*NÁVŠTĚVNÍ KNIHA*

**Návštěvní kniha**

První schůzka projektu Junior Ranger

Po mnoha měsících jsme se konešně dočkali. Po prvním neúspěchu se konečně rozjel projekt Junior ranger. Projekt má za úkol za čtyři roky "vychovat" nové členy Stráže ochrany přírody v Jizerských horách. Asi si odpustím další podrobnosti, jelikož bychom tu byli dlouho a já bych se nedostala k tomu, k čemu vlastně chci.

---

Přijela jsem autobusem ke klubovně, před níž už čekali patrně další zájemci o tento projekt, já je ale dosud neznala. Vešli jsme do klubovny, postavila jsem vodu na čaj. Trošku jsem znervózněla faktem, že se po mně všichni dívali. Neparně i oni byli nervózní tím, že já se už s vedoucíma znám. Postupem času přicházeli další lidičky. Konečně dorazili i Osečňáci, takže tu byl konečně někdo, koho znám. Je sic fakt, že jsem byla mírně vykolejená z Michala a jeho změny image, ale nějak jsem to nakonec ustála.

Již jsem byli téměř všichni. Tomáš začal se svou přednáškou. Bylo to zajímavé a já si uvědomovala víc než kdy předtím, že práce ochranáře je potřebná. Po přednášce o historii Junior Ranger a o historii Stráže ochrany přírody jsme vyplňovali dotazník. Otázky se týkali našich zkušeností a znaostí a toho, co umíme. Při otázce, jestli jsem už v minulosti navštěvovala nějaký kroužek s přírodní tématikou jsem si vzpomněla na turisťák a na lidi, kteří tam byli. Trošku mě zamrazilo a tak trošku s nechutí jsem zakroužkovala kolonku "turisťák".

Následoval oběd a po obědě samozřejmě nádobí. Jelikož kluci byli větší dobrovolníci než já, tak ho umyli. Po obědě byl promítán film Pravodivný svět od Steva Lichtaga. Už jsem o něm jednou psala. Podruhé mě sic nerozplakal, ale o to víc, jsem porozuměla jeho smyslu. Pochopila jsem, že ta harmonie po tisíce let nenarušená, je v našem světě vzácná. Na tolik vzácná, že člověk tento klenot musí mít. Přišel, aby si tuto harmonii přivlastnil, chudák nepochopil, že ji zničil. Tady se na Prapodivný svět můžete kouknout. Stojí za to. Faktem je, že výlov elektrickým proudem probíhá v naší republice legálně a bohužel se děje i v Jizerkách.

Teď se dostáváme skoro k závěru naší první schůzky. Přišlo ještě jedno povídání o struktuře ochrany přírody v ČR. A byl konec. Bojovně jsem přistoupila k tomu, abych umyla hrnečky, ale bylo mi přikázáno jít na autobus. Mého úkolu se gentlemensky ujali kluci z Osečné. Prý když je Michal vezme domů, tak že to umyjí. No, nevím, jestli jim to Michal nenakázal nebo jestli na to přišli sami, protože jejich střeštěné hlavičky by na to asi nepřišli. To je ale už jedno. Odebrala jsem se tedy na autobus.

S radostným pocitem a tou nejlepší náladou jsem jela domů, přičemž jsme se mezi ostatními seznámili a celou cestu autobusem prožvanili. Připadala jsem si jako v jiném světě. Vždyť všichni ti lidé byli stejného věku a žádný z nich nebyl tím všedním a nudným teenagerem.! (Tím se nechci nikoho dotknout.) Asi se stal zázrak anebo svět zmoudřel. Takže díky všem, ketří tento projekt podporují a všem, kdo se ho účastní.

Francois Villon - Malá Závěť

Básník v roce 1452 zrazen svou láskou, píše závěť. V každé části něco někomu odkazuje, a to podle zásluhy. Jak si kdo zaslouží. Když závěť dokončí, upadá do bezvědomí, ze kterého se ale probírá. Láskou zhrzen neví ale jak dlouho má žít dál.

---

Malá ukázka:

" A když v nejistotě jíti musím, tedy,

snad jsem zde, kdož ví to, dnes už naposledy,

nejsem člověk bez chyb, vím, mnohé mám viny,

nejsem ze železa, aneb cínoviny,

život je tak vratký, lidé bídná havěť,

koření žádného proti smrti není,

již se bloudit vidím po daleké zemi:

sepisuji proto tuto Malou závěť: "

Mireille Calmel - Lože královny Eleonory

Strhující, výpravný, historický. Tak by se dal označit tento román s typickým romantickým námětem na pozadí historie. (Opět berme historické události s rezervou.) Aby děj nezabředl do klišé "ubrečených zamilovaných cajdáků", nalezneme zde prvky magie, které navazují na druidskou tradici staré Anglie.

---

Na začátku dějě se ocitáme ve francouzském Bordeaux, kde právě Eleonořin otec domlouvá její sňatek s Jindřichem, s budoucím anglickým králem....Osud ale zamíchá kartami a život krásné Eleonory se kříží s životem syna francouzského krále Ludvíkem, terý touží připoji bohatou Akvitánii ke své zemi.

Mezitím, co se oba nápadníci snaží získat Eleonořinu ruku, se mladičká vévodkyně oddává do rukou druidské kněžky Loanny de Grimwald, která je potomkem slavného Merlina. Loanna má tajné poslání: být Eleonořinou nejlepší přítelkyní a pomocí kouzel bojovat za krále Jindřicha.

Tak to byl stručný děj knihy, která je nejen napínavá, ale i plná lásky a nenávisti, přátelství i zrady, moci a kouzel..

Doporučuji všem, kteří mají rádi příběhy podbarvené historií.

Pocit ve čtyři ráno

Trošičku jsem jednou ponocovala a moje hlavinka, která ne a ne usnout vyplodila tuto báseň. Ani název nemá. Ten nechávám na každém z vás. :-)

---

Co je to? Nic.

Zžíravé a nenechavé nic.

Vlastně ano, už vím!

Stesk je to. Mučí člověka

víc než pranýř.

Stesk je a nevím po čem.

Nuda je a nevím proč.

Láska je a nevím pro koho.

Radost je a nevím z čeho.

Jsem a nevím kdo.

Proč? Proč nic není jak bylo?

Proč slzy tlačí se do očí,

proč písnička netěší, tak proč?

Nic a znovu nic.

Asi nejsem a nic kolem mě.

Vrať se, ty starý dobrý čase, vrať se zpět.

Zdroj obrázku: http://blog.lide.cz/lenae/604/

Že by se vrátila zašlá sláva Liberecké výšiny?

V novinách jsem se dozvěděla zajímavou informaci o Liberecké výšině. Článek stručně informuje, že má tato schátralá budova po dlouhých letech čekání šanci na záchranu.

---

Majitelé Liberecké výšiny dostali stavební povolení pro inženýrské sítě. Výstavba plynové, vodovodní i kanalizační přípojky je totiž nezbytná pro fungování objektu. Této stavební "drobnosti" ale bude muset ustoupit kus lesa. Nemám nic proti. Výšina tak dlouho čeká na svou spásu, že ten kus lesa je její malou daní za to dlouhé, snad nekonečné čekání.

Majitel chce do Výšiny vrátit restauraci i vyhlídkovou věž. V článku je ale se možné dočíst, že to nebude nic velkého. Žádné masové akce a podobně, prý jen sem tam nějaká svatba či podnikový večírek. Liberecké výšině, tomu malému hradu nad městem by se snad měla vrátit i původní podoba, tedy žádné další necitlivé zásahy do vzhledu budovy.

Že bychom se tedy za pěkného slunečného dne mohli vypravit na procházku, objednat si džus a pokochat se výhledem? Snad, možná , doufejme.

Obavy mám ale jen z toho velkého boomu znovu otevření Výšiny, strach mám z velkých davů lidí...Vím, těžko říct do jaké míry je Výšina oblíbená, ale....ale komu ze starší generace by to nepřipomnělo mládí a "staré dobré časy" ?Uvidíme, Výšino, jak to s tebou dopadne. Uvidíme, co bude uskutečněno a co ne. Nicméně se těším na tvou znovu objevenou krásu, krásná Liberecká výšino.

více informací na: http://www.igenus.cz/view.php

Lednové Tetřevky

Tak stojíme zas v Hejnicích na náměstí a chystáme se na noční výstup Štolpichem. No, noční. Je teprve něco kolem půl šesté večer, ale i tak je tma jeko v pytli.

---

Vyrazili jsme. Jakmile jsme opustili Ferdinandov, ocitli jsme se v naprosté tmě lesa. Člověk si připadá celkem opuštěně. Nikoho nevidí ani neslyší, jediným zvukem, který ho doprovází je šumění větru v korunách buků a hukot dravé říčky - Velkého Štolpichu. Těžko říct, jestli tohle člověku stačí k pocitu, že tam ve tmě jsou jeho přátelé.

Zakrátko začalo mezi stromy prosvitovat světýlko, žádná perníková chaloupka, ale vytopená Tetřeví chata! Jak jsme byli rádi! Začalo totiž sněžit a dotěrné, velké a těžké vločky nám lezly už i ušima. Sotva jsme za sebou zavřeli dřevěné dveře, ze sněžení se stal déšť. Zima tedy stále nepřichází.

Po večeři a večerním programu, kterým byl film Páni kluci podle povídek Marka Twaina, jsme šli spát. Dobrou noc, ty lesní splihlosti tam venku!

Ráno začalo hygienou u studánky. Po snídani jsme se vydali na výlet. Trasa vedla z Tetřevek po červené kolem vodopádu Štolpichu na Ořešník, pak po neznačené cestě kolem skal s názvem Hlídači Koutu a pak na Tetřevky. Na Ořešníku to docela dost foukalo, alespoň mně dalo práci se udržet na nohou, vítr mi je podrážel a snažil se mě odnést pryč. Nicméně výhled z Ořešníku byl nádherný, celý kraj jsme měli jako na dlani. Mnohem větší podívanou mi poskytli Hlídači Koutu. Na první pohled nic než pár žulových skalisek a podmáčený terén, na pohled druhý nepopsatelně malebná scenérie. A už jsme byli téměř zpět v chatě...

Odpoledne jsme každý dostali nějakou práci, abychom si uklidili chatu. Večer nás čekal zase film, tentokrát si ale nepamatuji, jak se jmenoval. Jisté je, že byl z prostředí 2. světové války. Po filmu nás už čekal jen sladký a ničím nerušený spánek.

Když se chata probouzela, bylo venku již světlo. Uklidilo se, zabalili jsme si a odešli zpět do Hejnic, kde na nás čekal motoráček s jediným posláním - odvést nás zpět do Liberce. Cesta dolů podel šumivého Štolpichu byla nádherná. Pokolikáté tudy už letos jdu? Ani spočítat se to nedá! Přesto mě ta nenápadná bystřina valící se do údolí, přesto mě ten les, ty stříbrné buky znovu uchvacují...Nádherná scenérie skal, které se dotýkají nebes, nádherná vůně listí a mechu, nádherný zvuk padající vody....Vše to tu nechávám a odjíždím, abych se zas někdy mohla vrátit.

Zdroj obrázku: http://www.mrk.cz/pozadi.php?menuid=6

Vodopády Černého potoka

Jarek Nohavica - Svět je malý pomeranč

Tak tohle raději nebudu komentovat. Prostě Jarek.

---

1. V letadle Praha - Montreal
padají slova jak slzy do lavoru,
na nebi šustí staniol,
staniol z čokolády za třicet pět korun.

R: Žluté jsou vlny Atlantiku,
racek je úředníkem mořské ambasády,
cestujem ze šuplíku do šuplíku
a svět je malý pomeranč,
a svět je malý pomeranč,
ve kterém tam, to není tady.

2. Ať bydlíš kdekoli, jsi bratr můj,
do stejných plínek jsme pouštěli hovínka,
ať bydlíš kdekoli, jsi bratr můj,
ostravské dvory nás pojí jako vzpomínka.

R:

3. Ať bydlíš kdekoli, jsi bratr můj,
jsou mezi námi jen pomyslné čáry,
ať už jsi kdokoli, jsi bratr můj,
šest světadílů je šest kolíčků od kytary.

R: Žluté jsou vlny Atlantiku,
racek je úředníkem mořské ambasády,
cestujem ze šuplíku do šuplíku
[: a svět je malý pomeranč, :]
ve kterém tam bude i tady.