, do vody,     
        vyhasnul kotel a náhoda je štěstí od podkovy.     


Saturday, December 2, 2006

Jak jsme si byli máknout

Je 1. prosince a my nasedáme do auta našeho hlavního vedocího. Vyjíždíme do hor....Těsně před vjezdem do Jizerek dáváme za přední sklo cedulku s nápisem: " Stráž ochrany přírody" a již je vidět jen les a les a les. Netrvalo dlouho a dorazili jsme na Tetřeví boudy. Odemkli jsme pečlivě zamčenou chatu a vynosili věci z auta do chaty. Rozevřeli jsme okenice, zatopili v kamnech. Teplý vzduch plnil promrzlou chatu a já si sedla na židli a očila znovu a znovu projížděla po jídelně.....Snad mám strach, že bych se s tímto překrásným místem měla někdy rozloučit, snažím si to tu zapamatovat do nejmenšího detailu.

Bylo po večeři, schylovalo se k spánku. Venku mrzlo, ale sních tu nebyl. Je tu sice obvyklé, že tu již v půli listopadu bývá metr sněhu, ale tento rok jakoby zima ne a ne přijít. Venku se setmělo a všichni jsme postupně zalezli do postelí. Jen chvilku jsem se dívala oknem na hvězdy, pak jsem usnula.
Ráno jsme se probudili za velkého překvapení, na posteli u kamen spala další osoba. Byl to Ondar, který přijel až pozdě v noci na kole. Ještě že mu Smeták otevřel, protože by Ondra asi zmrznul v tom děsivém mrazu a větru, který se v noci proháněl po jizerskohorských stráních.
Vzala jsem barely na vodu a šla ke studánce. Vyčistila jsem si u té příležitosti i zuby. Do teplé, chaty jsem se vrátila, když už byla na stole snídaně. Všichni spokojeně mlaskali a zároveň každý z nás věděl, že si dnes máknem. Na programu bylo vymalování kuchyně. Kuchyň je sice malinkatá místnůstka, ale o to více je v ní věcí... a tak se začalo vynášet, přemisťovat, rovnat a tak dále a tak dále....
Začala jsem omývat police a poklice a naběračkami, aby nebyly zaprášené. Poté jsme setřela nanečisto podlahu, umyla další vrchní skříňky. Kuchyň se zabedlouho skvěla bělobou a to hlavně díky Lukášovi a Harrymu. Pak jsme zase všechno nastěhovali zpět, přičemž na mě stačila spadnout police s bábovkovou keramickou formou. Ta to bohužel na rozdíl ode mě nepřežila. Tísíckrát škoda té nádherné bábovkové formy...
Pio několika hodinách práce jsme s chutí naobědvali, umyla jsme nádobí a sbalila si věci. Ještě dnes díky našemu máknutí pojedeme domů. Původně jsme seměli loučit až v neděli. Bylo malinko líto, že se jede takhle brzo, ale ona stejně půlka výpravy musela v sobotu domů, zbyli bychom tam jenom tři.
A tak jsme odjeli...přivítal nás pošmourný Liberec, odcházeli jsme domů...Práci, kterou jsme vykonali, jsme konali i pro ostatní a to mě na tom těší nejvíc.
Zdroj obrázku: www.sweb.cz/mojh

Wednesday, November 29, 2006

Anabáze

Trochu reklamy, že...

Úplně náhodou jsem objevila kapelu Anabáze, která začínala jako rocková, ale po rozpadu a zmrtvýchvstání se orientuje spíše na akustickou hudbu.
Koncertuje po Liberci a nejbližším okolí, občas vyjede dál hostovat spřízněné kapele.

Hraje stále svůj starý dobrý repertoár, který maličko upravila a obohatila novými skladbami. Na tuhle hudbu si asi "nezapaříte", ale potěší duši. Což není nikdy k zahození, zvlášť, když je na hoších vidět, že hrají s chutí a elánem.

Právě díky nim se mi zalíbily malé hospůdkové a klubové koncerty, na které nedám dopustit do dnes. Takže jim patří velký dík.

Zbývá uveřejnit odkazy:
www.anabaze.wz.cz
www.bandzone.cz/anabaze

Wednesday, November 22, 2006

Strom

Je škoda, že trampské písničky upadají tak trochu v nemilost, oni v sobě ukrývají něco zvláštního. Sama jsem ještě nepřišla na to co. Skrývají v sobě kouzlo pravdy. Lidé, kteří je psali měli mnohem blíže k přírodě než kdokoli jiný a věděli o čem píší. Tahle písnička vznikla podle opravdové události, je smutná, plná paradoxů a omylů. Když jsem jí slyšela poprvé, rozplakala mě. Má opravdu hluboký smysl, varuje, aby se podobné věci nestávaly.

Pro všechny hudby chtivé tady si ji poslechněte: Strom k poslechu*
* pouze odkaz na stránku


1. Polní cestou kráčeli šumaři do vísky hrát,
svatby, pohřby tahle cesta poznala mnohokrát,
po jedné svatbě se chudým lidem synek narodil
a táta mu u prašný cesty života strom zasadil.

R: A on tam stál, a on tam stál,
a koukal do polí, a koukal do polí,
a byl jak král, a byl jak král, sám v celém okolí,
korunu měl, korunu měl, i když ne ze zlata,
a jeho pokladem byla tráva střapatá.

2. Léta běží a na ten příběh si už nikdo nevzpomnělm
jen košatý strom se u cesty ve větru tiše chvěl,
a z vísky bylo město a to město začlo chtít
asfaltový koberec až na náměstí mít.

R:

3. Že strom v cestě plánované, to malý problém byl,
ostrou pilou se ten problém snadno vyřešil,
tak naposled se do nebe náš strom pak podíval
a tupou ránu do větvoví už snad ani nevnímal.

R:

4. Při stavbě se objevilo, že silnice bude dál,
a tak kousek od nové cesty smutný pařez stál,
dětem a výletníkům z výšky nikdo nemával
a jen přítel vítr si o něm píseň na strništích z nouze hrál.

R: Jak tam stál, stál tam sám,
a koukal do polí, a koukal do polí,
a byl jak král, a byl jak král, sám v celém okolí,
korunu měl, korunu měl, i když ne ze zlata,
a jeho pokladem byla tráva střapatá ...

Písnička, která v sobě skrývá poezii

Tahle písnička je o staré trampské osadě Island v Jizerských horách na Olivetské hoře. nevím, co bych k ní řekla, protože kouzlo téhle písničky musí objevit každý sám. Musí přemýšlet a snít.

Má zem je krásná jako stín
červených borovic
tam, kde je Island, hoří den
jako knot voskovic
Hřímá zemí fjordů severák
má země zpívá jako pták
Vím, že je příliš vzdálená
vzdálená, vzdálená

Můj starý kompas na mou zem
dávno už zapomněl
jít za modrou střelkou nikdy jsem
v pravý čas neuměl
když září na obloze Velký vůz
zpívám o své zemi smutné blues
o zemi, kde roste jen lišejník
jenom mech a lišejník

Tam, kde můj otec míval dům
z červených borovic
vítr už rozvál všechen dým
ze starých voskovic
O tom kde jsou lidé, co jsem znal
o dívce kterou jsem nikdy nepoznal
jen staré ságy zpívají
zpívají, zpívají

Sunday, November 19, 2006

Místo parku supermoderní skleník?

Opět jsem ve zprávách viděla reportáž, která se pro tentokrát zabývala libereckým Šaldovým náměstím. Již dlouhá léta je na tomto náměstí tzv. "Labutí jezírko", které není ničím jiným než jámou po zbouraném domu, do které napršela dešťová voda. Magistrát pozemek svěřil firmě, která by na místě jezírka měla vybudovat budovu krabicového typu s nákupní a zábavnou zónou. Tentokráte v honbě za obřími zisky nestojí v cestě žádný strom, ale občané sami. Upřímně řečeno se jim ani nedivím a naopak soucítím se všemi těmi, kteří podepisovali petici. No považte, na každé volné ploše v Liberci roste nebo bude růst zábavné centrum - prosklená "krabice" s eskalátory, multikinem, předraženými Mc Donaldy a ještě vším možným. Lidé vědí, narozdíl od firem a magistrátu, že je takovéto "havěti" v Liberci již více než dost. A tak podepisují petice, že by měli na Šaldově náměstí raději park s vodotrysky, zelenou trávou, lavičkami, stromy a záhony. Taky bych raději rovnou z radnice vešla do rozkvetlého parku, než do skleníku s obchody. Jenže firma je chladnokrevná a magistrát se příliš bojí sankcí, kdyby smlouvu s firmou rozvázal. Na jednu stranu magistrát docela chápu, nemají to jednoduché, stojí nad otázkou: " Co teď? Smlouva s firmou uzavřená, lidé chtějí park, když tam necháme postavit multifunkční palác, lidé nás roznesou na kopytech a když zrušíme smlouvy a bude park, zaplatíme firmě miliony…" Nechápu zákonitosti vyšších sfér (tím myslím politiku), jsou divné a zdají se mi nesmyslné, ale vím, že všechno na světě má svůj smysl i ty zákonitosti. Přeji pánům z radnice, aby jim smysl těchto zákonitostí neunikal tak jako mně.
Pevně doufám, že ve vedení našeho krásného města jsou lidé bělé mysli, zdravého rozumu a šlechetného srdce, kteří pro ozelenění města udělají všechno. Alespoň by to tak mělo být.

Strom, který bojuje se svým osudem

V televizi jsem viděla reportáž, krátkou, regionální reportáž, která informovala lidi, že 150 let starý jírovec maďal z liberecké Fügnerovy ulice by měl ustoupit novému, nadčasovému a přehnaně modernímu multifunkčnímu obchodně - zábavnému centru. Chráněný strom (který tu byl dřív než nejstarší zaměstnanec firmy, která by měla centrum postavit) se po dohadech s úřady prý pouze přesune, což není nic jiného než se přesadí. Už jste někdy slyšeli takovou blbost? Přesadit 150 let starý strom? Zničit něco tak krásného jako je tento strom umí každý, ale jen opravdu šlechetný člověk to dokáže zachovat. Bohužel firma je ziskuchtivá a tudíž nešlechetná. Osud tohoto stromu mi není lhostejný, chodím kolem něj denně, strom tam stojí od nepaměti. Je mi do pláče nad jeho osudem. Vždyť je to úplně to samé jako kdyby někdo starému a vitálnímu dědečkovi řekl: " Dědo, mi už tě nechceme, vyšel jsi z módy. Lepší by bylo, kdybychom místo tebe měli Billa z Tokio Hotel." Lidé neví o co přichází. Jejich předci vysadili strom, aby se lidé i po 100 letech měli kde schovat před letním vedrem, aby měli uprostřed města oázu zeleně, aby měli děti pod čím sbírat kaštany a z čeho dělat paňďuláčky. Dnes děti sedí u počítače, před žárem se lidé schovají pod pestrobarevné slunečníky a oáza zeleně dávno vyšla z módy. Občas mívám pocit, že člověk je na světě jen proto, aby ničil. Jen si to vyjmenujme: teroristické útoky, kácení deštných pralesů, úmyslné založení požáru, vandalismus, vraždy, války, týrání zvířat, hubení ohrožených druhů rostli a zvířat, pytláctví,…. Svět je postavený na hlavu, držím ti palečky, krásný strome z Fügnerovy ulice!


Jarmila Loukotková - Není římského lidu

Román se odehrává ve Starověkém Římě na začátku vlády císaře Nerona. Hlavním hrdinou je básník s vytříbeným vkusem Titus Gaius Petronius, zvaný Arbiter (Soudce).

Petronius se při jedné z večeří na dvoře císaře Claudia stal svědkem jeho vraždy. Claudiova mocichtivá manželka Agrippina otrávila svého manžela jen proto, aby dosadila na trůn svého syna Nerona. Jedinou překážkou byl Claudiův vlastní syn Britannicus. Britannicus ale nebyl plnoletý a tak se novým císařem stal Nero. Neronovi se časem přestalo líbit matčino věčné poručníkování a rozhodl se, že se ujme vlády sám. Postupně se zbavil všech svých příbuzných, včetně manželky Octávie a bratra Britannica. Znovu se oženil s nejkrásnější ženou v Římě. Nastolil hrůzovládu a římský lid se začal bouřit. Petronius se Nerona snažil dovést k odpovědnosti za své činy a vůdce vzbouřenců nutil k trpělivosti. Nero se zpočátku snažil poslouchat Petroniovy rady, ale vzbouřenci si dále vedli svou.
Když jednou na večerní projížďce obyvatelé Říma nepozdravili svého císaře, Nero usoudil, že není-li římského lidu, nebude ani Říma a nechal ho vypálit. Sám se svým dvorem odjel z Říma k moři. Na večerní hostinu dorazil i Petronius. Nero, když se setmělo, slavnostně odhalil závěsy od terasy, z které byl Řím jako na dlani. Ohromná záře prostoupila sál a všichni s údivem zjistili, že Řím hoří! Petronius se chtěl okamžitě vrátit mezi lid pomáhat jim při hašení, ale Nero mu zastoupil cestu. Petronius se však hrdinně pustil z terasy a pěšky doběhl k Římu, aby s lidem sdílel jejich osud. Řím se podařilo uhasit, ale Nero už věděl, že má proti sobě všechen lid. Začal tedy podezírat všechny kolem. Petroniem začínaje a jeho vychovatelem Senekou konče.
Seneka si svůj život vzal dobrovolně a následovali ho další. Nero ve vzteku zabil svou nynější těhotnou manželku. Když se Petronius dověděl,j k Nero řádí, podřezal si tepny a s úsměvem na líci, pohárem vína v ruce a láskou v srdci pomalu vykrvácel, zemřel.

Friday, November 17, 2006

Outro

Tak to vypadá, že ještě žijete! I když v jaké stavu, že? Stejně Vám však gratuluji, že jste tuhle bláznivou jízdu přežili.

Jsem moc ráda, že jste prošli Kamrlíkem. A budu ještě raději, když se vrátíte.

Než zabouchnete dveře od této komnaty, zkuste tu zanechat vzkaz. Třeba o tom, co se vám líbilo a co nikoli.

Tuesday, November 14, 2006

Jarmila Loukotková - Pod maskou smích

Historický román se odehrává v Římě mezi 2.a 3. punskou válkou. Jejím hlavním hrdinou je Publius Terentius Afer, jehož komedie,psané podle řeckých vzorů, ovlivnily spolu s díly Plautovými a Aristofanovými vývoj světového dramatického umění.

Afer byl v útlém dětství byl spolu se synky nejbohatších rodin Kartága poslán vítězným Římanům jako otrok a jeho jediným štěstím bylo, že si jej vybral senátor Terentius Lucanus, jenž nejen že mu umožnil stejné vzdělání jako vlastnímu synovi, ale před smrtí jej propustil na svobodu. Život v domě Spicionově, kde našel po Terentiově smrti útočiště, v kruhu nejvzdělanějších mužů Říma pak ještě více vytříbil chlapcův talent, takže z malého kartáginckého otroka vyrostl nakonec jeden z nejslavnějších autorů římských komedií.
To byl stručný obsah vynikajícího a poutavého historického románu. Doporučuji všem bláznům do historie, jako jsem já. I když je nutné brát historické údaje s rezervou, ostatně jako u každého podobného historického románu.