Rodinný úlet na Rhodos

Vypakovala jsem pány k babičce (jednou to zvládnou i beze mě, no né?) a mám tedy nějaký čas malinko splatit blogový dluh. Ráda teď, když nasněžilo, vzpomínám teplý vlhký zářijový mořský vzduh na kouzelném ostrově Rhodos. Jako fakt jsme se pomátli a vyrazili. Letadlem!

Absolutně vůbec jsem nevěděla, co se stane. Těšila jsem se, ale zároveň se bála, jak bude reagovat rok a čtvrt staré batole.

Ale všude přece říkají, že jižní národy děti milují.

Těšení ale přeci jenom převažovalo, věděla jsem, že v pohodě zvládáme vlakem cestu přes republiku, že zvládáme výlety, výstupy, výjezdy, potoky, kopce, jeskyně, ... takže Praha, letiště, letadlo, ostrov a moře, to nás nezastaví! :-) Prostě jsem začala věřit svému synovi.

Nejtěžší však není zaplatit dovolenou, sbalit se a odjet. Nejtěžší je přijímat dobře míněné rady svého od okolí.

A tak sbaleni do 1 kufru (paní na letišti tomu nevěřila a marně hledala naše další zavazadla), posíleni radami, co máme dělat, kdyby letadlo padalo, kdyby nás Řekové nechtěli pustit na své území, nebo kdyby se Rhodos třeba potopil, jsme opravdu jedné zářijové noci přistáli na mezinárodním letišti na ostrově Rhodos.

A bylo to BÁJEČNÉ! (PS.: Pluje tam loď.)

---

Ze všech pobřežních destinací, kde jsem kdy byla, mě Rhodos tedy uchvátil nejvíc. Snad se tam ještě někdy vrátíme a pořádně ostrov prozkoumáme. Babí léto, raný podzim skýtá opravdu velmi příjemné klima. Teplo (ale ne vedro), větřík, večer příjemný vzduch od moře.

Protože jsme měli smůlu na ubytování a náš hotel byla špinavá díra plná brigádníků z východní Evropy (kteří samozřejmě "překypovali ochotou" cokoli řešit), byli jsme vlastně pořád venku a hodně jsme využívali toho, že areály jiných rezortů byli volně přístupé. Takže naštěstí bylo i kam jít na klouzačku.

Největším hitem ale stejně byla pláž a moře - nekonečně moc prostoru na bábovičky! V písku ukryté poklady (viděno dospěláckýma očima to znamená odpadky), vlny, voda, cáky cáky, ťapí, hačí, bum! Prostě byl u vytržení. Takže žádné válení šunek na pláži, ale neustálé pobíhání za batoletem. :-D Ouuuje!

Kdo dostane kočárek do domečku, vyhrál. Takový ježek v kleci, vlastně před klecí. :-D Miluje kočárky, jsou to prostě brm - brm. Hodně lidí mi říká, že mám hezkou holčičku, a já odpovídám "děkuji". :-D

A protože jsme chtěli zažít i něco kulturního, vydali jsme se asi na kilometr vzdálený kopec, na jehož vrcholu je malý kostelíček. Jo, vylezla jsem to s 11 kilovým dítětem na zádech v předpoledním žáru. Naštěstí byl nahoře kohoutek s vodou. Je to ale moc pěkné místo s výhledem na moře a na okolní kopcovitou a hodně členitou krajinu. Představovala jsem si ty veselé řecké zemědělce, kteří okopávají políčka mezi olivovými háji a bylo mi trošku líto, že ta doba je pryč a že vidím už jen neonové turistické resorty. No, ale možná jsem zbytečně sentimentální, avšak hluboce jsem porozuměla Alekovi a Max-Polovi z knížky Třetí přání od Roberta Fulghuma, když spolu stojí nad Knossem a Alek vysvětluje svou fascinaci tím místem.

Nahoře jsme si chtěli udělat rodinné foto z dovolené. Batole to bojkotovalo. :-D Ale máme ji!

Jeden půlden jsme pak věnovali návštěvě města Lindos. Opravdu krásné místo. Uličky jako v Benátkách, přeplněné turisty, sice tam nejezdí auta (už se nemají kam vejít), ale celé městečko leží v kopci a terén je tak členitý, že na kočárek zapomeňte. Já nosila Floriho prakticky celou dobu, jen potom na klidném a zapadlém náměstí jsme ho vypustili, aby se proběhnul. Lindos leží u moře, takže se návštěva dá spojit s koupáním, nebo s výletem lodí.

Kde jsme bydleli, trasy výletů a konkrétní tipy jsem sepsala na svou facebookovou stránku Výlety s prťaty, kdož facebookujete, jste srdečně zváni. Uvažuji, že tomu dám i nějakou blogovou podobu, ale asi až toho bude víc a budu na to mít trošku víc času.

A ZÁVĚREM?

Pokud propadáte nějaké zimní předvánoční depresi, věřte, že i s holým zadkem můžete být šťastní!

Chtěla jsem vám sem dát fotku holého zadku nadšeně ukazujícího do dálky, ale nevím, jestli se sem můžou dávat holé zadky. :-( Tak si to musíte představtit. :-D

Na vodu s čerstvým batoletem?

Začalo léto. Počasím teda už dávno. U nás jsme ho otevřeli typicky letní radovánkou - VODA! A tím teď nemyslím vyvalení se u rybníka, ale naskákání do kanoe, odražení od břehu a plutí po řece. Chvilku jsem fakt zvažovala, jestli o tom mám vyprávět, neboť přednášku o tom, jak je naprosto nevhodné, brát tak malé dítě na vodu, jsem si už vyslechla. Ale dřív, než se vám v hlavě vybaví tisíc příběhů o utopených vodácích, bych vás chtěla ujistit, že do nezodpovědnosti máme teda daleko. A na tenhle výlet jsme jeli dobře připraveni a za určitých podmínek.

Za a) dobré teplé počasí. Akci jsme na konec o týden kvůli počasí odkládali. Vyšlo to skvěle! Bylo teplo a slunečno, ale ne vedro k padnutí.

Za b) trasa i pro úplné začátečníky bez jezů či problematických úseků. Ideální je, abyste trasu dopředu znali nejen z mapy. U nás velmi populární úsek Jizery Malá Skála - Dolánky. Jezdí sem děti na školní výlety, rodiny s dětmi, zkrátka pravověrné vodáky tady asi nepotkáte. Nalodili jsme se až pod jezem v Malé Skále. Voda je zde spíš líná, často dost mělká (rafty někdy uvíznou, i my jednou posadili loď na větší kámen).

Za c) možnost cestu přerušit, udělat přestávku, případně poslat dál jen chlapy a s dětmi zůstat na souši. Ne všude se samozřejmě dá vylodit. Ale Jizera zde nikdy dlouho není mimo civilizaci a poskytuje několik možností, kde udělat pauzu.

Za d) mít na vše dostatek času a nespěchat. Zkrátka, rozhodně si nesmí nikdo myslet, že upluje bůhví jaké vzdálenosti. Zde konkrétně je to plavba tak na 2 hodiny bez velkých přestávek.

Za e) bezpečnost především. Plovací vesty se vyrábějí i pro takhle malé děti. Mají pás i mezi nohama, aby dítě nemohlo vyklouznout spodem, a mají i límec, aby se nedostala hlava pod hladinu. Děti v tom vypadají jako malí triceratopsové. :-D Takže jsme si vybrali půjčovnu, kde takové vesty mají k dispozici. Jo a zapomeňte na basu piv, která se vám chladí ve vodě za lodí. A zapomeňte na soutěže kdo koho potopí jako první.

Za f) rodiče musí být v pohodě. Samozřejmě nejezděte na vodu, pokud tuto aktivitu nemáte rádi, nikdy jste na ní před tím nebyli, bojíte se vody, nenávidíte komáry, stromy, listí nebo jiné přírodniny. Nejezděte s malým dítětem na vodu, pokud si na ní nedokážete odpustit alkohol. Nejezděte, pokud rádi "kravíte" a soutěžíte v tom, kdo koho potopí jako první.

---

VÍKEND NA MALÉ SKÁLE

My jsme zvolili verzi, že si u vody uděláme celý víkend. Jelikož máme kamarády, a ti mají kamarády, měli jsme k dispozici parádní ubytování na okraji Malé Skály.

V pátek večer jsme vybalili a vyrazili na procházku, která skončila u drážního domku přeměněného na hospodu. Kluci se totiž vrhli na různá vozítka. Flori zabavil luxusní vůz s červenou metalízou. A nehodlal se dělit...

Pak už byl čas spát, děti chrupkaly v chatě, my jsme měli čas na posezení venku u grilu. V sobotu nás čekal hlavní bod programu.

Sobotního rána jsme vyzvedli lodě a vyrazili. Jak jsem psala výše, trasa vedla z Malé Skály (z kempu, nástup pod jezem) do Dolánek u Turnova (výstup nad jezem). Je to opravdu hodně rekreační plutí vhodné pro všechny kategorie vodáků, až na ty skalní, pro které je toto zajisté šílený komerční fujtajbl. A opravdu je nutné se připravit na to, že řeka je v sezóně doslova ucpaná. My potkali snad milion raftů se školními třídami, několik rodin s dětmi a dokonce i seniorský pohodový lodní tým.

Trasu je možné prozkoumat na mapách.cz zde: https://mapy.cz/s/2NPw3.

Stejnou trasu jsme všichni jeli už několikrát, takže terén nám byl dobře známý.

První zastávka přišla brzy, hned jak jsme narazili na malý písčitý ostrov uprostřed řeky. Musím říct, že Flori úplně nadšený z plavby nebyl, nejspíš se nudil, loď mu nedovolovala nějaký velký pohyb. I tak ho ale vše okolo zajímalo, především moje pádlo (které jsem za celou dobu použila jen pár krát, chudák táta, bylo to na něm), pak velmi rád vyhazoval věci z lodě do vody (i to pádlo tam chtěl hodit, nakonec se ale spokojil s tím, když tam postupně naházel všechny křupky).

Zkušenost: Je dobré brát na loď nějaké přírodniny, které mohou přijít přes palubu. Listí, klacíky... ostatně ryby a kachny křupkami nejspíš nepohrdly.

Fotku jsme si pojmenovali "Já jsem kapitán a kdo je víc?" :-D

Po přestávce jsme pluli celkem dlouho v jednom kuse a Flori se rozhodl, že to zabalí. Usnul. Prostě chrápal. Cestou si nás lidi fotili, takový spící porcelán, to jen tak někdo neveze. Prosím vás, kdybyste to náhodou četli vy, co jste nám dělali tu fotku, pošlete mi ji! Díky!

Po zchrupnutí byl čas na oběd, a my pomalu dorazili k Zrcadlové koze, kultovnímu podniku při řece Jizeře, kde je vždy narváno. Mají zde i veliké hříště a zvířenu (kozy, prasátka, pávy, ...). Nám šlo hlavně o to dát si oběd a rozptýlit děti. To se povedlo. Mimo jiné jsem Floriho oblékla, aby si ohřál nohy (v lodi je pořád trošku vody a chtě nechtě, prostě to studí). A to převléknutí se ukázalo jako klíčové. Od Kozy je to do Dolánek tak 10 minut plavby, takže jsem už Florimu nechala plínu, která mu byla mnohem pohodlnější, než půjčené testovací plavečky. A najednou byl spokojený a mnohem víc v klidu. Takže zkušenost: dbejte na opravdu pohodlné oblečení, aby nikde nic nedřelo a netlačilo!

A teď přijde šok! Já jsem vám totiž na začátku zatajila, že jsme nepluli jen na lodi, ale také... jeli zpět na Malou Skálu na KOLOBĚŽCE. Ouuuje. Nic nemožného za správných podmínek. Řekla bych, že zde platí asi vše, co pro cyklisty, a protože na kole s dětmi jezdí kde kdo, je to asi mnohem přirozenější a paradoxně to mé okolí šokovalo o trochu méně, než jízda na kanoi. Rozhodně jsem ale lepší vodák, než koloběžkář, a tak jsem měla opravdu strach, jak to půjde. Opět je ale důležité dodržet pár podmínek.

- Vybrat dobrou půjčovnu, kde půjčí všechno vybavení - koloběžku s dětskou sedačkou, k tomu i dětskou přilbu.

- Nesjíždět obtížnější úseky, u kterých si nejsem jistá, že to 100% zvládnu.

- Mít možnost zastavit, udělat pauzu, přerušit jízdu.

Podél Jizery vede cyklostezka Greenway Jizera, náš úsek komplet celý po asfaltu, prakticky po rovince. Překážkou je jen několik mostů, které je nutné přejet, z čehož na ten železniční je prudký výjezd nahoru (a zase dolů)... já tedy výjezdy a sjezdy z mostů nejela a koloběžku s Florim jsem vedla, a to hlavně proto, že zde bývalo dost písku a smyk jsem nechtěla riskovat. Po cyklostezce je poměrně hustý provoz, cyklisté jsou mnohem rychlejší, a ne všem dochází, že na trase je tady i hodně dětí. Já na železničním mostě například dva cyklisty opravdu pobouřila, když museli z kola také dolů, neboť na úzkém chodníku podél kolejí předjíždět nejde. Ale což, jejich minutové zdržení mi za naši bezpečnost fakt stálo.

Tu část cesty, kterou Flori neprospal (už zase! Člověk se snaží a on pořád chrní!) si náramně užil... nadšeně volal "brm brm" a ukazoval na vše okolo. Zde póza v cíli před vrácením koloběžky.

Asi nikoho nepřekvapí, že ten den spaly děti nezvykle klidně a nezvykle dlouho. V neděli jsme chtěli jen na krátkou vycházku po okolí, takže nebylo kam spěchat. Nakonec se nám podařilo se vybatolit až kolem poledního, takže jsme došli jen na skalní hrad Vranov - letohrádek Pantheon, kde jsme si dali výbornou kávu a spěchali jsme zase dolů na oběd. U pizzerie měli jako skvělý benefit báječné dětské hřiště s pískovištěm... lepší zakončení snad nebylo ani možné.

Tahle naše dobrodružná výprava skončila tedy s úspěchem. Tátové se odreagovali od pracovních povinností, děti měly povoleno řádit víc než obvykle, mámy si požvanily. Celý kolektiv (tři tříčlenné rodiny) spolu smysluplně strávil čas bez obrazovek a sítí a prohloubilo se přátelství.

Takže pokud někdo váháte, věřte, že to jde. Jen je potřeba se k tomu postavit s respektem a být připraven. :-)

Tak všem přeji, ať jste připraveni na všechna vaše letní dobrodužství!

Jsem tu rok!

Tak si tak snažím vzpomenout, kolik bilancujících článků člověk už napsal... no, asi dost. A i když není Silvestra, ani prvního ledna, i když mi právě neskončil další školní/akademický rok, i když je to prostě tak nějak divně uprostřed roku, přesto před 14 dny skončil jedinečný rok v mém životě. A jak říká kamarádka, takovýhle rok má člověk v životě šanci zažít jen jednou.

A má pravdu, protože všechny ty věci, kvůli kterým obvykle bilancujeme, můžeme v životě zažít mockrát... ale první dítě se prostě narodí jen jednou a ten první rok mateřství je prostě NĚCO.

Když mi některé holky říkaly, že to asi obrečí, jak rychle to uteklo, tak jsem na ně vrhala nechápavé pohledy, leč to NĚCO dohoní každou. Čím víc se blížily ony první narozeniny, tím víc jsem propadala sentimentu, prohlížela si fotky pořízené před rokem a upadla do lehké deprese z toho, že jsem si to málo užila, že jsem určitě něco pokazila a že jsem málo naplnila vlastní představu o dokonalém domově a že to určitě už nikdy nedoženu. OK, možná, že teď přeháním, ale vážně mě takové věci napadaly. Já jsem ten rok snad doslova prospala a proflákala! Co jsem vlastně dělala?

V očích starší spořádané generace jsem to dítě pořád někam tahala a nedala mu chvíli pokoj!

---

A musím se opakovat, fakt to rychle uteklo. Z miminka je batole. Boží batolátko, kterému člověk věnuje každou minutu svého života. I když začalo demolovat byt, týrat rodiče a fascinovat náhodné kolemjdoucí - neboť jim nabízí mrkev, směje se na ně, nebo na ně ukazuje - pořád je to ten náš mazlíček.

Nepřestává mě fascinovat, s jakou lehkostí se učí nové věci, jak rychle chápe souvislosti a na jaká zajímavá řešení přijde, když něco nejde tou naší dospěláckou cestou. K svátku, který měl na začátku května, jsme mu koupili pohyblivé knížky od nakladatelství Svojtka - moc doporučuji! I když ho nejdřív nezajímaly, překulil se měsíc a naprosto je miluje. Nejvíc Perníkovou chaloupku ze série Minipohádky. Protože kdo by nechtěl otevírat dveře, ve kterých stojí baba Jaga s perníkem!

V očích čistotných maminek jsem to dítě pořád nechávala někde válet po zemi!

SLOVNÍK BATOLETE

Florián neumí spoustu věcí, které samozřejmě všechny (dnes už dávno dospělé) děti v rodině na roce zaručeně uměly... tak třeba neříká máma (říká mam mam, ale to znamená mňam či ham), neříká bába (říká ba, ale to znamená baf, případně bác, podle situace), neříká táta (když to řekne, tak bezděčně a ne s úmyslem oslovit tátu), neříká děda (říká ded, ale to je obecný výraz pro vše, co neví co je), ale zato excelentně štěká! Dokonce i ze spaní.

HAF! Znamená pes (zcela bezchybně odpovídá na otázku "Jak dělá pejsek?"). Psy miluje, chtěl by je chytit a vypíchat jim očička. To jsme mu zakázali a opravdu neoblomně lovení psů nepovolujeme. Psa pozná mezi všemi zvířaty na obrázku. HAF! je ale taky vše ostatní, co se hýbe, především holubi (vytrvale mu vysvětluji, že je to "pipi"), kočky (zde jsem zaznamenala malý úspěch se slovem "čiči" - sice to zní, jako když se snažíte fouknout a nepoprskat se, ale smysl chápe) a nově také mouchy (slovo "bzzz" je legrační tak moc, že způsobuje záchvaty smíchu).

BRRRRM! Krásné citoslovce označující auto, kolo, koloběžku, autobus a všechna ostatní vozidla, která mají velká a viditelná kola (tedy tramvaj a vlak jsou stále ded, neboť z pohledu batolete nemají kola). Také to znamená sloveso jedu či jdu (zatím pořád po čtyřech).

NENENE! Jo, nezpochybnitelná pravda o tom, jak děti napodobují rodiče, prostě platí. Zatímco já ve strachu, že si nabije, nebo se rovnou zabije, že zdemoluje žaluzie, nebo rozmatlá neidentifikovatelnou hmotu po zdi, hystericky ječím "Fufi*, nenene!", on se směje, žvatlá nenene a vesele pokračuje ve své činnosti. Ale! Po několika týdnech vysvětlování jsem dosáhla toho, že pochopil, že lampička v ložnici u postele je tabu. Ukazuje na ní, řekne "nene", ale nechá ji být.

HOP! Hop znamená míč, míček, kuličku, betonovou kouli (sochu v parku) či cokoli ve tvaru koule. Hop říká, když hází míčem. Miluje míče. Tuhle se pokusil jeden ukrást v Tescu.

* Ano, fakt mu říkám Fufine, Mumínku nebo Fufe. Protože čestina má problém s "r" a "l", takže mám doma Froliána. :-D Fufi vyslovím i ve stavu nouze. :-D

V očích "výživových specialistů" jsem tomu chudákovi upírala bonbónky, sušenky a buchtičky.

BATOLE ATLET

Samozřejmě taky nechodí. Teda chodí, podél nábytku a stěn, nebo když před sebou tlačí židli/vysavač/plastovou tatrovku. Já jako vím, že všichni tady už běhali v devíti měsících, na roce běželi první maraton a recitovali Homéra v řečtině. Ale protože my dáváme přednost přirozenému vývoji ve vlastním tempu, tak prostě nic z toho nedělá (a nepochybuji o tom, že dělat bude... moment, jako i toho Homéra??)

Ale je prostě úžasný! Přemisťuje se bleskovým tempem mnoha různými způsoby: klasickým lezením, šoupáním po zadku za pomoci jedné ruky (v druhé drží něco, co chce přemístit), chozením po čtyřech (místo kolen jde po chodidlech) či plazením (když doluje hračku zpod gauče).

Umí házet míč, postupně hody zpřesňuje.

Umí jezdit autem po podlaze.

Umí sám slézt z postele/křesla po nohou (zadkem napřed).

Umí sám vylézt schody a s asistencí je slézt zase dolů.

Umí vylézt po nakloněné rovině nahoru a sklouznout se zase dolů (jo, nejraději hlavou dolů).

Umí hopsat na klíně a tleskat u toho.

Umí přelézt překážku, proleze tunel.

No co jsem říkala! Zase se válej po zemi!

A TO JAKO NEMÁ VLASY? A CO TY ZUBY?

Vlasy má, jen se rozhodly, že nahodí blonďaté mimikry. Takže nejsou vidět. :-D

Zuby má! Nakonec se dva slitovaly a stihly to, aby na roce nebyl bezzubý podivín.

BATOLE GURMÁN

Tak jo. Vařím, peču, dusím, vybrané kombinace vymýšlím a nakonec to stejně skončí u mlíka. Jo ahá! Ještě jsem vám neřekla, že jsem ten hrozný druh eko-bio-matky, která kojí ještě i na roce! Huppps, je to venku!

Rád má veškeré ovoce. V zelenině už je vybíravější, ale upravenou jí prakticky všechnu. Maso nic moc, buď ho musím namixovat a schovat do zeleniny, nebo si dá opečenou flákotu nakrájenou na nudličky tak, aby to mohl jíst sám. Má rád kaše s ovocem, jogurt a tvaroh. Když se začínalo s příkrmy, jedl jako zjednaný a všechno toužil ochutnat a toužil toho ochutnat hodně... teď je takový zdrženlivější a někdy dá přednost mlíku před kuchařským uměním své matky (tak a teď nevím, zda si to nemám brát nějak osobně...)

No raději no comment. :-D :-D

A TA NAROZENINOVÁ OSLAVA?

Královsky jsme oslavili ten první úžasný rok života, který je tak kouzelný a neopakovatelný. Dvě oslavy, tři dorty, kopa nádherných dárků. Fotky, oslavné zápisy do miminního alba (fakt ho pořád píšu), balónky, bublifuky.

Bylo to krásné, především díky všem, kteří přišli a udělali krásnou atmosféru.

Ufffff! Příští taková párty až na patnáctiny a beze mě! :-D

Ouuuje, článek původně plánovaný jako zamyšlení sama nad sebou, nad proměnou pošuka v ještě většího pošuka, který s sebou v báglu nosí pošuče, se trošku rozjel a vzal to jiným směrem... no neva. Už to asi nevylepším, tak snad alespoň

někdy dopíšu ten článek o tom, kde všude jsme výletili, který mám rozepsaný z 31. ledna. :-D

Krásné nastávající léto, milí.

Zimní šlápoty

Počasí je všelijaké, chvíli je jaro, chvíli zima. Ale i tak se najdou chvíle, kdy je příhodné vyrazit ven. Poslední výlet nám překazily rýmy, kašle, teploty a jiné radosti, ale to nevadí, posuneme to o pár týdnů a určitě na tu Jedlovou vystoupáme!

Poslední větší lednovou akcí byl tradiční pochod pořádaný Klubem českých turistů Chrastavské šlápoty, který se vždy koná na začátku ledna a vede po okolí Chrastavy. Tratě jsou od 7 do 20 km. Protože bylo zrovna jaro (prý nějakých 11°C), zúčastnilo se mraky lidí (prý skoro 1500). Kouzlo téhle akce je, že na ní za dobrého počasí vyráží i ti, kteří normálně na výlety nechodí, neboť terén není náročný a trasa přiměřená. I když jsme šli celou dobu v davu, zvládli jsme přejít odbočku do Panenské Hůrky (cha, efekt stáda funguje dokonale, šli jsme prostě tam, kam šel dav), a protože jsme líní, tak jsme se na původní trasu vraceli ve stylu "nedbám bláta, ni kamení, hlavně ať si moc nezajdu" a vzali to lesem přímo dolů do osady. Ale nějak předbíhám.

Trasa vedla z Chrastavy (U Komína) do Bílého Kostela, na Panenskou Hůrku a zpět do Chrastavy (U Komína). To byla ta nejkratší varianta, která má na papíře 7 km, reálně je to ale skoro 9 km. To jsme samozřejmě neřekli starším dětem, které šly po svých. Jen jim bylo na konci trošku divné, že jsou poněkud více unavené.

Trasa: cca 9 km

Terén: asfalt, lesní cesta

Kočárek: poslední úsek (Panenská Hůrka - Chrastava) po silnici (po zelené turistické značce nesjízdné)

Památky: kaple v Panenské Hůrce, starý německý hřbitov v Panenské Hůrce, Chrastava (Městské muzeum, Fürichův dům, kostel sv. Vavřince, Muzeum hasičské techniky)

Na mapě to můžete prostudovat zde: https://mapy.cz/s/2mEIt.

V této podobě trasa pro kočárek moc vhodná není (v posledním úseku se překonává potok bez lávky), ale je možné jít z Panenské Hůrky po silnici. Kamarádka je ale důkazem, že i mohutný kočárek se spícím dvouleťákem se přes potok dá dostat. :-D

Po cestě je několik kontrolních bodů, kde jsme si dali razítka na startovní lístek, a taky si dali svačinky, udělali fotky a socializovali naše mimina.

Zážitek jménem Paradýs

Cestu znám celkem dobře. Šla jsem ji už 3x, přesto mě pokaždé něco překvapí. Tentokrát (kromě toho minutí odbočky, které do teď opravdu nechápu) mě doslova šokovala nově opravená cesta podél Jeřice a Nisy z Chrastavy do Bílého Kostela. Dřív to byla taková "kozí stezka" po břehu. Dost ji poničily povodně v roce 2010, ale i pak byla schůdná. Ano, schůdná, nikoli sjízdná pro cyklisty. A co se nestalo? Někdo tuhle cestu, která vedla kousek nad vodou mezi stromy, rozšířil (a vykácel stromy) a ohavně vyasfaltoval a nazval ji "Paradýs". Jsem samozřejmě ráda, když se opravují turistické cesty a lidé mají kam vyrazit za město, ale tohle je prostě hnus. Rovná nudná cesta, na pošlap tvrdá. A pak mě zaráží ještě jedna věc: po zkušenosti s povodněmi se tu vesele asfaltuje přímo na břehu...

PS.: Co to jako znamená Paradýs? To je platýz, který se zúčastnil paraolympiády, nebo to má být Paradise, a pak si někdo uvědomil, že do ráje to má daleko?

PSS.: Omlouvám se za tu dávku sarkasmu. Určitě to příslušné orgány stálo mnoho úsilí, aby tu cestu opravily, ale tyhle věci se prostě neslučují s mým viděním světa. A tím neříkám, že je to špatně. Pro obecné blaho je to asi dobře a já ani netuším, co na to říkají místní obyvatelé. Pár mi jich říkalo, že je to super na kolo, s tím souhlasím. Ale moje priorita není v kole, ale v tom mít někde poblíž kousek "přírody" a mám pocit, že se podobná místa systematicky asfaltují a betonují.

Panenská Hůrka

Dnes je to část obce Bílý Kostel nad Nisou, je to taková malá osada, převážně rekreační. Svá nejlepší léta má už dávno za sebou. Ale zůstala poměrně pěkně zakonzervovaná a i když i tady se rekreanti činí, ještě se jim nepovedlo změnit ráz téhle vesničky v kopcích úplně. Je tu krásný starý německý hřbitov, který zarůstá lesem a je tichým svědkem dob (ne)dávno minulých. Je tu opravená kaplička Nejsvětější Trojice a mnoho krásných chalup.

Je to stará hornická osada, kde se těžilo stříbro a několik dalších kovů (olovo, cín, měď, zinek), ale Třicetiletá válka podnikání přerušila a hornictví pomalu upadalo. V 18. století se těžba ukončila úplně, místní zásoby cenných kovů byly vyčerpány.

A z Panenské Hůrky je to dolů do Chrastavy jen kousek... vraceli jsme se po druhém břehu Nisy, kde vede silnička. V cíli na nás čekal diplom a na děti nějaká laskomina. Diplomek máme v miminním albu (taky bych mohla napsat, jak se nám ta sranda vyvíjí, že?).

V únoru jsme pak vyrazili ještě na krátkou procházku na rozmezí Lužických hor a Podještědí. Trasa vedla z Jitravy přes Sloní (Bílé) kameny, Horní Sedlo, Černou Louži a Rynoltice zpět do Jitravy.

Trasa: cca 10 km

Terén: asfalt, lesní cesta

Kočárek: ne

Trasa k prozkoumání zde: https://mapy.cz/s/2qX9W

Byl příjemný den, i když chladno a foukal vítr. No, od Sloních kamemů nás čekalo pořádné stoupání, takže jsme se zahřáli. Začínám mít pocit, že se na mě lepí nějaký výletnický matoucí virus. Ano, opět jsme přešli odbočku... tentokrát jsme se ve skalách na vrchu Vysoký nechali vést šlápotami ve sněhovém poprašku... Konstatuji, že to byly stopy někoho, kdo šel kozí stezkou za roh na záchod. To nám došlo bohužel až ve chvíli, kdy jsme přelezli pár balvanů a ocitli se v lese bez náznaku toho, že bychom šli po cestě. A tak jsme lezli po kamenech zpět...

Dopadlo to ale skvěle... cestu jsme našli, vedla skalami trošku výš. A byla nádherná, vedla až nad hranicí nízko se plazících mraků, takže jsme se ocitli pod sluncem zalitou modrou oblohou...

A Flori dokonale maskován... stal se součástí mé šedé mikiny. :-D

I když teď je venku třeskutý mráz, už se určitě jaro plíží a blíží. Máme už vyhlídnuté zase nějaké organizované pochody a zálusk na pár zcela neorganizovaných akcí. Tak jaro, spěchej, mimino potřebuje ven na pastvu!

Vánoce a osmiměsíční narozky

Jo, trestuhodně to tu zanedbávám. Ale nějak se večer uspím dřív, než bych chtěla a když už se neuspím, tak vyřídím jen to nejnutnější. A taky mám takovou existenční (nebo spíš mateřkou) krizi, takže bych se nejraději někam zavřela a byla SAMA. No, moje krize se týká věcí, o kterých bych si sice chtěla povídat, vyřvat se někomu, kdo mě nebude soudit, ale je to moc kontroverzní na to, abych si poplakala na blogu. Prostě bych neměla na to, se pak obhajovat. Protože, jak jsem zjistila, jsem mimozemšťan mezi matkami, jsem mimozemšťan doma a mám pocit, že i sama před sebou.

Ale obraťme list. Celou věčnost jsem nenapsala nic o tom, jak trávíme (skoro)zimu. I když moje mamka to napravuje a kdo čtete její blog, tak jste něco pochytili.

Po polovině prosince napadl první pořádný sníh. Musím konstatovat, že Floriána to moc nevzrušilo. Mě to vzrušovalo velmi, protože Liberec se rozhodl sníh bojkotovat a absolutně nikdo ve městě sníh neuklízel (respektive ho tak akorát rozsolili a tím to skončilo), takže vzít ven kočárek bylo stejné, jako zkoušet dobýt severní pól v plavkách.

Ale já mám sníh ráda a vždy, když napadne, mívám takovou dětskou radost. Vydržel jen pár dní, ale i tak jsme si ho užili.

---

A pak přišly Vánoce, na blátě, jako vždy (3 dny před Štědrým dnem přišla obleva a sníh podlehl neustálému pršení a jarním teplotám). Strávili jsme je sami, bez prarodičů a musím říct, že to bylo dobře. S miminem to prostě nenaplánujete. Prozíravě jsem si vše pěkně připravila, takže polévka byla skoro hotová, salát dělal děda (bez jeho salátu by to nešlo), vánočky pekla mamka (bez jejích vánoček by se vesmír zhroutil sám do sebe) a cukroví jsem pilně pekla celý prosinec.

Aby nedošlo k mýlce typu "Ty se asi hodně nudíš, co, když máš napečíno?": byl to boj. Pečení probíhalo tempem max. 2 plechy za den, zdobení perníků znamenalo několik dlouuuuhých večerů. Ale bez cukroví by to prostě nešlo a popravdě ta trocha cukroví bylo to jediné, co jsem pro letošní Vánoce opravdu udělala.

Jo, vlastně jsem udělala ještě něco: vánoční pohledy s Floriánkem. Babičky byly nadšené, těm vzdáleným jsme je poslali poštou, těm blízkým dali osobně a pár jich vzniklo i jako magnetky na ledničku.

Hlavní náplní večera mezi večeří a dárky bylo foto. Prudila jsem s tím chlapy fakt pekelně. Nakonec se na žádné fotce nedívají všichni, ale nějak to vyšlo a chlapeček bude mít obrázek z prvních Vánoc. Z dárků ho pochopitelně vždy zajímaly hlavně obaly, neboť papír šustí a mašle jsou... prostě mašle. A žárovky na našem opelichaném umělém stromku, to byl hit.

Mrně bylo asi moc hodné, Ježíšek nadělil spoustu úžasných věcí. Rozšířili jsme arzenál mechových puzzlí, abychom zvětšili hrací plochu (OK, Ježíšek nedomyslel dvě věci: 1. mimino záhy z koberečku uteče, 2. mimino se naučí puzzlový koberec rozebírat. No, alespoň je doma větší legrace), dostal také tunel na prolézání, který mu ještě schováme, neboť se toho zatím bojí (hlavně neumí prolézat :-D), taky dostal oblečení a spoustu praktických drobností.

A pro všechny, kteří by se snad ptali, co vše se naše akční mimino naučilo, přináším malý souhrn:

Od koníčků ke koním... a pryč

- Pustil se rukama a začal dělat letadlo a u toho sebou mrskat, až se jeden bojí, že snad opravdu vzlétne.

- Začal pást velké koně: to je takový ten vzpor na rukách. My tomu doma říkáme, že dělá surikatu, neboť ve snaze vidět co nejdál, vytáhne ještě krk a vyvalí oči.

- A touha po hračce, která je moc daleko, ho dovedla k vyvinutí speciálního plížícího manévru, který zdokonalil natolik, že opustil obývák a vydal se plížením plazením vpřed i do kuchyně. (A já nevím, jestli se mám radovat, nebo zda mám zoufat. Tak jako tak, konečně bude někdo pravidelně vytírat podlahy. A taky luxovat, neboť prtě posbírá z koberce vše, co potká.)

Nové možnosti hadího muže

- Za posledních pár týdnů přišel na další nové pohyby. Předně se naučil otáčet zpět z bříška na záda, aniž by si u toho pokoušel přivodit otřes mozku.

- Na co je ale líný, to je pobyt na všech čtyřech a na ono povětstné pérování na kolínkách. Občas to udělá, směje se, a pak sebou plácne zpátky. Plazení je zkrátka pro něj pořád bezpečnější.

- Naučil se také dělat něco, čemu říkám šikmý sed, ale asi to nesplňuje přesně to, co si pod tímto termínem lidi představí. On totiž nedělá šikmý sed z kleku, ale z lehu. Prostě si lehne na bok a podepře se jednou rukou do polosedu.

- Hitem posledních pár dní je doplazení se k překážce (ideálně k ležící mámě), zapření se o překážku rukama a kleknout si. Chtěla jsem to vyfotit, ale protože jsem skoro vždy já ta ležící překážka - opora, tak bohužel. Když se mu chce, tak mi takhle vyleze i na klín.

Něco jako osmiměsíční úzkost?

Moudré knihy píšou, že kolem osmého měsíce se projevuje u dětí něco jako separační úzkost a že se od nich máma nehne, neboť její odchod (třeba na záchod) spustí šílený nářek. Já bych řekla, že k nám na scénu přišel spíš vztek ve chvíli, kdy malého omezíme v pohybu. Při přebalování, dávání do kočárku, krmení, ... odchody na wc, čištění zubů atd. si většinou nechá vysvětlit, i když to někdy trvá ("Floriáne, neštvi mě, nebo se počůrám!")

Kde máš zuby?

Nemám. Zuby nikde. Má to své výhody, když je protivný, dá se na ně svalit vina.

"Tak že by už ty zuby?"

"Uáááá!"

"Chceš kousátko?"

"Uáááááá"

"Ale no tak, to bude dobrý, ššššš."

"Uáááááá"

Ticho.

"Co, už je to dobrý?"

Krk, prd, škyt. Smích.

"Hmmm, tak jo, chtěl jsi mě poblejt? Díííky!"

On papá. Nepapá. On se nacpává!

Tak jo, mlíko je fajn věc, jenže miláček se v 5 měsících zastavil na váze a rozhodl se prostě, že potřebuje objevovat nejen pohyby, ale i chutě.

Žádných 5 lžiček příkrmu! Plnou misku, pak ještě něco ožužlávat, pak ještě mlíko... pak nemá řádit jak pošuk, když do sebe narve tolik energie, že by to raketu vyneslo do kosmu.

Chutná mu všechno, potraviny nasládlé chuti samozřejmě víc, ale neodmítá ani zeleninu. Zkrátka, ten kluk žere jak mlejn.

Kromě toho aktivně praktikujeme mámasutru. Mlíko nejlíp chutná hlavou dolů, nebo když mám vykloubené ruce. Aktivně prso vyhledává, umí svlíkat trička a noční košile, případně významně strkat hlavu do výstřihu.

Převzato z FB stránky Mámou S Láskou

Ra, ra, ra, ra, randáááál

Čím větší hluk to chrastítko dělá, tím líp! Miluje mlátit chrastítkem do podlahy (a když jsem v dosahu, klidně mlátí do mě), miluje, když po něm opakuju jeho podivné hrdelní zvuky. Takže na sebe vrčíme, chrčíme, mlaskáme...

A čím větší bordel u toho v obýváku vznikne, tím líp.

A konec. A doufám, že v dohledné době sepíšu ještě výlety. :-)

Krásné dny!