Pro Burkinu Faso, Filipíny a Mongolsko

V rámci Zoo Liberec a Faunusu, o.s. jsme vyrazili do Obchodního centra Nisa prodávat ručně dělané dřevěné hračky, šperky z přírodnin a hadrové plyšáky.

Bylo mi nějak úzko. Když jsem na Fügnerce nastupovala do autobusu, který zdarma naloží nákupuchtivé občany a stejně zadarmo je vyveze za město do mega nákupního centra, přála jsem si, aby se tam dalo dojít pěšky, doletět, nebo se třeba přenést. Autobus byl plný lidí - spíše mladých a ještě mladších. Několik slečen začalo v každé zatáčce hystericky vřískat...

---

Konečně autobus zastavil a všichni ti lidé se vyhrnuli z autobusu a jako mravenci pospíchají do mraveniště, všichni se bleskovou rychlostí ztratili v útrobách obrovské skleněné budovy. Čekala jsem chvíli venku a s povzdechem vyrazila za nimi.

Obrovská, rozzářená hala plná vánočních blikajících hvězd, nejprestižnější značky oblečení a nevím čeho ještě. Pomalu jsem bloudila umělohmotnými ulicemi a přemýšlela, k čemu to vlastně všechno je. Vážně k životu nepotřebuji tričko se žlutě svítivým kanárkem Tweeteem.

Bylo mi, jako bych se právě ocitla někde uprostřed...uprostřed Nepochopitelného. A tu mě náhle napadlo, kde je ten "první" a "druhý" svět? Svět je přeci jeden, ne? Pořád se mluví jen o třetím světě, o milionech propadlých tvářích, které umírají hlady. Vlastně to chápu, je to příliš abstraktní, když se vezeme v první, nejhůře v druhé třídě. Jenže třetí třída je těm stínům už těsná, je jich stále víc a jako paraziti zpomalují náš expres. Musíme s tím něco dělat! Odpojíme ty nepohodlné vagóny a necháme je stát na třetí koleji. Nebo... nebo se pokusíme je dostat do třídy druhé. Po malých krůčcích, přes nebezpečnou lávku mezi vagóny, sami se možná trošku uskromníme, aby zbylo místo pro Stíny, třeba právě v našem kupé.

Bylo k páté, tak jsme vyndali stoly, židle, z krabic vytáhli výrobky a jako chybný dílek uprostřed obrazu z puzzle jsme odevzdaně čekali na někoho, kdo dá přednost černouškům z Burkiny Faso před Tweeteem.

Začali jsme dokonce hrát na drnkací krabičku kalimbu...

Po třech hodinách uprostřed neonů a rozbujelé konzumní společnosti jsme to zabalili. Tržba byla malá, ale alespoň nějaká. A postarali se o ni studenti, vysokoškoláci, kteří přijeli na víkend domů a skočili si koupit chleba, máslo a sýr.

A i když nejste studenti, zastavte se u nás a investujte do Stínů, žijí ve stejném světě jako my, ne v tom "třetím". ;-)

Ladislav Stroupežnický - Naši furianti

Jako omluvu za minulý literární příspěvek se teď pokusím o trošku lepší shrnutí tohoto díla. Takže...

Velmi stručně k ději

Dílo je postaveno furiantství dvou nejbohatších a nejvýznamnějších osob v Honicích, na sporu Buška s Dubským. Hádají se v podstatě o cokoli - o to, kdo je chytřejší, kdo bohatší, kdo vlivnější, kdo je v právu...

V tomto zmatku se rodí vztah Verunky a Václava, kteří chystají svatbu.

Druhou rovinou sporu jsou dva uchazeči o ponocenství. Vysloužilý voják Bláha a krejčí Fiala, který si tento úřad nárokuje z postavení otce sedmi dětí. Bušek přeje krejčímu (Bláha mu totiž kdysi řekl, že je nevzdělaný člověk) a Dubský zase Bláhovi (váže ho k němu úcta jako k vojákovi - jeho syn Josef totiž padl v bitvě). Spor se přenese na celou vesnici.

---

Jednoho rána se objeví paličský list, který vyhrožuje, že pokud nebude Bláha zvolen za ponocného, shoří vesnice do základů. V očích většiny obyvatel vesnice se Bláha najednou zrcadlí jako palič. Na jeho obhajobu vystoupí dědeček Dubský, ale na postoji vesničanů to příliš nezmění. Jediný, kdo začne aktivně hledat pisatele onoho listu je Habršperk, který pochopil velice rychle odkud vítr fouká.

V den zasedání obecného výboru je zvolen za ponocného Fiala. Uprostřed zasedání si Bušek odbíhá zapytlačit a Bláha dokazuje svou nevinnu pomocí rukopisu Fialovy dcery Krystýny. Pod tlakem se dívka přizná, že list jí diktoval otec. Jméno Bláhy je tak očištěno a může se ujmout ponocenského úřadu. Fiala je hnán s potupou pryč. Když se ale Bušek vrátí, je rozčarován ze zvratu, který nastal a příšerně se pohádá s Dubským. Oba se rozhodnou, že žádná svatba jejich dětí nebude.

Václav naštvaný je odhodlán dát se na vojnu, pokud mu nebude povolena svatba s Verunkou...

Ze zapeklité situace nám pomůže Habršperk, který viděl Buška, jak loví panskou zvěř a Habršperka zase viděl četník. Stává se tedy očitým svědkem hodícím se četníkovi. Bušek se zalekne - ta ostuda, být odveden v poutech kvůli zajíci - a prosí Habršperka, aby ho neudal. Chytrý švec však své mlčení vymění jedině za usmíření s Dubským. Pod tíhou ostudy se nakonec Bušek odhodlá ke smíření, k čemuž přistoupí nakonec i Dubský (představa, že by na vojně měl zemřít i jeho druhý syn...).

Mladému páru tak nic nestojí v cestě...

K postavám (neuvádím všechny, jelikož jich je mnoho):

V ději se odehraje několik zásadních zvratů, které nám postavy rozdělí do dvou táborů. Do tábora Bušek a do tábora Dubský.

Tábor Bušek:

Jakub Bušek - první radní v Honicích

Františka Bušková - jeho žena

Verunka Bušková - jejich dcera

František Fiala - krejčí, uchazeč o ponocentsví

Terezka Fialová - jeho žena

Krystýna Fialová - jejich dcera

A oponenti od Dubských:

Filip Dubský - starosta v Honicích

Marie Dubská - jeho žena

Václav Dubský - jejich syn

Petr Dubský - otec Filipa Dubského, dědeček

Valentin Bláha - vysloužilý voják, uchazeč o ponocenství

Josef Habršperk - švec, nejlepší přítel Bláhy

panna Markýtka - obchodnice se dřevěným nádobím z Domažlic

Přesto, že se toto vesnické drama jeví vlastně jako komedie, je plné drobných tragédií. Podobně jako třeba Maryša bortí představu o idylickém životě na venkově. Hledání uvolnění a "čerstvého vzduchu" se lehko může stát malým uzavřeným prostorem. Jako nejdůležitější osoby vnímám Habršperka a dědečka Dubského.

Dědeček býval v mládí furiantem a do jisté míry je jím i nyní, ve svém stáří. Je ale poučen z chyb vlastních, je obohacen o životní zkušenosti. A tak má něco, co chybí ostatním postavám, nadhled a zdravý úsudek. Baví se furiantstvím ostatních, sám si také přisadí, ale jen do té doby, než začne jít do "tuhého". Jakmile se dříve nevinné předhánění a vytahování začne dotýkat třetí osoby, zvláště, když by ji to mělo uvrhnout do neštěstí, přestává všechna legrace. Furiantství musí stranou...Během hry se tak tato postava stává jakýmsi barometrem.

Habršperk je svérázná postava stojící na okraji, přesto však pevně ovládající dění ve vesnici. Ví vždy mnohem víc, než ostatní, své záměry předem neprozrazuje, což jeho okolí znemožňuje mu je překazit. Stojí pevně za přítelem Bláhou, ale stejně pevně by se dokázal postavit za kohokoli jiného, byl-li by přesvědčen, že mu bylo ukřivděno. (To dokazuje v závěru hry.) Jako pozitivní postava provází nás celou hrou, vždy nejlépe ovládne situaci.

Pak je tu ještě jedna postava, která celému dílu dává duchovní rozměr. Její síla je všude, a to i přesto, že se s ní setkáváme pouze na obraze. Je to Václavův bratr Josef Dubský, který padl v bitvě u Náchoda. Vypadá to, že se celá rodina přes jeho smrt přenesla, ale skutečnost je jiná. Jeho odkaz je stále živý a ovlivňuje jednání osob. Je to on, kdo dá dohromady Verunku a Václava a je to i jeho zásluha, že se Václav nemusí dát na vojnu...

Fast Food Orchestra s vlakem ve Vlaku

Tak jsme se dočkaly. Barča i já. Už od festivalu v Hrádku, kde nás uchvátili, jsme se nemohly dočkat jejich samostatného koncertu.

A bác. Vydali desku a udělali turné.

Ačkoli jsem do Liberce přijela opravdu brzo, tak douho jsme se vypravovaly z domova, až nám ujel autobus do Harcova, kde se nachází Klub Vlak, opravdu skvělé místo v Liberci. Barča na pokraji zhroucení, že přijdeme pozdě, udělala plán. Hurá pěšky. Ačkoli byl plán změněn v okamžiku, kdy jsme uviděly autobus č. 21 stát na zastávce, nakonec jsme stejně šly po svých. Jelikož díky červené na semaforu a policejnímu autu, které nevypadalo zrovna příjemně, nám autobus ujel.

---

U přehrady bylo děsné bláto, v té tmě jsem neměla moc potuchy v čem to šlapu. Nicméně jsme přisly včas. (Padl časový rekord, za který kdy byla uražena vzdálenost z Šalďáku do Vlaku.) Celé od bahna a uhnané vletíme do Vlaku, kde se terve zvučí, Kary se vykecává na chodbě a když už to vypadá, že se bude konečně něco dít, přijde Susha a řekne, že musíme počkat na trubku. ...

Diváctvo trošku netrpělivé začalo pískat a vejskat a řvát a tleskat.

A stejně jako nové album začínal koncert skladbou Baby. Od prvního do posledního okamžiku jsem si to užívala. A Barča zřejmě také. V zápalu hopsání jsme si nějak nevšimly, že nás dav vyhostil až na samý okraj kotle, hrubě nespokojeny s touto skutečností do mě Barča malinko strčila a už jsme zase byly uprostřed.

Bylo to naprosto uchvacující. Moje nejmenovaná kamarádka prohlásila, že to bylo jako hudební průjem, trošku křečovitý. Určitě to myslela v pozitivním slova smyslu, protože jízda tímhle hodně rychlým šinkanzenem byla nezapomenutelná.

Druhý den, asi kolem jedné hodiny odpolední mi přišla zpráva. Barča, kdo jiný. "5.12.bude mikulaska show s FFO v praze na chodove.Jedem?" Mrtvá smíchy jsme jí napsala: "Jedem." To brzo, říkala jsem si. Brzo máme absťák. Pravdou však je, že kdo jednou ochutná, nepřestane.

Takže se těš, matičko Praho na Mikuláše, přijedou balíci z Liberce pařit na Fast Food Orchestra.

S tím souvisí pátek třináctého:

Vyjely jsme s Barčou do Prahy najít KC Zahrada na Chodově a pro lístky. Měla jsem zablokovanou páteř, nemohla se skoro hýbat a bylo to moc povzbudivé.

Jízdu metrem jsme zvládly celkem v pohodě (i s přestupem na Florenci:D). Jenže Chodov je velké sídliště s ještě větším komplexem kanceláří. Tak jsme si tak chodily po luxusních anglických trávnících, všude samá fontánka, až nám došlo, že tady kluci hrát asi nebudou. Vsadily jsme na druhý břeh hodně rušné silnice, na břeh plný paneláků. Chvíli jsme se tak motaly, až jsme dorazily k mapě u jednoho obchodního řetězce, která nám prozradila, že stojíme hned vedle kulturního centra. Hmmmm...koncert mezi plechovkami a mrkví!

Tak jsme pochybnými, tmavými podchody došly až ke kulturnímu centru, kde na pokladně seděl týpek tvářící se dosti potutelně a bylo na něm vidět, že se pátého prosince nejspíš sejdeme na parketě.

A výsledkem bylo, že jsem si musela vzít prášek, abych byla schopná dojet domů, že jsme koupily lístky a ze zdi strhly plakát Prague Ska Conspiracy, která tu hrála před měsícem.

Fotky (ne moje)

Konsolidace

Dámy a pánové,

seznamuji vás se záměrem konečně něco udělat s tímhle webem, aby byl čitelný a neodbíhal věčně od toho, o čem chci, aby byl.

Takže...vzhůru do boje!

Associations

Žádný dobrý zprávy pro unavený davy....

Z dnešního semináře jsem si odnesla pocit zvláštní. My, na prahu života, čeká nás budoucnost ve zmateném světě kolem. Pomalu se loučíme se střední školou a špičkou jedné nohy stojíme mimo. Mimo v divočině. Už nám po palci skáče dravá ryba. Probírali jsme se globalizací a jejími dopady na svět. Děkuju panu Minsterovi za to, že nás učí, jako málokdo na téhle škole, něco pro život. Pomáhá klást otázky. Proč? Ne protože proto, ale z příčin. Protože na začátku byl "geniální" plán, jak to chytře zpytlíkovat tak, abychom měli co nejvíce. Vyšlo to. Plné kapsy, dobré jméno. A po desítkách let svět v rozkladu... "slabší" státy ještě hloub než byly před "pomocí", kterou jim ochotně poskytovali hodní "silnější" bratři. Jako opomíjený sourozenec bez zastání. Kritiku bratříčci dávno umlčeli. A jak se umějí tvářit! Stejně důvěryhodně jako Jago, když plival pod nohy Othelovi...

Jsem Don Quijote, život je větrnej mlýn...

Pro ideály, které byly ještě mé babičce blízké. Neměla to lehké, ale o kolik byla spokojenější? Věděla pro co dře: pro druhé, protože bez nich není nic. Protože člověk potřebuje pocit, že někam patří. Vyděděnci bez kořenů se potloukají všude kolem a tváří se vznešeně a honosně. Nebrečí, protože to není důstojné. Nesmějí se, protože není čemu. Babička se směje, babička pláče. A všichni ji mají za pana Quijota, idea jistoty a nepřetvářky je přece stejně nemoderní , jako rytíři v renesanci.

Door is open, you can fly...

Leť, leť do absolutní svobody. Pokud nemáš ostrý zobák a pařáty, uloví tě. Braň se, braň a lapí tě do sítě. Zpívat budeš v kleci jak druhý píská. Žít ve vězení, nebo být roztrhán na kusy. Přitakávat mlčky, nebo zpívat a utáhnout si kolem krku smyčku? Těžká volba. A rozhodnutí nelze vzít zpět.

Nobody was born as a creature...

Naděje prý nemizí. Třeba doutná někde hluboko, ale neumírá. Spravedlnost bývá slepá. Co když jí jednou naděje strhne hedvábný šátek z očí? Zalapá po dechu uprostřed nelítostné vřavy těch, kteří ji půjdou zase oslepit. Ach ty naděje, zůstaň uhlíkem a nepokoušej se vzplanout.

Nesnaž se hrát na flétnu, když umíš jen vrzat...

Nechci pokrytecky kázat. Nechci býti moudrým Senecou, který pil víno, ale kázal vody. Nechci. Bojím se, že se tomu neubráním. Že při oslepování spravedlnosti podám rozžhavený klín, že si se Senecou podám ruce při rozjímání o tom, jak báječná je ambrózie. Uklidit se do polí, luk, lesů a být mimo. Mít své kořeny jako stoletá lípa. Ptáci by poletovali a nikdo by je nelapal. Větrný mlýn by klapal pravidelně do rytmu zpívající naději. Smát se a plakat, nemuset se snažit mít takovou masku, jaká je v módě.

Jo a klece by se válely na smetišti.

Karel Čapek - Loupežník

Je toho dost, co jsem přečetla a ještě jsem neudělal výtah, tak alespoň pan Čapek. Trošku pokleslé slohově, ale snad to postačí k tomu, abyste pochopili o čem dílo je.

Osoby:

Profesor - otec

Paní - matka

Mimi - jejich dcera

Loupežník

Fanka - služebná

Zahalená žena - žebračka, druhá dcera Lola Profesora

Cikánka

Myslivec Hubert

sousedé

---

První dějství

Loupežník se náhodou setkává s Mimi před jejich domem. Rodiče Mimi zrovna odjeli pryč a ona zůstala sama doma jen se služkou Fankou, která odchází do města. Mimi se nesmí s nikým vybavovat, ale Loupežník jinak nedá, a tak se spolu pustí do řeči. Z lesa najednou vyjde cikánka a předpovídá Mimi zapovězenou lásku. Během rozovoru si Mimi uvědomuje, že Loupežníka miluje.

Když pak Mimi odejde, setkává se Loupežník s Myslivcem, který za Mimi chodí coby nápadník a ctitel. Mezi muži se strhne hádka a když se Loupežník odvrací, vyleze na zídku a chce seskočit do zahrady, tu na něj Myslivec vystřelí. Postřelen padá do zahrady.

Druhé dějství

Loupežník je převezen k doktorovi, aby se léčil. Když se mu udělá lépe, vydá se za Mimi. Oba si povídají u domu, když tu se předčasně vrací rodiče. Mimi se poleká, má přísně zakázáno chodit z domu. Rodiče Mimi vyčiní. Loupežník ji však brání.

Třetí dějství

Druhý den ráno přijde Loupežník zas, Mimi se vzepře rodičům a jde před dům za Loupežníkem. Po nevybíravém slovním útoku rodičů se Loupežník rozhodne k činu. Zamkne se s Mimi v domě a rodiče i Fanku nechá před domem, který je dobře opevněn, není proto šance, že by se Profesor mohl dostat dovnitř jinudy. Opevnit dům nechali po útěku své starší dcery Loly, která zmizela se svou láskou. K domu se seběhne celá vesnice a snaží se najít řešení. Posílají pro četníky a vojáky. Uprostřed mumraje přichází zahalená žena s dítětem v náručí, rodiče v ní poznají svou dceru, která nedošla štěstí a opuštěna s dítětem žebrá po světě. Loupežník nakonec odmyká dům a když jsou všichni uvnitř, zamkou ho a Loupežník zůstává venku. Snaží se dostat dovnitř, ale marně, tak odchází.

Je toho tolik, co bych chtěla napsat

Tak Ti zase píšu, však víš, jako obvykle, když mám potřebu začít povídat a přemýšlet. Je toho tolik, co jsem zde nanapsala. Třeba koncert Fast Food Orchestra ve Vlaku. Jenže to bylo něco tak úžasného, že při mé přemýšlecí náladě, by z toho hoši vyšli jako uspávači hadů. A to bych nechtěla.

---

Viš, je toho moc, co se mi poslední dobou honí hlavou. Zase se přestávám orientovat. Kompasová střelka se zbláznila a točí se hrozitánsky rychle pořád dokola. A i když si namlouvám, že nevím proč, racionální důvod to má. Vážně, věř mi. Ono je jednodušší žít v iluzi toho, že se to všechno děje samo, jen tak bez příčiny. Že to tak být musí, protože se přeci stále periodicky střídá pohoda s brouky v hlavě. Nevím, brouky tam asi nemám, to bylo špatně řečeno. Mám tam prázdno. Dobře, máš pravdu, nechme teď ale školu stranou, ano? Mám tam jaksi prožitkově prázdno.

Zářivý podzim v bukovém pralese vzal za své už v září, nemám odvahu tam jít sama. Moc by mi to vonělo mou zrušenou rubrikou a přáteli. A vůbec, proč o tom teď mluvím? Neříkej mi to, co mi již říkali jiní, je to marné. Snažila jsem se to vysvětlit tomu prázdnu v hlavě, ale ono je moc zabedněné, než aby to pochopilo. I když, jednu chvíli už mi na to skočilo. To se stává, holka a u tebe zvlášť. U tebe, možná až moc lidského člověka, který, když se snaží lhát, tak mu začne běhat mráz po zádech. U člověka, který vždycky všechno bere moc vážně a nechápe, že svět je trošku jiný, než jak si ho představuje. Neříkej že ne, znáš mě přece.

Dneska ráno mi byl přetrhnut krásný sen. Taky to nemáš rád, viď? Brrr. Člověk je najednou zmaten realitou. Najednou? Pořád. Vím, že to vypadá, že jsem v jednom kole. Minulý týden Fast Food Orchestra, včera Praha, příští víkend Mňága a Žďorp. Ale... žiju budoucností, ne současností. Žiju z těšení se na. Vidina tečky na obzoru mi pomáhá přežít cestu k ní. Ale běž! Může to být fajn, ano, ale jenom chvilku. Asi jsem si moc navykla prožívat všechny dny. Ne každý desátý.

A záchytná stanice je na šikmé ploše. Nedá se v ní chvíli zůstat. Kolem se dějí zvláštní věci, víš? Možná, že se tak neději kolem jako uvnitř. Ti, kdo tvrdili, že člověk je bytost založená na rozumovém jednání byli bláhoví. Nebo jsem zase mimo škatulku. Rozum je jen nástrojem v rozechvělých rukou pocitů. City a emoce, nějak se nám ta slova vytrácí ze slovníku, nemyslíš? No ano, člověk, který nemá kamennou tvář a je lhostejný se stal ještě dokonalejším tvorem. Pěkně děkuju.

I když to má logiku. Co taky s člověkem, který si doma pouští ubrečené písničky o lásce a když má příležitost, sklopí oči a čeká, že se NĚCO stane. Hádej, jak je to dál. Ano, nestane se NIC. Protože když nemáš odvahu zkrotit city a použít mozek,... A ostatní to vždycky vidí tak jednoduše. Jó, to když mám někomu rozdávat rady, to jsem Šalamoun. To by mi šlo. Ještě tak ty svoje teorie aplikovat v praxi.

Jenom jednou přestat stavět domečky z karet, které rozfouká i slabý větřík. Jenom na chvíli přestat myslet na lidi, kteří jsou moc daleko a nikdy nebudou blíž...A vidíš, ač jsem nechtěla, pomalu to ze sebe soukám. Když jsem Ti začala psát byla jsem pevně přesvědčena, že se nezmíním, ani slovíčkem nenaznačím a teď? Začínám psát o lidech, kteří ale mají podobu zcela konkrétního člověka.

A dost. Nemáš moc času, a tak Ti ho nebudu brát čtením. Děkuji Ti moc, že jsi zas jednou strávil moje srdceryvné výlevy. Klidně to zmačkej a spal, odpověď nečekám. Vždyť to znáš, nebudeme na tom nic měnit. Kdyby jsi ale přece jenom měl chviličku, zastav se podívat. Uvařím Ti čaj, jaký budeš chtít.

S nekonečnou vděčností...

Rozfoukaný

Poznámka, dřív než začnete číst:

Je to bohužel pravdivý příběh, vymyšlený jenom v detailech, protože ty neznám. Možná, že jsem neměla právo to napsat, ale muselo to ze mě ven. Nikdy jsem neviděla víc zoufalé lidi než jsou ti, kterých se to týká. A ani já jsem ji nestihla říct, že ji mám moc ráda.

Říkejte prosím svým přátelům a blízkým, že je máte rádi, zaslouží si to. Opravdu.

---

Osmého prosince by to bylo jedenáct let. Jo, tenkrát, když jsem ji přivezl k nám, malou kudrnatou holčičku. Měla červenou čelenku a bílé šatičky, které zářily na její smědé pleti. Tenkrát se moc styděla a vykala mi. Byla úplně paf z vlastního pokoje, z hraček, ze všeho kolem. Byl jsem tenkrát nejšťastnějším člověkem na světě. Ani nevíte, jaký je to krásný pocit, dát dítěti nový domov, rodinu a zázemí.

Nejkrásnější snad bylo, když dostala k prvním Vánocům u nás velkou chodící panenku. Očička se jí rozzářila a padla nám do náruče. Obyčejnou dětskou radostí naplnila celý ten vánoční večer... A pak, když jsem přivezl domů její nejlepší kamarádku D., nemohla uvěřit tomu, že teď budou sestry. A i když se pak často hádaly a škádlily, nikdy jsem nelitoval toho, že je máme doma obě.

Čas tak rychle letí. Dávno minuly doby, kdy dostávala panenky. Teď tak voňavku, nebo některou z těch věcí, kterou potřebují mladé slečny. Ach slečny. No jo, děti se mění v dospělé možná až moc rychle. A slečny skoro dospělé jsou tak zranitelné. Mají pocit, že nepotřebují podanou ruku a vzdávají se jí. No, možná jsem ji podal málo, nebo spíš, až moc.

Přestalo se jí líbit, že občas musí vytřít chodbu, umýt nádobí, že musí chodit včas domů a nedostane všechno, co chce. Puberta, říkáte si, že to přejde a ta holka z toho vyroste. Ale zatím jste v koncích. Proti každému trestu se holka obrátí zády a běží na sociálku, která vás pak začne zkoumat jako nějaké tyrany. Peníze na školní výlet neznámo kde utratí, a diví se, že se na ni zlobím. Možná, že to tak nevypadalo, ale hlodalo to ve mně. Snad stokrát jsem před usnutím přemýšlel, co dál. Co dál a proč?

Nakonec si vymyslela, že chce zpátky do dětského domova. Podtrhlo mi to židli, na které jsem až dosud seděl. Pak mi řekla, že se mnou nebaví a opravdu¨se mnou nepromluvila ani slovo. Ignorovala mě. Chodila okolo mě jako vzduch. Více méně si dělala co chtěla. Domov se pro ni stal holubníkem, kam se vracela se najíst a vyspat. A nemohl jsem se ženou přijít na to, proč.

Ano, občas jsem snad moc zvednul hlas, občas možná byl nějaký ten trest přísnější. Jenže ona nerespektovala žádná pravidla, odpověď na všechny otázky byla, že ona nemůže za to, co podědila po rodičích.

Jednoho dne zmizela. Prohledal jsem celé město, křížem krážem za pomoci policie. Nikde jsme ji nenašli. Během těch čtyř dní kdy byla pryč, jsme se dozvěděli, že je závislá bůh ví na čem. Kdybych potkal toho hajzla, co jí to dal a stáhnul ji do toho, snad bych ho byl zabil. Když si zničil svůj život, tak budiž, třeba k tomu měl důvod, ale on odepsal mladou, ještě nedospělou holku... Ale kdež, jen tu hledám viníka. Proč někdy jeden neuvážený krok rozfouká celý život?

K večeru někdo zazvonil. Stála ve dveřích. Zděsil jsem se. Oči měla napuchlé a prádné, byla bledá, na nohou lehké omrzliny. Vzal jsem ji dovnitř a posadil do křesla na verandě. Žena zavolala policii. Než přijeli, přišla se na ní podívat D. Nepromluvily ani slovo, koukaly na sebe. Několik sekund bylo strašlivé ticho. Pak se D. rozbrečela a utekla do domu. Když přijeli střážníci, hrubě ji vzali za ruku a odtáhli do auta. Podepsal jsem papír a byl konec.

D. seděla u okna a koukala jak ji ten policista strká do auta. Jak se auto otáčí před domem a odjíždí. "Tati, já jsem se jí bála," řekla mi D. a třásla se po celém těle. "Nechci být nahoře v pokoji." "Klidně zůstaň tady dole."

Snad poprvé od smrti svých rodičů jsem plakal. Nespal jsem, myslel jsem na ni, na ten jeden rozfoukaný život. Před očima mi proběhl celý život a přišel mi prázdný. Nestihl jsem ji ani říct, že ať se stalo cokoli, že ji mám rád a budu na ni myslet celej svůj život. Celý svůj zpropadený život.

Do minulosti a pohody, za zadumáním a kočkou Isis (Frýdlantsko 30.10. - 1.11.)

Třetí a poslední (ale slibuje se druhé kolo) díl seriálu Podejme si ruce s kulturním dědictvím. Ačkoli se mi strašně líbilo ve Stříbře i v Kyjově, krásné naše Frýdlantsko mě dojalo. Všude dobře, doma nejlépe. Doma...nebydlím a nikdy jsem nebydlela na Frýdlantsku, jsem tam vlastně host, host z blízka. Milostivě přijatý návštěvník.

---

Už za tmy nastupuju do motoráčku směr Frýdlant. Na nádraží jsem náhodou potkala Moraváky Simču a Víťu, a tak jedeme spolu. Drncáme a ve Frýdlantě přestupujeme na lokálku "Božku". V Novém Městě pod Smrkem přistoupila ještě místní obyvatelka Eliška.

Koleje pohltila tma. Jenom z hlášení následujícíh stanic se dozvídáme, kde vlastně jsme. Tady už ani průvodčí nejezdí. Za upocenými okny tuším rozeseté chaloupky a domky v lukách a za nimi majestátnou hradbu hor.

A konečně Srbská.

"Božka" si to odrachotila na konec světa. A my stojíme v tiché tmě u kolejí. U cesty stojí pán s petrolejovou lucernou. Ano! Moravský pan starosta z Vlkoše. Jdeme. Po asfaltce lesem při petrolejce, teplota pod nulou a všechno kolem se mi zdá malinko tajemné.

Bydleli jsme ve skanzenu v Jindřichovicích pod Smrkem u Vlků. Roubeno hrázděný dům s podstávkou dostavěný teprve vloni, ale to mu neubírá na atmosféře. Ve velké jizbě bylo teplo. Při svíčkách u dřevěného stolu. S praskotem dřeva ve velkých kachlových kamnech. S vůní květákové polévky. S černou kočkou Isis na klíně.

Mám pro to vše slabost. A nejen proto, že bydlím alespoň v částečně roubeném domě s podstávkou. Do této chvíle jsem neměla tušení, že v 21. století se najdou lidé kteří se dobrovolně zřeknou elektrického proudu, plynového topení a vody z kohoutku.

Nevím, možná to bylo právě tím. Ze všech koutů tam je cítit pohoda a klid. Něco jako stres a spěch tam nemá místo. Bylo mi blaze. Už ten první večer, kdy jsem hladila Isis, mi bylo jasné, že se mi nebude chtít zpátky.

Čekali jsme, až přijedou "Zápaďáci" ze Stříbra.

Druhý den jsme vyrazili na obchůzku skanzenu. Prohlédli jsme si větrný mlýn, kozí chlívek, staré a novější zemědělské stroje, drobnosti do domácnosti. Pohladili jsme si krávu a koně. A abychom se vypravili do okolí, šli jsme po stopách naučné stezky. Moc pěkné naučné stezky. Kdepak, tuny informací tam nečekejte. Spíš tabulky s krátkým zamyšlením, námětem a povzbuzením, zkrátka s nakopnutím k tomu, aby se člověk kolem sebe podíval trošku jinak. Snad vnímavěji, snad s větším pochopením...U Mravenišť jsme dokonce našli geocashku.

Byla zima, opravdovský chladný podzim, před kterým se nedá utýct, leda ke kamnům. Půjdeme tedy zkratkou, přes louku a lesík...

Zase se mě zmocňuje tendence rozplývat se nad zadumaností seschlých luk, vlajících stromů a nekonečného pocitu svobody. Jenže už asi nemám slov, stejně to jimi popsat nejde. Je to snůška pocitů. Pocit letícího ptáka nad širou krajinou. Pocit bezpečí a volnosti, chuť se rozběhnout, lehnout si do trávy, narhat spoustu odkvetlých bodláků, skočit do záplavy barevného listí, vylést na pokroucenou třešeň v bývalé zahradě u bývalého domu v bývalé vesnici. To je...

Po návratu byl oběd. V teple u kamen. A přes všeobecné nechtění se vracet do "té klády tam venku," jsme vyrazili alespoň malinko opravit boží muka. Očistili jsme je od lišejníků a okolí trošku zryli, aby se odstranily nálety. Byli jsme nějak moc rychle hotoví, a tak jsme vyrazili na pochůzku číslo dvě - za rybníčky. Podařily se tu vykoupit pozemky v rámci projektu "Místo pro přírodu", na kterých se tu vybudovaly rybníčky pro obojživelníky a nejrůznější bezobratlé potvůrky.

Večer jsme se sešli u dřevěného stolu a debatovali o tom, jak by mohla vypadat obnovená boží muka. Nedochoval se k nim příběh, ani nic, co by určilo jeho podobu. Máme spoustu prostoru pro kreativitu. A shodli jsme se na keltském kříži v podobě stromu, který by stál na vrcholku otesaného kamene na místě původního kříže. Už se těším, až to bude hotové.

Ráno nás čekal odjezd. A nechtělo se mi. Zpátky do ubrečené civilizace, pryč z kraje, který očišťuje a léčí. A bylo mi teplo u srdce, když se za okýnkem míhaly domečky a chaloupky uprosřed luk a lesů. Jen hor tu nebylo. Mraky visely příliš nízko...

----------------------------------------

Poznámka: Fotodokumentace není, jelikož můj foťák vypověděl službu. Je mi to líto a jsem naštvaná, protože nechat si fotograficky ujít tenhle kout světa....

A délka článku...no, nemohla jsem si to odpustit. :)