Ó jak křivdím nádhernému víkendu v sevření stříbrných buků a zelených smrků, když o něm píši teprve teď!
I po velice mírné zimě musí nastat jaro, troufám si říci, že už opravdu nastalo, a to i na studených stráních jizerskohorských. Nastal tedy vhodný čas k tomu, abychom opravili a upravili to, co přes celý rok poničili turisté za pomoci nevyzpytatelného počasí. Čekala na nás naučná stezka Oldřichovské háje a skály.
Když jsme vlakem přijeli do Oldřichova v Hájích, slunce stálo už vysoko a začínalo ukazovat svou sílu. Na cestu jsme se vydali teprve ve chvíli, kdy dorazila i druhá parta od Frýdlantu. Po chvíli příjemné chůze jsme dorazili až na místo určené - tedy k Hřebenovému buku. Po převléknutí do pracovního každý dostal příděl práce. A bylo jí dost, na celé dopoledne. Petra, Šárka a já jsme dostaly štětce, barvu a pytel na odpadky. Kousek od rozcestí na nás čekal první povalový chodník, který do sebe nenasytně vpíjel barvu, nicméně se nám poměrně brzy podařilo jeho žízeň uhasit a natřít ho celý.* Postoupily jsme tedy dál, vzhůru po úzké kamenité stezce a zanedlouho jsme dorazily k dalšímu povalu. Vše se opakovalo.
U mostu, který jsme také natřely, nás dohonili kluci. Ochotně nám pomohli, a tak se díky nim podařilo všechno natřít, sic se zpožděním. Po ukončení natírací mise nikdo nevypadal jako na začátku, drtivá většina natěračů byla doslova od hlavy až k patě od barvy. Za sebe můžu říct, že já jsem se držela zpátky, bylo mi více než jasné, že ten "sajrajt" ze sebe jen tak nedostanu. :-)
Po pracovním dopoledni nás čekal oběd v Hausmance (čili U Kozy). Neznám ani tolik lichotivých slov, abych mohla vyjádřit, jak oběd chutnal. Protože Koza na svých hostech rozhodně nešetří, nechala si výprava slehnout a teprve pak se vydala na cestu směr Tetřevky. Přestože cesta byla až na Poledník pořádně do kopce, stála za to. Odpočaté sluníčko se na nás smálo z bezmračné oblohy, dávalo barvu rozvrkočené zeleni všude kolem a dodávalo všem dobrou náladu. Aby se však vše nazdálo perfektním, mělo to všechno jednu chybu: už před Hřebínkem jsme všichni umírali žízní. Tedy skoro umírali :-).
Konečně! Chata na obzoru a s ní určitě něco k pití! Měli jsme pravdu, Smeták nám přinesl minerálku. Ještě nikdy jsem ji neviděla tak rychle zmizet. Převlékli jsme se, navečeřeli a nastala ona báječná večerní pohoda. Smeták pro nás měl připrevenou hru. Každý dostal naprosto smyšlené téma a měl o něm udělat přednášku. Všechny témata byla velice vtipná, ale domnívám se, že to naše, bylo ze všech nejlepší. Sic znělo: " Vliv jižních větrů na Severním pólu na populaci mravenců v okolí Labské boudy." :-D Nechtějte vědět, co z toho nakonec vzniklo.
Ráno nás vzbudil charakteristický zvuk zvonu. Nádherné ráno: prosluněné, voňavé,.... Po snídani jsme se zase trošku věnovali práci. Umyli se okna, utřel se prach, kluci udělali lávku ke kůlně*, zkrátka dopoledne uteklo rychleji, než bychom chtěli. Pak jsme si sbalili sakypaky, umyli nádobí z odpolední kavárny* a pomalu, sic nechtě, odjížděli domů.
Protože se nám opravdu nechtělo a protože jsme měli spousty času, zastavili jsme se na Fojtce v rezervaci Pod dračí skálou, kde se dochoval původní tisovo - jedlový les. Mimo jiné jsme upravili hrob Honzy Hrušky, zakladatele MOJH, který zde byl dle vlastního přání pohřben....Tohle místo má zvláštní atmosféru, plachou a přítulnou, divokou a zpoutanou civilizací - směska zvláštních pocitů naprosto jediněčně uspořádaných do určitého řádu...
Spíše k večeru jsme tak dorazili do Liberce, odpočatí a plni pocitu, že jsme si zase užili pěkný víkend.
