Zelený balkón část třetí

S velkou slávou jsme již sklidili asi 10 kusů jahod. Taková banalita, ale neumíte si představit tu batolecí euforii. Malý vběhne na balkon a křičí: "Mňaminka!" Každý den tak musíme zkontrolovat, zda se v truhlíku zase něco nečervená. Tím ale končí zahradnické sklony mého syna. Koneckonců si to zařídil fakt doře: maminka zalévá, hlídá, piplá a miláček žere. Rodičovská etuda jako vyšitá.

Jahodám se tedy daří. Měly by to být převislé rostliny, ale zatím ještě nikam nevisí. Rostou však jako divé, jsou moc pěkné s velkými listy. Ačkoli do zimy daleko, začalo mi docházet, že jahodníky bude nutno někde zazimovat. No, nutno přiznat, že tohle jsem nedomyslela... nemám tušení, kam je na zimu uklidím.

Hráškům se daří o něco méně. Rostliny začaly od spodu žloutnout a schnout, ale určitě to není tím, že by měly nedostatek vody. Zkontrolovala jsem truhlíky, zda nenajdu nějaké škůdce, ale nic. Vše se zdá v pořádku. Když ale začaly kvést, tak jsem si řekla, že snad ty kytky vědí, co dělají. Ranější (odrůda norli) bíle kvetoucí jsou již odkvetlé a mají minilusky (už byly málem očesány s kříkem "Jé, mňaminka!"). Pozdní stále kvetou (odrůda golden sweet). Krásnými fialovými květy. Snad tedy budeme i sklízet a to prosychání není fatální. Osobně si myslím, že je to tím, že v truhlíku nemají dost prostoru pro kořenový systém.

Rajčata zatím rostou a nabírají sílu. V polovině května jsem je přesadila do truhlíků a dala jen ven, ať se tam zabydlí. Chvilku jsem měla obavy, spodní řada listů jim úplně uschla, ale teď rostou jako divá. Těšíme se na minirajčátka - mají být jen 1 - 3 cm velká!

Doufám, že leccos sklízíte i vy. A že vám to všechno roste!

O rok víc!

Hoj! Právě teď ze završil druhý bláznivý rok s mládětem.
Jako někdy si říkám, že bych byla raději želva - ať se to narodí a postará se o sebe samo.
Ale na druhou stranu bych přišla o spoustu bezva věcí, například o kopance, škrábance,
tahance za vlasy, ošmatlávačku, o chvilkové ohluchnutí,
a pak taky o pusinky, ňuňání, muchlání, smích a taky o bezkonkurenční "Mami, kde seš?"
TADY JSEM! A budu navždy!
Tak a teď jsem na měkko a můžete gratulovat. :-D

Musela jsem se smát, když jsem si přečetla článek k prvním Ňuniho narozeninám. Tolik se toho za jeden jediný rok událo! Tolik se toho změnilo!

Jestli mě něco nepřestává fascinovat tak to, jak rychle se děti učí a jak si dávají věci do podivuhodných souvislostí. Jestli jsem si vloni povzechla, jak mi ten čas protekl mezi prsty, musím říct, že tentokrát to neproteklo, ale jen ovanulo. Dítě se postaví na nohy a uteče větru, dešti, i času. Fakt, vůbec nechápu, jak se z pondělí stane pátek.

V lese se někdy najdou věci!

---

S BATOLETEM V A NA ZÁDECH

Jo, tak si vždycky říkám, že zlaté byly časy, kdy jsem ho naložila do šátku a šlo se. Teď už musí panáček jít sám a samozřejmě nikdy ne tím správným směrem. A už vůbec ne po cestě.

Okouzlení chůzí ho však už přešlo, a tak mě po pár metrech chytí za nohy a kříčí: "NOSIT! KOŇO!" Znáte koňo? Vážně nechápu, co na tom ty děti mají... však z toho jen bolí ramena a jsou z toho vyrvané vlasy...

Má to jednu výhodu - kadeřníka v ceně chovu batolete.

Ale venku je prostě nejlíp! Naše výlety jsou většinou krátké, ale intenzivní. Brouci, voda, tráva, válení, svačinky, ... Hlavně pohoda. Někdy se stane, že nedojdeme tam, kam jsme chtěli, ale nakonec stejně platí, že cesta je cíl a všechno, co zažijeme se prostě počítá. Máme štěstí, že jsme potkali pár stejně naladěných rodin, a tak to všechno můžeme sdílet. Smečka chlapečků je někdy opravdu zážitek sám o sobě.

Někdy musím být multifunkční a multinosná. Akce "Ukliďme Jizerky 2019".

Batole na zádech, batoh na břiše a pytel na opadky v ruce.

Neptejte se mě, kolik to ohromady vážilo. :-D

BATOLECÍ DOVEDNOSTI

Jen pro pořádek. Chodí, běhá, jezdí na odrážedle, plazí se, kope do míče, hází míčem, staví bábovky a kope díry lopatkou. Postaví dílky stavebnic do sebe (Lego je nejvíc!).

Taky brebentí. Mluví úžasnou batoletštinou. Má postřeh a bezvadně se učí od svého okolí. I tu mluvu - jednou jsem se ho zeptala, zda počká s tátou, nebo půjde se mnou. Od té doby říká "semou" (místo s tebou) a ukazuje na sebe. Takže vlastně všude chodím já s ním, a ne on se mnou. Taky odpovídá ve třetí osobě, což je vůbec komické. "Máš boty?" odpoví "Nemáš!" "Kakal jsi?" "Nemáš boba!" (Asi chápete, co je to bob. :-D) Tak jsem ráda, že vždy vím, na čem jsem.

Tuhle magnetickou skládačku jsme vyswapovali. Za plyšáka, kterého jsme dostali v obchodě

za věrnostní body. Plyšák by skončil v koutě, tohle je úžasná hračka! Jen má jednu malou

vadu - není už kompletní. To nám nepřipadalo důležité, ale batolecí svět má přísný ordung, a tak

neustále vysvětlujeme, že další kolo už prostě není.

Samozřejmě jsou v hledáčku všech nezávislých i závislých pozorovatelů dovednosti úplně jiné: NOČNÍK. Nějak mi nepřijde důležité v kolika letech se kdo naučil chodit na nočník, ale evidentně je to velmi důležité společenské téma. No, takže: nočník je zlo! Řev. Okamžitě ho vezme a uklidí zpátky pod přebalovák. Rád ale nosí "tenky" - trenky. Takže doma chodí hrdě v trenkách, že je do pěti minut počůrá, mu je samozřejmě úplně jedno. Takže se mám - peru plínky a peru trenky.

Trenky, trenky, trenky, trenky, mikina, bez bot bos!

Tak mám někdy pocit, že lidi z kapely Pískomil se vrací u nás někdy byli na návštěvě. :-D

Co dodat. Myslím, že pomalu vyrůstá z našeho malého bytu, neboť když je malý doma, tak se prostě nudí. Takže musíme ven. Kdykoli. Je to někdy fakt vyčerpávající a někdy je to fakt až na dřeň. Ale sumasumárum: kdy v životě si člověk uvědomí tu radost ze života, tu bezstarosnost a krásu? Umí to jen děti. A jsem jim za to vděčná.

Pomalu se chystáme na baltskou výpravu a pomalu sklízíme z balkónu. Taky pořád hrajeme deskovky, tolik toho zase blogu dlužím! No nic, asi to prostě lepší nebude, nějak je ten chov batolat náročnější, než jsem si představovala.

Krásné pozdní jaro a začátek léta, běžte ven a užívejte si to! Je tolik věcí, které stojí za to vidět.

Enviromentální žal

"Je snadné se spokojit s tím, že bychom měli začít u sebe a zajistit našim dětem zářnou budoucnost tím, že si budeme pěstovat svou mrkev a třídit odpad. Nebo se smířit s tím, že já zkrátka nejsem typ na demonstrace, že je to takové moc ukřičené, hlasité a trochu výstřední. Nebo si říct, že je moc zima, moc horko, prší, svítí slunko... nebo že jsem jen jeden člověk a sám o sobě toho moc nezměním.
Skutečnost je ale taková, že mrkev a tříděný odpad (jakkoli je obojí fajn) klimatickou změnu nezpomalí.
Výrazná změna na politické úrovni, výrazně lepší péče o krajinu a biodiverzitu, ukončení využívání fosilních paliv, přechod na obnovitelné zdroje... to udělat můžou. Nebude to jistě snadné ani pohodlné.
Ale komu kdy svědčilo pohodlí?"

Na úvod jsem si půjčila citát jedné známé (zde odkaz), která spolu s dalšími známými a přáteli organizují libereckou rodičovskou klimatickou demonstraci. Na kterou půjdu. Půjdu. Půjdu. Půjdu... Naprosto šílené, špatně je mi z toho už teď. Mám v sobě přesně to, co je popsáno nahoře. Je to ukřičené, výstřední, pro nějaké radikály, zkrátka NE pro mě. Navíc ten dav! Bude porušovat mou osobní zónu! (Brrrr! Nenávidím to, chytá se mě panika, když nemám dost prostoru!) Přesto jsem pevně rozhodnutá tam jít.

Ptám se tak sebe sama, co mě dostalo do bodu se obléknout a jít tam do toho davu. Pomalu se plížící můj osobní enviromentální žal, který obcházel kolem mnoho let. Můj vztah k přírodě se generuje už hodně dlouho, od dětství. Největší "ekomimoň" jsem byla na gymnáziu, kdy jsem se celé víkendy potulovala po Jizerských horách, sázela stromy, sbírala odpadky, opravovala naučné stezky, pomáhala při údržbě rezervací atd. Byla to doba, kdy jsem chodila do oddílu Českého svazu ochránců přírody a nutno dodat, že ty víkendy byly z těch nejhezčích v mém životě. Dalo mi to strašně moc. Naučila jsem se toho tolik, kolik bych se nikdy v žádných hodinách biologie nedozvěděla.

Pole na mnoha místech přerušené stromořadím, lesíkem, křovinami. Více než dobrým hospodářem je to zde dáno morfologií terénu. Ve svazích se nachází roztroušené břidlicové skalky, staré lomy a pískovny. Nedaleko je také drobná vodoteč, jen málo regulovaná. Teče v malém, ale poměrně hlubokém údolíčku, jehož prudké svahy brání jakékoli technice proměnit ho v poušť. Je tam vlhko, zeleno, chladno. Bohužel si tam občas někdo z nedaleké vsi vyveze stavební suť...

Tu svoji náklonnost k eko-bio žití jsem ale vždy brala jako něco osobního. Zkrátka jako takovou malou soukromou bitvu za něco "vyššího". Jenže za celá ta léta se nic nezměnilo. Chvilku někdo kalil vodu, dělal vlny, pak zase nic. Jenže... Valí se na nás ze všech stran, že máme jako lidstvo docela problém. Říkáme mu Klimatická změna. Ale já bych mu možná spíš říkala Rozmařilost. Zkrátka to, jak hospodaříme s přírodními zdroji nás dostalo až sem. V poslední době se všude objevují rozhovory s hydrology, ekology, klimatology a různými dalšími odborníky. Všichni mluví jasně a shodují se v tom, že je potřeba se zastavit, hodně zhluboka se nadechnout a udělat změny. Nemůžeme o těch lidech už říct, že jsou to nějací ekologičtí aktivisté, že jsou hloupé stádo, nevzdělaný dav. Jsou to odborníci s praxí, se vzděláním a rozhledem. Cítím smutek z toho, že naše vláda zatím nenabídla žádné řešení, které by vedlo k zastavení dlouhodobé devastace krajiny a ke zmírnění dopadů klimatických změn. Zatím jen ucpává pusu návrhy, které mají zalátat nejhorší projevy. Ale hasit požár, do kterého z druhé strany pořád někdo přikládá, to není úplně ono.

A když se podíváte pod ty články, tak všichni v diskuzích křičí: "Ano! Udělejte změnu. Zakažte to! Změňte to!" Jenže je to přesně tak, že všichni chtějí změnu a nikdo se nechce změnit. Těžko můžeme chtít po někom změnu a sami trvat na svém. I proto jsem se rozhodla překonat své obavy z demonstrací, i proto jsem se rozhodla překročit hranici své komfortní zóny a jít do toho.

Pár let zpátky. Polní poušť jihomoravská. Prach. Vedro. Žízeň.

Studenti, kteří s tím začali, jsou pod velkým společenským tlakem. Mnozí jim píšou vzkazy typu, že se mají učit a ne dělat venku bordel. Že mají raději sbírat odpadky po lese, než vyřvávat po ulicích. Dokonce i mnozí učitelé se jim vysmívají. Musím se ptát, jestli ty naše problémy nezačínají už tady: nejsme ochotni respektovat ostatní, diskutovat s nimi, přijmout svoje vlastní chyby, pomoci, podpořit, zasáhnout ve prospěch, když nejde o ten náš. Možná jsme v nějaké letargii zmámení heslem, že jednotlivec nic nezmění. Změní. Může změnit sebe. A bezprostřední okolí ve kterém žije. Může to říct ostatním, a ti zase ostatním. Za mě je důležitý postoj jednotlivce, neboť z jednotlivců se skládá společnost. Možná právě "ty děti" tohle všechno vědí. Mají ještě tu energii, odvahu a víru v budoucnost. Já jsem v tomhle s nimi na jedné lodi. Kdybych měla věřit, že je stejně všechno jedno, protože... nemohla bych dělat nic a nemohla bych mít nic ze života. A i proto jsem se rozhodla své obavy překonat a vyrazit. Aby "ta děcka" věděla, že v tom nejsou sami.

Z dnešní přípravy...

PS.: Pro mě je to téma hodně emocionální, až děsivě těžké bylo napsat něco, co dává (doufám) trochu smysl. Úvaha vedla tolika směry! Mé "zelené" já je teď hodně našponované a hodně bolavé

Děkuji s pokorou všem, kteří nejsou lhostejní.