Další volné pokračování Básníka.
...
Co s tím mám dělat. Už se Ti někdy stalo, že prostě nemůžeš odtrnout oči? Že rád pozoruješ a snažíš se zachytit úplně všechno? Každý detail, sebemenší nepatrnost? Díváš se a přeješ si, abys nikdy nemusel přestat?
Ne, to se mi nestalo, Básníku. I když...
Ne? Hm, zvláštní, jen si to představ. Je takové divné období mezi jarem a zimou, kdy vítr voní teplem a mokrou hlínou, ale ještě mrzne. Svítí slunce, ještě slabé, ale bezpečně se deroucí o to, co mu zima na podzim vzala. Stojíš na kolejích dávno zarostlé vlečky do dávno zpustlé továrny.
Nehnutě jsem tam stál naproti Terině a sledoval její tvář. Koukala se zásadně jinam. Uhýbala mému pohledu a několikrát se zeptala "Co je?" (Odpovídal jsem pokaždé "Nic." a chtělo se mi smát.) A když jsem už stokrát poznal její obličej, měl jsem pocit, že bych ji poslepu dokázal namalovat. A tenkrát jsem si uvědomil, že vlastně nevím, proč ji tak miluji.
Cože? Ty to nevíš, Básníku? To ale...
Ne, nevím. Foukal vítr, její vlasy se pletly do mých a bylo všude posvátné skoro jarní ještě zimní ticho a před očima jsem měl stále její sklopené oči. A ptal jsem se proč, když mi najednou došlo, že tohle není důležité. Z jakého důvodu bych měl umět vyjmenovat všechna ta protože.
To už jsem někdy slyšel, to, že když člověk zjistí, proč miluje, tak milovat přestává.
Jo, to už bylo napsáno, mnohokrát v mnoha básních. Nepíšu už ani moc, vždyť jsem nikdy nepsal. Ale čtu, to jsem dělal vždycky. Zkoušel jsem život proflákat v masce básníka, ubohého, nepochopeného, ublíženého, zrazeného a opuštěného.
Měl jsi na to právo. Spousta lidí se na tebe vykašlala.
Ne, vykašlal jsem se sám na sebe. Svět se mi zdál k ničemu, protože jsem byl k ničemu já sám. Svět je vždycky jenom takový jaký jsi ty. Ty se na něj díváš a ty ho utváříš.
Tak k tomu tvé okolí jedině přispělo... nejdřív Jolek, pak Terina a pak...
Mlčíš už! Stejně nevíš, jak to bylo!
A jak?
Tak jak jsem řekl, začal jsem flákat to, co jsem dělal. Měl jsem pocit, že jsem génius, hotový národní umělec, že si mohu dovolit cokoli. Psát a nebrat ohledy na, jak bych to nazval, společenský úzus. Když začneš psát něco, co víc než pravidla má rádo rebelii a když to chceš psát do veřejného, konzervativního týdeníku, tak se stane, že jednoho dne začneš psát do šuplíku. Tak si to pamatuj, byla by Tě byla škoda, stejně z toho jejich listu čtu jenom Tebe.
Neříkej mi, že bys nemohl psát někam jinam, ty, s tvojí hlavou.
To bych mohl... cha, třeba obšťastňovat pubertální rádoby alternativní lidičky. Pche, to jo. Dávno jsem vystřízlivěl z pocitu génia české poezie, ale tohle by si ty slátaniny nezasloužily. Možná by z toho někdo z nich byl paf, ale k čemu by bylo, aby se mi líbila jenom ta slupka? Jádro se jim musí líbit, musí to prožít, pochopit každé slovo zvlášť a pak v návaznosti, vidět tu provázanost. Dneska lidé už nechápou poezii, příteli. Dneska už ne.
S tebou to není lehké, Básníku. Stejně bys ale měl psát. No, kdybys někdy potřeboval, znám dost lidí.
To já taky. Až moc. Někdy lituju, že je všechny znám. Lidi. Kdybych jich znal jednu třetinu, byl bych šťastný.
Myslel jsem lidí z oboru.
Vím, jak jsi to myslel. Díky. Asi bych měl jít. Jdu s Terinou krmit labutě.
Cože jdete dělat?
KRMIT LABUTĚ! To je jako psát básně, víš? Chleba dopadá na vodní hladinu a dělá kruhy. Překrásný krk labutě se najednou prudce vymrští a zajede pod hladinu. A pak už jen otvírá spokojeně zobák a čeká, kdy zas přikrouží nový kus pečiva. A opakuje se to jako refrén. Občas je pravidelný rým narušen hádkou, kdy oranžový zobák pocuchá peříčka partnerovi, ale pak je zase klid a báseň plyne klidně v kruhu stále dál.
Jdi už prosím tě, nebo
se ze mě zbláníš.
