Thursday, June 28, 2012

Pépéčka

Pépéčko čili prázdninový plán (výraz vymyslela spoubydla loni před prázdninami).

Jo, není nad to, když jedete na poslední týden školy zbytečně a když na vás všichni vytento, už dávno mám všechny zkoušky hotové, jen jsem chtěla být pilná. Chyba, lepší být nepilná a užívat si klidu.

- před týdnem jsme se spolužačkou psaly do laborky mail, jestli tam poslední týden v červnu někdo bude a jestli můžeme chodit pracovat (trochu si vyděláme na prázdniny) a odpověď zněla, že BUDOU MOC RÁDI, že NĚKOHO URČITĚ POTŘEBUJÍ a ať URČITĚ PŘIJDEME . Přijdeme v úterý do laborky a tam nám oznámí: do konce týdne tu nikdo není a je zavřeno.
- v pondělí naprosto mrtvá z víkendové vody jedu ráno do Olomouce kvůli výsledkům ze zápočtu z heraldiky. Tádá! Všechny zápočty tohoto týdne se ruší, výledky se nekonají. Pozitivní jen bylo, že jsem z milé paní doktorky nakonec mailem vymlátila výsledek a cena útěchy je, že jsem v blasonu měla jen jednu chybu a mám to hotové.
- ve středu měla být letecká archeologie - praktické cvičení a závěrečný test. Tadá!!! Zrušeno: přjeďte v PŮLCE ČERVENCE. V tu chvíli jsem začala nadávat hůř než dlaždič a ještě teď bych všechny ty slova vyjmenovala, ale to by tu bylo zahvězdičkováno. V červenci mám prádzniny - vlastní pépéčka a žádná škola, která je navíc 300 km daleko. Tak jsem psala mail v tomto duchu, lehce naštvaný, ale slušný (pořád jsou ty magoři autority). Přišla odpověď, kde jsem se mezi řádky dočetla, že jsem kráva a flákač. Takže přijdu o praktickou část (ano, kvůli tomu jsem si tuhle kravinu zapisovala) a test napíšu v září.

No, tak jsem sbalila svých několik švestek, vyblejskala pokoj na koleji, předala ho paní uklizečce a jela domů. A teď už jen pépéčka!



Pépéčko první: batikovat - jo, mám za rok tolik věcí, které mají dostat novou barvu: jedny šaty (teď divně vybledle růžové), starý džínový klobouk (taky už vybledlý) a pár bílých věcí (mamka má coci nenapravitelně flekatého a mám to taky obarvit, říkala) a zároveň můžu ještě cvičit malbu na trička
Pépéčko druhé: došít sestře obal na počítač - začala jsem před Vánoci a jsem ve stádiu vatelínu: takže je přede mnou vrchní část, kterou musím vyšperkovat - pro ségru něco červeno - růžového, možná korálky a nějaký jednotící motiv... vidím to jasně, jen to ještě jasně ušít.
Pépéčko třetí: kreslit šutry a prostudovat literaturu - jeden z důvodů, proč se na některé magory z katedry nevykašlat je to, že mi shánějí materiál na bakalářku a jsou tudíž nepostradatelní. Mám už doma pár šutérků pravěkých a musím je nakreslit do příloh, zároveň mě čeká literatura k bakalářce a napsání těch úvodních obecných kapitol. Sic to je trochu školní pépéčko, ale mě to baví.
Pépéčko čtvrté: konečně začít cvičit jógu - zjišťuju, že kromě toho, že chodím do pátého patra na kolejích po schodech a do školy pěšky a na kole kam se dá, jsem naprosto zkrácený člověk a každou chvíli mě bolí jakýsi sval. Takže je jasné, že s tím musím něco udělat. A ségra cvičí jógu, tak mě prý přibere do party. Faktem je, že naprosto miluju pohyb (ačkoli jsem nesnášela těláky), uvědomila jsem si to, když jsem loni jezdila na kole do Liberce - místo, aby mě to vyčerpalo, jsem byla plná energie a měla jsem moc dobrý pocit.
Pépéčko páté: všechny cesty objevné - ano, nesmím zapomenout na plánovaně neplánované akce s lidmi, na které jinak nemám moc čas. Jo, člověk byl hrdina, když začal studovat tak daleko od domova, ale čím víc mě to tam štve, tím víc podléhám stýskavým náladám.
Pépéčko šesté: hradní strašidlo - jo, čeká mě i pár dní na hradě (neplánovaně možná i víc).
Pépéčko sedmé: budka prodejní - prodej v budce nesmí chybět - na to si čas prostě udělám

A pak jsou tu všechna pépéčka, o kterých ani nevím, která se naskytnou zcela spontánně.

Tak užívejte zasloužené prádzniny :-)

Monday, June 25, 2012

Rybník Sázava

Nechala jsem se umluvit, že pojedu na Ratab jako íčko. Jo, vy nevíte vlastně co je Ratab - ryze akademický týden aktivního blbnutí. V podstatě tak trochu jiný tábor, kde zažijete to, co jinde ne. Dost často si člověk sáhne na dno a má říležitost tak hodně dobře poznat sám sebe i ostatní v netradičních situacích. Zároveň ale jde ale také o spoustu legrace.

No a to všechno předpokládá brilantní přípravu programu, her, motivaček a celé pointy tábora - téma je jasné, motto také, ale program byl do tohoto víkendu v troskách, možná ani tam ne.

Tak jsme vyrazili na víkend, na Sázavu, abychom si trochu užili a trochu plánovali. Povedlo se obojí (v zájmu zachování mlčenlivosti se budu zabývat pouze tím "užili").

Vše je foceno mobilem - neměla jsem odvahu brát na vodu foťák.


Cestou vlakem do Českého Šternberka jsem potkala maková pole (foceno z vlaku přes upatlané okýnko). Napadlo mě, proč byla Maková panenka červená, když maková pole jsou bílá. A ona přeci bydlela na červeném makovém poli, nebo ne??? Ach jo, člověk odrůstá pohádkám...




Bylo celkem dost málo vody, většinu jezů jsme šli po vlastních nohou a raft se přetahoval. I šlajsny byli na raft mělké. Ale tak, dva jsme si sjeli. Taky je Sázava pěkný rybník a vůbec to neteče, člověk by se upádloval... je to tak na soulodění (a my neměli s kým :-(). Není divu, když co pár kilometrů, to jez.
Náš raft nebyl jen tak leda jaký raft. Jelo na něm šest dospělých lidí a všechna jejich zavazadla, takže pohled na nás byl spíše komický, oproti elegantním kánoikám jsme byly jako ledoborec. No což, smáli se nám sice vodáci, smáli, ale my jsme nakonec byli rychlejší, protože oni stavěli v každé hospodě (a už chápu, proč se stávají smrtelné nehody - lidi chlastaj jako duhy i ve třiceti stupňovém vedru a ještě klidně řídí loď!)



Čekaly nás samozřejmě i přestávky na loukách kolem Sázavy... jídlo a trochu pohybu jiného než s pádlem nás nečekaně povzbudilo.


Bratři v orientaci :-D


Táboření vždy vypadalo takto: raft, kolem bordel a lidi, stany opodál.

Ale bylo krásné spát naproti sázavskému kláštěru.




Čekala nás vodní fauna, kterou jsme nejprve krmili (roztomilá labutí rodinka - labuťák právě krouží kolem lodi a varuje nás před útokem na jeho početnou famílii).

A z roztomiloučkých ptáků se staly strašné bestie - labuť na nás začala doslova útočit a pronásledovat nás, i poté, co jsme zařadili turbo rychlost a lodili se od nich pryč. Nakonec bylo nutno sáhnout k sebeobraně (myslím, že není moc příjemné dostat labutí do zad, nohou či po hlavě) a použili jsme pádla.

Pak teprve oba labutí rodiče usoudili, že jsme trochu velké sousto a obratem se plavili k pramici, jejíž posádka panikařila (sledovala totiž rostoucí agresivitu obou ptáků) a urychleně se od opalování přesunula ke strojům.



Nejlepší činnost - vypouštění vzduchu z raftu. Raft se v tu chvíli změnil na skákací hrad. :-D (Jo, to jsem zas jednou neviděla, co fotím, a tak, jak vidíte jsem vyfotila víc trávníku na nádraží než raftu. :-D) A tím to skončilo, ještě jsme dořešili pár věcí, přivezlo se auto ze Šternberka, naložilo se a tradáááá do Prahy a ještě dál.

Jako bonus ještě jedna vlaková krajina z dnešní cesty do Olomouce: Krkonoše u Staré Paky. (V barvě má ta fotka tak strašnou kvalitu, že se na to nedalo dívat. :-D)


Jo a celý nádherný víkend na vodě mi zkazili zase ti ******* z katedry... už jenom brečím a nic neříkám. Je smutné, když je student u kantorů hadrem na podlahu. Ale to asi nikdo nezmění. :-(

Friday, June 22, 2012

Ochutnej duhu

Tuhle byla nad Olomoucí duha.

Neměla jsem nic jiného, než telefon. Takže alespoň mobil foto.







Jak dopadlo malování

Rozhodla jsem se malovat na tričko. Vlastně ve finále na dvě. V obou případech to byl dárek.

No, když tak s tím budou doma vytírat. Smějící se


Saturday, June 16, 2012

II. Projektový den v ZOO

Kdo si všiml, vznikla rubrika Dobrovolně v ZOO Liberec. Už několik let (troufám si říct, že asi tak 4 až 5 - ten čas letí a už se mi to zdá jako věčnost - v pozitivním slova smyslu), chodím do ZOO dělat dobrovolníka. Ne, neděláme se zvířaty, ale s lidmi (a to je kolikrát horší).
Od té doby, kdy vzniklo sdružení Faunus, o.s. jsou dobrovolníci i ve službách různých projektů. Momentálně jde o tři: Talarak, A.M.P.O. v Burkina Faso a Snow Leopard Trust.
No a to, že jsme nyní došli do fáze, kdy se věnujeme především výše zmíněným projektům, mě motivovalo k tomu, abych o nich začala psát a dostala tak mezi obyčejné lidi zajímavé věci.
Toto úsilí jsem už přenesla i na Facebook, kde usilovně spravuji faunusácké stránky. Usilovně pro ně fotím. Usilovně se snažím, i když mě od Liberce často dělí 308 drážních kilometrů.

Začnu tím, jak se vydařil II. projektový den.

Projektový den, to je taková taškařice pro malé i velké. Odehrává se u lachtanů u zelené budky prodejní (úžasné věci na podporu projektů - něco už je nafoceno na Facebooku a určitě o tom přijde ještě řeč). Děti tvoří - lepí, stříhají, vymalovávají nebo se nechají pomalovat. A velcí motají hadice - tedy, abych to uvedla na pravou míru - vyrábějí enrichmentové prvky do výběhů pro zvřata, především pro opice. Tyto "hračky" tak zpestřují život v kleci - do tzv. pendreku (určitě to znáte - pletlo se to z bužírek a věšelo na klíče) se potom nastrkají dobroty a opičáci si je musí najít a vydloubat. Myslím, že právě tato činnost zaujala návštěvníky nejvíce, a to právě ty větší až dospělé. Nedílnou součástí je otevření budky prodejní.

Budka prodejní - všechny věci, které tam jsou pocházejí buď z Burkiny Faso, z Filipín nebo z Mongolska, nejsou to tedy nějaké cetky, které se lidem často cpou na ulicích, ale originály vyrobené lidskou rukou. Dle mého názoru také proto mají ty věci duši, atmosféru a co je nejlepší, i příběh. Myslím, že právě toto lidé oceňují a často si něco odnesou, protože (ač nevědí proč), k těm věcem prostě přilnou.

Obří skládačka se zoborožci Waldenovými má tu výhodu, že ji může skládat celá rodina. A i té to chvíli trvá!

Slavné hadicomotání. Vždycky to chce chlapa, je potřeba síla na utahování.

Hlavně děvčata moc touží po tom, aby dostala motýlka na líčko.

A děti malují. Zoborožec Waldenův je pak pestrý jako papoušek, protože dětská fantazie nedbá předlohy.


Výsledek? Několik zničených dobrovolníků (možná i rodičů :-D), ale hlavně zase nějaká ta kačka k dobru. Prostě věříme, že svět je jenom jeden a co se na jednom konci porouchá, to se za chvíli ukáže na opačné straně. A ne všichni mají na to, aby tomu dokázali čelit. A proto si vždycky vzpomenu na moudro: "I jedna kapka vody dokáže ohnout stéblo trávy."
Tak kapejme, někomu možná dáme napít.

Thursday, June 14, 2012

Dokreslete mi mandalu

Před několika hodinami jsem začala vykreslovat mandalu v naději, že se uklidním. Mandala ještě není hotová. Jsem klidná. Vlastně jsem nikdy nebyla naštvaná, spíš je mi to líto a nechápu to. Vlastně se to špatně popisuje.

Dnešní den je na prd. Musím se z toho vypsat. Ještě mi nepomohla ani mandala...

Ráno zkouška z dějin 19. století. Vytáhla jsem si naprosto skvělé otázky, Latinskou Ameriku a romantismus... tak povídám, povídám. A pak to začalo: od romantismu jsme se dostali k politickým stranám (jako kdybyby politikové byli romantici par excellence). Jo, u zkoušky se člověk často zapovídá a dostane se jinam, ale ten dědko starý se vyžíval v kladení otázek na věci nesouvisející s vylosovanými tématy a ještě k tomu ho těšilo, pokládat otázky na hovadiny a být radostí bez sebe, když jen ON znal odpověď.

A prý mám MÁLO přečtených knížek. To už bylo na mě moc. Hájila jsem se tím, že to NESTAHUJU z internetu, ale poctivě čtu, a že mám přesně tolik monografií, kolik je předepsáno a že ještě musím číst do druhého oboru a víc se toho při vší nejlepší vůli nedá stihnout! "Ale bez četby zůstanete na úrovni střední školy." "Ale já ČTU!!!!!!"
(V tu chvíli jsem neměla to správné pojmenování pro toho dědka-s-nevím-kolika-tituly.)



Od minulého semestru mi jde lépe sebeovládání se... už se mi nechtělo brečet.

Poslal nás za dveře, a pak mi řekl, ať se na to posadím, aby mě to nesložilo. V té chvíli jsem si říkala, že mě to pako vyhodí a nikoho nebude zajímat, že jsem vylosované otázky uměla velmi dobře. "Asi budete zklamaná, ale rozhodl jsem se s kolegou přísedícím (takový mladý plešoun, co za celou dobu ani necekl a nemám ponětí kdo to byl), že vám dáme za D."

Chtěla jsem se bránit (ano, jsem opravdu zklamaná a chci alespoň C), ale jak se ukázalo, ještě že jsem mlčela... spolužačka, kterou zkoušel po mně se bránila... (A pak jsme šly na zmrzlinu a postěžovaly si navzájem, pak probraly mačky a mačata a šly pro kapustu/zelí - to bylo to nejpozotovnější na dnešním dni.)

Kdybych to alespoň neuměla, nebo mlela nesmysly...

Tak tenhle dědek byl poslední kapkou! Kdybyste náhodou někdo chtěl jít na UPOL na katedru historie, fakt to nedělejte. Flákači tam maj ráj, všechno jim projde a vy se můžete učit a číst a ještě jste za debily!

Vyvztekala jsem se, pobrečela si a už abych se zase učila. Ani do toho nemám chuť. Stejně je to všem úplně někde, třída vás pak má za dementa, který se pořád učí a kantoři to neocení. A pro svůj dobrý pocit můžu dělat spoustu jiných věcí. Třeba jít do ZOO a pomoci, tam kde je potřeba.

PS.: Můžete mi dokreslit tu mandalu.

Monday, June 11, 2012

Paparazzo v ZOO

V neděli jsme měli v pořadí druhý projektový den v ZOO. O tom doufám napíšu. Kromě toho jsem ale zas načapala nějaká ta stvoření.




Absolutně hrozné mi přijde, že pávi jsou od nedávné doby zavření v kleci. Co svět světem stojí, vždycky chodili volně po ZOO. Jenže si prý nějaká dáma stěžovala, že pávi jsou nehygieničtí, znečišťují ZOO (chudáci děti musí být v té špíně!!!), a že by prostě měli být zavřeni jako každé zvíře. No a kdo by se chtěl hádat s agresivní ženskou, která by kvůli hrabavému ptákovi klidně šla až na magistrát???
Páv má teď docela problém se svým chvostem: když ho roztáhne, ani se neotočí.



U lachtanů žádná změna, snad jen měli více nálady na promenádování se :-) A nejlepší bylo skočit pak dovody a diváky trochu zchladit.

Tak se jdu taky zchladit, učením. Papa.

Sunday, June 3, 2012

Od cyklisty pro cyklisty i motoristy

Opět jsem vytáhla kolo a začala si hrát na cyklistu. Jezdila jsem na hrad na kole. Kdo by to byl řekl, že na hrad to bude víc dolů , než z hradu!

Mám tak několik poznatků:

  1. Jedeš-li v autě a vidíš-li cyklistu, nesnaž se ho předjíždět tam, kde na to není prostor... možná, že se ti to z toho auta nezdá, ale kolo vážně není určeno k tomu, aby jezdilo příkopem podél vozovky.
  2. Jedeš-li na kole vypadajícím velmi profesionálně, máš-li na sobě cyklodres a jedeš-li právě oproti jinému cyklistovi dolů (on samozřejmě funí, jede velmi pomalu a soustředí se, ke všemu má tepláky a vybledlé bavlněné triko), neřvi na něj: "Makej trochu, vole!"
  3. Jedeš - li v autě za cyklistou, který ti dal nejvo, že bude odbočovat doleva, měj na paměti, že mu zabere více času a rovnováhy, než tobě. Nesnaž se ho předjíždět a nech ho v klidu odbočit.
Nevím, jaké máte zkušenosti s jízdou na kole. Loni po Liberci to byla skoro sebevražda, protože motoristé jsou spíše uspěchaní a žádný cyklista je moc nezajímá. Letos mezi vesnicemi, to bylo o chlup lepší, ale několikrát mi projel mráz po zádech a už jsem cítila, že mám auto v zadním kole a letíííííím saltem kamsi. Naštěstí to byl jen zdravý strach.
Osobně se snažím, abych jela při kraji, na křižovatkách i při objíždění překážek ukazuju rukou, že měním směr, a to dost dopředu, a pak ještě jednou před zatáčkou, a dávám si pozor. A tak mě pak docela naštve, když i přesto všechno se najdou řidiči, kteří si to přes obec valí devadesát a ještě vás při odbočování málem vezmou za blatník.
No nic... to byla nedělní chvilka sportu. Amatérským cyklistům, kteří jezdí pomalu, pozorují ptáky a čuchají bezy podél silnic zdar!