Jak jsem vylezla nejvýš ve svém životě:
Vím, že se najdou tací, kteří vylezli do 4 nebo 5 tisíc metrů, popřípadě ještě výše. Já ale byla nejvýš tak akorát na Smrku, 1 124 m n.m. Představa, že budu dýchat vzduch ve výšce 2 460 m, mi vlila do krve spousty adrenalinu. A musela jsem si to vybojovat stůj co stůj.
Výřez z turistické mapy s vyznačenou (alespoň přibližnou) trasou výstupu na Karanfily.
Jenom stoupání do sedla pod vrchol mi dalo fakt zabrat. Za poslední rok v práci, kdy jsem se nehnula z kanceláře, si moje tělo zvyklo tak akorát nic nedělat. No, ale znáte mě, já jsem taková pomalá, vytrvalá želva. A tak jsem sice chodila neustále poslední, ale vzdát se, ani nápad!
Konec úzkého údolí, na jehož konci začínal výstup na vrchol, který bylo nutné na mnoha místech absolvovat za pomoci všech čtyřech končetin.
Vyrazila jsem nahoru. První část vedla po kamenné suti (vidíte výše). Dolů se po ní skvěle lyžuje, ale nahoru... nahoru se drolí pod nohama a jeden krok vzhůru znamená někdy i dva zase zpátky. I když jsem si chvílemi připadala jako Sisyfos, nakonec jsem stanula pod malou skalkou, na kterou bylo nutné vylézt a odkud pokračovala cesta dál. No, cesta. Dál vedlo lano, aby dole nemuseli Albánci sbírat popadané turisty. Naštěstí úsek s lanem nebyl dlouhý. Cesta na vrchol však připomínala opičí dráhu pro kamzíky. Stačil by jeden špatný krok a člověk letěl ty dva tisíce metrů zase dolů. I proto jsem nespěchala. Já jsem totiž na tyhle věci strašpytel.
Cesta vzhůru (toto je jeden z těch lepších úseků).
Cesta vzhůru (jeden z těch horších úseků - těsně pod vrcholem).
A pohled dolů, kde se rozkládala Albánie.
Jako se zdá nekonečný oceán, tak stejně nekonečný je i pohled na vrcholky hor.
Stanula jsem na vrcholu Karanfil, který je v mapě zapsaný jako Veliky Vrh. Místní však tomuto masívu říkají Karanfily a asi nikdo přesně neví, který z těch špičatě vyhlížejících velikánů je ten správný Karanfil. Tady žádné davy nebyly. Mohli jsme si to tu užívat, takový privátní kopec. A tak byl čas i na vrcholovou knížku, vrcholové foto a vrcholovou euforii. A ta byla! Dechberoucí pohled. Nepochopitelná výška. Vážně jsem tak vysoko? Neuvřetitelné, to jsem nemohla dokázat!
Důkaz hned 3x. :-)
Vrcholové foto celé skupiny. Fotil Pitel, teda jeho foťák na samospoušť.
A právě tady se ukázalo jak moc velká pravda je to o těch návratech do tábora. Když jsem byla zase dole v sedle, myslela jsem, že padnu a pojdu. Jak jsem byla pořád poslední a pořád skupinu doháněla, tak jsem vlastně za celý výstup nahoru nejedla a ani pořádně nepila. Doslova jsem se dovlekla ke skalní bráně Šuplja Vrata, neboli Líbající se kočky. Až tam se mi udělalo po přestávce, jídle a pití, lépe.
Pohled na vrcholek skalní brány
Pohled skrz skalní bránu na druhou stranu údolí. (Tam jsme byli včera na výletě. Je vidět i Talijanka.)
A průlez bránou lehce horolezecký. Lezu jako o život a zuřivá reportérka Káťa fotí!
Únava se ve mně ale naskládala a brzy se zase ozvala. Sestup byl šílený. Pořád střemhlav dolů. Bylo vedro. Slunce pálilo a voda došla. Když jsme konečně zalezli do lesa, začalo bahno. Smekající se klouzava hnědá hmota. Pak zase listí překrývající zrádné kameny. A pořád přímo rovně dolů. Bylo to nekonečné. Dole v Grbaji začínal nějaký festival, hrála hudba. Zřetelně ji bylo slyšet, vesnice se přibližovala, ale cesta pořád ne a ne skončit... jediné, za co mi v tu chvíli stálo jít, byla vidina studánky s čerstvou studenou vodou.
A nakonec mě ta studánka skutečně přivítala. Vypila jsem tolik vody, že jsem do teď nepochopila, jak jsem to mohla přežít. Až do usnutí jsem měla nutkavou potřebu pít a nemohla jsem se zbavit pocitu žízně. Asi jsem byla taky trochu přehřátá. Ale chladná noc a dlouhý odpočinek to všechno napravil. A navíc! Další den byl odpočinkový!
