Wednesday, July 27, 2011

Motýlí symfonie

Mamka mě dnes poslala na zahradu pro řepu a já se vrátila za hodinu. Když jsem míjela svou malou džungli, užasla jsem. Byla plná nejrůznějších hmyzáků. Tak krásný pohled! Dobromysl, levandule a mateřídouška prostíraly oběd pro několik tuctů motýlů, včel, čmeláků a dalších malých tvorečků. Tak jsem si došla pro foťák a sedla si do trávy a užívala si to.

Člověk nikdy nevěděl, co vyfotí, protože motýli stále poletovali sem a tam. A co z té řepové hodinky vzniklo, to nabízím. Tedy jen zlomek toho, trochu jsem zamotýlovala kartu do foťáku :D :D














A číča na úplný konec :) Mějte se motýlově.

Sunday, July 24, 2011

Židovský hřbitov v Heřmanově Městci

Jeden z nejlepších zážitků letošních prázdnin je Heřmanův Městec. Po staletí tam byla silná židovská komunita, jistě si umíte představit jak skončila.

Židovský hřbitov ve mně vždy vyvolá pokoru. Mnohem větší než hřbitovy naše, řekněme křesťanské. Možná proto, že jsou pro mě nečím "exotickým", neobvyklým a přispívá k tomu jetě většinou atmosféra dlouhou dobu neudržovaného místa. Většinou se ty prosté náhrobky musí vykopat z hlíny, očistit a znovu postavit, aby takový hřbitov mohl zase žít a být důstojným. I tento v Heřmanově Městci je zrekonstruován.

První pohled byl přes mříže, jelikož hřbitov byl zamčený (u nás zkrátka musíte zamknout všechno), ale štěstí nám přálo a dostali jsme se i dovnitř.



Hřbitov byl dle mého zrekonstruovaný velmi vkusně, byly tam ponechány stromy, břečťan a sem tam i nějaké to křoví, takže hřbitov měl tu správnou atmosféru.



Branka do hřbitova. A nejkrásnější židovský zvyk - pokládání kamínků na náhrobky.

A můžete vychutnávat také






A na závěr heřmanoměstecká synagoga. Není vysvěcená, protože dnes již tam žádná židovská obec není a není tedy nikoho, kdo by se do ní chodil modlit. I tak je to ale zajímavý zážitek.

Friday, July 22, 2011

Guillaume Apollinaire - Alkoholy

A jak jsem slíbila, jde se pít! Tedy literárně vsakoval moderní poezii.

Ano, ano. Moderní poezie, to je špičatá skála, na kterou se chce jen málokomu vylézt. Taky tam nelezu moc často, ale na tuhle horu mi pomohla náhoda a já jí děkuji, protože to byl krásný výstup.

Alkoholy je sbírka básní. Začíná tou nejslavnější Pásmem.
Co báseň, to nějaký emocionální výbuch, to změť fantaskních obrazů, to hra se slovy, to odkaz na jiná díla, Bibli, antickou mytologii, historii a mnoho mnoho dalšího.

Během čtení jsem si zakládala ty nejlepší kusy, ty, které se mi líbili nejvíce, ty, které jsem četla desetkrát dokola a pořád jsem neměla dost. Nemohla jsem se nabažit.

V básních není dodržována interpunkce, neexistují tu čárky, tečky, dvojtečky, zkrátka nic, co by odlišovalo jednotlivé věty. Často se tak může stát, že než se člověku vše spojí v nějaký smysl, musí se k verší vracet několikrát a při opakovaném čtení být pozornější. Chce to čas - nějaké klidné odpoledne, chce to klid - vypnout televizi a položit se do čtení. Ale výsledek stojí za to. Někdy víc než slova působí skrytá atmosféra a emoce, takže si člověk ani nepovšimne, že úplně všemu nerozumí. Pak bývá opojen.

Hned po víkendu běžím do antikvariátu, knihkupectví nebo prostě někam, kde by se ta kniha dala sehnat.

"Básníci jsou lidé pravdy, jelikož pravda umožňuje proniknout do neznáma. A kdo by se odvážil tvrdit, že pro ty, kdož jsou hodni radosti, není krásné, co je nové?" G. Apollinaire

Pro ukázku výběr z mých záložek.

G. Apollinaire: Alkoholy. Praha 2006,

str. 32. Z básně Palác
...
Pak kuchtíci sem mísy s masem nanosili
Pečeně z mrtvě narozených myšlenek
Krvavé řízky z mých snů které nevzklíčily
A vzpomínky ve formě zthulých paštiček

Všechny ty myšlenky jež tisíce let spaly
Měly fádní chuť jak mamut zmrazený
Kosti v jichž dutinách sny dávné procitaly
V mém mozku tanřily smrtí rej šílený
...

str. 39. Z básně Dům mrtvých
...
Jedna mrtvá sedící na lavici
V blízkosti keře vinné révy
Dovolila studentovi
Klečícímu u jejích nohou
Aby jí nabízel sňatek

Jsem ochoten na vás čekat
Deset let dvacet ler bude-li třeba
Vaše vůle bude i má

Jsem ochotna na vás čekat
Celý váš život
Odpověděla mrtvá
...

str. 130 Z básně Nemocný podzime
Nemocný podzime tak drahý
Zmíráš když uragán ničí růžové sady
A když zahrada
Směhem zapadá

...

Ó kterak muluji tvé zvuky podzime
Plody když v poklidu na zemi dopadají
Sady i lesy vichrné
A slzy stromové co zemi pokrývají
List který Hyne
Vlak jenž se Šine
A život Že plyne

Charlotte Brontë - Jana Eyrová

A čteme dál... Janu Eyrovou jsem dočetla už před delší dobou, ale zabavila mi ji mamka, aby ji vypůjčila kamarádce, takže jsem neměla po ruce knihu na ukázky.
Nyní jsem se pustila do Alkoholů pana Apollinaira. Sestra si je půjčila z knihovny a řekla, že ji to nebaví, tak jsem jí to zabavila s předtuchou skěvlého počtení a co byste řekli? Skvost moderní poezie. O tom ale až později.
Také jsem sehnala Nětočku! Ale o tom také až příště.
(Sakra, já se snad k té Janě nedostanu :D)

Jana Eyrová je romantický příběh naprosto typický pro dobu svého vzniku. Oproti jiným romantickým dílům jsem byla ale příjemně překvapena. Nevyklubala se z toho totiž slátanina o lásce a utrpení, ale příběh, který mě zejména ke konci pohltil.

Děj
Malá Jana vyůstá u své tety, paní Reedové, která umí pečlivě rozmazlovat své vlastní děti, na Janu je ale přehnaně přísná. Nepřátelství mezi děvčátkem a paní Reedovou vyústí v to, že je Jana poslána do internátní školy pro sirotky. Zde se ji celkem daří. Vypracuje se na velmi dobrou žačku a po ukončení studia se na škole stane učitelkou.

Projeví se jako velmi trpělivá, spravedlivá a citlivá učitelka. Po čase se ale rozhodne, že ze školy odejde. Podá si tedy inzerát, na který ji odpoví jedna starší žena, která hledá učitelku pro malou holčičku. Jana místo přijme a vydá se na cestu.

Dorazí do Thornfieldu, panského sídla, kde postupem času nalezne opravdový domov. Děvčátko pod jejím vedením dělá úspěchy a poté, co přijede pán domu pan Rochester, Jana se do něj zamiluje. Zpočátku nemá ani potuchy o tom, že by její láska mohla být opětována, ale celá situace vyústí v přípravy na svatbu s panem Rochesterem. V kostele ze svatby sejde, ukáže se, že Rochester už je ženatý.

Zoufalý muž vypráví Janě celý příběh jeho nešťastného manželství s pomatenou ženou a rozkrývá tak několik drobných záhadných epizod, které se udály během Janina pobytu v Thornfieldu. Dívka však nevydřží svůj žal a z domu v noci utíká.

Vysílená dojde do vzdálené vesnice, kde náhodou narazí na rodinu místního faráře, který se ukáže jejím bratrancem. Díky němu dostane místo učitelky v místní dívčí škole. Na svou lásku však Jana během odloučení nezapomněla a stále se snaží zjistit jakékoli informace o svém bývalém domově.

Když nedostává žádnou odpověď na své dopisy, odjede do Thornfieldu, aby se sama vyptala na pana Rochestera. V hostinci se však dozví, že odjel na samotu poté, co jeho sídlo vyhořelo. Že je z něj nyní mrzák a že se s nikým nestýká. Při požáru zahynula jeho bláznivá žena, která dům sama podpálila.

Jana se rozjede za Rochesterem a nalezne ho slepého bez jedné ruky. I přes to se za něj vdá a žije s ním ve šťastném manželském svazku.

Ukázky
Charlotte Brontëová: Jana Eyrová. Praha 1973,

str. 13
Hlava mě stále bolela a krvácela tam, kde jsem si ji při pádu narazila - Jana nikdo nepokáral za to, že mě tak svévolně udeřil, a když jsem se bránila, aby mi zbytečně neubližoval dál, hned se na mne všichni vrhli a osočili mě. "To je nespravedlivé - nespravedlivé!" napovídal mi rozum, který to utrpení ostře vnímal, a proto dovedl alesoiň v té chvíli správně usuzovat;...

str. 265
Měsíc námluv uplynul, i jeho poslední hodiny už byly sečteny. Den, který se blížil, nebylo možno odsunout - můj svatební den; už se k němu vykonaly všechny přípravy. Alespoň já jsem neměla docela nic na práci: mé kufry byly sbalené, zamčené, převázané provazem a seřazené u zdi v mém pokojíčku; zítra touhle dobou už budou daleko na cestě do londýna a já také (s boží pomocí) - totiž já ne, ale jakási paní Jana Rochesterová, osoba, s kterou jsem se dosud neseznámila.

str. 419
"Je to Jana, či co je to? Je to její postava, její tělo - " "A její hlas," dodala jsem. "Jsem tu celá, celým srdcem. Bůh vám žehnej! Jsem tak ráda, že jsem zase u vás." "Jana Eyrová - Jana Eyrová - " víc ze sebe nevypravil. "Můj drahý pane," odpověděla jsem, "ano, jsem Jana Eyrová. Nalezla jsem vás - vrátila jsem se k vám." " Opravdu - má živá Jana - z masa a krve?" "Vždyť mě máte v rukou, vždyť mě objímáte, a dost pevně - nejsem snad studená mrtvola, ani nehmatatelná jako vzduch, že?"

Friday, July 15, 2011

Arnošt Lustig - Bílé břízy na podzim

Zašla jsem si do knihovny pro Modlitbu pro Kateřinu Horowitzovou a k mé smůle ji už někdo doma má a já si musím počkat. Tak jsem si půjčila jinou novelu, abych prozkoumala Lustigův sloh a tak vůbec.

Děj
Bílé břízy na podzim se odehrávají v prostředí pomocného praporu. Jednoho dne při běžné práci na výkopech jde kolem děvče s bandaskami a nůší. Pracovalo na blízkém statku. Šlo velmi pomalu, jako by chtělo, aby si jí kopáči všimli. Nebylo to bez úspěchu.

Jednomu z těch chlapů říkali Prokurátor. Do celé věci se náležitě vložil, nechal se s dívkou zamknout v kůlně na nářadí a přemuvil ji, aby přišla příští noc do kasáren. Slíbil jí, že bude mejdan a zahrají na španělskou kytaru. Děvče přišlo a přicházelo pak ještě mnoho dalších nocí, ačkoli nebyla žádná kytara.

Jeden z mužů praporu, Devatenáctiletý postupně došel k názoru, že s dívkou uprchne a začne s ní nový život někde, kde je nikdo nezná. Ze strachu, aby kapitán dívku nenašel (dozví se o návštěvách díky Jidášovi, který moc rád chodí žalovat), udusí strážného psa. Už několik dní má horečku, nyní přibyla zranění z bitky se psem a ještě k tomu si poraní zápěstí ve rvačce s Prokurátorem a Knězem.

Druhého dne mu kapitán, když viděl v jakém je Devatenáctiletý stavu dal jen lehčí práci. A hned po obědě mladík zmizel. Kapitán si o něho dělal starosti, proto si úteku ihned všimnul. Poslal prapor domů a žádal vysvětlení. Prokurátor mu tam raději řekl pravdu. Kapitán rozhodl, že pokud devatenáctiletého najdou do večerního rozkazu, nebude to dezerce a pro prapor nebude hrozit žádný postih.

V podvečer v polorozpadlé opuštěné pohraniční vesnici stojí kapitán nad Devatenáctiletým, který má vysokou horečku, děvče utíká lesem kamsi pryč a mladík ani neprostestuje, když ho podpírají a vedou ho zpět.

Ukázky:
Lustig, A.: Bílé břízy na podzim. Praha 1966,

s.19
Třikrát do týdne, co tu kopali, chodilo po cestě do statku děvče s bandaskami a s nůší na zádech.Teď šlo pomalým krokem, jako by si na tom dávalo záležet.
- Nešlápni na minu, - řekl Hou-hou.
Nebyla zrovna nejlíp oblečená. Bylo vidět hubené nohy, zakopávající o bandasky, a nepříliš čisté střevíce. Musela si teď vyhrnout sukně a přeskočit louži.

s. 75 - 76
Devatenáctiletý si musel lehnout. Ruka ho bolela. Nemohl s ní ani pohnout. Mezi tisíci pachy ubytovny ucítil vůni dívčího těla, benzínu, hlíny a naftalínu. Sevření ve rtech a v koutcích nepovolovalo. Hladil zdravou rukou pokrývku, jako by tu nebyl sám.
...
Spokojil se s tím, že se díval do šerého stropu a na zaprášené okno a představoval si jen břízy. Viděl je ze všech stran. Každý kousek kůry, suky, větve, kmeny a bílý povlak, o který narážel vítr. Tvář stále tak silně pálila. Ale když myslel na to, pociťoval úlevu.
...
Zase si představil bílé břízy ve větru a nevěděl proč. Bílé podzimní bžízy. Vítr. Svou ruku, hladící strom. A šeptal si pro sebe ta nejhrubší slova.


Wednesday, July 13, 2011

Tucet špinavců na Radvanci

Nastal čas letní praxe, v tuto chvíli tedy spíš už minul.

Bylo to opravdu poučné, dalo mi to asi víc, než celý ten rok studia. Jak bylo řečeno, "škola vás archeology neudělá, to až praxe." A bude to tak, čím více toho člověk vidí v terénu, tím je to lepší.

V pondělí ráno jsme začali kopat naší písečnou jámu pod převisem. Měli jsme se dostat na mezolit, cca do 2 m hloubky. Popadli jsme tedy zednické lžíce a pomalu, vrstvu po vrstvě, jsme se do toho pustili.
Na počátku byla jen malá díra. Hned se sypaly profily.


S profily to bylo jenom horší, během práce jsme je několikrát různě upravovali, aby byly pevnější. Jakous takous stabilitu jsme jim nakonec dokázali dát, ale chtělo to maximální opatrnost.

Čím jsme byli hlouběji, tím to chtělo pečlivější práci, protože nálezů přibývalo. Většinou šlo o zlomky kamenné štípané industrie a přepálených zvířecích kostí.

Každý měl svůj čtvereček, kyblík a zednickou lžíci...

Největší "sranda" bylo vytahování kyblíků s mokrým pískem. Nadzvednout kýbl téměř nad hlavu a podat ho nějakému statečnému muži... Pak obsah kýblu prolezl skrz síto, aby se objevily i ty nejdrobnější nálezy.

Každá vrstva má svou barvu.

Občas se díra ukazovala i velmi pěkná na pohled. Tmavé plochy se střídaly s přepáleným oranžovým pískem a okolní žlutou vrstvou.

Práce nám šla od ruky a brzy jsme byli na dně. A to doslova. Pan profesor při sondáži narazil na skalnaté podloží. Na celkovou hloubku se neptejte, byla závratná.

Konečný paleolitický průzkum už kopali jen dva lidé, víc se jich nevešlo.

Po skončení bylo nutné díru zakopat. Pár hodin a nezbylo tam nic... jen oblak prachu.



Jen oblak prachu

A to je vlastně všechno :)



Sunday, July 10, 2011

Co to kvete

Rozkvetlo snad všechno, co jen mohlo. I na zahradě. Květiny, bylinky, zelenina... třeba mají strach, že jim něco uteče.



Myslím, že suchá zídka kolem staré vany je mamčinou chloubou. Vymyslela si ji a s trochou pomoci si ji postavila a osázela. Všechno přežilo i povodně a nyní je v plném květu.




A tohle je moje chlouba. Z malinkatého keříčku, který zbyl jako zmetek v květinářství, je nyní keř utlačující na záhonu úplně všechno. A opět začal bzučet. Ať žije levandule!



Juka... pokaždé kvete jako divá, letos je ale asi její rok. Tolik obrovských klasů s květy jsme ještě nikdy neměli.



Tyhle růžové jsou nezničitelné, můžete je přesazovat v plném květu nebo dělat s nimi psí kusy, prostě to vydrží. A ještě se odmění krásnými květy.



Levandule je v rohu mého bylinkového záhonu a za sousedku má neméně obrovskou dobromysl, která mi (jako všechno v mé malé džungli) přerostla přes hlavu. Potřebovala jsem je vyfotit zrovna z téhle strany, jenže co čert nechtěl, sluníčko v protisměru! No, budu muset vylézt ven ráno.

Další fotky v galerii O zahrádce.

Zahrádkám zdar a velkou úrodu všem :)

Saturday, July 2, 2011

Stendhal - Červený a černý

Stendhala jsem zachránila před kontejnerem na papír. Ano, pověst této knihy zní sice nelichotivě (aneb nuda až na půdu), ale nemám to srdce nechat zrecyklovat něco takového.

Opravdu se člověk prokousává Červeným a černým tak nějak moc dlouho. Zdá se, že to nekončí. Děj je sice zajímavý, ale podivuhodně podaný. Například mám problém jednak s Juliánem - jak jedna slečna/paní mohla tuto knihu okomentovat slovy, že ji dočetla zamilovaná do Juliána, to nechápu, je to člověk vše dělající jen proto, aby si něco dokázal - prvotně i všechny ty ženské svede proto, aby si mohl říct, že na to má - a dále na mě vůbec nepůsobily emoce. (A to normálně řvu u všeho :D) Jako by Stendhal psal o emocích bez emocí.

Děj

Malé podhorské městečko Verréres je prý jedno z nejkrásnějších v kraji. Starostou je zde pan Renal neustále soupeřící s místní smetánkou. Aby stoupl v očích svého protivníka pana Valenoda, rozhodne se, že pořídí dětem vychovatele. Tesařův syn Julián Sorel se zdá být ideálním uchazečem o tuto pozici. Umí nazpaměť Nový zákon a celkově se chová vhodně. Tak se Julián dostane do Renalovy rodiny.

Zde probudí lásku nejen v Renalových dětech, ale i v jeho manželce. Juliána ihned napadne, že svést paní de Renal by bylo dokonalé, vytřel by tomu nabubřelému Renalovi oči. Mladý Sorel se tak stává jejím milencem. Celé milostné dobrodružství se ale dostane na veřejnost a Julián odchází do semináře, kam je "zavřen", aby v rodině de Renal nastal zase klid.

Po strastiplném pobytu v semináři se Julián dostává do Paříže, kde je zaměstnán jako sekretář u markýze de la Mole, je to muž s jedním z nejlepších jmen ve Francii. Zde svědomitě plní své povinnosti, až si dcera markýze vzpomene, že se jí vlastně Julián docela líbí. Ten se nenechá dlouho pobízet a opět chce světu dokázat, že i on, nízkého původu, může mít ženu jako je slečna de la Mole.

Jenže... Julián nepočítal s tím, že se zcela neplánovaně stane budoucím otcem a že si ho slečinka bude chtít vzít. Markýz mu nakonec (také mu nic jiného nezbylo) zajistil jméno, majetek i skvělou funkci, ale stále nevěří v budoucnost své dcery, a tak píše dopis paní de Renal. Ubohá žena mu píše pod tlakem faráře, že Julián je jen sobec a slečnu de la Mole chce jen pro peníze.

To Juliána, který najednou přišel k tomu, po čem celý život toužil, rozlítilo a ihned se rozjede do Verriéres, kde svou bývalou milenku postřelí v kostele. Je zatčen a souzen. Těsně před svou popravou se vyznává paní de Renal, že miloval vždycky jen ji.

Ukázky
Stendhal: Červený a černý. Praha 1962,
s.128: Julián na návštěvě u Valenoda
"Už není slyšet tu sprostou píseň."
"To bych sí myslel," odvětil ředitel vítězoslavně, "dal jsem tomu žebrákovi zacpat hubu."
To bylo Juliánovi příliš silné; osvojil si sice už způsoby společnosti, v níž žil, ale ještě neměl její srdce. Přestože byl tak dokonalý pokrytec, cítil, že mu po tváři stéká těžká slza.
Snažil se ji zakrýt zelenou sklenicí, ale naprosto nemohl pít rýnské víno. "Zakázat mu zpívat!" pomyslil si." Bože, a ty to trpíš!"
s.284: slečna de la Mole si vzpomněla, že bude milovat Juliána
"...Který velký čin není ve chvíli, kdy jej podnikáme, extrémem? Občejným lidem se zdá uskutečnitelným teprve když je vykonán. Ano, v mém srdci bude kralovat láska se všemi svými zázraky; cítím to podle vzrušení, které se mě zmocňuje. Nebesa mi byla dlužna tuto přízeň. Nezahrnula nadarmo jedinou bytost všemi přednostmi. Mé štěstí mne bude hodno. Žádný z mých dnů nebude strnule podobat předešlému dni. Již v tom je velikost a odvaha, že se osměluji milovat muže, který společensky stojí tak hluboko pode mnou."
s.454: Julián přemýšlí před popravou
"...Mravenčí filosofové nebudou nikdy moci pochopit, co znamenalo to strašné, černé, ohromné těleso - lovcova bota, která náhle s neuvěřitelnou rychlostí, chvilku po hrozném rachotu, provázeném proudem červenavého ohně, vnikla do jejich příbytku...
...Stejně smrt, život, věčnost by byly věci docela prosté pro toho, kdo by měl ústrojí k tomu, aby je pochopil...
Jepice se rodí za dlouhých letních dnů v devět hodin ráno a umírá o páté hodině odpoledne; jak by mohla pochopit co je to noc?
Dejte jí o pět hodin života více, a uvidí a pochopí, co je to noc.
Tak je to i se mnou, zemru ve třiadvaceti letech. Dejte mi ještě pět let života, abych mohl žít s paní de Renal..."


Cesta do Věčného města a zpět IV.

Poslední den by se dal nazvat ulítaný. Začali jsme v moderní čtvrti EUR v Etnografickém muzeu, kde bylo mnoho a mnoho zajímavých exponátů z Afriky, Ameriky a Oceánie a dále ještě pravěk Itálie (narozdíl od předešlého muzea zde byly opravdu krásné exponáty keramiky, kamenné štípané a broušené industrie, různých idolů a venuší a celé to doplnila industrie kovová).


Z muzea jsme vyšli o něco dříve než ostatní, abychom stihli ještě Circus Maximus (nechce se mi věřit, že to celé běželi v plné zbroji). Poté jsme v rychosti jukli na Ústa pravdy - ano, byla tam fronta až ven a my pospíchali do Vatikánu.

Povídat o Vatikánských muzeích by vystačilo na celé roky. Rafaelovy komnaty, Sixstínská kaple, ty nádherné sály zdobené freskami na zdech i stropě... Nemluvě o následné návštěvě sv. Petra. Chrám chrámů. Bohužel byla půlka zavřená, probíhala právě mše a nás zvědavé turisty nepustili ani k baldachýnu, ale i tak to všechno bralo dech. Na kopuli byla opět fronta a my zase pospíchali... škoda, škoda - musí to být nádherné, vidět Řím z výše Petrovy.


Dokonalé schody u východu z Vatikánských muzeí

S obrovskou zmrzlinou v ruce jsme letěli na Andělský hrad (opět rychlo návštěva exteriérů, času málo, památek moře), po Andělském mostě pak přes řeku a pěšky na Piazza Popolo. Zde probíhala nějaká policejní akce, takže náměstí nevyniklo v plné své kráse. Snad příště.

Co dodat. Všichni naprosto uťapaní toužili po kempu. A co jsem podnikla já s věrným doprovodem Míšou? Metrem jsme se svezli do Lateránu. (A ne že budete říkat "Co tam?" Jako jedna slečna. Papežský kostel až do postavení sv. Petra je snad málo?) Bohužel už bylo zavřeno, vyčerpaně jsem ještě fotila impozantní baziliku S.Giovanni de Laterano.



Snad mi odpustíte opět černobílou barvu... ale nemůžu rychle vykopat původní barevnou fotku. Příběh tohoto obrázku je naprosto nefotografický. Prostě jsem si fotila kostel a to, že na té fotce je ještě ten pár držící se za ruce jsem zjistila až večer v posteli, když jsem projížděla celý den zpětně.

Pak následovalo jen balení a druhý den ráno cesta na letiště (nepřejte si to, zorientovat se na Termini je téměř nemožné). Totálně mě naštvalo, že z plánované Ostie, ani z Muzea antických lodí nebylo nic. Místo toho jsme seděli jako magoři na letišti na zemi v hale. A náš akademický doprovod si mezitím za našimi zády skočil do toho lodního muzea. Mohli nás vzít s sebou nebo nás pustit do města, stihla bych ještě Pantheon.

Ale měla jsem sedadlo u okýnka.


Takže cestování zdar a pěkný den!