Jak jsme se flákali
Byla jsem překvapena z toho, že mě druhý den po výstupu na Karanfily nic nebolelo (jak naivní jsem byla, únava všeho svalstva je plíživá). A moc jsem se těšila na flákací den. Ne kvůli tomu flákání, ale kvůli tomu, že uvidíme také něco jiného než ty kopce. Ony jsou ty výšky krásné, ale svým způsobem jsou ty výhledy pořád stejné. Což mi v terénu ani nepřišlo, ale když jsem doma prohlížela fotky, říkala jsem si: "Proboha, vždyť jsou všechny skoro stejné!"
Čekaly nás magické vyvěračky. Samozřejmě tak nějak vím, co to je. Ale ve chvíli, kdy člověk stojí před obřím jezerem, ze kterého vytéká řeka (ne potok, ale rovnou řeka), přestává pak chápat ty nekonečné zázraky přírody.
Spoustu vodních toků zde existuje jen na jaře, kdy v horách taje sníh. Přesto, že jsme pořád v tisíci metrech nad mořem, je tu sucho. Jsme na jihu Evropy a středomořské slunce o sobě dává vědět i zde v horách. Kamenná řeka. Bohužel také plná odpadků.
Z města Gusinje to je jen pár kroků k vyvěračce Alipašiny Izvory. Voda zde vyvěrá do velkého jezera, ze kterého vytéká změť vodních toků bohatých na vodu i v létě. Nad jezerem stojí bývalý mlýn a pod jezerem moderní restauračky pro turisty (ano, ano zase si tu postupně kazí genia loci).
Celkový pohled na vyvěračku v klínu hor.
Mlýn nad jezerem. Vidíte takové ty vlnky na jezeře? To jsou bublinky vyvěrající vody.
A v jezírku žije zelená obluda, která se rozpíná do všech stran. :-)
Potom, aby toho flákání se nebylo málo, nás autobus odvezl do nového tábora - malé vesnice Vusanje, která se nacházela o jedno údolí vedle, než dosud hostitelská Grebaja. Náš tábor se nacházel přímo vedle vodopádu na řece Grlje. Jak bych vám to jen popsala. Zkrátka vodopád byla vlastně taková díra do skály. Voda hukotem padala dolů a mizela někde v hloubi hor. Prý (a to vážně nevím) někde na druhé straně vytékala zase na povrch. Taková ponorná řeka.
Kousek dál asi kilometr proti proudu byla další silná vyvěračka. Savino Oko, nebo též Oko Skakavice. Je to jezírko hluboké až 8 m. Čistá voda průzračně modré barvy nás v tom vedru lákala ke koupání. Takže do plavek a...
A z vody jsme vystřelili snad rychleji, než jsme do ní vlezli. Nikdo nám neřekl, že i v parném létě má při hladině jen 5 °C, v hloubce pak dokonce je 4,3°C!
Ale nebyla by to zábava, kdybychom se vzájemně nepodpořili. Postupně jsme se jeden po druhém osmělili a přeci jen udělali v jezírku pár temp. Je to fakt divný pocit. Strašně se vám smrsknou plíce. Po překonání prvního šoku si uvědomíte, že povrch těla se stává necitlivým a i kdyby vám nějaká (hodně studenomilná) ryba ukousla palec, tak to nepoznáte.
Nemohla jsem se nabažit té barvy!
Naštěstí se člověk zase rychle prohřál, neboť slunko pálilo jako někde u moře. Ostatně, ono to k tomu moři zase není tak daleko.
Dali jsme si karimatky na louku a opět jsme se flákali. Z našeho klidu nás vyrušili potulní přežvýkavci. Z lesíka se vynořilo několik krav. Považuji krávy za docela chytrá zvířata, takže mi vůbec nejde na rozum, proč chtěly ochutnávat naše sušící se plavky. Kráva je ale zároveň docela velká, a tak jsme ta stvoření chvíli s respektem pozorovali. Najednou se zvedla kamarádka, vzala do ruky ručník a s válečným pokřikem vyběhla proti vetřelcům. Rozhodla se plavky zachránit. Zcela nekolegiálně jsme jí vůbec nepomohli. Smáli jsme se tak, že jsme nebyli schopní akce. Kamarádka je totiž velmi drobná a hubená, z přítomných asi nejdrobnější postavy. Kráva proti ní vypadala jako monstrum z Jurského parku.
Cestou k Savině oku.
Na cestách kolem Vusanje je šílený provoz! Pořád se musíte vyhýbat nějakým krávám nebo volům. Nebo nějakému teleti, které nechápe přednost zprava.
Večer došla i druhá skupina, která (protože to byli samí rychlí a zdatní borci) šla pěšky přes hřeben. Ve studené vodě se celý den chladila bečka českého piva. A tu bečku bylo potřeba vypít, aby nám to nezvětralo. A ještě štěstí, že jsme se ten večer trošku radovali ze života. Dalšího dne nás duch hor opravdu neměl rád.
