Saturday, July 21, 2012

Na louce a z louky

Nejkrásnější bývají bezcílné pochůzky po louce...


Z louky je vidět skoro daleko, tedy ne tak daleko, jako bylo vidět v Táboře. Tam vidí snad až do Prahy. Z podhradí u nás vidíte leda tak na hrad. Grabštejn.


Na louce jsme potkali srnku, ta utíkala jako blesk. Pak se zastavila, větřila a utíkala dál... asi nás ucítila. Pan čáp asi ztratil čepičku. Chodil sem a tam a pořád koukal pod nohy, zda ji nenajde; nebo třeba myš?





Došli jsme až k poli... na ajaře to žlutě kvete, teď je z toho roští. Řepka řepkovatá!


Bodláky a bodláčata

Tulákům lučnm zdar!

Jak se staví termitiště

Opět jsme se sešli, abychom chvíli blbli s lidmi a vyráběli další enrichmentové věcičky k opicím.

Roličky od toaletního papíru se vycpávaly dřevitou vatou a mezi ni se občas přihodila granulka (nebo taky ne). Zkrátka, opice si budou muset dřevitou vatu vytahat a pokusit se najít mňamku. A že ji najdou, na to dám klidně krk.

Šišky se navazovaly na provázek, aby se potom daly svázat v takový trs, opět se do něj ukryje drobná dobrota a opice zase budou mít ceo dělat.

Ale pozor! Pustili jsme se do toho termitiště pro šimpanze. Začali jsme dělat kostru z polystyrenu.

A takhle nám to šlo:






Monday, July 16, 2012

Renesanční Tábor a bengál

Jo to zas jednou napsala Barča. A vzniklo z toho, že pojedeme do Tábora na Mighty Sounds. Jela jsem s podmínkou, že se chci podívat do Tábora. Mise splněna.

Tábor je úchvatné město, které by na prohlížení zabralo více než jedno necelé dopoledne. Renesanční město, jehož atmosféra způsobila, že si Barča z ničeho nic začala představovat, že je ve středověku. Tak jsme se smály představě, že odevzdáváme u bran naše bohatství. Šup s mobilem do kádě.

Opět foceno mobilem, strach o foťák byl silnější než touha pořádně fotit. (Předloni Barče ožřalí chuligáni přepadli stan, takže si člověk rozmyslí, co si s sebou vezme.)

Nespočet domků renesančních. Všude, kam se oko podívalo...







Nesmím zapomenout na radnici.

Kdybych měla dost času, camrala bych po městě jen tak uličkami na zdařbůh. V jedné takové malé uličce jsme objevily toto zákoutí. No, kde ještě mají tyhle staré popelnice??


A několik fotek z festivalu.


Když zrovna svítilo sluníčko... asi nemusím mluvit o víkendovém počasí.


V sobotu bylo dokonce i vidět, jak slunko zapadá...


Tradiční noční Světlo pro svět.

Osobně jsem z Mighty Sounds odvezla ujištění, že lidé jsou prasata. Nevím, jestli mi někdo dokážete vysvětlit, proč odpadky hází všude kolem sebe a ne do koše nebo alespoň ke koši, když je plný. (Říkala bych tomu středověký komplex.) Lidé se také neumí bavit bez toho, aby se neožrali jako prasata. K čemu mi je si druhý den nic nepamatovat? Pánové teď prominou, ale další poznatek je o nich (alespoň o těch, které jsem potkala): jedni otravují - lezou člověku do stanu, obšlapují kolem něj z kecama tak nechutnýma, že jsme to nervově nevydržely a stan si od něch dementů přestěhovaly; druzí se pak pokouší o cosi, čemu sami asi říkají sbalit holku?

Ale hudba byla skvělá, mám minimálně jeden jamajský objev. A musím ještě dodat, že nechápu, jak se Fástfůdům podařilo mě ze spánkové a teplotní krize dostat z poslední řady téměř před pódium, nechat si šlapat na nohy obuté pouze v sandálích nohama okovanýma a ještě k tomu si je nechat polít pivem. Jo, lepší výkon jsem od nich ještě neviděla.

Největší řízek je ale Barča. Nejdřív jednoho ze sousedů mále přetáhla lahváčem nebo čím a nejvíc to schytala ženská, která milostivě vystoupila v Liberci z rychlíku a úmysleně nechala ve vlaku rozpiité pivo s tím, že už ho nechce. Barča ho vzala, vyletěla za ženskou a dala jí ho do ruky se slovy: "Tak to vyhoďte." Pohled tý baby, co po sobě uklidit neumí do smrti nezapomenu.

LIDI, sakra, nebuďte PRASATA. Dokažte, že se Orwel mýlí!

Nach Zittau

Původní plán byl, že se půjdeme koupat do dalšího takového zatopeného lomu, který je ale už na německé straně. Voda je tam čistší než na Kristýně u nás a vůbec nás to prostě lákalo. Jenže zrovna ten den se muselo zkazit počasí, trochu jsem ještě doufala, že se to vybere a vyrazila v plavkách. No, nepoužila jsem je.

Foceno opět mobilem (baterky do foťáku se smažily v nabíječce, abych mohla fotit v Hodoníně.)



Žitava je moc pěkné město. Rozhodně jsem chtěla vidět, jak to dopadlo, když v prastarém městě zrevitalizují sídliště... Taky vás to zajímá??? Myslím, že se to povedlo.




Po domě tam chodí dívky s psíkem...


Domy jim tam kvetou...


Beránci mezi okny procházejí.


Pod andělskou ochranou...

Pop-artové sídliště mě nadchlo. Bylo rozhodně příjemnější než ty naše krabice. Nadchlo mě ale také historické centrum.

Takovou nejmonumentálnější stavbou je kromě radnice a solnice také chrám sv. Jana křtitele. Byl v rekonstrukci. Ale i zvenku vypadal krásně.


Žitava má mnoho kostelů, dalším je třeba tento neogotický: Marienkirche. Nutno podotknout, že tady je "gotické" vážně všechno, i s interiéry si dali záležet. Vedle je fara ve stejném stylu - prostě naprostí detailisté.


Zvláštní na Žitavě je, že je celá taková úzkostlivě upravovaná - všude kvetou záhony, všude jsou kašničky a fontánky, všude je tak čisto, přitom je ale téměř vybydlená. Každý druhý dům má zatlučená okna a je na prodej, všude nabízejí pronájem bytu. Má podivnou atmosféru města, které se leskne na povrchu a v hloubi z něj snad lidé utíkají. Nebo snad pro tu krásu žijí jinde a nechávají to turistům z Čech, kterých tu je požehnaně, v podstatě tu více slyšíte češtinu, než němčinu. Na obchodech je často i český nápis PEKAŘSTVÍ, PEČIVO, KAVÁRNA, často pak i SLEVA.
Je tu zkrátka takový nějaký kontrast mezi krásou a opuštěností...


A jedna z květinových výzdob: hodiny, plně funkční. Vedle je pak vížka se zvonkohrou z keramických míšeňských zvonků. Ale nezvonila, nevíte, kdy zvoní???

Pokud nás ještě léto navštíví, tak doufám, že se tam konečně vykoupeme, jezero bylo opravdu krásně čisté.

Hodonínská ZOO

Liberecká ZOO převážela do Hodonína poníka. A tak jsme jeli také, abychom okoukli termitiště u šimpanzů, abychom podobné mohli potom vybudovat u nás pro opičáky naše.


Termitiště - dá se do něj nějaká mňamka pro šimpanze a oni si ji musí vyšťourat dírkami. Moc krásný nápad, jak opicím zpestřit pobyt v ZOO, prostě enrichment jak má být.



Také jsme se dostali do zázemí opic, dokonce až k lemurům. Mají hebounké kožíšky. Menším opicím byla naše přítomnost více méně ukradená, reagovali pouze šimpanzi. Zvlášť samec Ob, který nemá rád cizí lidi. A dal nám to najevo. Neustále po nás házel hlínu a poté si vymyslel, že nás ještě poleje vodou. Měli jsme z toho legraci, ale raději jsme se vzdálili, abychom Oba zbytečně nerozčilovali.


Tohle není Ob, to je Sherley. Ten po nás nic neházel, on je totiž lidský odchovanec, takže mu lidská přítomnost vadí málo. Prý byl pana Berouska.


Tohle je lemur vara, který se nechal pohladit. Dali jsme mu mrkev.


No a to je půda. Tady se rozdávali nektarinky.


Všechny opice mají společný strašně smutný kukuč. Když to zrovna nelítá po výběhu a nevřeští, tváří se jako boží umučení. Těmhle opičkám ale je moc dobře, stará se o ně ošetřovatelka, který by za ně dala duši.


V Hodoníně mají samozřejmě i jinou zvěř, než opičí. Je to velmi malá ZOO, takže chová spíše menší na prostor ne tak náročná zvířata: mezi ně patří určitě spoustu druhů ptáků (a to i těch z českých lesů a polí!), kopytníci (mají poníky, lamy, koně, zebry a různé druhy koz). Nesmí chybět něco návštěvnicky atraktivního - mají zde i velké kočky a vlky hřivnaté.


Tenhle aroušek pózoval. :-)

Krátce řečeno: Za tu šílenou pětihodinovou cestu na Moravu (aneb nikdy neříkej, že tam celé prádzniny nepáchneš) to stálo!!!
Moc se těším, co naši šimpáci řeknou na termitiště.

Tuesday, July 10, 2012

Poklad z hradní skříně

Máme na hradě skříň s kostýmy, když je potřeba, aby průvodci vypadali trochu jako strašidla.

První den jsem měla lososové úzké šaty z jakési umělohmotné látky. Takové šaty jsou vhodné do chladnějšího počasí, a také na lidi, které mají menší zadek. :-D

Druhý a třetí den jsem byla zahradnice - pohodlné bavlněné šaty, bohužel s dlouhými rukávy. Ale pořád v nich bylo lépe než v umělotině.

A čtvrtý den!!!! Pozor! Šaty bílé paní! Skvostné šatičky s krajkovými rukávy. Protože už jedna bílá paní byla, měla jsem jen šaty a závoj (takže jsem byla bludná nevěsta :-D).

Neodolala jsem, nastoupila před zrcadlo a udělala cvak mobilem.



A jednou si nechám ušít kopii, tak.

Když se takhle vyletním

Tohle jsou moc fajn prázdniny! Jsem ukázněná a všechno kromě cvičení jógy plním. :-D Ne, vážně je to prima, mít na všechno jen svůj čas a plánovat si ho bez ohledu na školu. Po tom se mi bude jednou vážně stýskat.

Mám několik vyletněných fotek - vedro a kruté noční bouřky, ještě pořád nechápu, jak je možné, že se to tak bezchybně neustále střídá.

Všechno to jsou fotky z mobilu (podivné šmouhy, našedlost apod. proto není chybou na vašich monitorech, ale je to fakt.)


Zatopený důl Kristýna v Hrádku skoro v poledne...z téhle strany se moc lidí nekoupe, narváno je vždycky na písečných plážích. Na trávě je to ale příjemné a davy nám nescházely.
Akorát jsem se docela odrovnala, protože jsme to spojili s koly a do toho jsem ten den přestala mluvit (rýma se mi z dutin přestěhovala na hlasivky), navíc jsem ještě večer musela na další táborovou schůzku do Liberce, vracela jsem se domů v noci neuvěřitelným lijákem, všude po silnici po kotníky vody a z nebe nepadaly kapky, ale rovnou kapance vody. Ještě, že to mamka alespoň trochu zachránila tím, že přiběhla s deštníkem... chudák se namočila, abych se já namočila o něco méně.


Hrad a podhradí. Ačkoli má nejnižší návštěvnost v kraji (prý), je nejmajestátnější. I když jsem si za čtyři dny akce pro veřejnost pěkně mákla, bylo mi tam krásně. Neplánovaně jsem se jednu noc nedostala ani domů (po koncertě jsme v počínajícím dešti ještě nosili židle na půdu - na hradní půdu!) a v bouřce (opět) jsem šla do podhradí okupovat cizí postel. A protože na hrad jezdím (pokud mě lenost nepřemůže) na kole, musela jsem si ještě projet proklatě dlouhou václavickou vesnici, stále do kopce, abych se dostala domů. Padla jsem, usnula o dvacáté hodině a kdyby mě ráno budík nevzbudil do posledního hradního dne, spala bych dál.


Poslední den na hradě jsem jela vlakem, už jsem neměla na to, dát si po ránu těch nějakých dvanáct kilometrů. A vyplatilo se! Večer se zase pro změnu schylovalo k bouřce a mraky byly krásné. Tak jsem se pokusila si je vyfotit z vlaku.
Jinak louky a pole jsou v těch končinách moc moc krásné... už dlouho si říkám, že vyrazím na lov lučně polních fotek. Zvlněná krajina podhůří, krávy a cosi na poli, tomu nemůžu odolat.


Tuesday, July 3, 2012

Dostala vodního hobla

Jedna fotka z víkendové oslavy. Sestra měla narozeniny, a tak dostala vodního hobla od drobotiny. Bodlo to v tom vedru, nebo ne, Ivčo? Všechno nej!


PS.: Nic jsem neměla, ale den před tím jsem dostala hobla taky. Děti to strašně baví. Narozeniny ale měl i taťka, ten ale hobla nedostal... asi je to moc velká autorita a děti si netroufnou ho svalit do bazénu a zmáchat. Kdo by chtěl taky jednu vodní taškařici, nechť se staví, už došli pokusní králíci na bazénomáchání. Smějící se