Asi stárnu. Nebo se o mě jen pokouší sentimet. A to velký. S bacilem v útrobách, kočkou na klíně a kapesníkem v ruce celý den obývám pohovku. Pěkně blízko televize, počítače, knížek, tužky, ... Jelikož v televizorech mluví jen jakýmsi podivným jazykem pochybných pořádů. (Sledovat se dá jedině opakování Kouzelní školky po ránu a ČT 24, která ale dost rychle omrzí. Ono každou půlhodinu vidět ty přechytré ksichty našich politiků je dost vyčerpávající.) Nechci tu ale psát o tom, který s prostředků zahánějících nudu je nejlepší...
Můj skvělý děda mi přivezl sbírku asi čtyř ročníků časopisů Krkonoše - Jizerské hory. Hned jsem se do nich pustila. Miluji ty prostřední dvoustrany, na kterých je vždycky úžasná fotografie, která se hodí k danému měsíci. A miluji také jizerskohorské úvodníky. Přečetla jsem všechny od Blahušky Huškové, moc milé dámy, která nás provázela ponurými skotskými kraji. Víte, Blahuška má úžasnou životní filozofii, možná o tom sama neví, ale je to něco nádherného v tomhle světě. Všechno se to odráží v úvodnících. Poetické a naplněné pravdou. Možná ale, že to zase není tak pozoruhodné. Lidé, kteří srostli s krajinou Jizerkých hor, kteří se vzdali města jen pro potěchu duše, která, když se podíváte z okna a vidíte planoucí oheň podzimních buků, rozlije po těle šálek teploučkého blaha, jsou prostě takoví. Taky si jednou pořídím polorozpadlý baráček na úpatí jizerských kopečků...
Jak jsem tak četla, narazila jsem na jeden podzimní úvodník, ve kterém se Blahuška stala plachým sběračem. Sběračem plodů, dojmů a pocitů. Rozjímání nad krátkým textem, který mě oslovil už prvními řádky, přerušil dusivý záchvat kašle, během kterého jsem si vzpomněla na můj víkendový výlet na Výhledy. (Už zase! Termín k odevzdání seminárních prací se blíží, tak jsem tam víc než doma.)
Jela jsem na kole, nebylo ani moc teplo, ale bylo to krásné. Kolem dvou božích muk, která by si zasloužila opravit, kolem stohů slámy, kolem planoucích šípků a jeřabin, kolem rozmláceného kostelíčka. Jako často poslední dobou mě uchvátila klidná, zemědělská krajina našeho (skoro)venkova. Mraky pluly po obloze od Ještědu kamsi do Polska. Položila jsem bicykl do trávy a chvíli stála v pozdně letním větru na kraji lesa. Dojetím se mi chtělo plakat. Vlna tichého sentimentu zalila mé nitro a mně se nechtělo zpět domů, zpět těch necelých osm kilometrů.
Teď sedím u počítače, kočce se znelíbilo drbání a vitamín C pomalu vítězí nad bacilem. Venku je mlha. Na šňůře na prádlo visí kapky dopoledního deště, sousedům dozrávají podzimní jablka a všechno je takové milé a ještě více ušmudlané, protože malinkatá okýnka roubenky jsou rok a půl nemytá. (Při stavbě to opravdu nemá cenu cídit.) Nehce se mi zůstat pod peřinou. Hruškoý čaj, "pičifuk" do nosu a kapesník ale zůstanou ještě chvilku mými věrnými společníky.
