Dovča zajištěná v rekordím čase

To takhle přijdou spolužačky rozzářené do třídy a mají plné hlavy jejich společné dovolenky u Černého moře v Bulharsku. Vůbec nevím, jak tenhle "archeologický" zájezd vzniknul. Byly nadšené a ukazovaly mi kam to jedou. Schválila jsem jim to.

Za dva dny se Monča zhroutí na lavičku před učebnou.

"Tak a mám po dovolené, kámošky maj brigády a nejedou. Všechny se na mě vykašaly."

(Monča brala s sebou svoje kamarádky, se kterými měla spát na pokoji. Teď zůstala sama a jaksi pro jednoho se pokoje nevedou a ostatní už měli všechno zařízené a nedalo se to přeorganizovat.)

---

Chtěla jsem ji utišit a zeptala se jí, kolik potřebují lidí. Taková na nic otázka, ale něco jsem říct musela. "Alespoň dva.... až tři. Nechceš jet????" Chytla se mě ve svém zoufalství okamžitě.

Odpověděla jsem, že sama bych nejela, ale kdybych mohla vzít i přítele, že se zeptám. Monča souhlasila.

A tak jsem psala v pondělí jednoduchou otázku, v mém podání tedy sloh na x řádků. A už v úterý jsem mohla říct, že jedeme taky. Pro mě trochu šok, ani jsem nečekala, že takovýhle ztřeštěný nápad projde do "druhého čtení". Na programu totiž bylo něco úplně jiného... A nastala fáze hledání třetího člověka, abychom mohli bydlet na původním místě a nemuseli přeobjednávat pokoj na třílůžkový.

A pro mne další totální překvapení. Najednou mi píše Barča. A po asi hodince se rozhoduje, že jede taky.

Mírně utopená ve spoustě informací a organizace spousty věcí jsem se ani nestihla připravit na semináře. Kolem mě se dělo něco, co jsem aktivně podporovala, ale zároveň to kolem mne neslyšně proplouvalo... nakonec jsem došla k závěru, že miluju toho, kdo vynalezl internet, e-mail a nejrůznější formu chatu. Díky tomu jsme dnes mohly s Mončou zaplatit zálohu a podepsat smlouvu.

Až teď si vlastně uvědomuju, že jsme si stihli zařídit dovolenou v časovém intervalu pondělí večer až středa dopoledne. Trochu mě to děsí, ale vždycky jsem vykládala, jak jsem schopná se za pár minut sbalit a zmizet. Tak se ukázalo že jsem větší potrhlo, než jsem si kdy mohla myslet. A ostatní mě v tom ještě podporují. :D A já jim děkuji za to, že mají se mnou a mými nápady nervy a že mě nenechají v září zhynout na Balkáně.

Tak zdar dovoleným!

Kolejní vaření

Najednou zazvonil v pokoji telefon - sakra co to je? Ten zvonil jen jednou - to byl omyl. A pak snad ještě pár krát volaly z pokoje o patro níž spolužačky mojí spolubydlící. A teď???

"Haló???"

Ozvala se paní ze správy kolejí a říkala, ať odmrazíme lednici, že budeme mít novou, protože jsme jeden pokoj z mála, který má ještě výrobek z 80.let.

Radost zavládla mezi námi. Konečně žádné hučení!!!!!

Tradá! Lednička je vysoká, nevejde se pod polici, a tak trčí do pokoje a zakopáváme o ni. Hučí ještě protivněji. Sice mi paní říkala, že polici nám přijdou převrtat - rozuměj posunout výš... ale sakra, kdo tam dosáhne? Už teď je předposlední police na stání na špičkách a o poslední ani nemluvím.

---

Včera jsem jedla v menze něco neidentifikovatelného. Tedy, nebylo to špatné, rozhodně jedno z těch lepších jídel, ale kdybych měla říct co to jím, tak nebudu znát odpověď.

A dneska si vařím, o víkendu mají spásné sestry a bratři z menzy volno. Tenhle recept jsem našla na krabici předvařených fazolí. Vařím to z fazolí nepředvařených, takže člověk musí počítat, že ty malé bílé mrchy se musí povařit delší dobu. Dle originálního receptu se to jmenuje fazolový salát s jogurtem.

půl pytlíku fazolí (malých bílých), 100g kořenové zeleniny, 100g eidamu, 2 jablka, 2 jarní cibulky, 200g bílého jogurtu, sůl, jablečný ocet

Fazole se uvaří, též zelenina. Sýr si nakrájíme na kostičky, jablka na plátky, jarní cibulku najemno, zeleninu na nudličky. Všechno smícháme a přidáme jogurt, dochutíme. K salátu můžeme chroupat opečený toustový chléb.

A co z toho vzniklo mně ilustuje následující fotografie:

Taky jsem si trochu upravila recept: použila jsem normální cibuli (byla v marketu v akci :D), ocet nemám, přidala jsem ještě čínské zelí, které mi darovala s sebou maminka, jablko jsem použila jenom jedno (ostatní padly na sváču běhěm týdne) a toustový chléb jsem zcela neuváženě snědla včera k večeři, tak mám obyčejný pčeničko-žitný chlebánek.

PS.: Ten ocet tomu chybí a taky trochu barvy. Ale k jídlu to bylo. A mám toho plný hrnec a myslím, že fazole budu jíst ještě k večeři, k obědu a k další večeři.

A na závěr: Z okna máme výhled na New York, jak říká spolubydla. Včera večer sic lidé tak nesvítili, New York nám asi usnul, ale i tak se z okna dívám ráda. :)

Spící kmeny

Když přijedete z nádherné sněhové krajiny do zamrzlé depresivní městské reality, je vám z toho smutno. A tak na mě překrásná Olomouc taky působila - všechno omrzlé, ale holé. Jen sem tam na trávníku nějaká ta "plíseň".

Dnes ráno jsem se vzbudila do sněhové bouře. Ano, dovoluji si použít tento, možná až moc silný výraz. Nicméně pořád sněží a sněží... Pořád se courám sem a tam ze školy na koleje a zpátky, úvodní hodiny bývají kratší. A jak se tak courám, tak pozoruji stromy v parku. A jak je tak pozoruji, tak je fotím.

Většina těch fotek nevypadá tak, jak jsem si představovala. Tohle je například úplně první pokus.

---

Postupně jsme zjišťovala, jaké mám možnosti úhlu pohledu. Pokus číslo dvě.

A začala jsem přicházet na to, že když se člověk trošku opře o kmen, může to být i zajímavé. Třetí už se blíží tomu, co jsem si naplánovala vyfotit.

Tato bříza mě nadchla. A stala se vděčným objektem. Takhle to mělo vypadat. :D

Tenhle kříváček mě upoutal jen tak omylem, jen jsem se ohlédla zpět, jestli ještě neuvidím něco k focení.

Křiváček znovu. Pořád pořád sněží, takové to rozmazané cosi jsou sněhové vločky.

Ať se neutopíte v hromadách sněhu, užívejte si ho a objevujte v něm krásný svět!

A mějte se fajn jako já!

Prdelky z lásky k sobě

To takhle po povodních zrekonstuovali Pobřežní ulici. Udělali tam nové odpady a všechny ty roury v zemi, nové říční břehy a rozšířili silnici tím, že sebrali lidem podél ulice předzahrádky. A místo kytiček je tam chodník a protihluková stěna. A aby lidé moc nereptali, že jsou jako za betonovou ohradou, je místy sklo, aby jako viděli ven.

Mně se ta sterilní ulice vůbec nelíbí a hrázděné domky už vůbec nejsou vidět, pohltila je betonová zeď a plexisklo se siluetami ptáků.

Ale když jsem se v noci vracela od vlaku, bylo to sklo krásné.

Někdo do zmrzlé krusty na skle vyškrábal "prdelky z lásky k sobě", jak zpívá Martina Trchová. A tak jsem přemýšlela, kdo je ten šťastný v srdíčku: Jana? Jirka?

V tu chvíli jsem si také moc a moc chtěla zamakrovat na ty zmrzlé vločky. A těšila jsem se na ty struktury! Jenže člověk míní, foťák mění. Je tma, zima a klepou se mi ruce a ? Ostrou fotku jsem prostě nedala ani po naprostém vymrznutí.

Ale já si na to počíhám!

Alexandr Isajevič Solženicyn - Jeden den Ivana Děnisoviče

Nojo, zase ti Rusáci, jak podotkl můj táta. A já jsem se smála, protože chápu, že se v tom jako nezávislý pozorovatel nemůže vyznat. V ruské tvorbě jsem se přesunula do 20. století, ovšem žádný socialistický realismus. Tvrdá socialistická realita. Není to tak dávno, kdy by mě za tuhle knížku sebrali.

Šuchov si odpykával trest ve speciálním pracovním táboře už nějakou tu dobu. Byla zima, sibiřská zima, ale teploměr ne a ne ukazovat pod -42 stupňů (to by se nesmělo kvůli mrazu na práci). Mrška jedna, ukazuje jenom sedmadvacet.

Dnes se Šuchov necítil moc dobře, vstal a všude ho loupalo a pálilo. Po budíčku si ještě chvíli poležel, ač to normálně nemá ve zvyku. To si dal! Už ho táhne dohled přes tábor a musí za trest vytřít podlahu v administrativním baráku. Jen tak tak snihnul snídani. Šlichtu a chleba.

Může chybět tak dvacet gramů, odhadl Šuchov a rozlomil příděl vejpůl. Jednu půlku si strčil do záňadří pod blůzu - všil si tam zvláštní bílou kapsičku. Druhou půlku, ušetřenou při snídani, se chystal sníst hned. Ale zhltnout něco nahonem, to není žádné jídlo, něživí to a nic z toho člověk nemá.

(A.I. Solženicyn: Jeden den Ivana Děnisoviče a jiné povídky. Praha, 1991, str. 19.)

---

Parta měla štěstí, šla makat na teplárnu, ne na Socměstečko, kde by se nebylo ani kde ohřát. Měli zdít. A museli rychle, aby nezamrzla malta dřív, než se použije. Šuchovovi se zdálo, že den dnes rychle utíká a co víc, u oběda se mu podařilo ulejt dvě šlichty navíc - jednu pro sebe jako odměnu za převezní kuchaře. Ani v táboře neztratil Ivan Děnisovič své návyky. U jídla si vždycky sundaval čepici a vždy jedl pomalu tak, aby si jídlo co nejvíce vychutnal.

Stmívalo se a byl nástup, zdlouhavé počítání, přepočítávání a odchod do tábora. Dnes se dost zdrželi. Jeden chlap z cizí party usnul za kotlem a neslyšel konec. Hledali ho. Našli a vyfásnul korekci. Promrzlý barák, cela bez ničeho, teplé jídlo jednou za 3 dny. Zdraví se ti tam podělá a zpátky tam, kde jsi byl před tím, se dostaneš, jenom když máš štěstí. Takovejch deset dní, to je konečná.

Šuchov má ohromnou náladu. I k večeři dostal o porci víc, ke všemu sehnal dobrý tabák a díky své prozřetelnosti dostal i nějaké pamlsky z balíku od kolegy.

Teď nežehrá Šuchov na nic - ani na dlouhý trest, ani na dlouhý den, ani na to, že už zase nebude neděle. Teď si myslí: přežijem to! Všechno přežijeme, snad dá pánbůh a jednou to skončí!

(A.I. Solženicyn: Jeden den Ivana Děnisoviče a jiné povídky. Praha, 1991, str. 86.)

A tak si říkám, že Šuchov, to byl někdo. S hrdostí, téměř s elegancí, žije v těch otřesných podmínkách. Nestěžuje si, přijímá to, naučí se v tom chodit. Někoho to zlomí, potácí se na samotném dně a z tábora se nevrátí. A Šuchov moc dobře ví, že až mu trest vyprší, nečeká ho rodná vesnice, žena a děti, ale trest další (však oni si něco najdou), a nebo vyhnanství na Sibiři. Pěkně pod dohledem. Jenže pokud si to připustíte, bude z vás krysa, kterou co nevidět někdo vynese nohama napřed.

John Steinbeck - O myších a lidech

V dobách volna přichází vždycky čas na knihy, které číst chci a ne musím. A když mi lidé kolem (včetně mojí sestry, která fakt moc nečte) už rok říkají, jak je tohle dílko krásné, nedá se odolat.

"To by sakra bylo, abych zapomněl!" pochválil se Lennie potichu.

"Zalézt do vrbiček a čekat na George."

Stáhl si klobouk na oči.

"To bude George vyvádět! Bude vykládat, jaký by to bylo, kdyby tak byl sám a nemusel se pořád se mnou zlobit."

(J. Steinbeck: O myších a lidech. Plameny zářivé. Praha 1994, s. 84.)

---

Záměrně je první ukázka z konce celého vyprávění. Celou dobu jsem totiž hledala to úžasné a skvělé - to, co mi všichni chválili. A našla jsem to právě na konci. Lennie s mentalitou malého dítěte, dobrý, s čistou myslí je polapen do sítě světa. Jaksi ho to semele. Jeho dětská mysl nedokáže ovládat sílu svého mohutného těla. Před světem, který Lennie nemůže pochopit, před realitou tvrdého živobytí, protloukáním se světem jak to jde, se ho snaží uchránit George.

Chodí spolu po práci. Od ranče k ranči. Jenže nikde dlouho nevydrží, Lennie vždycky něco provede. Tentokrát to vypadá nadějně. Lennie dostane svoje vlastní štěně a dobře ví, že jak něco provede, nebude moci opatrovat budoucí králíky v budoucím malém hospodáříčku, o kterém mu George tolikrát navyprávěl! Až se zmůžou, budou si, panečku, žít!

Parta je na ranči dobrá, až na synáčka pana šéfa (který by se s každým hned pral) a na jeho ženu (která by zase s každým hned randila). Lennie se rychle dostává do čela jejich pozornosti. Je to ten velkej, kterej se blbě usmívá - rvačka ale skončí v Lennieho prospěch a celá věc je úspěšně zametena pod koberec. A ženuška provokuje... Jen ať si šáhne na její krásné hebké vlasy a Lennie má hebké věci moc rád. A jak je něco hebké, nechce to pustit a hladí to pořád dokola a dokola. S tím milostpaní nepočítala - škube sebou, kříčí a Lennie (ve snaze ji utišit) s ní cukne a paninka leží naznak.

Honička na Lennieho končí tam, kde příběh začal... u vrbiček. George najednou pochopil, že Lennie na tomto světě nemůže existovat. Buď ho zavřou do šeredného vězení nebo mu šéfův synek prostřelí břicho, až střeva polezou. Tak ať to má raději rychle za sebou.

Lennie ho pozoroval a dělal to pak všechno přesně po něm. Odšoupal se od řeky, zvedl kolena, objal je a podíval se na George, aby se přesvědčil, zda je to tak dobře. Stáhl si klobouk trochu víc přes oči, tak jako byl klobouk George.

(J. Steinbeck: O myších a lidech. Plameny zářivé. Praha 1994, s. 9.)

Don´t sleeping, let´s go out!

A nevím čím začít, zase jsem toho stihla za krátkou dobu zažít tolik, že jsem z toho celá šťastná a ani jsem nepostřehla, že za chvíli bude zase škola.

Ve čtvrtek měla ségra maturiťák - akce jako blázen, všichni z toho na nervy. Těšila jsem se, ale rychle mě to přešlo - dýchat se tam nedalo (Všem těm, kteří bez cigarety nemůžou být ani minutu bych usekala pazoury. Absolutně nechápu, proč nemůžou zvednout své pozadí a jít si zakouřit někam do pryč, kde se dá větrat a kde neohrožují život o něco rozumnějších lidí.) a ještě mi zapomněli říct, že to nebude ples, ale dýza ve společenských šatech - jako hrát už od začátku Vondráčkovou a Davida, to je síla. No, pár fotek vzniklo, najdete je v Pokleslé rajčecí galerii. Ségra v růžovém, já v černém.

A teď k tomu, o čem má být článek. :)

---

V pátek jsem se sbalila a jela s Barčou k její babičce do Rokytnice nad Jizerou. Byla jsem tam s ní už v minulosti. Je to baráček zasypaný sněhem, ve kterém je úžasně teplo. Ale kdepak teplo! Copak tato veličina existuje???

V sobotu jsme si umyly boby z dob dávno minulých - kdy jsme to jen byly spolu bobovat posledně? Na kopečku mezi paneláky? Asi tak někdy v páté, maximálně šesté třídě? A tak jsme do toho práskly, vzaly ještě Barčinu sestřenici Evičku a hurá ven na mráz. Vozily jsme se, jó to byla krása - vítr ve vlasech a navíc ty boby měly volanty!

Pak padlo rozhodnutí, že půjdeme na louku - Barča si chvíli hrála na Legolase, že jako umí chodit po sněhu, skončilo to ve chvíli, kdy zapadla po kolena. Brodily jsme se dál a dál, křižovaly srnčí stezky a válely se ve sněhu - dělaly jsme andělíčky. Už jsem zapomněla, jak je to krásné, lehnout si jen tak na sníh a dívat se na modrou oblohu. Pocit, že se vznášíte nad zemí a letíte nebem někam do neznáma....

Ani v neděli se nám nechtělo sedět doma. Vyrazily jsme ke krmelci. Byl pěkně schovaný za skálou a byla k němu myslivci vyšlapaná cestička... pláň zalitá neporušeným sněhem, slunce vysoko na nebi, klid jako v pustině.

Jak nám mohla být zima, když jsme ke krmelci šli přes Letní?? (Na druhém kopci je prý i Zimní) Ps.: Vážně jsem to já :D

Rampouch na krmelci

A veselá jabloň

Dneska jsem ještě fotila zamrzlou Jeřici podél cesty k nádraží, ale už je mi zima, půjdu se oteplit pod peřinu (protože dochází dřevo a musí se prý míň topit, říkal taťka).

Brou noc.

Sestra skajpovací

Tak že mám šílenou ségru vím už od té doby co se narodila. Že je moje sestra závislák na počítači vím už od té doby, co má vlastní počítač. Ale když mi poslala tohle, tak jsem z ní nemohla.

Prý se to jmenuje: Když se moc skajpuje a je na počítači