Výlet osmý: město Kłodzko

Zítra odjíždíme k Baltu a nerada bych vám dlužila zbytek výletu do kladské země, už jsem vám o ní leccos napsala, takže pojďme rovnou do centra tohoto regionu, města Kladska (Kłodzko).

(No, tak jsem zůstala dlužná. Počítač neměl svůj den a tak se sekal, že jsem to nebyla schopná dopsat. :-( )

Pěkné panorama města je vidět z vlakové stanice, až na ten činžák, který kazí výhled. Dvě věže v popředí, to je františkánský klášter s kostelem Panny Marie Růžencové, pak vykukuje špička radniční věže a nahoře na kopci vidíte pruskou pevnost, největší zachovanou svého druhu v Evropě.

A ještě upozornění: pokud pojedete do Kladska vlakem (je tu přímé spojení např. s Pardubicemi či krajem pod Orlickými horami), vystupujte vždy na zastváce Kłodzko - Miasto. Hlavní nádraží (Kłodzko - Glówne) je dobré 4 km od centra.

Mezi prvními dominantami města potkáte kamenný most sv. Jana. Kromě jiných světců zde nadete i sochu sv. Jana Nepomuckého.

---

Most vede přes Kladskou Nisu (Nysa Kłodzka) a potok či náhon (nevím přesně) Mlynówku.

Strmá ulice od mostu stoupá přímo na Rynek, na náměstí, které je z velké části zastavěno budovou radnice. Narozdíl od ostatních polských štíhlých radnic, je tahle taková "usedlá", připomíná české radnice.

(Někdy se Kladsku říká "Malá Praha". No, není divu, tolik českých lvů na jednom místě. A pak taky ten Arnošt z Pardubic...)

Kašna před radnicí má podobu dvouocasého lva, který chrlí vodu. Kromě kašny zdobí náměstí ještě mariánský sloup a pranýř s mužem s pytlem obilí přes rameno.

Prošla jsem si město křížem krážem. Nezabere to moc času, centrum je maličké. Kousek za katedrálou jsem objevila vchod do městského podzemí. Je to asi kilometr dlouhá dobrodružná podzemní výprava pospojovanými středověkými sklepy. Nevím, jak to Poláci dělají, ale mají zvláštní smysl pro moderní a zábavné muzejní expozice. Cestou jsem potkala spoustu postav, slyšela mnoho zvuků a několikrát se fakt lekla.

(Dokonce mají připravené texty v češtině, pěkně přeložené a hlavně opravdu ekvivalentní s polskými texty a mluveným slovem. Takže nejste o nic ochuzeni!)

Velmi mě potěšila pověst O zlém pekařovi a kladském podzemí. Jeden z hrdinů se totiž jmenoval Honza, opravdu i v polském originále říkali Honza (teda zní to jako něco mezi "H" a "CH"). Tak tedy:

Před mnoha a mnoha lety došlo k ukrutné válce mezi obyvateli kladské země a Habsburky, kteří neradi viděli protestantskou víru v zemi. Válka byla dlouhá, obléhání města nebralo konce. Lidé, aby si zachránili životy, schovali se do sklepení, a tam živořili, jak se dalo.

Ve městě žil pekař jménem Ernest. Byl tuze lakomý a místo, aby lidem pomáhal a dal jim nějaký chléb, prodával ho velmi draho. Po nějaké době si lidé Ernestův chléb už ani nemohli dovolit a sklepením se šířil hlad. Kromě nehodného Ernesta žil ve městě i jistý kupec Honza, zámožný a vážený občan. Když viděl, v jaké bídě lidé kvůli válce žijí, nechal všechny pít ze své studny a za své peníze opatřoval nejchudším chléb. Ernestem však nepohnulo nic. Jednoho dne k němu přišla matka s dětmi a prosila alespoň o tvrdý rohlík, avšak Ernest je vyhodil. Když se to dozvěděli ostatní lidé, došla jim trpělivost a Ernesta zazdili do jedné z podzemních zdí. Na tom místě prý není dobré se zdržovat, protože nehodný pekař ještě stále nenašel svůj klid.

A z podzemí k nebesům! Do katedrály Nanebevzetí Panny Marie, jejíž kořeny sahají až do 12. století. Duchovní otec dnešní budovy (dnes po četných úpravách) je první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Strávil v Kladsku své mládí a zřejmě si město velmi oblíbil... velmi se zasloužil ho jeho kulturní a architektonický rozkvět.

Od východu (před vstupem do podzemí)

Od západu (před katedrálou)

Poslední zastávkou byla pevnost. Dominanta města, prý největší dobře dochovaný obranný areál v Evropě. Určitě stojí za návštěvu nejen pro milovníky vojenské historie. Chodí se jen s průvodcem, prohlídka trvá 3 hodiny, ale je to bomba. Už jen ten výhled na město z jednoho z bastionů!

Historie kopečku nad městem je dlouhá a začala se psát dávno před pruskou pevností. Už v 10. století zde existovalo dřevohlinité hradiště zvané Cladzco. Od 13. století se na místě hradiště nacházel hrad, kde sídlili správci kladské země. V 16. století byl hrad přestavěn a rozšířen o další budovy. Vše změnila Třicetiletá válka... město bylo obleženo a v reakci na ohrožení se zrodily první plány na vybudování pevnosti. 1690 - 1702 vznikla korunní hradba, tři bašty (Jablonka, Ludmila a Václav) a bastiony Zvoník a Výstražný.

Nejvyšší bod tvrze, tzv. donjon - pozorovatelna

V roce 1742 po první slezské válce je Kladsko odtrženo od českých zemí ve prospěch Pruska. Fridrich II. (průvodkyní opěvovaný) využil starého nápadu a strategické polohy a tvrz významně rozšířil. Stala se z ní nedobytná pevnost. Doslova. Na sousedním kopečku za řekou, který bránil ve výhledu byla vybudována menší sestra kladského gigantu - pevnost Ovčí hora (dnes zarostlá v lese). Stařičký hrad je odstraněn a je vybudováno srdce tvrze - donjon. Staré hradby jsou upraveny. Byly vybudovány rozsáhlé podzemní chodby pro možnost zaminování prostoru před pevností.

V srdci tvrze - pod donjonem

Jediný, kdo si kdy tvrz podmanil byl Napoleon. Pevnost na kopci nedobyl, ale město zruinoval tak, že kapitulovalo. Jenže než se stihli pruští obránci z tvrze stáhnout, bylo po válce. Takže tu Napoleonští nikdy fakticky nevládli.

Konec vojenských časů nastal v 2. polovině 19. stol., kdy byl zrušen status vojenské pevnosti a tvrz se začala postupně demilitarizovat. Asi tušíte, že tak geniální a obrovské vojenské dílo nezůstalo bez povšimnutí za ponuré 2. světové války. SS se zde vyřádilo... pevnost se stala největším politickým vězením v Říši. Též sem byla na konci války přemístěna jedna z polských (vlastně německých) zbrojovek.

A památkou je tvrz od 60. let.

Původní lazaret. Mmm, nechtěla bych tam ležet ani den. Faktem je, že se tam vojáci ani tak neléčili, jako spíš nechávali umřít. Popřípadě odcházeli bez nějaké končetiny. Neveselé místo...

Místa pro děla a později také pekárny. Prostory mají speciální nízké a široké klenby, aby rozkládaly zvuk a dělostřelci nepřišli o sluch.

A výhled na město z jednoho z bastionů. :-)

V bývalé ubytovně pro dělostřelce je opět moderní živá výstava přibližující život v takové pruské kasárna. Mnoho figurín, předmětů, modelů... opravdu povedené, vtipné a názorné.

(Text dle různých infocedulí ve městě, Wiki, vlastních vzpomínek na hodiny dějepravy a poznámek paní průvodkyně. :-) )

Z Kladska je to vše... cestou z pevnosti se začala hlásit bouřka, a tak jsem ukončila své putování. Ještě že tak! Začalo pršet a nepřestalo do rána.

Podařilo se mi doplnit fotky na Rajče, proto všechny zájemce a zvědavce odkazuji tam.

PS.: Dostala jsem se nad 500 fotek, a to tam nejsou ani všechny. Možná už vím, proč kolabuje počítač.

Příště o cestě k Baltu a zase zpátky. O Polákovi, který dostal pohlavek od české holky, o studeném moři, domečku pro panenky a varšavském metru.

Výlet osmý: Ząbkowice Śląskie a Kłodzko

Neváhala jsem ani minutu a poslední víkend využila ještě k výletu. Vrátila jsem se do kladské země. Večerní bouřka mi bohužel zabránila navštívit ještě Ziębice, ale i tak to bylo krásné zakončení celého polského dobrodružství. I když... chtělo by to tečku v podobě Baltského moře. Ale to bude jiný příběh!

Kladsko - země, která je prodchnutá českou kulturou. S trochou nadsázky můžeme říci, že bez českého vlivu by zde lidé bydleli ještě v polozemnicích.

Stejnojmenné centrum regionu má ve znaku českého lva a tento starý symbol české země naleznete i ve štítech domů, na kašnách či na kostele.

Nejvýznamněji se zde otiskla doba Karla IV. Jako velmi mladý zde pobýval Arnošt z Pardubic, který zde navštěvoval johanitskou školu. Později na město svého dětství nezapomněl a věnoval se jeho rozvoji. Pozval do Kladska augustiniány, dal popud ke stavbě katedrály a možná vás překvapí, že hrob prvního pražského arcibiskupa se nenachází ve sv. Vítu, ale v Kladsku v kostele Panny Marie Růžencové.

Od Čech bylo Kladsko odtržno po slezských válkách, kdy jej Marie Terezie ztratila ve prostěch pruského Fridricha II.

(dle wiki a toho, co si pamatuju ze školy :-))

A kde Kladsko hledat? Přeci hned za Orlickými horami! (www.hiu.cas.cz)

---

Brzy ráno jsem autobusem vyrazila do Ząbkowic. Je to malé městečko, ale bývalo jedním ze sídel ziębického panství, které mimo jiné vlastnili i pánové z Poděbrad (ano, byli příbuzní s našimi Poděbrady - viz článek o Olešnici). A i když se na první pohled zdá, že "tady chcípl pes", budete mile překvapeni prohlídkovou turistickou trasou po městě o délce necelých 3 km a ještě více srdce zaplesá, když zjitíte, že si všechny informace můžet přečíst česky. Průvodce s mapou dostanete zdarma v infocentru pod Křivou věží. Můžete se též dopředu nachystat a načerpat informace na webových stránkách města, kde se nachází poměrně podrobný popis všech památek.

TROŠKU Z HISTORIE MĚSTA

Počátaky Ząbkowic můžeme hledat ve 13. století, kdy se zde usídlili němečtí kolonisté. Původní název osady zní Frakenstein. Zlatá éra Ząbkowic nastala za vlády Karla I. Poděbrada (1. pol. 16. stol.), který z městečka udělal centrum regionu a podnítil stavbu mnoha výstavných budov. Z "ospalé díry" se stalo jedno z nejhezčích a nejbohatších měst Slezska. Období prosperity ukončila Třicetiletá válka, během které se město vylidnilo a zpustlo.

Druhý rozmach města byl za vlastnictví rodu Auersperků (hlavně 18. století).

Dobré časy se ale zpravidla střídají se špatnými, a tak přišla nová pohroma, černý den v historii Ząbkowic - 24. duben 1858. Během několika hodin lehlo město popelem. Naštěstí byla 2. polovina 19. století obdobím hospodářského rozmachu, a tak se město podařilo rychle obnovit.

(dle ofic. www města)

A PAMÁTKY

Zbytky hradeb. Hradby byly stavěny v několika etapách. Ty nejstarší byly pouze dřevohlinité, kamenné hradby vznikly až ve 14. století. V té době také vznikají 4 městské brány. V 16. století Karel I. Poděbrad nechal hradby upravit, aby byly stejně účinné proti palným zbraním. Vznikly tak předsunuté bašty. V 2. polovině 18. století hradby pomalu chátraly a definitivně byly rozebrány v 19. století.

Holubí bašta s pozdější hrázděnou vestavbou.

Kostel sv. Hedviky Slezské, který stojí nad městem v bývalé samostatné vsi Sadlno je pěkný barokní kostelík. Jeho počátky spadají do 13. století. Původně byl kostel zasvěcen sv. Vítu a údajně ho nechala postavit sama královna Hedvika Slezská. V 15. století dostal kostel gotickou podobu a byl nově vysvěcen pod patronátem sv. Hedviky. Současná podoba je z 18. století.

Sv. Hedvika na faře

Zřícenina zámku stojí mimo původní staré město. První sídlo zde vystavěl Bolko I. Świdnicki, jak vypadalo, nevíme. Sídlil zde i český královský guvernér, který ve jménu českého krále spravoval kladskou zemi. Za Jiřího z Poděbrad zámek do základů zlikvidovala jedna z křížových výprav, která se proti "kacířskému králu" vypravila. Nové renesační sídlo zde dal vybudovat Karel I. z Poděbrad v 1. polovině 16. století. Stavbou pověřil slavného Benedikta Reita. Bylo to opravdu jedno z nejluxusnějších sídel ve Slezsku.

Během 30 války, v roce 1646, byl zámek vyhozen do povětří císařskou armádou a od té doby je sídlo v troskách.

Během mé návštěvy se tu bohužel konal nějaký motosjezd, takže byl celý areál zříceniny pouze pro VIP.

Jestlipak víte, jak daleko od Prahy se nachází nejbližší křivá věž? Asi 200 km. Ząbkowická křivá věž je záhadnou stavbou. Není znám její původní účel, ani doba vzniku. Mohlo by se jednat o zbytek starého hradu (původně bergfritová věž), o zbytek městského opevnění, či původní zvonici nedaleko stojícího kostela sv. Anny.

Spodní část věže je vystavěna z kamene a je starší, než vršek, který je cihlový. Původní vstup do věže je až v 1. patře a do přízemí se dalo dostat pouze otvorem ve stropě. Spekuluje se, že tam byla šatlava. Dnes je přízemí zasypané sutinami. Věž plnila od 15. do 20. stol. funkci městské zvonice. Během 2. světové války byly zvony sundány a roztaveny. Věž byla dokonce spojena s kostelem sv. Anny krytou pavlačí, aby zvoník mohl jednoduše obsluhovat oboje zvony.

Od kostela sv. Anny

A jak se vlastně věž stala křivou? Dneska je vychýlena o 2,14 m od svislice, ještě v roce 1977 to nebylo ani dva metry. Opět existuje několik verzí příčin naklonění. K naklonění mělo dojít na konci 16. století, kdy došlo k lokálnímu zemětřesení. Jiná verze mluví o sesedání podloží v důsledku rozmoknutí půdy. Mohl to být ale také úmysl stavitele. Nějaký záznam prý nese větu, ve které stavitel oznamuje světu, že právě postavil křivou věž. Tak nevím. Tolik záhad a jedna věž!

Od náměstí

Na náměstí, tradičně pojmenovaném Rynek se nachází překvapivě velká radnice. Opravdu bych ji v tak malém městě nečekala. První radnici město dostalo při své fundaci. Tento starý symbol městského práva byl zničen za husitských válek (tuhle dobu mistrně popisuje Andrzej Sapkowski ve své historické fantasy trilogii). Novou radnici sponzoroval Karel I. z Poděbrad - tento muž slavného českého rodu byl pro Ząbkowice hotovým pokladem. Byla to reprezentativní renesanční budova se dvěma věžemi, šatlavou a nezbytným šenkem - Piwnicí Świdnickou. Radnice vyhořela za 30 leté války, ale byla opravena. V 19. století dostala klasicistní fasádu, avšak osudným ji byl onen černý den velkého poáru v roce 1858. Shořela radnice i starý městský archiv.

Díky veřejné sbírce se podařilo postavit novou důstojnou budovu v historizujícím slohu s vysokou věží.

(text dle brožurek a materiálů města Ząbkowice Śląskie)

To bylo letem světem tímhle malým malebným městečkem se slavnou historií. Příště vám ukážu ještě město Kladsko.

Krásný den!

Z deníku XIII.

13. díl! Poslední. Plánování. Loučení. A příslib věcí příštích.

10.6. Dárečky. Ale pšššt! Tajné!

Nakoupila jsem dárečky. Sice je nemám kam dát a domů je asi povezu v zubech, ale mooc se těším, až je doručím. Z logiky věci vám nemohu říci, co jsem koupila, neboť jsem pod čtenářským dohledem všech příjemců. Asi ten pocit znáte taky… koupíte dárek, o kterém víte, že je "to pravé" a nejraději byste ho darovali hned, protože se nemůžete dočkat té radosti, kterou přinese.

(budova veteriny objevená při hledání trpaslíků)

11.6. Plánování

Už x dní jsem přeborník ve spamování přítelovy mailové schránky (to mi připomnělo, že mu musím napsat!) Plánujeme dovolenou. Pojedeme do Polska! (Dobrý, ne?) Pojedeme k moři, a taky do Toruně a do Varšavy. Z tohoto důvodu jsem schopná za večer poslat sedm a více mailů, neboť sotva odešlu jeden, zase najdu něco úžasného. Výsledkem ale je zajištěná doprava i ubytování. Máme všechny vlaky, autobusy, hostely, pokoje, postele a ještě mi chybí otvírací hodiny a vstupné. Jsem jako malé dítě. Těším se s dětinskou nedočkavostí, i když vím, kolik těch vlaků zase nepojede a kde všude bude pro blíže neuvedený důvod zavřeno. Ale nepojedu sama!!

(dvorek Institutu archeologie, kde jsme štípali pazourky)

(Archeologické muzeum a cedule pro všechny,

kteří si myslí, že archeologie se zabývá dinosaury.

Asi si to nechám natisknnout na triko!)

15.6. ODJEZD II

Vzbudila jsem se dnes už krátce po šesté, marná sláva, moje já nemohlo dospat, jak se těší domů.

První záznam v deníku se jmenuje Odjezd a byl napsán 15.2., přesně před 4 měsíci! 15. února jsem se dívala do kalendáře a hořekovala, jak to tady tak dlouho vydržím. Dneska se dívám do kalendáře a vzdychám, jak rychle to uteklo.

Všechno zlé i dobré (a toho dobrého bylo rozhodně víc) se přehnalo jako voda. Obohatilo mě to nesmírným způsobem. Překonala jsem strach z jazykových bariér. Zjistila jsem, že Polsko je země s obrovským srdcem, že je to země právem hrdá na sebe sama. A taky vím, co odpovím, až se mi zas někdo bude smát, že jsem si vybrala Polsko… pošlu ho k šípku (hodně trnitému).

Sedím teď v uklizeném a prázdném pokoji a čekám, až přijde kontrola, zda jsem neukradla závěsy, židle nebo povlečení. Pak mě ta paní vyškrtne a zbude po mně jen jméno v seznamu kdysi-ubytovaných.

Trpaslíků jsem našla přesně 168. Snažila jsem se dostat alespoň na 200, ale ta vedra způsobila, že moje výdrž chodit kilometry a kilometry po městě, se značně snížila. Ale alespoň mi něco zůstalo na nějakou příští návštěvu Wrocławi.

Deníčku, tohle je poslední záznam. Myslela jsem, že tě budu psát poctivěji, ale myslím si, že to nebylo tak špatné. Víš co, já na deníky nikdy nebyla, začínala jsem je psát nejméně stokrát, ale nikdy se mi nepodařilo je vést pravidelně a poctivě, a tak jsi vlastně mým jediným existujícím deníkem. A to už něco znamená!

Čtenáři, děkuji za to, že jsi snášel moje hořekování nad jistými osobami, že jsi mě podpořil, když jsem se utápěla v byrokracii. Doufám, že jsi se za to trošku pobavil, protože leckdy to byla pořádná komedie.

A oběma vám slibuji ještě "Srpnové dodatky" z archeopraxe někde v Pomorsku (jméno té vesnice si prostě nezapamatuju).

(Sky Tower - nejvyšší budova Polska)

Polsku zdar!

Wrocławská ZOO

ZOO jsem si nechávala ještě pro nějaké návštěvy, ale všechny slibotechny to vzdaly, a tak jsem se tam vypravila sama. Středa je ideální den. Ráno už nemám angličtinu, neboť jsem ji v pondělí úspěšně zakončila, a další výuku mám až k večeru. A taky jsem ušetřila, protože ve středu mají studenti zvýhodněné vstupné.

Wrocławská ZOO je nestarší v Polsku (ha, stejně jako je naše liberecká je nejstarší u nás). Byla založena už v roce 1865 na okraji města. Během 2. světové války byla zničena a na svou obnovu si musela počkat až do 2. poloviny 50. let. 20. století. Spolu s obnovou došlo k významnému rozšíření.

Za poslední léta byla provedena modernizace ZOO, bylo potřeba upravit již nevyhovující prostory jak pro zvířata, tak i pro návštěvníky. Poslední novinkou je nedávno otevřené Afrikarium, kde je soustředěna vodní africká fauna. V současné době se v ZOO nachází asi 4500 zvířat repreznujících na 800 druhů. Jako bonus je zde k vidění druh krasnoludek wrocławski. :-)

(dle průvodce Vratislav - město na ostrovech)

---

V ZOO bylo milion (teda ne doslova) dětiček na školních a školkových výletech. Hodně lidí nadává na naše děti, ale řeknu vám, že polské dětičky, to je teprve kalibr. Do Afrakária jsem se ani nedostala, protože dětičky vytvořily frontu tak na dvě hodiny... čekejte tam a nechejte do sebe vrážet... Upřímně, jaké děti, takoví rodiče. Vešla jsem do pavilonu, kde téměř nikdo nebyl. Jen nějaká matka s dětmi. A řvala tam jako na lesy. Neudržela jsem se a řekla jí, ať je zticha. (Já bych jí zavřela do klece, a pak v uzavřeném prostoru začala vřískat). Paní se vypotácela z pavilonu ven, koukala na mě divně, ale nic mi na oplátku neřekla.

Nemůžu si pomoci, ale připadá mi, že většina lidí ještě nepochopila, že divoká zvířata nejsou hračky, že opravdu nereagují na volání "Zebro, pojď sem," že je zbytečné bouchat na skla a že je fakt naivní chtít po nočních tvorech, aby se šli ve dne promenádovat na dva metry od lidí do výběhu. Je to nešvar všech ZOO, lidi nemají trpělivost a myslí si, že jsou snad v lunaparku... (a tak mi připadá, že jsem snad víc pozorovala lidi, než zvířata.)

Na Afrikárium z venku navazuje super moderní výběh lachtanů.

Opravdu velký a opravdu krásný

Pavilon s akvárii je dechberoucí. Nejvíc se mi líbilo, že akvárium bylo vždy věrně naaranžováno, takže jste si mohli užít pocit, že se zrovna potápíte v teplém Karibském moři. Kromě toho jste ale mohli nahlédnout i do Amazonky, nebo prachobyčejné středoevropské řeky Odry.

Kromě těchto moderních záležitostí si ZOO ponechala i mnoho ze starých prvků. Ještě stále zde naleznete betonové výběhy bez zeleně, narezlé klece v romantickém duchu či nejrůznější stavbičky v historizujícím slohu.

Například voliéra papoušků kea rozhodně patří k "původnímu vybavení."

Úplně náhodou jsem se připletla ke krmení a koupání nosorožců. Ošetřovatel o nich moc pěkně mluvil. A obě kolosální zvířata se zdála krotká a miloučká. Pán ale říkal, že v přírodě jsou vůči člověku dosti agresivní, protože ho považují za nepřítele číslo jedna. Nepamatuji si přesně (pod)druh tady tohoto krasavce, ale prý jich je už ve volné přírodě tak málo, že se přirozeným množením už dál rozvíjet nemůže, a tak je to druh v podstatě vyhynulý. Lidé je zabíjejí především kvůli rohu. Zkuste si jen představit, že kvůli takové maličkosti přijde o život. Co hůř, často velmi brutálním a nehumánním způsobem.

Mimochodem, co si myslíte o lidech, kteří nejen v Africe zabíjejí divoká a často ohrožená zvířata, a prodejem kůže, popř. jiných materiálů vydělávají peníze údajně na jejich ochranu? Poslední dobou se o tom vyrojilo několik článků.

Plameňáci za odkvítajícími rododendrony vypadají jako ozdoba v zahradním jezírku. :-)

Pohodáři - zvědavci

Pohodáři - zajímá-mě-jen-seno

To, co nemá hlavu je zubr. Hlavu samozřejmě má - zabořenou v seně.

Krásný večer!

PS.: Čeká mě poslední noc ve Wrocławi. Portugalka se taky začala balit (má 3 obrovské krabice - asi je pošle kurýrem) a vypadá to, jako kdyby se stěhovala z léta zabydleného bytu. Doufám, že nevypadne dřív než já, protože po ní nechci uklízet - znáte to: zákon posledního.

Starý židovský hřbitov

Když se mě Kaori, moje japonská kamarádka ptala, co plánuji na poslední dny ve městě, říkala jsem jí, že toho plánuji tolik, že to asi ani nestihnu. Celou tu dobu jsem měla pocit, že mám dost času... a teď! V pondělí zaklepu u maminky na vrátka. Ale ještě, než se tak stane, mám nějaký ten čas napravit své lelkování.

Jedno z míst, které jsem rozhodně chtěla navštivit, byl židovský hřbitov (Stary Cmentarz Żydowski). Nejsem fanatický fanoušek židovské kultury, ale něco mě nutí na tahle místa chodit. Zvolila jsem si čtvrtek, náhodně, jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že zrovna v tento den je vstup zdarma. Hřbitov je spravován Muzeem hřbitovního umění (Muzeum Sztuki Cmentarnej). Je jediným dochovaným ve Wrocławi.

Pochází z 19. století, první pohřeb zde byl vykonán v roce 1856, poslední před 2. světovou válkou. Plocha hřbitova byla několikrát rozšiřována, až na dnešních 5 ha a 12 tisíc náhrobků. Naleznete zde jak prosté vtyčené kameny (macevy), tak i monumentální rodinné hrobky čerpající snad ze všech stavebních slohů.

Je zde pochováno mnoho významných občanů města, obchodníků, politiků, vzdělanců i univerzitních pedagogů.

Venku bylo 30+, takže si dovedete představit, jak osvěžující je tahle potemnělá zahrada. Staré i novější náhrobky byly ve večerním měkkém světle magické. Ze všech směrů se ozývaly šelestivé zvuky, a přitom nikoho nebylo vidno. To jen ptáci osídlili toto memento mori. Ten hřbitov je tak smutný a tak ponurý, jako celá židovská historie. A je zároveň tak důstojný a hrdý...

---

Asi jsem ještě nikdy nebyla na činném židovském hřbitově. Zajímalo by mě, jestli i funkční hřbitovy jsou takhle kouzelné, jestli i tam rostou staré stromy, břečťan, kapradiny a rododendróny.

Milovníci detailů si přijdou na své. Kamenné ozdůbky se pomalu noří do bující přírody.

Náhrobky a nejrůznější rodinné hrobky se pozvolna rozpadají. Některé jsou restaurovány, ale některé jsou ponechány svému osudu. Jména se dávno ztratila. A z náhrobku se stává bezejmenné kamení.

Nejstarší hrob z roku 1856 nese jméno Oppenheim.

Krásný den