Wycieczka - archeoexkurze

Wycieczka - tak tomu říkali Poláci. V překladu to je výlet. A já zase všude říkala, že jedu na exkurzi, aby si nikdo nemyslel, že se budu flákat.

Z Wroclawi jsme našim mikrobusem vyjeli směr Kłodzko (Kladsko). Musím říct, že je to kraj, který stojí za návštěvu... nejen, že to býval kraj český, ale má onu krásnou zapadlou sudetskou atmosféru. Takže mám jasno, kam budou ještě směřovat mé kroky.

Genialita exkurze spočívala v tom, že jsme objížděli/obcházeli nejrůznější archeolokality... normálně bych neměla šanci je navštívit, ono je to prostě většinou jen pole... ale když se postavíte na lokalitu, rozhlédnete se po okolí, je to něco jiného, než když si přečtete, je to tolik a tolik metrů v tom a v tom směru od té a té vesnice...

Henryków - známý díky klášteru (tuším, že cisterciáckému), pro mě nyní i díky významné paleolitické stanici s velmi zajímavou datací...

Další skvělou věcí bylo toulání krajinou... ačkoli nás autobus dovezdl vždy co nejblíže, často jsme museli pár kilometrů kamsi pěšo. Necestami na kopeček... a i když měli lidé zřejmě více praktické důvody, proč na těch kopečcích sídlili, já prostě říkám, že jen pro ten pohled do krajiny by tam chtěl bydlet každý...

Janowa Góra - vůbec první zastávka. Od pravěku se zde těžil serpentinit a dole pod kopcem (obec Janówek) byla odkryta osada z eneolitu. A cestou dolů nám Slezsko leželo u nohou...

Navečer jsme jeli do krkonošského předhůři na naši ubytovnu. Byla to roztomilá horská chatka uzpůsobená pro školní výlety. Skvělé na tom bylo, že jsme bydleli blízko Jelení Hory (Jelenia Góra), kde v té době byla moje kolegyně ze ZOO na workshopu, takže jsem jako bonus měla i setkání u piva.

---

Kromě koukání, jsme měli na programu i metodiku povrchových sběrů. A já dokonce i něco našla! (Obvykle v tom poli fakt nic nevidím.) Systém dokumentace mají tedy trochu jiný, přijde mi i zbytečně složitý, ale ještě jsem neviděla polský formulář, který by byl stručný...

Krzeszówek - v okolí se nachází zbytky pískovcových skalek a v okolí jedné z nich jsme dělali onen povrchový sběr. Při pohledu zpět ku vesnici mě zaujal bílý kostel a v pozadí bílá hora.

Některé děvčiny mně trošku pily krev. Kdykoli jsem se zastavila a začala něco fotit, hned se dívaly co fotím a vyfotily si to taky... takže bílých kostelů a bílých hor bude z exkurze tucet.

Krkonošské předhůři je bohaté na zříceniny hradů, které zároveň byly i archeologicky zkoumány, takže se staly cílem našich výjezdů. Nejznámější je hrad Chojnik, nachází se už v Národním parku Krkonoše, takže je nutné zaplatit vstup do národního parku, a pak zaplatit ještě vstup na hrad. Ale jde spíše o symbolické částky.

Na Chojnik vede luxusní cesta, která je schůdná i pro sváteční turisty v žabkách :-D

Pro náročnější existuje i varianta přes skály (taktéž vyzkoušeno).

Měli jsme i ohromné štěstí, že nám správce nabídl ukázku některých nálezů. Normálně jsou vystaveny v hradní hospodě ve vitrínce - my jsme si mohli šáhnout.

Ostatní hrady jsou volně přístupné bez placení, avšak nevede na ně upravená cesta a musím říct, že výstup na některé je téměř hrdinský výkon. Například Radosno je druhý nejvýše položený hrad v Polsku. Na ten první šli až v pátek, už beze mě.

Z Radosna se zachovala jen věž. Proběhl tam výzkum, po kterém zbyly odkryté sklepy (ta díra v popředí).

Velmi pěkný hrad s dobrým přístupem je Bolczów. Zachcoval se rozsáhlý areál, přístupná je dokonce i věž. Je zde i mnoho ohnišť a dalšího zázemí pro trampíky.

A ve středu večer jsem se od zbytku odpojila a jela do Olomouce... něco o tom už víte.

Příště budu už jen já, můj půltunový batoh, diktafon a širá polská zem.

Děkuji všem za milé komentáře a poznámky. Opravdu moc mě všechny těší.

Zpět z cest bez úhony

Vrátila jsem se a jsem neskutečně nadšená. Než jsem odjela s polskými spolužáky na exkurzi, děsila jsem se toho, neboť už jsem stihla pochopit, že Poláci nám nerozumějí tak dobře, jako mi jim. Taky jsem stihla pohopit, že moje polština je leckdy značně nepolská a nesrozumitelná.

Zkrátka, představa toho, že budu příští 3 dny jen a jen s Poláky bez možnosti útěku do vlastního kouta pokoje, byla děsivá až moc. V prvních hodinách jsem skutečně byla jako kůl v plotě, jakýsi exot či vetřelec. Jenže pak se při obědě ukázalo, že znám hospodu Koko v Krakově (díky tomu, kdo tam při výletě naplánoval večeři!), a bylo jasno. Pak se večer ještě ukázalo, že všichni nakoupili kromě vodky i české pivo, a bylo ještě jasněji.

Jeden kluk mi chválil polštinu... byla jsem bez sebe pýchou. (Míša pak říkala, že mi vůbec nechválil polštinu, jen mě balil... achjo, jednou za milion let mě začne někdo balit a já to nepoznám!!)

Olomouc - Kraków - Wieliczka - Kraków - Katowice - Pszczyna - Katowice - Częstochowa - Wrocław

Protože jsem si někdy připadala strašně sama, tak jsem na diktafon natáčela nějaké povídání. Skvěle jsem tak uchovala aktuální dojmy z cesty, což teď zpětně oceňuji. Kurzívou uvádím přepisy...

A pak jsem nočním vlakem jela do Olomouce. Tam mě čekala studentská konference. Myslím, že to umístění v top šesti příspěvcích bylo způsobeno tím, že jsem po hodině a půl spánku vypadala jako zombie, smrděla jako polský noční vlak a ještě jsem se neostýchala pokusit se o několik žertů na téma můj pobyt v Polsku. A ačkoli si vážím, že mě porota vybrala, trošku jsem to proklínala, neboť jsem jako odměnu obdržela knihy - batoh vážil snad tunu... a všechno jsem si to musela odnosit na zádech.

O polských vlacích...

"Tak jsem na cestě do Olomouce, přes Wroclaw, Katowice a Ostravu. No, musím říct, že v Piechowicích, v největší pr... světa, jsem si chvíli myslela, že ten vlak vůbec nepojede, ale nakonec přijel. Dokonce je všechno v pořádku i s mojí internetovou jízdenkou, což mě překvapuje. Očekávala jsem konfrontaci s průvodčím. Jedu PKP Intercity vlakem, což by měla být lepší kategorie vlaků, je dražší než normální osobáky. No, ale vypadá to tady jako v našich starších rychlících. Myslela jsem, že tu budou třeba zásuvky, WIFI, nebo něco, kvůli čemu je to dražší, ale není tu nic. Tak vůbec nechápu, proč tahle kategorie vlaků existuje. Taky jsem zjistila, že jedu z Piechowic až do Katowic stejným vlakem přesto, že mám na něj dvě jízdenky. Nevím proč mi to ten jejich systém takhle prodal. A ještě k tomu je ta druhá jízdenka na vedlejší kupé. Hmmm, asi budu přestupovat u kupé do kupé..."

Po chvíli...

"No, tak jsem to všechno úplně super zakřikla. Teď zrovna hlásili, že od teď jedeme jen jako osobový, teda osobní, vlak. Ten osobní měl někde nějakou nehodu a my musíme nabrat všechny ty lidi, co by na něj někde čekali. No, takže super! Člověk si zaplatí za nějaký intercity super rychlý vlak, aby zjistil, že nakonec stejně jede jako osobák."

V Olomouci...

"Tak, právě jsem dorazila do Olomouce, je něco před desátou hodinou a musím říct, že jsem skoro dojatá. Cesta nakonec proběhla docela v pohodě, až na to, že jsem se neměla šanci vyspat, protože, i když to byl noční vlak, pořád tam někdo nastupoval a vystupoval. Lidi mají sice povinně místenku, ale dělají v tom bordel, sedají si kam chtějí, a pak se pořád omlouvají a přesedají si... takže jsem spala asi hodinu a půl přerušovaným spánkem. Navzdory tomu jsem teď ale plná energie, strašně se těším. Jo a zavolám dědovi."

Toť úvodem...

Mám nějaké povinnosti, ale pak zpracuju fotky

a doufám, že mi podaří vám přiblížit

skvělou exkurzi i následný výlet.

Z deníku IX.

Ještě než zítra odjedu na seminář kamsi do Krkonoš, nechávám tu další díl deníku... jak se život tady stává pro mě normálním a běžným, přestávám mít potřebu o tom psát. Ale i tak se občas vyskytne něco, co se té mojí zdejší normalitě vymyká. Tímto se na týden loučím, až se vrátím (doufám, že se vrátím, nevím, co všechno se mi může přihodit v nočním polském vlaku, nebo v nočních Katowicích), splním svůj slib ohledně putování po slezsko-malopolských hranicích.

3.4. Volání domova (sentimentální výlevy v Čechách)

Chtěla bych si zaznamenat, jak úžasnou mám babičku. Ona je celý život obyčejnou ženou a nikdy to neměla jednoduché. Kdo z nás si umí představit, že by musel ve 13 letech sloužit ve mlejně za děvečku… Babička má radost z obyčejných věcí. I o málo se umí podělit. Myslí na tolik lidí. Touží po tak jednoduchých věcech, třeba vidět dávného kamaráda. Babička je neskonalý dobrák a vždycky mě svou lidskostí dojme.

Mamka mi od malinka říkala, že mám toulavé boty. Čím jsem starší, tím je ta moje putovatelská povaha zřejmější. Ale jsem jako losos, musím se vrátit zpět domů. Bez tolika lidí by spoustu věcí nedávalo smysl. Jsem nevyslovitelně ráda, že je všechny znám, že mám čest sdílet s nimi svůj život. Děkuji za to, že se mám kam vracet. Děkuji za to, že mě podporujete, i když mám toulavou a nechám vás tady samotné. Děkuji za to, že mi věříte. Slibuji vám, že se vždycky vrátím zpátky.

9.4. Zpět ve Wroclawi

Portugalka někam zmizela. Vedlejší pokoj prostě osiřel. Nechala tu po sobě bordel (ještě, aby bylo uklizeno, to by mě možná trefil šlak). Zítra si uklidím, a pak budu užívat klid. Nevím, na jak dlouho, ani Maria nemá zprávy o tom, kam se poděla.

Neumím zvednout telefon! Děda mi daroval chytrý placatý dotykový telefon. Zvládla jsem tisíc kravinek, ale když mi volala mamka, tak jsem zmateně prstem matlala po displeji a ono nic! Psala jsem sestře, aby mi udělila rady, jak mám takový hovor přijmout. Mám pocit, že to, co popisovala, jsem dělala… asi se mi už nikdo nikdy nedovolá.

10.9. Velký úklid

Dnes jsem si rozšířila anglickou slovní zásobu o spoustu krásných slovíček: zkažený, plesnivý, nechutný, smradlavý… polsky by to všechno vystihlo jen jedno slovo, pro jeho vulgaritu pouze uvedu, že začíná písmenem K a končí písmenem A.

Vyhodila jsem pytel plesnivého či shnilého jídla . Vyhodila jsem druhý pytel plný prázdných PET lahví a obalů od šampónů. Umyla jsem přihrádky v ledničce (byly opatlané od všech těch "mňamek").

Piju kafe, kdybych kouřila, dám si jedno na uklidnění.

Ještě musím něco udělat s mrazákem. Tam to taky zavání. Jak nedovírají dvířka, myslím, že některé věci nejsou úplně zmrzlé a pěkně se kazí.

A pak… Pak si slavnostně uvařím jídlo v ČISTÉ KUCHYNI.

19.9. Můj příběh, jak jsem přestala být asociálem a zjistila jsem, že je skoro lepší jím být.

Za tu dobu, kdy jsem do deníku nic nenapsala, se neudálo nic k okomentování. Vrátila se Portugalka, ale to komentovat raději nebudu.

Můj příběh, jak jsem přestala být asociálem a zjistila jsem, že je skoro lepší jím být.

Dávno tomu, kdy začal můj příběh. Poznala jsem jednu holku ze Slovenska. Za přispění Facebooku se naše vztahy utužovaly, až mi napsala, jestli s nimi nechci jít do hospody na pivo. Ve skupině převažovaly Češky, pak tu byla 3x Ukrajina, jednou Asie a jeden Polák. Hospoda byla skvělá. Když jsem řekla, že studuji archeologii, byla jsem hvězda večera a všichni se mě pořád na něco ptali. Pak jsem došla k preparaci hrobů a lidským kostem. Přestala jsem být Indiana Jones… (doufám, že v tom vidíte tu nadsázku :-D)

Pak jsme šli na Balkan Party do nějakého miniklubu. Byl přecpaný, nebylo slyšet vlastního slova. Jenže ve chvíli, kdy naše skupina začala odcházet, objal mě Manuel. Potkala jsem kluky z Krakova. Chvilku jsme si povídali a mezitím jsem zůstala v klubu sama, naši někam zmizeli. Dali jsme si pivo, a pak jsem se nevím jak, setkala s Diegem, klukem z Mexika. O bože! Hodinu do mě pak hučel, že mám modré krásné oči. Asi jsem mu zlomila srdce… Manuel se tomu smál a říkal, že teď bude Diego hodně smutný. Ale Diego je asi docela fajn, pochopil situaci, přestal s pochlebováním a začal se bavit normálně.

Ráno (ráno - znáte v kolik je ráno po párty), tedy nyní, se cítím jako vyhozená ze 13. patra a rozpláclá na chodníku. Asi jsou na mě i 3 piva moc, nebo moje podvědomí prostě chce zůstat asociálním zjevem, který jezdí jako pako do okolních vesnic dívat se na kláštery, samo…

Ostrów Tumski - pohled, který se mi nikdy neokouká

Výlet čtvrtý: Trzebnica

Dnes jsme nevyrazila na výlet sama, jako jindy. Jely se mnou ještě dvě holčiny. Měla jsem trošku špatné svědomí, že je pořád zdržuji focením, navíc bylo venku jen asi 7°C, což tomu mému věčnému zastavování se zrovna nepřálo. I když to byla opravdu rychlo prohlídka, i tak jsme pořádně vymrzly. Když si představím, že před týdnem jsem se vrátila spálená od sluníčka!

Zvu Vás na procházku malým slezským městečkem Trzebnica...

Trzebnica je známá hlavně díky cisterciáckému klášteru, který na počátku 13. století založila později svatá Hedvika (Św. Jadwiga). Byl to první ženský klášter ve Slezsku. Sv. Hedviga je opravdu jednou z nejpoulárnějších slezských světic. Jejím atributem je patrně nejčastěji kostel, který držívá v ruce, dále ji však můžete poznat podle bosých nohou či bot, které třímá v rukách.

Hedvika byla v Třebnici i pohřbena a z kláštera se stalo významné poutní místo.

Nevím, jak je to s přístupností kláštera... v kostele byla mše, takže podívat se dovnitř bylo nemožné, respektive by to bylo neuctivé. Klášter je dodnes činný, můžete vejít do dvora, možná i někam dál, ale nechtěla jsem holky v té zimě tahat sem a tam...

V 2. polovině 17. století byl klášter přestavěn do dnešní barokní podoby a ztratil původní románský vzhled. Někdy to vlezlé baroko vážně proklínám. Románský klášter, to by bylo! Ale jak se říká, pokrok nezastavíš (a já přeci jen vykoumala starý portál.)

---

Kromě kláštera jsme se vydaly do Bukového lesa. Lesem vede příjemná stezka až k lesnímu kostelíku Čtrnácti svatých pomocníků (kościół leśny Czternastu Świętych Wspomożycieli). Kostelík byl založen v polovině 15. století, ale v polovině 19. století byl přebudován v neogotickém slohu. Až do roku 1946 se o něj staral poustevník.

V okolí kostelíka najdete křížovou cestu, na jejímž konci byly vysazeny nové mladé buky jako připomínka událostí v Katyni a Charkově.

Interiér kostelíka byl v příjemném duchu lidové tvořivosti

Další zajímavostí je Rotunda Pięciu Stołów. Marně jsme přemýšlela o účelu téhle stavby. Myslela jsem, že to byla součást nějakého obranného systému, ale stavba sloužila k úplně jinému účelu. Za Třicetileté války byla využívána jako "marodka" či izolace pro nemocné (epidemie tyfu apod.), mrtví zde pak byli rovnou pochováni. Jde vlastně o kruhový ohrazený areál, dnes je uvnitř socha sv. Hedviky a tabule s vyobrazením jejího života.

Rynek, tradičně pojmenované hlavní náměstí, je velmi útulné. Radnice pochází z počátku 17. století, byla postavena na místě původních dřevěných krámů uprostřed náměstí. Opět tradiční scénář... Mě ale nejvíc uchvátily kočičky!

Zběžně jsme též zhlédly kostel Apoštolů Petra a Pavla (Kościół św. Ap. Piotra i Pawła). Má opravdu netradiční věž. Ani jsem se moc nesletla, když jsem holkám vyprávěla, že tohle určitě nebyl původně kostel... byl a nebyl.

Kostel byl založen už ve 12. století, a až do století 16. byl katolický. Pak jej převzali protestanté. Po 2. světové válce už sloužil jen jako sklad. Katolíkům se vrátil až v roce 1987, později byl opraven. Znovuvysvěcen byl teprve v roce 1998. Dnešní podoba kostela pochází hlavně z 19. století.

Zajímalo by mě, proč snad jediná fotka není ostrá... asi nezvládám najednou fotit, vstřebát atmosféru a komunikovat anglicky...

Mějte se krásně! Díky za vaše komentáře! :-)

A zas bych mohla něco z deníku, že??

Slavím stého trpaslíka

Je to tady, slavnostní odhalení posledních trpaslíků do sta. Moje hledání krasnalků dostalo nový rozměr. Dostala jsem nový moudrý telefon, ze kterého nejsem moudrá. Ale můj přítel mi zcela nadšeně hned všechno nastavil, připravil a vysvětlil. Pak ještě došel email s dotazem, jestli už mám trpaslíky i v mobilu. "Ha, ha... na mozek už mi vlezli, ale v mobilu je ještě nemám." A pak mi přišel odkaz na aplikaci, která z vašeho mobilu udělá dokonalý nástroj na hledání trpaslíků. Takže teď bloumám po městě s očima přilepenýma na displeji mobilu. Ale je to velmi efektivní a ač se to nezdá, ani GPS nezaručuje, že trpaslíka vždycky najdu... někdy to dá práci.

Mikołaj Ziółko (Mikuláš Bylinka) prý zná rozmanité byliny a umí z nich připravit všelijaké léčebné kůry.

Další Krasnal Dworcowy, tentokrát je to krasnalka Kolejarka. Sličná železničářka právě vypravuje vlak.

---

Kolekcjoner (Sběratel) má zálibu především v numismatice. Krasnal włoski (zkrátka Ital) má zcela jiné záliby - dobré víno, pizza a jízda na skutru.

Wiesiek Partnerek dostal své jméno podle partnerského města Wiesbaden. Hrdě hájí jeho barvy. Vedle něj stojí nejsilnější ze všech krasnalů. Na rameni totiž nese Zeměkouli. I trpaslíky tak mají svého Atlase.

Ať žijí Nowożeńcy Krasnalscy! Ať žijí Novomaželé Krasnalowi! Svatební hostinu jim připravil známý kuchař Hohelek. Jaképak delikatesy asi uvaří?

Afromani milují muziku. Jsou to dva pohodáři, kteří hrají, co je zrovna napadne.

Chrapek je speciálním hostem v hotelu Patio.

Oba by asi mohli být artysty. Ale nenechte se klamat. První se jmenuje Krasnal Teatralny, je to herec v Divadle současného divadla. A ten, co balancuje vysoko nad zemí, je Murarz (Zedník).

Tihle netradiční krasnale odložili v kostymérně špičaté čapky a půjčili si vysoké klobouky. Dnes se hraje představení, nejen pro děti! Dohromady tvoří báječnou fontánu. Ten na vrbě, Wierzbownik, je vypravěč. Dramatický monolog vám přednese Aktor (Herec). Karmiący Ptaki (Krmíci Ptáky) láká ptáčky na něco dobrého. Další lapá vodu do své velké kapsy, aby měl opodál stojící Ogrodnik (Zahradník), čím zalévat keříky. Kdo by neměl rád pouštění lodiček, můžete se přidat k Puszczającemu Stateczki. Krasnal Parasolnik (Deštník) zkouší proměnit žábu v krásnou princeznu.

WspółCzesio (Současník) a Temidek je prostředníkem mezi rozhádanými stranami Všechny pečlivě vyslechne, vše zapíše a najde kompromis.

Pozor, ať nespadne! Lunatyk (Náměsíčný) stojí na krajíčku vysoko nad zemí. A vedle je Sportuś, mistr světa v kopané.

Tak a je to... prvních sto trpaslíků. Teď zas musím začít něco dělat. Čeká mě prezentace na jeden seminář, a pak musím stvořit svou úžasnou, zábavnou, poučnou a dechberoucí (:-D) prezetaci na olomouckou konfereci. Už se to blíží a ještě jsem na to nesáhla. Tak si užívejte trpaslíčky a těšte se na moje dobrodružné cestování po hranicích Malopolska a Horního Slezska.

(další trpaslíci: 1 --- 2 --- 3 --- 4 --- 5 --- 6)

Do zobaczenia!

Výlet třetí: ... a město Świdnica

A nyní k druhé části mého výletu: autobus mě zavezl do Świdnice (no, autobus... přijela taková dodávka adaptovaná na "autobus". Řidič jel jak šílenec, hypnotizovala jsem obrázek sv. Trojice na palubní desce a doufala, že je na ty tři spolehnutí...)

Holoubátka jsou v O jako doma.

Na náměstí v infocentru je k dostání mapička s trasou po nejvýznamnějších památkách. Já rebel jsem to šla trošku po svém, ale z oněch "top" památek jsem žádnou nevynechala.

Začala jsem na náměstí, na Rynku. Uprostřed Rynku se nechází komplex budov spolu s radnicí, v každém rohu naleznete fontánu a před radnicí barokní morový sloup s anděly s lucernami.

Právě jsem se dočetla (viz odkaz výše), že v 15. století ve městě působilo až 113 krčmářů! Aby ne, když místní pivo bylo vyhlášeným a po celé střední Evropě se nacházely tzv. svídnické krčmy, ve kterých se čepovalo.

---

Dále jsem se vrhla na kostely - nejvíc jsem se těšila na Kostel Míru. Ale pěkně postupně...

Svídnická katedrála sv. Stanislava a sv. Václava (Katedra św. św. Stanisława i Wacława)

Katedrála pochází ze 14. století. Uvnitř vás ale čeká spíše doba barokní. V 16. století kostel vyhořel, a z gotického mobiliáře se tak nedochovalo téměř nic. Během staletí byly ke kostelu dobudovány kaple.

Věž je vysoká 103 m, což jí činí nejvyšší kostelní věží ve Slezsku a pátou nejvyšší v Polsku.

Kostel Míru - kostel sv. Trojice (Kościół Pokoju - św. Trójcy)

Můžu si udělat další pomyslnou čárku za navštívenou UNESCO památku. Naprosto úchvatná stavba!

Po třicetileté válce ukončené mírem vestfálským byla ukončena protestanská éra. Avšak slezským evangelíkům bylo povoleno vystavět si tři kostely (proto kostely mírové): v Jaworu, Świdnici a Głogowě (Javor, Svídnice, Hlohov). Museli ale dodržet přísné podmínky: kostel nesměl mít věž, nesměl být stavěn z kamene, nesměl zvonit - zkrátka nesměl připomínat "pravý kostel". Z těchto tří hrázděných barokních kostelů zbyly jen 2 - tento ve Svídnici a druhý v Javoru. Paradoxně však tato dehonestující nařízení dala vzniknout unikátním stavbám.

Doba výstavby nesměla být delší jednoho roku. Svídnický kostel tak vznikl za necelých 12 měsíců na přelomu let 1656 a 1657. Ačkoli je stavba z venku poněkud fádní a kostel příliš nepřipomíná, uvnitř již nebudete o velkoleposti pochybovat. (Vstup do interiéru je zpoplatněn. Zaplatíte 10/5 PLN, dokonce vám nabídnou i české texty s historií a popisem jednotlivých částí.)

Uvnitř se nesmělo fotografovat. Ale když jsem byla jediná, kdo tento zákaz respektoval, rozhodla jsem si pořídit alespoň pár fotek. Bylo mi hloupé, vytahovat foťák, tak jsem to zkusila jen mobilem.

Kostel se nachází uvnitř areálu, který obklopuje barokní fara, několik dalších hrázděných domků a zvonice (dostavěná později v uctivé vzdálenosti od kostela). V tomto areálu se dříve také pohřbívalo. Dnes to tam vypadá jako v pusté zahradě, poněkud romanticky vyzdobené starými náhrobky...

Když se tak dívám, co jsem všechno vyfotila, tak zjištuji, že na všech fotkách je jen kostel, kostel a kostel. A tak mi závěrem dovolte ještě poslední postřehy z města Świdnica.

(všechny fotky tradičně na rajčeti)

Výzdoba domu Lékarny Pod Býky

Legrácka u městské knnihovny. Dlouho mi vrtalo hlavou, proč zrovna divočáci. Došlo mi to na nádraží, kde byl vymalovaný městský znak. S divočákem.

Tímto se s vámi loučím, ale ne na dlouho... dnes jsem byla na lovu divočáků trpaslíků.

Krásný večer!