V roce 2016...

Předsevzetí jsou na nic. Člověk je ve stresu, že to nedodrží (samozřejmě, že nedodrží, protože kdyby chtěl, už to udělal dávno). A tak si žádná nedávám. Na základní škole jsem si vždycky říkala, že od Nového roku budu psát do sešitů krasopisně a nebudu škrtat... hmm, myslím, že už 10. ledna mi nějak podezřele často "ujela ruka". Poslední předsevzdetí, že se zúčastním legendární Jizerské 50 skončilo jak skončilo, a tak jsem došla k závěru, že lepší bude udělat si nějakou celoroční výzvu. Něco, co člověka trošku vytrhne z každodenních kolejí a co může být zdrojem zajímavých historek.

A sama od sebe přišla mi do cesty facebooková výzva Odwiedzę 100 miast w 2016 roku, tedy V roce 2016 navštívím 100 měst. To mi přijde geniálně suprácko úžasné! Nevím, jestli jsem schopná to splnit, ale myslím, že za pokus to stojí.

Když nic jiného, bude to alespoň zábava. Takže jste zváni. Zapojte se, nebo alespoň počítejte se mnou. :-)

Kameny a hvězdy

Před pár měsíci mi kamarádka Anička půjčila knížku Kameny a hvězdy od Václava Cílka. Václava Cílka asi nemusím představovat. Nepatřím k jeho nekritickým obdivovatelkám, ale některé jeho myšlenky mám opravdu ráda, takže jsem se na knihu těšila.

(www.kosmas.cz)

První část se jmenuje Lovci menhirů a zabývá se megalitickými památkami, menhiry, kamennými řadami a dalšími zajímavými kameny v české krajině. Zabývá se významem a podobou české pravěké krajiny a hledá skrytou sílu těchto kamenných památek. Hledá spojení země a nebe a mezi nimi místo člověka.

Str. 43 Megalitická etnoarcheologie neboli smrt plná života a život plný smrti

"... Proč vlastně investujeme tolik peněz a energie, abychom poznali, jak se lidé před několika tisíci lety dívali na svět? Proč jsme založili tolik archeologických ústavů, přečetli tolik knih a viděli tolik dokumentů o pravěku? Důvod je nejspíš ten, že pravěk žije v nás, že bez něj nepozáme sami sebe, své pohnutky a strachy. Archeologie má něco společného s atronomií a psychologií - je to i věda o nás samých."

S kolegou jsme vedli rozhovor o významu archeologie. Víte, my archeologové sami před sebou neustále obhajujeme existenci té naší "vědy". Kolega není archeolog, je to umělec. A jeho názory tak nebývají zaujaté a vycvičené z univerzitního prostředí moudrých a zasloužilých archeologů. A já jsem dost velký rebel na to, abych všechny tyhle archeology - vědátory házela za hlavu. Problémem prostě je, že se archeologie cpe (v očích měkterých) na místo exaktních věd a nárokuje si zásluhy stejné, jako za objevení nového léku nebo popření dávno platného fyzikálního zákona. Ne, to přeci nejde. To, co je na archeologii exaktní, to si vzala ze svého okolí, ale to, co je na archeologii krásné, je právě ten magický vztah ke člověku a kultuře. To prapodivné puzení dozvědět se o tom, jak svět, člověk a jeho myšlení vypadalo v dobách, kam nesahá paměť našich babiček, ba ani letopisců.

Archeologie je zkrátka něco navíc, něco, co nám nepřinese vědecký patent nebo obrovské peníze. Je to něco, co je v nás a my si to pěstujeme, protože chceme mít ten pocit, že od někud pocházíme a někam směřujeme.

Str. 59 Megalitické feng-šuej

"V minulosti bylo víc partnerských vztahů k silám, se kterými člověk musel spolupracovat. Síla techniky udělala z mnoha bývalých partnerů, jako je voda nebo stromy, předměty, se kterými můžeme podle své vůle manipulovat. Manipulace nakonec, a to někdy i po dlouhé době, končí vzpourou. Počasí si postaví hlavu, půda nechce rodit, bakterie neposloucahjí antibiotika a pes uteče do lesa."

A právě tu méně materiální stránku věci nám Cílek zprostředkovává. Je to možná trošku úleva. Ta možnost, že člověk stále ještě může být svobodný, třeba právě prostřednictvím kamenů na zemi a hvězd na nebi.

Str. 140 Čtení z hvězd a kamenů

"... V které části oblohy jste doma vy?

Nevíme to. Ani já to nevím, protože osobní vztah k vesmíru zažíváme pomocí náhražek, tedy filmů o mimozemšťanech a hvězdných branách."

"... Některé poznatky nám může dát jenom věda, ale vhledy a významy leží v rezonujících rukách téměř neviditelných proroků, bardů a básníků. Ale teď cítíme, že jsme to s vědou přehnali a v soustředění na nové technologie jsme zapomněli na věci duše, národa, společnosti a kosmu."

Str. 172 Kamenná uskupení na Špičáku

"Spával jsem na mnoha místech, ale v tomto jediném případě jsem měl pocit, že kámen je lepší než já sám. Ve tři ráno se do člověka dával chlad, tak jsem si psal poznámky a uvědomil jsem si, že pocit, že něco je větší, mocnější nebo lepší než jedinec, jakýkoliv jedinec, je právě podstatou všech svatých míst i důvodem, proč k nim putujeme."

Kounovské kamenné řady (www.archeolog.cz)

Str. 185 Proč máme rádi pravěk?

"... Přitom výrazný cit pro pravěk či obecně pro staré věci mají jen některé kulturní okruhy. V řadě orientálních států je to právě naopak - hezké věci jsou ty nové..."

"Myslím si, že stará místa rozechvívají ty části duše, o kterých bychom ani nevěděli. Přístup do předkřesťanských poloh neznamená jenom nějakou krutost přírody a barbarství válčících kmenů, ale také kontakt s živým reálným světem, se zemí a vesmírem."

Druhá část knihy se jmenuje Čtení z hvězd a zemí. A mám takový pocit, že vše, co o této části potřebujete vědět, je následující úryvek.

Str. 195 Návraty ke skutečným věcem

"V současném životě přeplněném náhražkami skutečných věcí se - myslím - potřebujeme vrátit k zemi a ke hvězdám. Země to je jednoduchá celistvost života. hvězdy jsou prostor a světlo. Nechce se mi o těchto věcech příliš dlouho a obsáhle hoovřit, protože všichni toneme ve slovech a myšlenkách. Dokonece si myslím, že ani hledači Boha se bez země a hvězd neobejdou, protože jen ten, kdo stojí na zemi, se může dotknout věcí nad hlavou."

Na dlouhé zimní večery ideální.

Myslím, že pak na jaře budete chtít vyrazit do Kounova, Klobouk nebo jen tak po kamenech.

Z deníku závodníka - jak nejezdit masové závody

Tak se to dokončení trošku protáhlo, ale zničenost závodníka byla větší, než se dalo předpokládat :-D

Stalo se to nejhorší, co se může smrtelníkovi na běžkách stát.

Byl ten typ sněhu, který je mokrý mimo stopu a ve stopě namrzlý. Takže moje schopnosti namazat lyže nestačí na to, vyrobit takovou kombinaci, aby to jelo. Klouzalo to fakt strašně a od už startu jsem se trápila. Brzy jsem byla poslední (chvíli jsme byli dva a společně se vztekali, jak to nejede). To stoupání k Buku bylo za trest. Není to žádný zásadní kopec, ale s lyžema, které jedou jede krok dopředu a dva zpátky, to byl sysifovský výkon.

Naopak dolů to jelo nezřízenou rychlostí. Což bych si asi užila, ráda jezdím z kopce rychle (pokud to jde a neohrožuju jiné). Ale byla za a) tma, za b) trať ve stavu beztíže, rozježděná, hnusná, od rána neupravovaná, za c) kolem mě pořád nadsmrtelnou rychlostí jezdili sportovní roboti (kteří už měli kolo náskok a předjížděili mě podruhé) a já se jich prostě bála. Volila jsem tedy metodu, že když se blíží šílenec, uhýbám co nejvíce doprava a zpomalím. Dost pitomá metoda při závodu.

Po prvním kole jsem se na to chtěla vykašlat. Nejelo to, čelovka byla mimo (asi měla taky stres), takže jsem nic neviděla, byla jsem naštvaná a vůbec mě to nebavilo. Během druhého kola jsem se uklidnila a řekla si, že se to prostě zlomí a že ten kopec můžu klidně vyjet jako retardovaná, Lukáš Bauer ani Kateřina Neumannová nejsou v dohledu, takže dobrý.

A ve chvíli, kdy jsem svoji hlavu přesvědčila o úžasnosti celé akce, a jela si na pohodu, přišel sjezd na stadion (což je fakt efektní, představte si, že na stadion, kde jsou fanoušci, vjedete super rychlostí a všichni fandí.) Jela jsem při pravé straně (protože přiléhavé oblečky jezdili šusem kolem mě). A najedou zase jeden vyjel, já se lekla a jak byla ta trať neupravená, lyže mi sjela do jednoho z rygolů a v té rychlosti se nedala rychle srovnat. Naplácla jsem se skoro do náruče Horské služby (což bylo jistě také velmi efektní).

Slyšela jsem jenom, jak na mě ti pánové mluví, jeden byl po hlase starší a ten druhý mladší. Nic mě v tu chvíli ani nebolelo, jen mi dunělo v hlavě. Pak mi sundali lyže a začali řešit, jestli mi něco je. Upřímně nebyla jsem schopná slova a když jsem se nadechla, že jim řeknu, že jsem v pohodě a že jedu dál, začala jsem lapat po dechu. To způsobilo v mé hlavě totální paniku a všechen můj rozum odmítal kamkoli jet, ačkoli jsem se snažila přesvědčit sama sebe, že se jede dál. Pak jsem ten záchvat dušnosti měla asi ještě dvakrát nebo třikrát. A nakonec mě zachvátila palčivá bolest v oblasti kostrče a moje mysl byla už totálně zlomená. Bolelo to fakt tolik, že bych asi nedojela nikam.

A protože jsem pořád moc nekomunikovala (v mysli se odehrával boj o pokračování v závodě), tak mě ti pánové naložili do "vaku na mrtvoli" na svůj skůtr a odvezli na stanici Horské služby. Neprostestovala jsem, v hlavě jsem měla prázdno.

V tom vaku se člověk nemůže pohnout, ani palcem u nohy. Leží totálně znehybněný, bezmocný, nic nevidí. Je slyšet jen řev motoru a cítit smrad benzínu. A hrozně to s člověkem hází. Můj zadek se málem rozskočil na dvě půlky.

A pak mi došlo, jaká je to tragikomendie. V duchu jsem se strašně smála a říkala jsem si, že to prostě jinak být nemůže. S Horskou služnou ve vaku jsem se ještě nikdy nesvezla! A budu nejslavnější závodník tohoto bloku, neboť nikdo nebyl takový zbabělec, aby tak zoufale uhýbal svým protivníků, až si namlel zadek.

Na stanici mi dali čaj, brufen a povídali jsme si o staré dobré Padesátce, která se jezdila, když byl sníh a pro radost.

Děkuji, pánové, za záchranu, vlídné slovo a poskytnutí azylu.

Večer jsem pak strávila na úrazovém v nemocnici, aby zjistitili, jestli jsem si náhodou něco nezlámala. Ne, nezlámala. Ale stejně je z toho na týden neschopenka, neboť zhmožděná kostrč je peklo a dělá z člověka invalidu. Neohnu se, neoblíknu si boty, ani kalhoty a na záchodě, na tom proklatě tvrdém prkýnku, to je radost!

Sportem ku zdraví, jak se tvrdívá. Já říkám, sportem ku radosti. Takovéhle akce přenechejme přiléhavým kombinézám.

Z deníku závodníka - jak se před startem (ne)vystresovat

9.1. - poledne

Nechtělo se mi vstávat, ale musela jsem na úřad. Byla jsem objednaná na přepážku "řidičské průkazy a bodový systém", abych si požádala o řidičák. Ano, auto na sněhu jsem zvládla. Takže ještě zvládnout na sněhu sama sebe.

Výčitky, že přes týden nic pořádného neuvařím a množím tu akorát svůj nepořádek, mi taky nedají spát, a tak jsem udělala hummus, hruškové ovocíčko (tak říkáme smoothie) a taky uvařila pohankové rizoto. Ještě musím udělat nebo upéct něco dobroučkého, abych definitivně odčinila svůj hřích celotýdenní liknavosti.

Od rána mě Facebook krmí odkazy na videa a fotky ze závodu (a já se tím v mezičase bavím). Někteří šťastlivci vychytali lepší časy a jedou za světla a mají to už za sebou a sdílí se světem své nadšení. Jo, všechno vypadá fakt parádně. Modrá obloha, slunce, bílý (umělý) sníh, barevné přiléhavé oblečky, nablýskané lyže, úsměvy, výrazy sousředění, zvednuté ruce v cíli...

Ale tohle je děsivé... skoro celou dobu z toho mám pocit, že ten člověk padá, nebo že ho někdo sejmul.

To jsem neměla vidět...

Namazala jsem si na lyže základní modrý vosk a pečlivě (jako ještě nikdy) ho umělým korkem rozmazala. Do batohu jsem si nabalila pár vosků na teplotu kolem 0, ale asi to přehodnotím, dle zpráv bylo na Bedřichově ráno v šest mínus osm. Takže asi přihodím ještě něco na namrzlý sníh. Jistota je jistota.

Taky jsem si do batohu dala všechno ostatní: žlutý pytel na věci (do kterého si dám vše nepotřebné a pořadatel mi to schová do úschovny žlutých pytlů), startovní číslo, žlutý proužek na ruku, čip na měření času na nohu, jízdenky na svozovou dopravu, poukázky na občerstvení, čelovku, lyžáky, něco suchého na sebe na převelečení... závěrem jsem zjistila, že mám malý batoh.

Nervozita stoupá. Přece tam nepojedu s krosnou, trapák roku už budu i tak, nemusím to ještě podporovat. Tak jsem všechno vyházela a začala znova...

Pořád kontroluju, co je nového na Facebooku. Pořád optimistické zprávy, kdo vyhrál který startovní blok a s kým dělala ČT rozhovor. Pořád přemýšlím, jestli ještě i mi večer budeme mít úžo fotky na Facebooku a fanoušky podél trati. Obchází mě mráz po zádech... vypadá to, že všichni závodnící jsou roboti vzhledu profesionálních sportovců atletické postavy.

A konečně se objevilo něco lidského (převazato z oficiálního FB Jizerské 50):

Vtip účastníka s číslem č. 4716 aneb horský humor: "Co má společného Číňan a závodník Jizerské 50?? ..... Žlutý pytel."

Díky pane 4716, díky za Váš humor.

Pokračování večír či zítra dle zmrzačenosti a schvácenosti. :-)

Z deníku závodníka - 24 hodin před startem

A je to tady! O silvestrovské půlnoci na přelomu let 2014 a 2015 jsem si na hradní věži řekla, že se zúčastním legendárního běžkařského závodu Jizerské padesátky.

Závod se jezdí už mnoho let (letos je 49. ročník) jako připomínka tragické Expedice Peru, kdy pod kamennou lavinou pod Huascaránem v roce 1970 zahynulo 15 Čechoslováků. Z upomínkové akce pořádané několika přáteli se stal masivně navštěvovaný závod. Je mi trošku líto, že jsem moc mladá na to, abych zažila tu původní dobrovolnickou a nadšeneckou atmosféru. Dnes je to komerční byznys, ale i tak jde stále o tradici a něco, co jsem si jako letitý liberecký běžkař chtěla prožít.

A tak jsem se na to vrhla... letos kvůli špatným sněhovým podmínkám jedeme krizovou variantu na 4 x 4 km kolem Bedřichova, kde se navozil technický sníh. (A já trošku trpím, protože jsem zásadně proti kombinaci těžká technika - hory a proti myšlence "poručíme větru dešti a závod bude, i když není sníh".) Ale na druhou stranu můžeme jet.

Tréning probíhal tak, že jsem vloni v únoru najezdila dost kilometrů na sněhu všemožné kvality. Taky jsem se podívala na loňský závod, abych si připomněla trasu (což je mi teď na prd, když se nejede v původním rozsahu). Ale jinak jsem si nedokázala udělat čas na proběhnutí venku, takže těch původních 50 km by byl asi masakr. Ale šílenec jsem dost velký a odhodlání, že to zajedu bylo obrovské. Těch současných 16 mi přijde v pohodě, ale víte jak to bývá... Neříkej hop, dokud nepřeskočíš. V mém případě dokud nedojedeš.

8.1. 24 hodin před startem

Byla jsem si vyzvednout startovní číslo, které je 4613. Ano, je to číslo pro hobbíky nejhorší kategorie. :-D Zaznamenala jsem na Facebooku několik komentářů v duchu, že bychom se mi (hobbíci nejhorší kategorie) ani neměli vydávat na cestu, protože překážíme "elitě". Inu, každý máme jiný důvod proč vyrážíme. Někdo si mastí ego, někdo prostě chce mít čistou radost z velkého závodu.

Sleduji fotky na facebookovém profilu závodu. Všichni mají slušivé super přiléhavé profesionální oblečky. Tak si říkám, ještě, že jedu až od půl sedmé večer. Bude tma nikdo neuvidí moje trapné hobbíkovské oblečení a retro pletenou čepku, kterou na lyže nosil děda, když mu bylo tolik co mně.

Sumasumárum: větší zoufalec snad nemůže existovat.

(obrázek: http://www.jiz50.cz)

V hromadě téměř zbytečných letáků přibalených do obálky se startovním číslem je jeden, který mě fakt potěšil a který beru jako svou další výzvu. Určitě už znáte: mobilní aplikaci Pomáhej pohybem, která zaznamenává vaše pohybové aktivity a generuje za ně body, které se dají věnovat na nějaký prospěšný projekt. Za body pak nadace ČEZ rozdává peníze. Super věc. Když nezapomenete doma mobil...

A o strastech a slastech závodu zítra.

Letos jsem si na věži neřekla nic, ale plán už mám. Ale o tom zse někdy jindy...