Tuesday, December 29, 2009

Taška

Byla jednou jedna, která měla vánoční prázdniny a vůbec, ale vůbec neměla horu učení na stole. A ta jedna se rozšoupla a začala být kreativní. Po dvou dnech usilovné práce vznikla taška.

A jsem na ni fakt moc hrdá, takže kritiku nepřijmám. :D Běda vám!

Vánoce v naší chýšce

Vánoce, Vánoce, VÁNOCE.

Ne, pověstná kost z kapra nikomu nezaskočila, dost dobře nemohla, protože tradici u nás mají řízky. Nejlepší bramborový salát na světě dělá náš děda, pokaždé přiveze plný lavor a aby mě uchlácholil, tak mi doveze kousíček kapra. Mňam.

A nejlepší jsou stejně pohledy do dětských tváří, jak svítí očička a jak dychtivě je trhán balící papír se sněhuláky. Kam se na to hrabou všechny dárky světa.



Na svatého Štěpána jsem šla s tetou a poněkud nezkrotným psem Montym na procházku. Do jednoho domu s oranžovou fasádou se dobýval Santa Claus. Vycpaná postavička vysela za parapet na okně a aby toho nebylo málo, svítila mu čepice. Zatímco se teta rozplývala, začalo se mi náramně hodit, že je Monty tak neposedný. Táhnul mě pryč k modrému domu, pryč od toho červeného skřeta.

Barborky nevykvetly. Zase se nevdám. Připomnělo mi to slova (shodou okolností) Bářiny babičky, která nám řekla: "Tak která z vás, děvčata, bude za rok svobodná, co?" Takže to budu já. Alespoň se budu mít na co vymluvit, až se babička zeptá příště třeba na to, která z nás bude mít za rok potomka.

Čaj voní lépe než vonné tyčinky s vůní santalového dřeva a slonem na obalu.

Četla jsem článek o tom, jak ženy kazí Vánoce bláznivým uklízením a nakupováním. Asi nejsem žena. Jediné, co jsem uklidila, byl můj stůl, a to z ryze praktických důvodů (byl, ehm, příliš zaplněn). A taky jsem moc nenakupovala. A když, tak jen chvíli a rychle, protože se bojím těch hrůzostrašných davů všude kolem. Dokonce si myslím, že jsem velkou měrou přispěla k zušlechtění našich Vánoc.
Udělala jsem adventní věnec. Upekla perníčky na stromeček. Rozkrojila jablíčko. Zapálila svíčky. A vytvořila gang na bojkotování CocaColy, který je ovšem jen málo účinný. Kýčovitá reklama s kamiony se opět vetřela i do našeho pokoje a sourozenci si vesele zpívají: "Vánoce jsou tady, Vánoce jsou tady."



A před námi je rozverný Silvestr, který bude .... necháme se překvapit.



Tuesday, December 8, 2009

Co přinesl Mikuláš...

:D :D Ještě teď se mi chce šíleně brečet smíchy. Stačí jedna jediná vzpomínka na pátého prosince a chytám se stolu, abych neskončila pod ním v záchvatu křečovitého smíchu. A promiňte, chápu. Zatímco se tu moje maličkost válí pod stolem, vy ještě nemáte o ničem ani potuchy. Tak pěkně popořádku...

V dopoledních hodinách onoho dne jsem vyrazila do školy. V sobotu, ano. Konaly se totiž přeslavné Národní srovnávací zkoušky. Celé to produkuje jedna dosti bohatá společnost, která ve svém oboru nemá konkurenci (nepočítejme chabou státní firmu, která má momentálně starosti s tím, aby vymyslela novou a jedinou správnou státní maturitu), může si tedy dovolit odírat studenty až na kost. Osobně moc nevěřím tomu, že by NSZ byly tak děsně výhodné a úžasné. Je v tom asi dost velký lobbing a hlavně fůra peněz. Nic jiného mi ale nezbylo, než jít tyto zkoušky udělat. Tak snad to alespoň k něčemu bude a na tu vejšku mě vezmou.


Ovšem v odpoledních hodinách jsem si přestala lámat hlavu nad neuvěřitelností oné bohaté společnosti a vyrazila s Barčou do Prahy na mikulášskou super mega show jedné z nejlepších českých ska - alternativních skupin. No, ovšem. Fast Food Orcestra v KC Zahrada na Chodově. Kvůli pološílenému záchvatu Barčiny maminky, která měla pocit, že nemůžeme jet sami na noc do Prahy, s námi jel můj tatík.
Zprvu byl velice nadšen, že jede pěkným zájezdovým autobusem plných sto kilometrů. Všechno ale opadlo ve chvíli, kdy jsme vylezli z metra na Václavském náměstí. Na jednom metru čtverečním asi tak půlka republiky, všude hudba a spousta čertů, Mikulášů a andělů - celý nebeský výbor tu měl sraz. Pravda, občas v trošku amatérské podobě.

Vpluli jsme do davu a ubírali se na Staroměstské náměstí, kde to vše ale bylo ještě horší, tak jsme upalovali na metro, které jsme ale nemohli najít. Podle instrukcí nějakého pána jsme se dostali do Ungeltu, ale naštěstí mám geniální smysl pro to, jak se neztratit (ovšem mému smyslu se říká Bára :D) a kde se vzalo, tu se vzalo metro!!!!

Postupně k nám přistupovali samí "Mighty people", jak jsme je svorně nazvali a překvapivě všichni s námi vystoupili na Chodově a šli směrem do Zahrady.

Chvilku jsme se motali v předsálí a pak....pak to začalo. Jaký libozvuk! Nestačila jsem ani mrknout a byl konec. Celou tu dobu jsem podezírala Dr. Karyho, že to není člověk, ale hodně dobrá mašina, prostě nemůžu věřit tomu, že se za sekundu dá vyslovit asi milion slov (jak kalašnikov :D). Pak jsem podezírala basáka Matěje, že má na té podlaze napsané akordy, protože se tam koukal neustále, ale neměl. To bylo jenom tak velké soustředění.

A přesto, že Su-sha na Facebooku vyhrožoval, že konec bude ve tři ráno, odjížděli jsme metrem v půl dvanácté. Na hlavním nádraží jsme zjistili, že vlak jede z Holešovic, takže jsme bleskurychle zahájili operaci Chytit poslední metro. Úspěšně. Sotva jsme se ocitli na prázdném perónu, ozvalo se z rozhlasu: "Poslední souprava směr Háje, právě odjela." Fajn, že to víme.

Šli jsme si sednout na nádraží. Po deseti minutách však přišli security chlápci a oznámili nám, že to tady zavírají a že musíme do té zimy venku.
Požádala jsem o svolení se v odjezdové hale alespoň obléct (v sukni není nejtepleji), a pak jsme vypadli na lavičky v pasáži před nádražím. Celé tři a půl hodiny čekání. Prozkoumali jsme, kdy otvírá první fast food, tancovali čaču, polku, mazurku, uspořádali závod trafika - odpadkový koš a sledovali pochybné osoby trousící se pasáží.

Ve vlaku bylo teplo. Spánek. Nařídila jsem budík, abychom nezaspali Děčín a stihli přestoupit. Ze spánku mě vytrhl jenom výkřik: "Nádraží!!!" Po deseti sekundách paniky jsme zjistili, že je to Ústí nad Labem. Tak akorát na to se probrat, uklidit a vystoupit v Děčíně. Začala jsem usínat ve spěšném vlaku Děčín - Liberec, když tu mi zazvonil budík...hmmmm, tak to bychom asi přejeli, co?

A i když jsem toho moc nenaspala, byla jsem úžasně plná energie. Táta prospal půl dne, Barča celý a já? Zdobila jsem vánoční perníky a ještě v neděli večer vyrazila na adventní koncert Jarretů do liberecké radnice. O tom ale příště, ju?

Saturday, November 28, 2009

Pro Burkinu Faso, Filipíny a Mongolsko

V rámci Zoo Liberec a Faunusu, o.s. jsme vyrazili do Obchodního centra Nisa prodávat ručně dělané dřevěné hračky, šperky z přírodnin a hadrové plyšáky.

Bylo mi nějak úzko. Když jsem na Fügnerce nastupovala do autobusu, který zdarma naloží nákupuchtivé občany a stejně zadarmo je vyveze za město do mega nákupního centra, přála jsem si, aby se tam dalo dojít pěšky, doletět, nebo se třeba přenést. Autobus byl plný lidí - spíše mladých a ještě mladších. Několik slečen začalo v každé zatáčce hystericky vřískat...


Konečně autobus zastavil a všichni ti lidé se vyhrnuli z autobusu a jako mravenci pospíchají do mraveniště, všichni se bleskovou rychlostí ztratili v útrobách obrovské skleněné budovy. Čekala jsem chvíli venku a s povzdechem vyrazila za nimi.

Obrovská, rozzářená hala plná vánočních blikajících hvězd, nejprestižnější značky oblečení a nevím čeho ještě. Pomalu jsem bloudila umělohmotnými ulicemi a přemýšlela, k čemu to vlastně všechno je. Vážně k životu nepotřebuji tričko se žlutě svítivým kanárkem Tweeteem.

Bylo mi, jako bych se právě ocitla někde uprostřed...uprostřed Nepochopitelného. A tu mě náhle napadlo, kde je ten "první" a "druhý" svět? Svět je přeci jeden, ne? Pořád se mluví jen o třetím světě, o milionech propadlých tvářích, které umírají hlady. Vlastně to chápu, je to příliš abstraktní, když se vezeme v první, nejhůře v druhé třídě. Jenže třetí třída je těm stínům už těsná, je jich stále víc a jako paraziti zpomalují náš expres. Musíme s tím něco dělat! Odpojíme ty nepohodlné vagóny a necháme je stát na třetí koleji. Nebo... nebo se pokusíme je dostat do třídy druhé. Po malých krůčcích, přes nebezpečnou lávku mezi vagóny, sami se možná trošku uskromníme, aby zbylo místo pro Stíny, třeba právě v našem kupé.

Bylo k páté, tak jsme vyndali stoly, židle, z krabic vytáhli výrobky a jako chybný dílek uprostřed obrazu z puzzle jsme odevzdaně čekali na někoho, kdo dá přednost černouškům z Burkiny Faso před Tweeteem.

Začali jsme dokonce hrát na drnkací krabičku kalimbu...

Po třech hodinách uprostřed neonů a rozbujelé konzumní společnosti jsme to zabalili. Tržba byla malá, ale alespoň nějaká. A postarali se o ni studenti, vysokoškoláci, kteří přijeli na víkend domů a skočili si koupit chleba, máslo a sýr.

A i když nejste studenti, zastavte se u nás a investujte do Stínů, žijí ve stejném světě jako my, ne v tom "třetím". ;-)

Monday, November 23, 2009

Ladislav Stroupežnický - Naši furianti

Jako omluvu za minulý literární příspěvek se teď pokusím o trošku lepší shrnutí tohoto díla. Takže...

Velmi stručně k ději
Dílo je postaveno furiantství dvou nejbohatších a nejvýznamnějších osob v Honicích, na sporu Buška s Dubským. Hádají se v podstatě o cokoli - o to, kdo je chytřejší, kdo bohatší, kdo vlivnější, kdo je v právu...
V tomto zmatku se rodí vztah Verunky a Václava, kteří chystají svatbu.
Druhou rovinou sporu jsou dva uchazeči o ponocenství. Vysloužilý voják Bláha a krejčí Fiala, který si tento úřad nárokuje z postavení otce sedmi dětí. Bušek přeje krejčímu (Bláha mu totiž kdysi řekl, že je nevzdělaný člověk) a Dubský zase Bláhovi (váže ho k němu úcta jako k vojákovi - jeho syn Josef totiž padl v bitvě). Spor se přenese na celou vesnici.

Jednoho rána se objeví paličský list, který vyhrožuje, že pokud nebude Bláha zvolen za ponocného, shoří vesnice do základů. V očích většiny obyvatel vesnice se Bláha najednou zrcadlí jako palič. Na jeho obhajobu vystoupí dědeček Dubský, ale na postoji vesničanů to příliš nezmění. Jediný, kdo začne aktivně hledat pisatele onoho listu je Habršperk, který pochopil velice rychle odkud vítr fouká.
V den zasedání obecného výboru je zvolen za ponocného Fiala. Uprostřed zasedání si Bušek odbíhá zapytlačit a Bláha dokazuje svou nevinnu pomocí rukopisu Fialovy dcery Krystýny. Pod tlakem se dívka přizná, že list jí diktoval otec. Jméno Bláhy je tak očištěno a může se ujmout ponocenského úřadu. Fiala je hnán s potupou pryč. Když se ale Bušek vrátí, je rozčarován ze zvratu, který nastal a příšerně se pohádá s Dubským. Oba se rozhodnou, že žádná svatba jejich dětí nebude.
Václav naštvaný je odhodlán dát se na vojnu, pokud mu nebude povolena svatba s Verunkou...
Ze zapeklité situace nám pomůže Habršperk, který viděl Buška, jak loví panskou zvěř a Habršperka zase viděl četník. Stává se tedy očitým svědkem hodícím se četníkovi. Bušek se zalekne - ta ostuda, být odveden v poutech kvůli zajíci - a prosí Habršperka, aby ho neudal. Chytrý švec však své mlčení vymění jedině za usmíření s Dubským. Pod tíhou ostudy se nakonec Bušek odhodlá ke smíření, k čemuž přistoupí nakonec i Dubský (představa, že by na vojně měl zemřít i jeho druhý syn...).
Mladému páru tak nic nestojí v cestě...




K postavám (neuvádím všechny, jelikož jich je mnoho):
V ději se odehraje několik zásadních zvratů, které nám postavy rozdělí do dvou táborů. Do tábora Bušek a do tábora Dubský.

Tábor Bušek:
Jakub Bušek - první radní v Honicích
Františka Bušková - jeho žena
Verunka Bušková - jejich dcera
František Fiala - krejčí, uchazeč o ponocentsví
Terezka Fialová - jeho žena
Krystýna Fialová - jejich dcera

A oponenti od Dubských:
Filip Dubský - starosta v Honicích
Marie Dubská - jeho žena
Václav Dubský - jejich syn
Petr Dubský - otec Filipa Dubského, dědeček
Valentin Bláha - vysloužilý voják, uchazeč o ponocenství
Josef Habršperk - švec, nejlepší přítel Bláhy
panna Markýtka - obchodnice se dřevěným nádobím z Domažlic

Přesto, že se toto vesnické drama jeví vlastně jako komedie, je plné drobných tragédií. Podobně jako třeba Maryša bortí představu o idylickém životě na venkově. Hledání uvolnění a "čerstvého vzduchu" se lehko může stát malým uzavřeným prostorem. Jako nejdůležitější osoby vnímám Habršperka a dědečka Dubského.
Dědeček býval v mládí furiantem a do jisté míry je jím i nyní, ve svém stáří. Je ale poučen z chyb vlastních, je obohacen o životní zkušenosti. A tak má něco, co chybí ostatním postavám, nadhled a zdravý úsudek. Baví se furiantstvím ostatních, sám si také přisadí, ale jen do té doby, než začne jít do "tuhého". Jakmile se dříve nevinné předhánění a vytahování začne dotýkat třetí osoby, zvláště, když by ji to mělo uvrhnout do neštěstí, přestává všechna legrace. Furiantství musí stranou...Během hry se tak tato postava stává jakýmsi barometrem.
Habršperk je svérázná postava stojící na okraji, přesto však pevně ovládající dění ve vesnici. Ví vždy mnohem víc, než ostatní, své záměry předem neprozrazuje, což jeho okolí znemožňuje mu je překazit. Stojí pevně za přítelem Bláhou, ale stejně pevně by se dokázal postavit za kohokoli jiného, byl-li by přesvědčen, že mu bylo ukřivděno. (To dokazuje v závěru hry.) Jako pozitivní postava provází nás celou hrou, vždy nejlépe ovládne situaci.
Pak je tu ještě jedna postava, která celému dílu dává duchovní rozměr. Její síla je všude, a to i přesto, že se s ní setkáváme pouze na obraze. Je to Václavův bratr Josef Dubský, který padl v bitvě u Náchoda. Vypadá to, že se celá rodina přes jeho smrt přenesla, ale skutečnost je jiná. Jeho odkaz je stále živý a ovlivňuje jednání osob. Je to on, kdo dá dohromady Verunku a Václava a je to i jeho zásluha, že se Václav nemusí dát na vojnu...

Sunday, November 22, 2009

Fast Food Orchestra s vlakem ve Vlaku

Tak jsme se dočkaly. Barča i já. Už od festivalu v Hrádku, kde nás uchvátili, jsme se nemohly dočkat jejich samostatného koncertu.

A bác. Vydali desku a udělali turné.

Ačkoli jsem do Liberce přijela opravdu brzo, tak douho jsme se vypravovaly z domova, až nám ujel autobus do Harcova, kde se nachází Klub Vlak, opravdu skvělé místo v Liberci. Barča na pokraji zhroucení, že přijdeme pozdě, udělala plán. Hurá pěšky. Ačkoli byl plán změněn v okamžiku, kdy jsme uviděly autobus č. 21 stát na zastávce, nakonec jsme stejně šly po svých. Jelikož díky červené na semaforu a policejnímu autu, které nevypadalo zrovna příjemně, nám autobus ujel.

U přehrady bylo děsné bláto, v té tmě jsem neměla moc potuchy v čem to šlapu. Nicméně jsme přisly včas. (Padl časový rekord, za který kdy byla uražena vzdálenost z Šalďáku do Vlaku.) Celé od bahna a uhnané vletíme do Vlaku, kde se terve zvučí, Kary se vykecává na chodbě a když už to vypadá, že se bude konečně něco dít, přijde Susha a řekne, že musíme počkat na trubku. ...

Diváctvo trošku netrpělivé začalo pískat a vejskat a řvát a tleskat.

A stejně jako nové album začínal koncert skladbou Baby. Od prvního do posledního okamžiku jsem si to užívala. A Barča zřejmě také. V zápalu hopsání jsme si nějak nevšimly, že nás dav vyhostil až na samý okraj kotle, hrubě nespokojeny s touto skutečností do mě Barča malinko strčila a už jsme zase byly uprostřed.

Bylo to naprosto uchvacující. Moje nejmenovaná kamarádka prohlásila, že to bylo jako hudební průjem, trošku křečovitý. Určitě to myslela v pozitivním slova smyslu, protože jízda tímhle hodně rychlým šinkanzenem byla nezapomenutelná.

Druhý den, asi kolem jedné hodiny odpolední mi přišla zpráva. Barča, kdo jiný. "5.12.bude mikulaska show s FFO v praze na chodove.Jedem?" Mrtvá smíchy jsme jí napsala: "Jedem." To brzo, říkala jsem si. Brzo máme absťák. Pravdou však je, že kdo jednou ochutná, nepřestane.

Takže se těš, matičko Praho na Mikuláše, přijedou balíci z Liberce pařit na Fast Food Orchestra.

S tím souvisí pátek třináctého:
Vyjely jsme s Barčou do Prahy najít KC Zahrada na Chodově a pro lístky. Měla jsem zablokovanou páteř, nemohla se skoro hýbat a bylo to moc povzbudivé.
Jízdu metrem jsme zvládly celkem v pohodě (i s přestupem na Florenci:D). Jenže Chodov je velké sídliště s ještě větším komplexem kanceláří. Tak jsme si tak chodily po luxusních anglických trávnících, všude samá fontánka, až nám došlo, že tady kluci hrát asi nebudou. Vsadily jsme na druhý břeh hodně rušné silnice, na břeh plný paneláků. Chvíli jsme se tak motaly, až jsme dorazily k mapě u jednoho obchodního řetězce, která nám prozradila, že stojíme hned vedle kulturního centra. Hmmmm...koncert mezi plechovkami a mrkví!
Tak jsme pochybnými, tmavými podchody došly až ke kulturnímu centru, kde na pokladně seděl týpek tvářící se dosti potutelně a bylo na něm vidět, že se pátého prosince nejspíš sejdeme na parketě.
A výsledkem bylo, že jsem si musela vzít prášek, abych byla schopná dojet domů, že jsme koupily lístky a ze zdi strhly plakát Prague Ska Conspiracy, která tu hrála před měsícem.

Saturday, November 21, 2009

Konsolidace

Dámy a pánové,
seznamuji vás se záměrem konečně něco udělat s tímhle webem, aby byl čitelný a neodbíhal věčně od toho, o čem chci, aby byl.
Takže...vzhůru do boje!

Monday, November 16, 2009

Associations

Žádný dobrý zprávy pro unavený davy....
Z dnešního semináře jsem si odnesla pocit zvláštní. My, na prahu života, čeká nás budoucnost ve zmateném světě kolem. Pomalu se loučíme se střední školou a špičkou jedné nohy stojíme mimo. Mimo v divočině. Už nám po palci skáče dravá ryba. Probírali jsme se globalizací a jejími dopady na svět. Děkuju panu Minsterovi za to, že nás učí, jako málokdo na téhle škole, něco pro život. Pomáhá klást otázky. Proč? Ne protože proto, ale z příčin. Protože na začátku byl "geniální" plán, jak to chytře zpytlíkovat tak, abychom měli co nejvíce. Vyšlo to. Plné kapsy, dobré jméno. A po desítkách let svět v rozkladu... "slabší" státy ještě hloub než byly před "pomocí", kterou jim ochotně poskytovali hodní "silnější" bratři. Jako opomíjený sourozenec bez zastání. Kritiku bratříčci dávno umlčeli. A jak se umějí tvářit! Stejně důvěryhodně jako Jago, když plival pod nohy Othelovi...

Jsem Don Quijote, život je větrnej mlýn...
Pro ideály, které byly ještě mé babičce blízké. Neměla to lehké, ale o kolik byla spokojenější? Věděla pro co dře: pro druhé, protože bez nich není nic. Protože člověk potřebuje pocit, že někam patří. Vyděděnci bez kořenů se potloukají všude kolem a tváří se vznešeně a honosně. Nebrečí, protože to není důstojné. Nesmějí se, protože není čemu. Babička se směje, babička pláče. A všichni ji mají za pana Quijota, idea jistoty a nepřetvářky je přece stejně nemoderní , jako rytíři v renesanci.

Door is open, you can fly...
Leť, leť do absolutní svobody. Pokud nemáš ostrý zobák a pařáty, uloví tě. Braň se, braň a lapí tě do sítě. Zpívat budeš v kleci jak druhý píská. Žít ve vězení, nebo být roztrhán na kusy. Přitakávat mlčky, nebo zpívat a utáhnout si kolem krku smyčku? Těžká volba. A rozhodnutí nelze vzít zpět.

Nobody was born as a creature...
Naděje prý nemizí. Třeba doutná někde hluboko, ale neumírá. Spravedlnost bývá slepá. Co když jí jednou naděje strhne hedvábný šátek z očí? Zalapá po dechu uprostřed nelítostné vřavy těch, kteří ji půjdou zase oslepit. Ach ty naděje, zůstaň uhlíkem a nepokoušej se vzplanout.

Nesnaž se hrát na flétnu, když umíš jen vrzat...
Nechci pokrytecky kázat. Nechci býti moudrým Senecou, který pil víno, ale kázal vody. Nechci. Bojím se, že se tomu neubráním. Že při oslepování spravedlnosti podám rozžhavený klín, že si se Senecou podám ruce při rozjímání o tom, jak báječná je ambrózie. Uklidit se do polí, luk, lesů a být mimo. Mít své kořeny jako stoletá lípa. Ptáci by poletovali a nikdo by je nelapal. Větrný mlýn by klapal pravidelně do rytmu zpívající naději. Smát se a plakat, nemuset se snažit mít takovou masku, jaká je v módě.
Jo a klece by se válely na smetišti.

Sunday, November 15, 2009

Karel Čapek - Loupežník

Je toho dost, co jsem přečetla a ještě jsem neudělal výtah, tak alespoň pan Čapek. Trošku pokleslé slohově, ale snad to postačí k tomu, abyste pochopili o čem dílo je.
Osoby:
Profesor - otec
Paní - matka
Mimi - jejich dcera
Loupežník
Fanka - služebná
Zahalená žena - žebračka, druhá dcera Lola Profesora
Cikánka
Myslivec Hubert
sousedé



První dějství
Loupežník se náhodou setkává s Mimi před jejich domem. Rodiče Mimi zrovna odjeli pryč a ona zůstala sama doma jen se služkou Fankou, která odchází do města. Mimi se nesmí s nikým vybavovat, ale Loupežník jinak nedá, a tak se spolu pustí do řeči. Z lesa najednou vyjde cikánka a předpovídá Mimi zapovězenou lásku. Během rozovoru si Mimi uvědomuje, že Loupežníka miluje.

Když pak Mimi odejde, setkává se Loupežník s Myslivcem, který za Mimi chodí coby nápadník a ctitel. Mezi muži se strhne hádka a když se Loupežník odvrací, vyleze na zídku a chce seskočit do zahrady, tu na něj Myslivec vystřelí. Postřelen padá do zahrady.

Druhé dějství
Loupežník je převezen k doktorovi, aby se léčil. Když se mu udělá lépe, vydá se za Mimi. Oba si povídají u domu, když tu se předčasně vrací rodiče. Mimi se poleká, má přísně zakázáno chodit z domu. Rodiče Mimi vyčiní. Loupežník ji však brání.

Třetí dějství
Druhý den ráno přijde Loupežník zas, Mimi se vzepře rodičům a jde před dům za Loupežníkem. Po nevybíravém slovním útoku rodičů se Loupežník rozhodne k činu. Zamkne se s Mimi v domě a rodiče i Fanku nechá před domem, který je dobře opevněn, není proto šance, že by se Profesor mohl dostat dovnitř jinudy. Opevnit dům nechali po útěku své starší dcery Loly, která zmizela se svou láskou. K domu se seběhne celá vesnice a snaží se najít řešení. Posílají pro četníky a vojáky. Uprostřed mumraje přichází zahalená žena s dítětem v náručí, rodiče v ní poznají svou dceru, která nedošla štěstí a opuštěna s dítětem žebrá po světě. Loupežník nakonec odmyká dům a když jsou všichni uvnitř, zamkou ho a Loupežník zůstává venku. Snaží se dostat dovnitř, ale marně, tak odchází.

Saturday, November 14, 2009

Je toho tolik, co bych chtěla napsat

Tak Ti zase píšu, však víš, jako obvykle, když mám potřebu začít povídat a přemýšlet. Je toho tolik, co jsem zde nanapsala. Třeba koncert Fast Food Orchestra ve Vlaku. Jenže to bylo něco tak úžasného, že při mé přemýšlecí náladě, by z toho hoši vyšli jako uspávači hadů. A to bych nechtěla.




Viš, je toho moc, co se mi poslední dobou honí hlavou. Zase se přestávám orientovat. Kompasová střelka se zbláznila a točí se hrozitánsky rychle pořád dokola. A i když si namlouvám, že nevím proč, racionální důvod to má. Vážně, věř mi. Ono je jednodušší žít v iluzi toho, že se to všechno děje samo, jen tak bez příčiny. Že to tak být musí, protože se přeci stále periodicky střídá pohoda s brouky v hlavě. Nevím, brouky tam asi nemám, to bylo špatně řečeno. Mám tam prázdno. Dobře, máš pravdu, nechme teď ale školu stranou, ano? Mám tam jaksi prožitkově prázdno.

Zářivý podzim v bukovém pralese vzal za své už v září, nemám odvahu tam jít sama. Moc by mi to vonělo mou zrušenou rubrikou a přáteli. A vůbec, proč o tom teď mluvím? Neříkej mi to, co mi již říkali jiní, je to marné. Snažila jsem se to vysvětlit tomu prázdnu v hlavě, ale ono je moc zabedněné, než aby to pochopilo. I když, jednu chvíli už mi na to skočilo. To se stává, holka a u tebe zvlášť. U tebe, možná až moc lidského člověka, který, když se snaží lhát, tak mu začne běhat mráz po zádech. U člověka, který vždycky všechno bere moc vážně a nechápe, že svět je trošku jiný, než jak si ho představuje. Neříkej že ne, znáš mě přece.

Dneska ráno mi byl přetrhnut krásný sen. Taky to nemáš rád, viď? Brrr. Člověk je najednou zmaten realitou. Najednou? Pořád. Vím, že to vypadá, že jsem v jednom kole. Minulý týden Fast Food Orchestra, včera Praha, příští víkend Mňága a Žďorp. Ale... žiju budoucností, ne současností. Žiju z těšení se na. Vidina tečky na obzoru mi pomáhá přežít cestu k ní. Ale běž! Může to být fajn, ano, ale jenom chvilku. Asi jsem si moc navykla prožívat všechny dny. Ne každý desátý.

A záchytná stanice je na šikmé ploše. Nedá se v ní chvíli zůstat. Kolem se dějí zvláštní věci, víš? Možná, že se tak neději kolem jako uvnitř. Ti, kdo tvrdili, že člověk je bytost založená na rozumovém jednání byli bláhoví. Nebo jsem zase mimo škatulku. Rozum je jen nástrojem v rozechvělých rukou pocitů. City a emoce, nějak se nám ta slova vytrácí ze slovníku, nemyslíš? No ano, člověk, který nemá kamennou tvář a je lhostejný se stal ještě dokonalejším tvorem. Pěkně děkuju.

I když to má logiku. Co taky s člověkem, který si doma pouští ubrečené písničky o lásce a když má příležitost, sklopí oči a čeká, že se NĚCO stane. Hádej, jak je to dál. Ano, nestane se NIC. Protože když nemáš odvahu zkrotit city a použít mozek,... A ostatní to vždycky vidí tak jednoduše. Jó, to když mám někomu rozdávat rady, to jsem Šalamoun. To by mi šlo. Ještě tak ty svoje teorie aplikovat v praxi.

Jenom jednou přestat stavět domečky z karet, které rozfouká i slabý větřík. Jenom na chvíli přestat myslet na lidi, kteří jsou moc daleko a nikdy nebudou blíž...A vidíš, ač jsem nechtěla, pomalu to ze sebe soukám. Když jsem Ti začala psát byla jsem pevně přesvědčena, že se nezmíním, ani slovíčkem nenaznačím a teď? Začínám psát o lidech, kteří ale mají podobu zcela konkrétního člověka.

A dost. Nemáš moc času, a tak Ti ho nebudu brát čtením. Děkuji Ti moc, že jsi zas jednou strávil moje srdceryvné výlevy. Klidně to zmačkej a spal, odpověď nečekám. Vždyť to znáš, nebudeme na tom nic měnit. Kdyby jsi ale přece jenom měl chviličku, zastav se podívat. Uvařím Ti čaj, jaký budeš chtít.

S nekonečnou vděčností...





Sunday, November 8, 2009

Rozfoukaný

Poznámka, dřív než začnete číst:
Je to bohužel pravdivý příběh, vymyšlený jenom v detailech, protože ty neznám. Možná, že jsem neměla právo to napsat, ale muselo to ze mě ven. Nikdy jsem neviděla víc zoufalé lidi než jsou ti, kterých se to týká. A ani já jsem ji nestihla říct, že ji mám moc ráda.
Říkejte prosím svým přátelům a blízkým, že je máte rádi, zaslouží si to. Opravdu.



Osmého prosince by to bylo jedenáct let. Jo, tenkrát, když jsem ji přivezl k nám, malou kudrnatou holčičku. Měla červenou čelenku a bílé šatičky, které zářily na její smědé pleti. Tenkrát se moc styděla a vykala mi. Byla úplně paf z vlastního pokoje, z hraček, ze všeho kolem. Byl jsem tenkrát nejšťastnějším člověkem na světě. Ani nevíte, jaký je to krásný pocit, dát dítěti nový domov, rodinu a zázemí.

Nejkrásnější snad bylo, když dostala k prvním Vánocům u nás velkou chodící panenku. Očička se jí rozzářila a padla nám do náruče. Obyčejnou dětskou radostí naplnila celý ten vánoční večer... A pak, když jsem přivezl domů její nejlepší kamarádku D., nemohla uvěřit tomu, že teď budou sestry. A i když se pak často hádaly a škádlily, nikdy jsem nelitoval toho, že je máme doma obě.

Čas tak rychle letí. Dávno minuly doby, kdy dostávala panenky. Teď tak voňavku, nebo některou z těch věcí, kterou potřebují mladé slečny. Ach slečny. No jo, děti se mění v dospělé možná až moc rychle. A slečny skoro dospělé jsou tak zranitelné. Mají pocit, že nepotřebují podanou ruku a vzdávají se jí. No, možná jsem ji podal málo, nebo spíš, až moc.

Přestalo se jí líbit, že občas musí vytřít chodbu, umýt nádobí, že musí chodit včas domů a nedostane všechno, co chce. Puberta, říkáte si, že to přejde a ta holka z toho vyroste. Ale zatím jste v koncích. Proti každému trestu se holka obrátí zády a běží na sociálku, která vás pak začne zkoumat jako nějaké tyrany. Peníze na školní výlet neznámo kde utratí, a diví se, že se na ni zlobím. Možná, že to tak nevypadalo, ale hlodalo to ve mně. Snad stokrát jsem před usnutím přemýšlel, co dál. Co dál a proč?

Nakonec si vymyslela, že chce zpátky do dětského domova. Podtrhlo mi to židli, na které jsem až dosud seděl. Pak mi řekla, že se mnou nebaví a opravdu¨se mnou nepromluvila ani slovo. Ignorovala mě. Chodila okolo mě jako vzduch. Více méně si dělala co chtěla. Domov se pro ni stal holubníkem, kam se vracela se najíst a vyspat. A nemohl jsem se ženou přijít na to, proč.

Ano, občas jsem snad moc zvednul hlas, občas možná byl nějaký ten trest přísnější. Jenže ona nerespektovala žádná pravidla, odpověď na všechny otázky byla, že ona nemůže za to, co podědila po rodičích.

Jednoho dne zmizela. Prohledal jsem celé město, křížem krážem za pomoci policie. Nikde jsme ji nenašli. Během těch čtyř dní kdy byla pryč, jsme se dozvěděli, že je závislá bůh ví na čem. Kdybych potkal toho hajzla, co jí to dal a stáhnul ji do toho, snad bych ho byl zabil. Když si zničil svůj život, tak budiž, třeba k tomu měl důvod, ale on odepsal mladou, ještě nedospělou holku... Ale kdež, jen tu hledám viníka. Proč někdy jeden neuvážený krok rozfouká celý život?

K večeru někdo zazvonil. Stála ve dveřích. Zděsil jsem se. Oči měla napuchlé a prádné, byla bledá, na nohou lehké omrzliny. Vzal jsem ji dovnitř a posadil do křesla na verandě. Žena zavolala policii. Než přijeli, přišla se na ní podívat D. Nepromluvily ani slovo, koukaly na sebe. Několik sekund bylo strašlivé ticho. Pak se D. rozbrečela a utekla do domu. Když přijeli střážníci, hrubě ji vzali za ruku a odtáhli do auta. Podepsal jsem papír a byl konec.

D. seděla u okna a koukala jak ji ten policista strká do auta. Jak se auto otáčí před domem a odjíždí. "Tati, já jsem se jí bála," řekla mi D. a třásla se po celém těle. "Nechci být nahoře v pokoji." "Klidně zůstaň tady dole."

Snad poprvé od smrti svých rodičů jsem plakal. Nespal jsem, myslel jsem na ni, na ten jeden rozfoukaný život. Před očima mi proběhl celý život a přišel mi prázdný. Nestihl jsem ji ani říct, že ať se stalo cokoli, že ji mám rád a budu na ni myslet celej svůj život. Celý svůj zpropadený život.

Thursday, November 5, 2009

Do minulosti a pohody, za zadumáním a kočkou Isis (Frýdlantsko 30.10. - 1.11.)

Třetí a poslední (ale slibuje se druhé kolo) díl seriálu Podejme si ruce s kulturním dědictvím. Ačkoli se mi strašně líbilo ve Stříbře i v Kyjově, krásné naše Frýdlantsko mě dojalo. Všude dobře, doma nejlépe. Doma...nebydlím a nikdy jsem nebydlela na Frýdlantsku, jsem tam vlastně host, host z blízka. Milostivě přijatý návštěvník.



Už za tmy nastupuju do motoráčku směr Frýdlant. Na nádraží jsem náhodou potkala Moraváky Simču a Víťu, a tak jedeme spolu. Drncáme a ve Frýdlantě přestupujeme na lokálku "Božku". V Novém Městě pod Smrkem přistoupila ještě místní obyvatelka Eliška.
Koleje pohltila tma. Jenom z hlášení následujícíh stanic se dozvídáme, kde vlastně jsme. Tady už ani průvodčí nejezdí. Za upocenými okny tuším rozeseté chaloupky a domky v lukách a za nimi majestátnou hradbu hor.
A konečně Srbská.
"Božka" si to odrachotila na konec světa. A my stojíme v tiché tmě u kolejí. U cesty stojí pán s petrolejovou lucernou. Ano! Moravský pan starosta z Vlkoše. Jdeme. Po asfaltce lesem při petrolejce, teplota pod nulou a všechno kolem se mi zdá malinko tajemné.

Bydleli jsme ve skanzenu v Jindřichovicích pod Smrkem u Vlků. Roubeno hrázděný dům s podstávkou dostavěný teprve vloni, ale to mu neubírá na atmosféře. Ve velké jizbě bylo teplo. Při svíčkách u dřevěného stolu. S praskotem dřeva ve velkých kachlových kamnech. S vůní květákové polévky. S černou kočkou Isis na klíně.

Mám pro to vše slabost. A nejen proto, že bydlím alespoň v částečně roubeném domě s podstávkou. Do této chvíle jsem neměla tušení, že v 21. století se najdou lidé kteří se dobrovolně zřeknou elektrického proudu, plynového topení a vody z kohoutku.
Nevím, možná to bylo právě tím. Ze všech koutů tam je cítit pohoda a klid. Něco jako stres a spěch tam nemá místo. Bylo mi blaze. Už ten první večer, kdy jsem hladila Isis, mi bylo jasné, že se mi nebude chtít zpátky.

Čekali jsme, až přijedou "Zápaďáci" ze Stříbra.

Druhý den jsme vyrazili na obchůzku skanzenu. Prohlédli jsme si větrný mlýn, kozí chlívek, staré a novější zemědělské stroje, drobnosti do domácnosti. Pohladili jsme si krávu a koně. A abychom se vypravili do okolí, šli jsme po stopách naučné stezky. Moc pěkné naučné stezky. Kdepak, tuny informací tam nečekejte. Spíš tabulky s krátkým zamyšlením, námětem a povzbuzením, zkrátka s nakopnutím k tomu, aby se člověk kolem sebe podíval trošku jinak. Snad vnímavěji, snad s větším pochopením...U Mravenišť jsme dokonce našli geocashku.
Byla zima, opravdovský chladný podzim, před kterým se nedá utýct, leda ke kamnům. Půjdeme tedy zkratkou, přes louku a lesík...

Zase se mě zmocňuje tendence rozplývat se nad zadumaností seschlých luk, vlajících stromů a nekonečného pocitu svobody. Jenže už asi nemám slov, stejně to jimi popsat nejde. Je to snůška pocitů. Pocit letícího ptáka nad širou krajinou. Pocit bezpečí a volnosti, chuť se rozběhnout, lehnout si do trávy, narhat spoustu odkvetlých bodláků, skočit do záplavy barevného listí, vylést na pokroucenou třešeň v bývalé zahradě u bývalého domu v bývalé vesnici. To je...

Po návratu byl oběd. V teple u kamen. A přes všeobecné nechtění se vracet do "té klády tam venku," jsme vyrazili alespoň malinko opravit boží muka. Očistili jsme je od lišejníků a okolí trošku zryli, aby se odstranily nálety. Byli jsme nějak moc rychle hotoví, a tak jsme vyrazili na pochůzku číslo dvě - za rybníčky. Podařily se tu vykoupit pozemky v rámci projektu "Místo pro přírodu", na kterých se tu vybudovaly rybníčky pro obojživelníky a nejrůznější bezobratlé potvůrky.

Večer jsme se sešli u dřevěného stolu a debatovali o tom, jak by mohla vypadat obnovená boží muka. Nedochoval se k nim příběh, ani nic, co by určilo jeho podobu. Máme spoustu prostoru pro kreativitu. A shodli jsme se na keltském kříži v podobě stromu, který by stál na vrcholku otesaného kamene na místě původního kříže. Už se těším, až to bude hotové.

Ráno nás čekal odjezd. A nechtělo se mi. Zpátky do ubrečené civilizace, pryč z kraje, který očišťuje a léčí. A bylo mi teplo u srdce, když se za okýnkem míhaly domečky a chaloupky uprosřed luk a lesů. Jen hor tu nebylo. Mraky visely příliš nízko...

----------------------------------------
Poznámka: Fotodokumentace není, jelikož můj foťák vypověděl službu. Je mi to líto a jsem naštvaná, protože nechat si fotograficky ujít tenhle kout světa....
A délka článku...no, nemohla jsem si to odpustit. :)

Friday, October 23, 2009

(NE)poslední hudební zážitky

V poslední době, dobře, tak dejme tomu, že od září do dnešních dnů, jsem byla na několika hudebních akcích. Bohužel (či dík?) mám neustále prapodivnou melancholickou náladu a nejsem schopna napsat ty úžasné zážitky z kocertů. A to, že jsme se dokopala zavzpomínat je zásluha Barči, která si chce pořád přečíst něco "vtipného". Tak jen krátce připomenu...

Tak, přeji počteníčko, Baruš. ;-)









Historicky první Jelenfest v Liberci, v hospodě U Jelena v polovině září
Na tuhle akci jsem se těšila už od poloviny prázdnin. Už jen proto, že tam se mnou byli moji báječní (pro mě už ex) rangeři, jmenovitě Jíťa, Lůca, Áďa, Jirka. Holčinám se záhadným způsobem podařilo naverbovat další duši do oddílu - Matěje. Klučinu, ke kterému jsme si přisedli. Nikde jinde totiž volno nebylo. Také tam s námi byla Barča, moje dobrá duše do pohody i nepohody. A hlavní důvod návštěvy? Anabáze. Dobří hoši, kteří jsou věrní akustické muzice.
Vystoupila mimo jiné i Hanka Vosátková, osobitá to písničkářka. Tahákem byla Znouzecnost, ale o tu mi ani moc nešlo.
Každopádně Anabáze byla skvělá, jako vždy. A je mi opravdu líto, že se mi nedaří uspořádat jejich koncert v Chrastavě. Tady nejsou lidé moc zvyklí na nějaké hraní v hospodě.
Taky jsem měla svůj výstup na pódiu. :D Zarecitovala jsem Lucčinu báseň, kterou složila z názvů Hančiných písniček, jak kázala pravidla soutěže. Lucka nechtěla jít a mně přišlo líto, že se obecenstvo nedozví, jaký má talent. Tak jsem tam šla. Ale nemít v sobě tři piva, tak tu odvahu nenajdu. A dostala jsem za to triko s jelenem :D.
Bylo to krásné, moc. Děkuju všem.
A nejlepší byl večer s Barčou. Asi tisíckát pouštěný Virus a pogování po kuchyni s Budvarem :D

UDG Na Rampě v Jablonci nad Nisou kdysi v říjnu
To byla akce. :D Vytáhla jsem i svoji sestru, která si tam šla bez peněz, takže jsem se jako hodná sestřička plácla přes kapsu a zaplatila jí alespoň pití. Už vím k čemu jsou mladší sourozenci... Opět tam přišla banda od Jelena: Lucka, Jíťa, Áda, Jirka a Matěj. A nesměla chybět Barča.
V malém klubíku je cekem dusno, a tak jsme s Barčou shledaly, že se asi udusíme. Opustily jsme skákající kotel a odklidily se ke kraji - tady jsme si to dokonale užily.
Ovšem nejlepší bylo ráno druhého dne. Spala jsem u Barči a kromě toho, že jsme spaly vedle sebe a zem nám byla malá, jsem se probudila s hlavou pod postelí a nohama kdesi pod Barčou. "Visíme nad propastí, jo?" "Jo." "Drž se, nebo spadneš!" "Už se neudržím!!!!" "Drž se!" "Padáááám!" "Teď jako ležíme nad dně propasti a jsme ..." "Mrtví?" "Ne, čekáme na medvěda, až nás sežere." "Aha. Ivo, udělej nám medvěda." "Cože?" " No medvěda, sežer nás." "Háááám!" "Jsme sežraný, jakej je další levl?" "Jsme v ráji." "Ležíme v síťovce mezi palmami" "A je tam hezkej masér." "CO? Nechci tam žádný úchyly!" "To je krycí název, si pod tím představ co chceš!" "Tak jo...hm....krásná síťovka, moc pěkný palmy, šťavnatý malibu a MASÉR"

Sto zvířat Na Rampě v zasněženém Jablonci nad Nisou v blízké minulosti v říjnu
Tentokrát již sami. Vyrazila jsem s Bárou na Zvířata. Už dva dny je kalamita a náš úchvatný nápad, že pojedeme vlakem byl tak skvostný, až se trošku minul účinkem. Hodinu jsme seděly ve stojícím vlaku na nádraží, než nám průvodčí řekla, že UŽ pojedeme. Mezitím jsem si chystala oprátku ze šály, roztrhala Barče Jiráska a vynadala nejmíň desetkrát "akciové společnosti České dráhy". (Ale chápu, že to nebyla sranda situace. Několik stromů na kolejích, zmatek, chaos...) Ve Vesci nás z vlaku vyhnali do autobusu, který jel až do Jablonce, a pak dál.
Na koncert jsme dorazily s hodinovým zpožděním, ale zábava v plném proudu způsobila, že už nikdo neřešil vstupné. Báječný koncert zcela zdarma. A stihly jsme ještě víc než polovinu.
Skvělý mejdan a Nikdy nic nebylo jsme si užily úplně maximálně. Daly jedno malý a jedno malibu (velký :D).
Na zablokované tramvajové trati jezdily autobusy, takže obávaná cesta zpět byla mnohem lepší než neobávaná tam. To jsou ty životní paradoxy, říkáme si svorně a protože se nám nechce domů, jdeme na zasněžené betonové hřiště v Matoušovce a vyšlapáváme do sněhu Fast Food Orchestra, protože právě na tuhle grupu se chystáme příště.


Saturday, October 17, 2009

Sněhová epizoda

Tak nám nasněžilo! Bílá peřina ukončila barevný podzim. Milovaný podzim plný mlh, deštíků, slunce a vůní. Ani jsem nestihla klidnou procházku zežloutlými loukami. Prostě jsem jen tak seděla na matematice a spolužačka vykřikla "Sněží!" A všichni se otočili k oknu a vyvalovali oči.

Na červené jeřabiny dopadaly vločky. Ulice zasypané zlatým listím se změnily v bílé moře. A na sněhovou hladinu zase dopadaly lístečky všech barev, vypadaly jako zbloudilé loďky v oceánu.

V naší ulici to zase začalo vonět kouřem. Z pokřivených chaloupek a domků se valil šedivý sloup dýmu a roznášel vůni dřeva po okolí. Sníh má zvláštní vlastnost dělat všechno hezčí, přítulnější, laskavější. Je takové ticho! Nešumí vítr, nezpívají ptáci. Jen padá a padá.




Je to přeci jen brzy, příliš brzy i na náš severní kraj. Stromy neunesou tíhu mokrého sněhu a praskají. Lámou se jim větve a dopadají k zemi. Na elektrické vedení, na koleje a troleje, na silnice, na domy, na zoologickou zahradu. Přestaly jezdit tramvaje do Jablonce, vlaky do Tanvaldu, do Semil a ostatní nabírají neuvěřitelné zpoždění. Zoologická zahrada je opět zavřená, tentokrát až do pondělí. Nejde elektrický proud, ani teplárna v Jablonci. Mraveniště společnosti se dalo do překotného pohybu. Čím víc se snaží jeden něco opravit, tím víc se mu do toho plete druhý. Chaos, stres a ještě jednou chaos.

Nejlepší tak bude obout si dobré boty, teple se obléct a vyrazit pěšky. Pěšky do přírody, kde nepotřebujete elektrický proud, plyn, teplo, autobus či vlak, kde neuslyšíte nadávat lidi kolem sebe, kde bude krásný zimní klid. Kde, když odhrnete sníh najdete zbytky podzimu. Šípky, kaštany, žaludy, bukvice, jeřabiny.

A i když se nám ven nechce a doma je neúprosná zima, i když sníh polámal všechno, co dosud kvetlo v zahradě. I tak je to vlastně zázrak. Jsme svědky toho, jak si příroda umí hrát. Udělejme si čaj, přikrejme se dekou, sedněme k oknu a pozorujme to všechno s nadšením. Než to odejde.

Monday, October 12, 2009

Hluboko u srdíčka

Při slunečném pátku jsem se těšila, že pojedu na kolo a budu někde v lukách fotit podzim. Jaká chyba lávky! V sobotu ráno leje jako přes cedník, je zima a vůbec není voňavoučký podzimní den. Mírně nespokojeně jsem se tak odplazila k počítači začala dělat maturitní témata z angličtiny. Odpoledne jsem alespoň během krátké pauzy mezi deštíky stihla vyběhnout ven a ostříhat měsíček a slunečnice. Moc semínek na mě už nezbylo. Ptáci byli jaksi rychlejší :)

V neděli to také nebylo válné. S jediným rozdílem. V půl deváté se vleču na vlakovou zastávku (nádraží se tomu opravdu říkat nedá, byť máme hned tři koleje). Pádím do zoo. Dnes je na programu enrichment. (Enrichment znamená doslova obohatit a jde vlastně o "hračky" pro zvířata, které slouží k tomu, aby se zvířata byla nucena trošku "namáhat". Například do záhybů a kapsiček se opičkám schová potrava, aby si ji museli - podobně jako v přírodě - najít.) S pomocí hostujících dobrovolníků z GE Money Bank jsme vyrobili obrovitánskou kryhli pro tygry. Byla z osmi hasičských hadic, a nakonec jsme usoudili, že možná přijde slonicím, i když obavy, že by si s ní sto šedesáti kilový kocour Paris neporadil, jsou zbytečné.

Kostka :)



Součástí programu pro naše dobrovolné hosty byla prohlídka zázemí pro slony a žirafy. Opravdu jsem nečekala, že budeme moci žirafy i nakrmit. Vzala jsem do hrsti speciální granule a natáhla ruku. Chvíli to trvalo, ale potom přišla jedna mladá samička a opravdu si vzala. Zpočátku jsem měla strach, ne moc velký, spíš takovou obavu. Nikdy jsem nebyla tak blízko. Jak se krmý žirafa? Jako kůň? Jako kůň. Stačí natáhnout dlaň a ten úžasný tvor vyplázne svůj modrý jazyk a opatrně slízne granule.

Žirafa má krásné oči. Tmavě hnědé, až černé. Hluboké a plaché. Něžné a plné pochopení. A má dlouhé řasy, tuze dlouhé. Srst má jako kůň, možná trošku víc drsnější. Je to úžasný pocit hladit a drbat žirafu. Neopakovatelný. Hřejivý. Plný obdivu, pokory a respektu.

Posunuli jsme se do vedlejších dveří, na kterých bylo napsáno "Pozor! Sloni!" Působilo to komicky, ale při pomyšlení, že se dostanete do křížku s takovým kolosem ...
Dostali jsme se k bráně, kudy slonice chodí do pavilonu a obě nám hned věnovaly pozornost. Byly po jídle, mírně ospalé, ale milé. Nastavovaly choboty a nechaly si do nich foukat. A oplácely stejně. Frkaly na nás a kdo nepodrbal, hodně si to u nich pokazil.

O slonech se říká, že mají dlouhou paměť a že jsou moudří. Slon je symbolem síly a tvrdé práce. Není bez duše. Myslím si, že slon je jedno z těch zvířat, co má hluboké city. Nemyslím, jsem si jistá. A je mi celkem jedno, co říkají odborné studie. Došlo mi to v okamžiku, kdy jsem Gaurí hladila po chobotu. Kdy na mě upřela svoje ospalé oči. Kdy ke mně zvedla chobot a položila mi ho na rameno. Kdy na mě frkla. Je to úžasné a nepopsatelné, hluboko se mi to zarylo do srdce a nikdy na to nezapomenu. Nikdy.

Wednesday, October 7, 2009

Mám ho!

Mám ho! Včera vyšel časopis Filter s tou nejbáječnější přílohou, novým cd Utsuki od Fast Food Orchestra! Grandiózní....

A už se fakt moc těším na koncert(y). Liberec to jistí, ale proč se nepodívat do Prahy?

Utsuki goes by hikari...

Monday, October 5, 2009

Říjen - měsíc barevné krajiny

Nebe padá pod tíhou šedi. Ještě před hodinou bylo blankytné, s bílými obláčky a zlatým sluncem. Nebesa budou nejspíš plakat, plakat lítostí nad koncem zlato-modrých dní. Jenže se uvzlykají, podzim definitivně vyhnal léto a rozhodil sítě, ve kterých uvízlo kde co.

Pole má potrhaný kabát. Mezi zbytky žlutých stébel obilí prosvítá tmavě hnědá půda. Sundejte si boty a zkuste se projít po strništi. Jako po uhlíkách! Neviditelný vítr foukne, vyběhne srna, raději si botky zase obujete.

Jetelové lány vypadají unaveně. Růžové paličky květů se kloní k zemi a volají po sklizni. Tajně se těší, až budou posečeny a pěkně se usuší ve vyhřáté stodole. Králíci a kozy budou mít po celou dobu třpytivého ticha co žrát.

Les připomínal uniformované vojáky seřazené v trošku nepravidelném šiku. Dnes dostali dovolenou a oblékli barevný civil. Javory červený, buky skořicový, břízy žlutý, topoly šedivý, modříny medový a jírovce hnědý. Jaká lahodná symfonie!

Jen zahrady se odlišují. Kvetou, jsou stále svěží. Listopadky fialově, slaměnky růžově, jiřiny vínově, aksamitníky oranžově, měsíček žlutě. Ty zdolá jen první mráz. První štiplavý doušek ledové tříště je uspí. Pak uschnou, lidé je s láskou ostříhají a přikryjí tmavě zeleným chvojím, aby si květinky příliš neublížily.

Nebesa začala štkát. Velké slzy dopadají na zem a vsakují se....

Wednesday, September 30, 2009

Kyjovské Slovácko 25.-27.9.2009

Další díl památkářského seriálu pokračoval na Jižní Moravě.

Po šesti hodinách ve vlaku jsme dorazili do Kyjova. Byla už tma, byla zima. Ubytovali jsme se ve vinném sklípku, lépe řečeno v domečku, který je nad ním. Nebojte, na sklepy ještě došlo. :) Jen si to představte. Kolem sto třiceti sklípků v jedné uličce, které se říkalo Vlkošské búdy. Nad každým sklípkem vinice a majitelé nejsou žádní velkovinaři, ale nadšenci, kteří pěstují víno jako tradici, jako koníčka, mají k němu vztah a těší je to.

Lípa bubák


Během první noci jsem si vybavila kousek textu Petra Fialy z alba Je čas!, totiž "...Zmatlaný burčákem z Vinohrad padám do Hloubětína..." Burčák se totiž dobře pije a to, že máte dost poznáte, až když je pozdě. Nicně byl moc dobrý.

V sobotu jdeme pracovat. Čistit velký pískovcový kříž na Hraběcí cestě, nedaleko zámku v Milotíně. Odstranili jsme z něho lišejníky, vyřezali okolní bez a vykopali kořeny.

Zámek v Miloticích
Tuto sochu jsem nazvala Moji sourozenci

Pak nás čekala minivýstava Tradice na zámku, kde jsme viděli kroje a v zahradě pávy, pávice a pávátka. :)

Vyvrcholení přišlo v neděli, kdy jsme vyrazili na cyklovýlet. I když s tím všeobecně málokdo souhlasil, byla jsem spokojená. Bylo to úžasné. Vyjeli jsme na kopečky, na vinice a projížděli se vesničkami....

Jako v pohádce...

A ještě odkaz pro ty, které by to zajímalo

Thursday, September 24, 2009

Never more

Tímto článkem oznamuji, že ukončuji činnost rubriky *O ochranářích*, která sice bude dále existovat, ale nebude zobrazována v menu. Asi chcete znát důvod, ach, to je dlouhý příběh, který vlastně ani neznám. Každopádně se s ní loučím se slzami v očích a velikou nostalgií v srdci. Rubrika, která je stará jako blog sám, pro ni tenhle blog vzniknul, ona byla dlouhou dobu vlastně podstatou mého milého Kamrlíčku. Když jsem ho zakládala, neměla jsem moc jasno v hlavě, nevěděla jsem o čem tu budu psát, ale jisté bylo, že Mladí ochránci Jizerských hor, dnes Junior Rangers, tu budou mít své velké místo.

Díky tomu, co se stalo během včerejška (vlastně se to stalo mnohem dříve, jenom mně to nedošlo a ostatní neměli to srdce mi to říct), bude to místo teď prázdné a mně se bude jen těžko hledat něco, co ho zase pěkně zaplní. Nejspíš to bude rubrika o tom, co dělám v rámci dobrovolníka v liberecké zoo, nebo co děláme ve spolku historiků, nebo.... tisíce možností.

Tisíce možností. Tisíce vzpomínek. Tisíce nechápavých pohledů. I když si někdo myslí opak, tohle byl hnus. Plný kýbl hnusu vypitý až do dna a mnohem nechutnější o to, že byl vylit ze strany, kde bych to nejméně čekala. Potrestaná za vlastní povahu (nebo nevím za co jiného) rezignuji, vyvěšuji bílou vlajku a nedobrovolně zaškrtávám políčko Skrýt vždy. Jen škoda, že nemám takové políčko někde v srdci, abych mohla zakázat myslet na všechno, co bylo. Méně by to pak bolelo...

Sbohem, rubriko. Ať se ti daří mimo rámec Kamrlíku, mimo rámec mého života a ať už nikdo nikdy nedopadne jako já. Nikdy více.

Thursday, September 17, 2009

Podzimní

Asi stárnu. Nebo se o mě jen pokouší sentimet. A to velký. S bacilem v útrobách, kočkou na klíně a kapesníkem v ruce celý den obývám pohovku. Pěkně blízko televize, počítače, knížek, tužky, ... Jelikož v televizorech mluví jen jakýmsi podivným jazykem pochybných pořádů. (Sledovat se dá jedině opakování Kouzelní školky po ránu a ČT 24, která ale dost rychle omrzí. Ono každou půlhodinu vidět ty přechytré ksichty našich politiků je dost vyčerpávající.) Nechci tu ale psát o tom, který s prostředků zahánějících nudu je nejlepší...


Můj skvělý děda mi přivezl sbírku asi čtyř ročníků časopisů Krkonoše - Jizerské hory. Hned jsem se do nich pustila. Miluji ty prostřední dvoustrany, na kterých je vždycky úžasná fotografie, která se hodí k danému měsíci. A miluji také jizerskohorské úvodníky. Přečetla jsem všechny od Blahušky Huškové, moc milé dámy, která nás provázela ponurými skotskými kraji. Víte, Blahuška má úžasnou životní filozofii, možná o tom sama neví, ale je to něco nádherného v tomhle světě. Všechno se to odráží v úvodnících. Poetické a naplněné pravdou. Možná ale, že to zase není tak pozoruhodné. Lidé, kteří srostli s krajinou Jizerkých hor, kteří se vzdali města jen pro potěchu duše, která, když se podíváte z okna a vidíte planoucí oheň podzimních buků, rozlije po těle šálek teploučkého blaha, jsou prostě takoví. Taky si jednou pořídím polorozpadlý baráček na úpatí jizerských kopečků...
Jak jsem tak četla, narazila jsem na jeden podzimní úvodník, ve kterém se Blahuška stala plachým sběračem. Sběračem plodů, dojmů a pocitů. Rozjímání nad krátkým textem, který mě oslovil už prvními řádky, přerušil dusivý záchvat kašle, během kterého jsem si vzpomněla na můj víkendový výlet na Výhledy. (Už zase! Termín k odevzdání seminárních prací se blíží, tak jsem tam víc než doma.)
Jela jsem na kole, nebylo ani moc teplo, ale bylo to krásné. Kolem dvou božích muk, která by si zasloužila opravit, kolem stohů slámy, kolem planoucích šípků a jeřabin, kolem rozmláceného kostelíčka. Jako často poslední dobou mě uchvátila klidná, zemědělská krajina našeho (skoro)venkova. Mraky pluly po obloze od Ještědu kamsi do Polska. Položila jsem bicykl do trávy a chvíli stála v pozdně letním větru na kraji lesa. Dojetím se mi chtělo plakat. Vlna tichého sentimentu zalila mé nitro a mně se nechtělo zpět domů, zpět těch necelých osm kilometrů.

Teď sedím u počítače, kočce se znelíbilo drbání a vitamín C pomalu vítězí nad bacilem. Venku je mlha. Na šňůře na prádlo visí kapky dopoledního deště, sousedům dozrávají podzimní jablka a všechno je takové milé a ještě více ušmudlané, protože malinkatá okýnka roubenky jsou rok a půl nemytá. (Při stavbě to opravdu nemá cenu cídit.) Nehce se mi zůstat pod peřinou. Hruškoý čaj, "pičifuk" do nosu a kapesník ale zůstanou ještě chvilku mými věrnými společníky.

Wednesday, September 16, 2009

Je vám zima? Občerstvěte se ponožkami!

Už definitivně jsem propadla skupině Fast Food Orchestra. A tohle je Barči a můj úlet: ponožky s logem.


Viva la revolution!

Thursday, September 10, 2009

Švestkobraní

Tak jsem si ještě zavzpomínala na prázdniny, kdy jsme byli sklízet švestky na jedné cizí opuštěné zahradě. Pravda, sice to bylo nelegální, ale to máme nechat shnít ty skvělé plody?



Thursday, September 3, 2009

Český západ (okolí Stříbra) 28.-30.8.2009

Než se naplno rozběhne maraton písemek (už teď mám v diáři tři), napíšu ještě krátkou zpávičku o mém památkářském víkendu, který byl famózní!

Monday, August 31, 2009

Střípky z letošního tábora v Jizerkách (14.-30.8.09)

Asi je načase napsat něco o letním ochranářském táboře. Přemýšlela jsem dlouho, jak to udělám. Došla jsem k závěru, že si vyberu několik malých, ale krásných momentů, které ve mně cosi zanechaly a zbytek nastíním fotkami. Je mi moc líto, že jsem přišla o to nejlepší, o puťák v Krkonoších, ale myslím si, že můj památkářský víkend mi to vynahradí. K tomuto bych ještě chtěla dodat, že věta "Věra s námi do Krkonoš jet nechce." není pravdivá a dost mě mrzela. Zase jednou někdo mluvil a neposlouchal...



Pramen Jizery
Konečně jsme ho našli. Vloni jsme ho hledali dvakrát a nenašli. Nutno dodat, že v mapě je pramen zakreslen špatně, takže se není čemu divit. Tentokrát nám půjčili Ročenku JJHS s přesnou mapou. A hle!
To místo na mě zapůsobilo. Ve svahu mezi mladými smrčky je balvan s destičkou oznamující nám, že zde pramení Jizera. Řeka, která dala těmhle požehnaným horám jméno. A kousíček níž je pramínek. Víte, je to zvláštní pocit svědectví. Vidíte, jak se přímo vedle vás rodí řeka. Neuvěřitelné, že? Tenhle čůrek bude za pár desítek kilometrů jedna z největších řek v Čechách. Voda vytéká ze země. Z ničeho. Jak obrovská musí být síla tam kdesi v nitru hor, že dokáže zrodit pramen - vodu, životně důležitou. Je dobrá. Sladká a chladivá. Z obou koutků úst vám stékají kapky vody, jak neohrabaně pijete z dlaní. Zavírám oči a slyším šeptat vodu, cítím vítr a je mi krásně. Mumlavá voda zlomila palčivou moc slunce...



Pomníček Emila Nováka
Kdysi jsem četla knížku o jizerskohorských skalách a narazila jsem na jednu se zvláštním jménem. Věž grálu. Upřímně řečeno jsem neměla moc představu o tom, kde tenhle žulový velikán je. Teď to vím. Přímo na této skále se nachází pomníček Emila Nováka. Záslužné osoby, která po Druhé světové válce pomohla postavit naše Tetřevky. Tenhle pán, který zřejmě s Jizerkami splynul, mapoval prastaré pomníčky a odkázal další generaci plno zkazek a příběhů, bez nichž by pomníčky byly jen prázdná žulová mementa. Emil Novák si nakonec vybral i místo svého pomníčku. Horolezecká Mekka Jizerek Věž grálu je logicky tím nejleším místem.
Od cesty se prodíráte bukovým pralesem. Když se zachytíte o kmen stromu, abyste se nezřítili ze svahu, může se docela dobře stát, že se kmen svalí. Nepoznáte tu živé od mrtvého, staleté od desetiletého. Život se tu zastavil a čas nikam nepospíchá. Všechno tu je tak, jak to tu kdysi příroda zanechala. Balvany, stromy, lišejníky. Vražedně přitažlivé, než byste to vzdali, raději si zlámete obě nohy. Překrásný výhled na Paličník. Úcta k velikánům. Pohled od úpatí Věže k její špičce je fenomenální. Přes korunu buku ani nedohlédnete, jen tušíte obrysy vršku skály. Jen víte, že tam u modré oblohy je konec. Ano. Muž jako Emil Novák si zaslouží tohle místo. Je totiž nekonečné jako jeho píle a láska k horám.


Koupání ve Štolpichu
Bylo vedro a my jsme se odhodlali jít se vykoupat do Štolpichu. Do říčky, která je i v létě ledová. Tůňky jsou dost hluboké, místy až po pas. Když se odhodláte a strčíte do vlnek nohy, tělem projede blesk. Husí kůži máte úplně všude. Pak se posadíte, pomalu si zvyknete a ponoříte se. Najednou mi došel dech, lapám po něm a musím vstát, abych pochopila, co se to děje. Stojím po kolena ve vodě a čekám. Nevím na co, snad na skalního mužíčka, který bydlí někde na Ořešníku a teď se mi směje. Baví se mojí bláhovostí. Nikdo nesmí pokořit studené vody Štolpichu, při pokusu vám selže dech...
Vylezu na prosluněnou skalku a usychám. Nádherný výhled do údolí. Ticho. Červené jeřabiny ještě nehoří, na to mají ještě minimálně měsíc čas. Borůky nejsou moc sladké. Chladné skály jim příliš nepřejí. Proč taky. Turisté je zde netrhají. Snad jen ptáci. Rostou tu s brusinkami jen tak, pro ozdobu jako kamínek v mozaice. Rostou tu, protože tu jsou. Pro podstatu téhle scenérie, pro skalního mužíčka.
Chtěla bych tu sedět celé hodiny. Koukat do údolí a nechat do uší hučet vodopád pode mnou. Chtěla bych...


Mařenky
Učili jsme se slaňovat. K tomuto účelu posloužila Divá Máří. Skála nad údolím Velkého Štolpichu, která má ještě sestřičku, Krásnou Máří. Na rozdíl od své sestry je "divoška" neposkrvrněná turisty. Na "fešandě" je vyhlídka se zeleným zábradlíčkem a kamennými schůdky. Z vrcholů obou skal je ale impozantní výhled. Na Frýdlantsko pod námi, na hory za námi i na polskou zem v dálce. Sedím na vrcholu Divé Máří a hledím do krajiny. Je vidět daleko. Daleko. A já si zase uvědomuju, jak je člověk malinkatý. Jak malinkatou součástkou je uprostřed obroského stroje. Jak malinkatá byla Mařenka z pověsti o dívce, která ze zoufalství skočila ze skály do propasti? Její bezvládné tělo skončilo v bukovém větvoví a její duše zvlétla nebesům, která jsou tu tak blízko...
Bezpečně jsem slanila dolů a teď sedím pod skálou. Všude kolem buky, les bez šrámů s vlastním jedinečným životem, který mi uniká. A je to dobře...Alespoň mám celý život co hledat. Utajený řád bukového pralesa.


Island
Letos jsme spaly na Islandu. Opět jenom děvčata (pánové vyrazili na "nebezpečnější" místa). Ne, nemusely jsme letět přes moře na severský evropský ostrov. Stačilo vyrazit na Olivetskou horu, na nepatrný kopeček nad Černou Nisou. Vrcholová skaliska ukrývají malý převis, útulek tak pro tři lidi. Ovšem nás tam bylo pět, takže to byla taková "sardinková noc".
Ráno vycházelo slunce. Holkám se nechtělo, ale já jsem si vylezla na skalky a užívala si tu scenérii. Obzor nad Ptačími kupami byl nejprve oranžový. Tenký pruh syté barvy vypadal jako zjevení. Pak se mezi vršky objevilo sluníčko. Nikdy mě nenapadlo, že vyjde tak rychle, že je to takový pomíjivý okamžik. Netrvalo dlouho a zářilo na obloze. Bylo mi do pláče. Tak rychle. Tak rychle vylezlo nad obzor a já teď sedím pod celtou na vrcholu, fouká vítr a i když dole ještě spí moje kamarádky, jsem tu sama, tak malinká pod velikostí hor. Milovaných hor. Krásných hor. Ptáčku leť, přes hory leť a řekni všem, že je tu ráj.

Friday, August 28, 2009

Záclonárka

Po noční bouřce přišlo opět vedro, a tak jsem vyrazila na procházku spojenou s koupáním. Kousíček za Chrastavou je malý rybníček Záclonárka. Kdysi ho tu postavili pro potřeby blízké textilní fabriky, ale kde je dnes zašlá sláva libereckého textilu? Sežral ji otesánek Čas a asijská konkurence.

Alespoň se tam pěkně prochází a koupe.


Thursday, August 27, 2009

Chci se houpat, ne točit

Asi mě zase posedla ta světonázorová nálada, kdy se zabývám věcmi, o kterých se asi raději přemýšlet nemá. Jenže mně je poslední dobou smutno. Čerstvě dospělá dušička má být najednou velká a rozumná, i když chce být malou holčičkou na houpačce. Na houpačce v jabloňovém sadu, na houpačce v bílých šatičkách a s načesanými vlásky. A nikdo to nechápe. Kolem se míhají lidé a každý mi desetkrát řekne: "Tak konečně osmnáct, co?" "Jo." Kdo to vymyslel? Kdo vymyslel, že po osmnácti letech života budete najednou někdo jiný? Najednou nebudete patřit nikam. Na dospělé jste moc mladí a na děti moc staří. Houpačka vám bude malá a kolotoč s upozorněním, že po nástupu nelze vystoupit, je ještě příliš rychlý, než abych zvládla přistoupit. Stejně by se mi jen motala hlava a zvedal žaludek...



Vlastní názor se nenosí. Z toho je mi také smutno. Pokud nejsem (a to skutečně nejsem a doufám, že nikdy nebudu) celebrita nebo politik, netoleruje se nic kromě zaběhnutých pravd. Nepochybně jsou to skutečnosti nutné k přežití během jízdy na kolotoči: nevyklánět se, nezvedat se, zabrat co největší sedačku pro sebe a ubránit ji proti nenechavcům ze sousedství. Nechci. Nechci čekat na popravu. I když je možná už pozdě. Popravená sama sebou. Ale nemůžu jinak, měla bych pocit velezrady, spiknutí a vraždy. Lepší rychlá poprava než dlouhé mučení svědomím.

Přece mě nikdo nemůže trestat za to, že neskočím do náruče tomu z autobusáku, co mi celou cestu domů tvrdil, že je "děsnej romatik". Má mi lichotit, že někdo úplně neznámý začne blábolit o mých "hezkých očích, dobrých názorech a svělých zájmech"? Spíše mě to děsí. Vážně působím jako někdo, komu stačí říct a půjde? Lidé pořád jenom přitákavají a neposlouchají. Odkývají všechno, jen když to pro ně znamená úspěch a je jim jedno, že tím můžou někomu ublížit. Začínám mít strach se posadit na lavičku a koukat se kolem sebe, abych náhodou nezahlédla něco, co nemám. Začínám se bát projít mezi lidmi, abych neskončila ušlapána davem.

Lidé neposlouchají, i když křičím. A že už jsem řvala. O pomoc. Někdo by měl vydat průvodce pro čerstvě dospělé. Prozatím začnu psát návod k orientaci po mé duši a vydám ho vlastním nákladem pro všechny, kteří zase budou chtít mluvit o "hezkých očích". Člověk by měl víc mlčet, než mluvit. Víc pozorovat a naslouchat. O "hezkých očích" je totiž dovoleno mluvit jen vyvoleným, kteří o nich ale nemluví. Mluvit je dovoleno jen těm, kteří nejprve poslouchají a následně pochopí. Pochopí. Pochopí. Že člověk není hadrový panák, ale bytost, která cítí. Že člověk nemůže dát citům dovolenou. Že neumím být jiná než jsem, že nemůžu věřit v Boha, protože pro mě nic neznamená.

Musím se sebou něco udělat. Koupit si mikinu za tři litry, naučit se texty písniček na prvních místech hitparád a hrát si na dospělou. Jinak to asi nepůjde. Děsivě rychle mi dochází vzduch a tohle vypadá jako jediná cesta na hladinu. Leda ještě tak, že by někdo prosekal díru v ledu a já se mohla nadechnout nad hladinou.

Wednesday, August 26, 2009

Růženka a Ivanka (love foto)

I když je tato fotka mázlá (ani nevím, kdo ji fotil), je naprosto bezkonkurenční. Moje dvě sestry. Malá Růženka a větší Iva.

Tuesday, August 25, 2009

Denis Diderot - Jakub fatalista a jeho pán

Tuhle knížku jsem dočetla těsně před tím, než jsem odjela na tábor (o kterém mimochodem taky chci napsat) a měla jsem k tomu dobrý důvod. Na výjezďáku z dějepisu jsem se náhodou přifařila ke druhé skupině a mrkla se s nimi na televizní záznam představení Jakub a jeho pán od pana Kundery, který divadelní hru napsal jako poctu panu Diderotovi. Bylo to úžasné, a tak jsem se rozhodla jít do Kunderovy předlohy, do originálu a nyní můžu říct, že pan Kundera je geniální, protože to představení bylo téměř tak dobré jako kniha sama.
Nebudu už zdržovat, neboť je zřejmě psáno tam nahoře, že právě začnu vyprávět příběh Jakuba a jeho pána.


Dva muži, Jakub a jeho pán, jsou na cestě. Nevíme proč, nevíme kam. Pro příběh to není důležité. Jakub je upovídaný muž "filozof", jak říká jeho pán. Rád se napije, často je drzý a spíše on je pánem svého pána. Pán naopak raději poslouchá než mluví, má dobré srdce, ale v některých věcech je až příliš naivní. Jeden bez druhého se zkrátka neobejdou.

Pán se nudí, a tak poprosí Jakuba, aby mu vyprávěl příběh své lásky. Jakub tedy vypráví: Ve válce si kdysi zranil koleno a při odvozu z boje se dostal do chalupy chudých lidí, kteří se o něj postarali. Protože ale sotva uživí sebe, natož pak ještě neznámého lazara, dostává se Jakub do ošetřování místního felčara. Když se zotaví na tolik, že může alespoň trochu chodit, vyjde si na procházku. Ve městě potká ženu, která rozbila nádobu, vylila její obsah a má strach se vrátit domů, aby ji pán nezmlátil. Jakub jí pomůže. Ona žena je služebná na zámku a zaslouží se o to, že se jeho dobrý skutek dostane k uším místního šlechtice (tento šlechtic je náhodou přítelem Jakubova pána). Jakub se tak dostává do zámku, kde je dokurýrován. Pečuje o něj ženina dcera Diviška, Jakubova láska.

Během toto, co Jakub vypráví svůj příběh je několikrát přerušen jiným vyprávěním. Buď vypráví o něčem jiném, třeba o svém mládí, nebo pro změnu vypráví jiný příběh někdo jiný (například hostinská). Často do děje také vstupuje sám Diderot a promlouvá ke čtenáři.

Během svého příběhu se Jakub nachladí a nemůže mluvit. Je tedy na řadě pán, aby vyprávěl o své lásce. Jakubův pán po smrti svého otce zdědil nemalý majetek. Patřičně si ho užíval a ve městě při tom narazil na jistou slečnu Agátu s pochybnou pověstí, ale tak pěknou. Pán dodržující mravní zásady se chodil slečně dvořit, nosil jí dosti hodnotné dárky, ale jediné, čeho dosáhnul byly její plaché úsměvy. Přitom by dal snad vše za jedinou noc. Pán se přátelil s jistým rytířem, taktéž neblahé pověsti a při jedné společné večeři se mu rytíř přiznal, že on a slečna Agáta už spolu nějakou tu dobu mají tetchle mechtle (a rozhodně se dostali dál, než pán). Rytíř pána důkladně odprosí a nabídne mu, že se můžou vyměnit a místo něho může s Agátou strávit noc on. Pán souhlasí a stane se. Jenže všechno je dobře narafičená bouda, pán je přistižen a pro potupu vsazen do vězení. Dozvídá se, že Agáta je těhotná a je mu uloženo platit na dítě výživné a všechny ostatní výdaje. A není to povedená náhoda, že chlapec je podobný dřívějšímu příteli nebohého pána?

No a jak to dopadlo s Diviškou a Jakubem? Jakub a jeho pán se na nějakou dobu odloučí, a to kvůli šarvátce. Cesta totiž naše dva hrdiny zavede do vesnice, kde je vychováván malý chlapec, domnělý pánův syn. Zde se pán potká s rytířem a Agátou a jak jinak - vrhnou se do sebe. Pán rytíře zabije a prchá. Na místě zůstane jen Jakub, který je vsazen do vězení. Za několik let je však propuštěn a dává se k bandě loupežníků. Lotři se jednoho dne dostanou až k zámku šlechtice, kde bydlí Diviška a náhou tam mešká také Jakubův pán. Jakub okamžitě zastaví loupežnou akci a rozhodne se na zámku zůstat. Tak se opět shledává s pánem a s Diviškou, se kterou se ožení.

Thursday, August 6, 2009

Podejme si ruce s kulturním dědictvím

Zní to jako námět na úvahu, na esej nebo na fejeton. Ano, už titulek řekl vše. Je to ale název projektu. Nebudu tu rozepisovat podrobnosti, stejně bych jen opisovalo něco, co bylo již napsáno (konkrétně tady).

Důležité ale je, že jsem se o tomto projektu dozvěděla. Jako vždy úplnou náhodou (o všem důležitém v mém životě rozhoduje zásadně Náhoda, jakou pravdu měli Voskovec a Werich ve své písničce). Tou náhodou byl e-mail od vedoucího oddílu Tomáše, který si na mě vzpomněl a já mu za to děkuji.
Plkám tady a vy nevíte o čem. Tudíž. Jedná se o projekt, kdy se tři skupiny (jedna z Frýdlantska, jedna ze Západních Čech a jedna z Jižní Moravy) ve třech termínech sjedou do jedné lokality, a tam absolvují takový "interaktivní" víkend. Zúčastní se výstav, exkurzí, přednášek a hlavně budou mít možnost pomoci s opravou drobných památek.

Co myslíte, že jsem udělala já? Myslím, že je to jasné. Hned jsem se přihlásila. Jak jsem viděla program prvního víkendu, začala jsem se tak moc těšit, že to ani nejde vyjádřit.
Tak například: práce s dětmi a veřejností, pro zájemce vykopávky pod dozorem archeologa, mapování, koncert, výstava. Není to úžasné? Naprosto dokonalé!

Tak 14. asi jedu.
Juchů!

PS.: Nejedu, přesouvá se to, takže pojedu trošku dýl. Značně mi to zkomplikovalo situaci, ale snad to všechno dobře dopadne a budu moci jet na tábor (i když s přerušením) i na tuhle fajn akci. Tak mi držte palečky.

Wednesday, August 5, 2009

Za ranní rosy sbíraná

Dneska ráno jsem se probudila brutálně brzy. Ale měla jsem pocit, že jsem se vyspala nejlíp na celém světě (asi ten levandulový polštářek :D). Tak jsem si dala sprchu a vyběhla na zahradu, abych natrhala svěží ranní kytici.

Troška rozkvetlé dobromysli, kopretin, zlatobýlu a starý zelený džbánek...

Tuesday, August 4, 2009

Bylinkový polštářek

Tak jsem měla tvůrčí chvilku. Trefné mi přišlo, že jsem se dočetla v horoskopu, že mám chmury zahánět odreagováním nad nějakou tvůrčí činností. Asi to má čas od času něco do sebe.

Vzala jsem kus plátna, udělala z toho kapsu a vycpala ji starými hadry, do kterých jsem přidala nasušenou levanduli. Krásně to voní. :-)
......................................................................................................................................................
.......................................................................................................................................................



Tohle z toho vzniklo: levandulový a mátový polštářek. Jsem na sebe pyšná, obvykle mé pokusy končí mnohem hůř. (Jako přídavek jsem pak ještě namalovala květináč a upekla cuketovou buchtu. :-))





Wednesday, July 29, 2009

měsíček lékařský

Měsíček lékařský je krásná letnička s oranžovými nebo žlutými květy. A i když ji nebudete chtít využít jako léčivku, určitě vám udělá radost i jako okrasná květina.


Jak ji poznám?
Měsíček je poměrně statná rostlina, v našich podnebných podmínkách pouze letnička. V teplejších krajích je i víceletá. Dorůstá se 70 - 80 cm. Kvete od června až do podzimu. Květenství je úbor (podobně jako třeba u kopretiny). Bohatě větví své lodyhy. Po odkvětu tvoří zvláštní, asi 1 cm velká semena, která mají tvar srpu. Po uzrání se dají dobře sbírat - zajistíte si tak rotlinky na příští rok.



Jak ji pěstovat?

Semena sázejte na jaře, nebo na podzim (ozim) pro brzké kvetení. Květina pochází z jižních evropských krajin, snažte se ji proto vysét na slunné místo (ale stačí i polostín). Na půdu je nenáročná, příliš ji ale nepřelévejte (pod širým nebem obvykle stačí přírodní srážky).


K čemu využít?
Určitě z lékáren znáte měsíčkové masti, jelení loje. Z drogerií zase mýdla, šampóny a sprchové gely s výtažkem z měsíčku. Pokud ale chceme využít opravdovou sílu rostliny, můžeme si měsíček "zkonzumovat" podomácku sami.
Měsíčková mast má široké využití. Napříkald na křečové žíly, jizvy, omrzliny, spáleniny a jiné poškození pokožky, hemoroidy.
Měsíčkový čaj čistí krev a játra, tlumí průjmy a vyhání parazity (škrkavky). Působí preventivně proti žloutence a zánětům tlustého střeva.
Měsíčková tinktura je výborná jako obkad při ránách, pohmožděninách či únavě svalů. Mírní otoky a nádory.

Friday, July 24, 2009

Mraky nad věží

Liberecká radnice a letní večer. Mňam, pošušňáníčko.

Etiketa

Co všechno nenejdete na některých etiketách. (Jenom výřez, aby to nebyla reklama). Moc jsem se nasmála.

Svět příliš kyselý

Celý den je dusno. K zalknutí. Vzduch stojí a nepohne se. Dal by se krájet, jen mít ten nůž. Plíce to nechápou: dýchají stejný vzduch jako jindy, ale tentokrát se jim zdá, že kyslíku v něm není ani co by se za nehet vešlo. Lapám po dechu. Jen mít ten nůž.

Přehnala se bouře. Někdo našel ostrou čepel a prožíznul vzduchu břicho. Děsivá vichřice rve větve starých lip lemujících ulici, zlámané padají na tramajové koleje. Ostrý jazyk blesku sjel po obloze. Na pár hbitých sekund spojil nebesa se zemí. Hodiny na muzejní věži odbily půl. Dvakrát zazněl kovový hlas zvonu, potřetí zaburácel hrom; snad sebral lidem čtvrthodinku. On je teď pánem a on si bude určovat čas.

Klid. Jen dešťové kapky zpravidelnily bubnování do plechové střechy muzea. Jen vítr si hraje s padlým větvovím. Jen tramvaják zastavil stroj, aby odklidil brak z kolejí. Jen veselý zvonek tramaje zní do dálky a typický zvuk električky odeznívá kdes u zoologické zahrady.
Dlouho nebyl tak krásný západ slunce nad Libercem. Tmavá mračna, už potrhaná - zbytky bouře, lemují ohnivou záři na západní straně. Rubínově červená, plamenně oranžová, temně žlutá, sladce růžová, blahodárné slunce změněné k nepoznání. Jako zjevení sedí na obloze a nechá se obletovat zářivým závojem. Sedí tam a utíká mi. Klesá níž a níž. Nedohoním ho. Schovalo se za Výhledy a do rána nevyleze.

Prší. Stále víc. Kasám si sukni, abych neušourala konce. Chce se mi smát a tancovat. Naschvál capu kaluží, voda mi protýká skrz sandály, lechtá bříška prstů. Déšť. Kyselý déšť. Padá mi do vlasů, stéká po čele a po krku. Někdo tam nahoře by ho měl přislazovat, třeba by na sebe lidé neházeli tak kyselé obličeje. Třeba by se pousmáli, třeba by zahodili deštníky a zatancovali si se mnou v kaluži. Třeba by jim jednou nebylo líto, že splihnou jejich skvostné účesy. Třeba by přestali pospíchat a podali si ruce. Třeba by přestali mít tendence něco někomu sladit a zavařovat kdeco a kdekomu. Třeba...

Třeba z toho ale jenom dostanou rýmu a budou proklínat svět, svět až příliš kyselý.