Přesto, že má být normální schůzka, do Kateřinek nás dorazilo pět. Tedy třetina. Bída s nouzí. Na navazující akci jsme vyrazili jen ve čtyřech a pátý, tedy spíše pátá, dorazila na Jizerku později. Tento víkend nás čeká sčítání sýců rousných v okolí Jizerky a ještě mnohem víc.
Na chatu Severočeského muzea jsme dorazili těsně před tím, než se začalo stmívat, a že se stmívá ještě velice rychle. Byla nám přidělena podkrovní komůrka, hnedle ta druhá, než v které psal kdysi pan Nevrlý svou Knihu o Jizerských horách. Tři postele jsme srazili k sobě, abychom se na nich mohli vyspat v pěti. Asi by to ale mělo stejný efekt, jako kdybychom je nesráželi, protože Máca si zabral prostřední válendu víceméně pro sebe. :-D
Sobotní ráno bylo zamlžené - nedohlédli jsme skoro ani na Hnojový dům naproti. Počasí se ale asi teprve probouzelo, protože během hodiny mlha zmizela a nám se naskytl výjimečný pohled na Jizerku, Bukovec a přilehlé okolí. Obloha se modrá a fouká stále ještě studený vítr, vzduch je ale ohřátý asi na 3 stupně nad nulou, sníh taje a my jako každý správný mistr mažeme stříbrný klistr.
Máme namazáno, nazuto a jedééééém směr Velká Jizera. Hned na úvodem jsme si dali krkolomný sjezd mezi balvany k soutoku Jizery a Jizerky na polské hranice. Fííííí, ještě že byla dole kupa měkoučkého sněhu. :-D A protože je opravdu krásně slunečno, rozhodujeme se, že pojedeme dál, až na Velkou Jizeru a zpět přes Hojer.
V jediném domě na Velké Jizeře, kde bývala škola, si dáváme polské národní jídlo bigoš a čajík. A nastává cesta zpět. První výzvou pro nás byla řeka Jizera, kterou jsme museli přebrodit. Šup ven z bot a hurá do vody. Nevím, jestli byl studenější sníh nebo voda, každopádně nikdo z nás chvíli necítil prsty u nohou. To už ale jedeme dál po staré cestě (tuším, že se jmenovala Celní), pak jakýmsi průsekem až k rozvalinám Hojerova domu. Cesta byla dále lesem nelesem, přes drny a výmoly, až nás najednou vyplivla na "normální" cestě u maringotky. Teď už jen hurá dolů až k chalupě.
Nyní máme hodinku oddech než vyrazíme do temných lesů houkat na sýčky. Je nás lichý počet, tudíž jdou dvě dvojice a jeden individuálně sám. Zkuste hádat, kdo šel sám - no já. Nevěděla jsem, jestli se mám radovat nebo bát, ale jisté je, že to byla úžasná cesta.
Tomáš nás autem zavezl k Václavíkově studánce, dál už jsme museli sami. Chvilku jsem čekala, než bude ticho, pak jsem začala houkat hu hu hu hu . Nic. Ticho. Projelo auto. A znovu houkám. Nic, ticho. Dobrá, jdu dál k dalšímu stanovišti. Cestou mě málem zajela další dvě auta - to je provoz takhle v noci. Na dalším stanovišti se opět nic neozývá, jenom houkání vlaku a štěkot psa. Jdu tedy dál, opět projelo několik aut. U blízkých domků náhle zaslechnu docela potichoučké houkání hu hu hu. Sýček!!!! Houkám taky - odpovídá. jdu dál a houkání sílí - až na dalším stanovišti jsem od sebe tak 20m. Stojím a poslouchám, nádherné. Jdu dál a svého prvního sýčka slyším ještě další dvě stanoviště. Dlouho se nic neděje, jen stále projíždí sem tam auto. Až na předposledním stanovišti opět houkám a náhle mi odpoví vzdálené houkání malé sovičky. Jéééé. Mám dalšího. A už jsem na Jizerce a jdu po silnici kolem Pyramidy a Panského domu do teplé chaty. Jsem tu druhá, to mě těší, já měla strach, že to do půlnoci nestihnu!
V půl jedné všichni usínáme. Noc je o hodinu kratší. Další ráno je ale nádherné - nikdy jsem neviděla tak krásný pohled na Jizerku. Vzduch voní mrazem...ještě stále sem nepřišlo jaro.
Odjíždíme.
Zdroj obrázku: http://www.cso.cz/wpimages/foto/D-Aegolius_funereus03.jpg
