Šifrovaný vzkaz panu W. S.

Věnováno panu Williamovi S.

Zamýšlím se často nad slovy - ano, ne nad myšlenkami, ale nad slovy. Během posledních dnů, spíše nocí, kdy za zdánlivě bezcílného pozorování popraskaného stropu, pluly kolem mne nenápadné ideje. Tiché filozofování s kaktusem v rytmu dešťových kapek...

Lidé často říkají spoustu nesmyslů. Pan Čapek kdysi řekl, že kdyby lidé říkali jen to, co vědí, bylo by kolem nás nesmírné ticho. Měl zajisté pravdu, ale kdyby tomu tak skutečně bylo, byl by svět suchý. Nemastný, neslaný.

---

Ať si mluví! Z plna hrdla! Hlavně, ať slyší. Slyší a poslouchají. Čas je pomíjíví, slovo proběhne kolem nás a až za dlouhou dobu nám dojde, jak bylo cenné. Třeba by mělo co říci i mnoha generacím po nás...Ať naslouchají! Dívají se druhým do hlubokých oči a čtou v nich význam slov. Často pak slovo dostane ještě další rozměr, utajený všem okolo. Chápou ho jen ti dva. A hned je rozhovor o moc krásnější.

Poezie ... slovo pro mnohé nenáviděné. Myslím si, že je však nepochopené. Vždyť způsob, jakým se ve školách utváří vztah k básni, k jejímu obsahu, je v mnoha případech zavrženíhodný.

Básně nejsou nesrozumitelné, jsou jen nečtené a nepochopené. Přečíst někomu báseň znamená ho oslovit tím nejskvostnějším způsobem. Napsat někomu báseň znamená ho zbožňovat. Protože v básni je místa více než v románu...

Do několika řádků se vejde tolik citů a emocí, které mistři rozepisují na celé kapitoly. A co všechno se pak vejde mez řádky! Přesně to, co se vejde do očí, když do nich pohlédnete tomu, kdo na vás mluví.

Lidé by měli mít mezi přáteli i Poezii. Vypadá leckdy jako mladší, ne zcela povedená, sestra Prózy, ale je jako Popelka. Plaše pod plachetkou ukrývá něhu, krásu, lásku, věrnost, nenávist, zlobu, pomstu i vztek.

Vnímejme občas i to, co je někde mimo nás a co je potřeba chytit, aby to nabylo významu...

Sonet 57

Co mohu dělat já, váš rab, než zas a zas

čekat zde na chvíle, na dny, kdy něco chcete?

Já nemám, komu bych věnoval vzácný čas,

komu bych posloužil, než vy mi přikážete.

Já nesmím vyčítat těm věčným hodinám,

kdy pro Vás nespouštím pohledy z ciferníku;

nemyslím na hořkost toho, jak budu sám,

až dáte sbohem zas mně, svému služebníku.

Nesmím se žárlivě zabývat v duchu tím,

co asi děláte, kudy se procházíte;

já, smutný otrok, jen čekám a nemyslím

na nic než na štěstí těch, s nimiž právě dlíte.

Kdybyste učinil cokoliv podle svého,

láska, te věrný bloud,

v tom nenajde nic zlého.

(Překlad z angličtiny: Jan Vladislav)

Stužkovací non stop paráda aneb bláznivá jízda

Už to máme zpečetěné! Každý, kdo převzal od třídní stužku, musel slíbit, že odmaturuje (ti lepší pak, že odmaturují s vyznamenáním a největší borci za 4).

Kdo jste zažil stužkovací večírky, tak víte, že je to při nejmenším zážitek. Dost silný na dalších x let vzpomínání (pokud si něco pamatujete). To konec konců přesně vystihla spolužačka, když na otázku jedné kantorky ohledně náplně večera, odpověděla: "Chlastá!"

A protože naše třída se vyznačuje silným smyslem pro avantgardu, téma večera bylo hudební styly, zpěváci, zpěvačky. Ovšem, byli lidé, co to bojkotovali a přišli v civilu. Ale byli i tací, co se do toho vážně "opřeli".

Pro ilustraci pár fotek (zároveň vyhlašuji anketu: Pokud jste některou z hudebních osobností poznali, napište do kometářů ;-))

---

Začali jsme v sedm hodin v jednom příjemném baru, který jsme si nechali zavřít jen pro nás. Pustili jsme "džubox", který přehrával skladby "přítomných umělců", ale i těch ostatních. Když slečny servírky zneklidněly, že se do rána domů nepodívají, sbalili jsme si pět švestek a vyrazili do proslulého klubu na Harcovských kolejích, kde se hraje do čtvrté hodiny .

Pochybný dýdžej, který znal pouze slova "sračka" a "srandička" a několik mírně společensky unavených lidí, kteří již ztratili všechny zábrany (ta slečna se vážně svlékat nemusela). A nebít v tak dobré náladě obklopena kupou divých přátel, asi bych už dávno utekla.

V pět hodin ráno jedu druhým ranním autobusem domů, abych za dvě hodiny jela zase do školy... Nespala jsem a přesto jsem měla pocit, že jsem se vyspala jako nikdy. Dobře, o matematice jsem neviděla na sešit a o geografii se mi slévala silniční doprava s železniční :D

Pak už nic nevím - jen postel a dvacet hodin spánku.

VŠEM HODNĚ ŠTĚSTÍ K MATURITĚ a co je důležitější, abychom tam vůbec došli: PŘEŽIJME PLES!

Zimní a vodové

Pár fotek z procházky k soutoku Jeřice a Nisy.

Výživná Praha

Praha je krásná, ano. I v zimě, kdy nemá uklizené chodníky a každých pět minut se válíte ksichtem ve sněhu a nohy se bezmocně třepetají ve vzduchu. Je krásná i když zrovna nechápete systém sms jízdenky na MHD, je krásná i když sedíte dvě hodiny na Černém mostě mezi pochybnými postavami a jednou protivnou Ukrajinkou prodávající v pekařství.

Na sklonku prázdnin jsme se prostě sebrali a vyrazili. Mám už dlouho malý sen - poznat Prahu ne jako turista (orloj, Hrad, sv. Vít a Petřín), ale jako tulák. Prolézt prázdné uličky Starého Města stejně jako zákoutí plechových popelnic a otřískaných rohů.

---

Tahle vize se sice nesplnila do puntíku, skončili jsme nakonec na celé dopoledne na Národní třídě (hledali něco a nevěděli co) :D A vlastně spíše než po uličkách jsme chodili a hledali "slavné kluby, podniky a jiné". První jsme objevili Lucerna Music Bar, poté jsme se táhli na Žižkov do Akropole a nakonec přes hory hradčanské a petřínské na Strahov, objevit bránu do pekel. Totiž Klub 007 (kam se zcela tajně chystáme na misi Fast Food Orchestra).

Po asi půlhodinovém bloudění mezi kolejními bloky jsme našli Klub 01

"Je Nula jedna to samé, co 07?" "Si ne."

A u bloku 07 nám došlo, že se klub bude nejspíš jmenovat podle toho, kde se nachází. A taky že ano. Pochybná železná branka pod schody byla zřejmě vchodem do neoznačeného (kromě programu na zdi) klubu.

"Proboha. Já se bojím. :D"

A vrchol štěstí bylo, když jsme zjistili, že tak 200 metrů od klubu je hostel, kde můžeme spát.

Mrtví, zcela uťapkaní se vracíme na Černý most, samozřejmě bez místenky s naivní představou, že se dostaneme domů. (V pátek večer!!). Řidič nám jaksi neřekl, že má jen jedno volné místo a tak než bys řekl švec, stojím sama na Čerňáku a autobus odjíždí.

Zkrotila jsem paniku rodící se v hlavě a křečovitě jsem začala hledat jízdenku do Prahy. Florenc, Dejvická...tam přece nepojedu...Černý most, paráda. Našla jsem ono okýnko, kde seděla postarší paní a prodávala jízdenky všem podobným zoufalcům.

"Volný autobus je až za dvě hodiny."

"Nevadí, hlavně mi tu jízdenku dejte"

Vážně s pocitem nekonečné úlevy se choulím v rohu čekárny, kde se lidé střídají, jen já zůstávám. Praha je krásná. Vyndavám nové, čerstvě vyšlé CD Takže dobrý od Mňágy a Žďorp a v duchu se těším, až ho zítra zasunu do přehrávače. (Mimochodem, kdo ho ještě nemáte, střihejte pro něj. Báječné.)

A důkazem toho, že žiju a jsem doma je tenhle článek :D

Podtrženo, sečteno:

Foťák nefotil, protože mrzlo a baterky stávkovaly.

Mám Takže dobrý a Made in Valmez (pravěká, leč skvělá věc, kterou od Mňágy ještě nemám - pardon, vlastně už jo :)).

Pak jeden držáček na vonné tyčinky z ethno shopu s 50 % slevou na vše.

Triko s nápisem fast food a psem honícím kočku.

A mega plakát Sto zvířat, který visel u Akropole (moc se omlouvám za tu nestydatou krádež, ale ten žlutý slon na mě tak úzkostlivě koukal...)

A to nejcennější si nesu v hlavince - zážitky, zkušenosti a dojmy.

Apollinaire hadr

Mám moc ráda Pásmo od mistra Apollinaira. Jen volný sled asociací, jak hravé, plné volnosti. Občas hraju takovou hru, hru na Apollinaira.

Naposledy jsem si hrála dnes večer. Šla jsem podél Jeřice.

Bylo nad nulou a silnice byla spíše bahnitou cestou. Nohy se občas zaboří. Špinavé boty, zasloužily by hadr a vodu. Jak šumí! Jak zvláštně dneska šumí, v tom klidu mnohem víc. Ze střech chaloupky na břehu visely rampouchy, blíž k zemi než obvykle. Malým okénkem prosvítalo světlo ... a ty ledové proudy svítili do noci. Temná, plná stínů... stínů, nebo snů? Snad snů, jsou pořád ještě jistější, než nekonkrétní stíny rozmazané pod pouliční lampu. Hledíš na ně a nechápeš je. Pokřivená realita nahrazuje cosi až příliš konkrétního.

A zase šumí. Divoké kachny poslouchají přimrzlé na nevlídném břehu. Vypadají banálně, nepatrně v tom všem. V čem? Sníh není bílý, ale hnědý. Třeba černá s hříchy světa. Třeba s každou sobeckostí, křivdou a nevděkem, ... Občas všemocný lidský rozum nestačí, je třeba něčeho vyššího.

Bývá prospěšné býti chvíli šuměním řeky. Lahodnými zvuky těšit roztesknělou duši náhodného chodce. I kdyby to byl jen hospodský povaleč s životem plným lihu a splínu. Šum ho spláchne. Pryč.

Walt Whitman - Stébla trávy

Jak tak člověk dělá maturitní témata narazí na moc pěkné věci...Škoda, že sbírku Stébla trávy nevedou v knihovně, chtěla bych si ji přečíst celou.

Dílo Walta Whitmana, symbolisty a dekadentního umělce, bylo zavrženo a nepochopeno. Bylo označeno za propagaci homosexuality a nemravnosti. Tehdejší kritika se vyjádřila ve smyslu, že je naprosto neumělecké. A to vše jen kvůli tomu, že použil volný verš, něco nového a nevídaného.

Tato báseň mě dostala:

Toto jsou jen kořeny a stébla

Toto kořeny a stébla,

Vůně přinesené mužům a ženám z divokých hvozdů a z hrází

rybníků.

Šťovík a hvozdík lásky, prsty, které ovíjejí pevněji než rév,

Kypění ptačích hrdélek skrytých v koruně stromu při východu

Slunce.

Vánky země a lásky, vyslané z živých břehů k vám

Na živém moři, k vám, ó námořníci!

Bobule změklé mrazem a březnové větévky nabízené ještě

Svěží mladým lidem vycházejícím do polí, když utuhne

Zima.,

Poupata lásky rozpuká před vámi a ve vás, ať jste kdekoli,

Poupata, která se rozvíjejí, jako se vždycky rozvíjela,

Pokud je jim přáno sluneční teplo, otvírají se, nabývají

Tvaru, barvy a vůně.

Pokud vy budete jejich živinou a vlhkostí, stanou se z nich

Květy, plody, štíhlé větve a kmeny.