Začíná se něco dít

Obraťme list a začněme o něčem veselém...

V sobotu (už!) odlétám do skotského Aberdeenu. Je složité vysvětlovat co tam a proč tam. Jednoduché je ale konstatovat, že tomu všemu předcházelo dělání prezentace (v angličtině samozřejmě), která nám dala spoustu práce.

Celý náš úděl se rozdělil na dvě části - na faktografickou (jen ať máme proboha všechno dobře) a na grafickou (zatracený počítač). Když jsme tedy vybrali všechny údaje, které jsou zajímavé, užitečné a důležité, když jsme k nim vybrali i fotky (pokud možno vtipné a něco říkající), nastal boj s technikou. Jednou se nám nelíbilo umístění fotky, podruhé zase mapka či logo. Pak nás ještě napadlo milión vylepšení, a tak jeden seděl pořád u počítače ve stavu on-line na ICQ a dohadoval se co a jak.

Už je všechno hotové a připravené. Zbyly jen dvě stránky doprovodného textu a pár věcí, co je nutno zařídit (info materiály z informačních center, tradiční jídlo, dárečky). Zítra už bude všechno připravené úplně. Domrtě.

Takže až přijedu, tak něco zplodím o malém skotském výletu za La Manche.

A je všem líp, když si mohou vzpomenout

A je všem líp, když si mohou vzpomenout

Bohatší o tisíce slz, o pugéty chryzantém

Moudřejší o spousty vzpomínek

Starší o spousty let a spousty černých mraků

Co na mé obloze spustili bouři

Hromy burácejí Ti k poctě,

Blesky zjevují Tvou nemocnou tvář

Co září štěstím narozeninového dortu

Posledního dortu pro vždycky

Kapky deště z bouře mé

Jak slzy z očích milujících

Těch bližních co stojí tu

A koukají na Tvou poslední cestu

Jedeš v dřevěném kočáře

S velikou kyticí na střeše

Sjíždíš kamsi dolů a hudba zní

Stojím, tajím dech, sbohem v nebesích

Bylo, není, nebude

Věrný obraz v tepajícím srdci

Pohled k nebesům a pocit:

Jsi tam a jednou přijdem za tebou

Guy de Maupassant - Kulička (povídka)

Francií zmítá válka s Pruskem. Ve městě Rouenu, kam se pomalu blížila nepřátelská armáda je klid. Když však dorazí Prusové, ubytovávají se u místních občanů, kteří je u sebe ubytovávají. Ne všem je ale toto po chuti, a tak jednoho rána z města odjíždí velký dostavník, v němž cestuje deset lidí. Oněch deset cestujících má v Havru (městě, které je ještě pod nadvládou Francie) velké úspory, či si od něj slibují pokoj od Prusů. Odjíždějící si sehnali patřičná povolení a odjíždí do Diepu, odkud pojedou lodí až do vysněného Havru.

---

Byla zima, čerstvý prašan znemožňoval koním rychlou jízdu. Mrzlo. Když se rozednělo, cestující se mohli lépe poznat. Byl tam pan Loiseau s manželkou, obchodník s vínem. Pan Cardo-Lamadon byl majitel přádelen a člen městské rady, cestoval také se svou chotí. Hned vedle seděl také hrabě Hubert de Bréville, taktéž s ženou. Těchto šest lidí se právem považovalo za tu lepší společnost. Dále ve voze seděl opilec Cordunet, který propil dědictví po rodičích a do Havru jede vlastně jen proto, že tam "bude užitečnější". Nemocným vojákům jely do Havru pomoci dvě jeptišky. Poslední cestující osobou byla prostitutka, které přezdívali Kulička, vlastním jménem se však jmenovala Alžběta Roussetová. V očích ostatních vzbuzovala pohoršení.

Když však kvůli sněhové vánici vůz zapadnul do sněhu a výprava tak dvě hodiny stála, začala mít společnost hlad. Kulička byla jediná, která si s sebou přibalila něco k jídlu, se ochotně rozdělila. Všichni, pohoršenost nepohoršenost si vzali a byli pro tento okamžik na Kuličku pozorní a milí.

Konečně se dostavník dostal až do Tôtes, do hospody, kde měli přenocovat. Kulička byla volána k pruskému důstojníkovi. Vrátila se však rozohněná, měla totiž k Prusům odpor a tenhle oficír si ještě k tomu myslí, že (i když je prostitutka) se s ní vyspí! Nikdy! Jenže důstojník byl nekompromisní. Nedovolil nikomu odjet dokud nebude po jeho. Společnost nejprve Kuličku chápe, později se jim ale zprotiví čekat kvůli jedné "couře, co si ani nemá právo vybírat s kým ano a s kým ne." Přinutí ji tak, aby se s důstojníkem vyspala a aby mohli jet dál. Stane se.

Když ale ráno všichni nastupují do dostavníku, nikdo se na Kuličku ani nepodívá, všichni jí opovrhují a nikdo se s ní nerozdělí, když nadejde čas jídla. Kulička pláče. Nemá sílu se ani vzepřít a ulevit si nadávkami.

Bohumil Hrabal - Ostře sledované vlaky

Číst pana Hrabala se mi nechtělo. Mělo to jeden pochopitelný důvod. Kdysi dávno ještě za základkových dob nás ho nutili číst. Jenže tenkrát jsem tomu vůbec nerozuměla, nebavilo mě to a pan Hrabal se mi opravdu zprotivil. Nyní přišly časy nové, kdy se nám díla Ostře sledované vlaky a Obsluhoval jsem anglického krále dostala do povinné četby, a tak mi (z mé poctivosti) nezbylo než se začíst do řádků prvně jmenované knihy.

Nyní tak už pohlížím na věc jinak. Konkrétně nejvíc se mi zamlouvaly vtipné portréty ze života rodiny Miloše (hlavního hrdiny knihy).

---

Miloš Hrma, mladík pracující na malém vlakovém nádraží, se právě vrátil do služby. Předtím byl nemocný, tedy spíše "skoro mrtvý". Pokusil se totiž o sebevraždu, když si v jednom penzionu podřezal ve vaně žíly. Jeho úmysl mu ale překazil zedník, který pracoval na chodbě v blízkosti osudného pokoje.

Službu mu občas zpestřovali vojenské "speciály", ostře sledované soupravy, které vezli na frontu střelný prach či jinou výzbroj. Dlouhou dobu jen tak míjely kolem a dlouhou dobu jim jen Miloš salutoval na perónu.

Na jedné noční službě, kterou s Milošem sloužil výpravčí Hubička, již starý mazák co se drah týče. Tenhle výpravčí se ničeho nebál. Klidně orazítkoval zadnici telegrafistce, za jedné vášnivé noci přetrh přednostovi kanape, všichni se na něj chodili dívat, takovou slávu si tím vyzískal.

Hubička si tedy pro tentokrát, pro tuhle noční a pro jeden ostře sledovaný vlak usmislel, že ho vyhodí do vzduchu. Miloš tedy vzal trhavinu do kapsy a v pravý čas se vydal k návěstidlu. Vylezl na semaforový stožár. Mezitím Hubička dal vlaku červenou, vlak přibrzdil. V posledním okamžiku semafor hodil zelenou a vlak opět zrychlil. Miloš si vyčíhal správný okamžik a hodil rozbušku do prostředního vagónu.

Seděl si na semaforu, že se podívá, jak se vlak rozprskává na kousíčky, jak celý německý speciál mizí v oblaku kouře. Jenže z posledního vagónu na něj vystřelil německý voják, Miloš opětoval střelbu. Spadnul dolů a dopadl vedle vojáka zasaženého do břicha.

Muž v německé uniformě zřejmě trpěl neuvěřitelnými bolestmi. Miloš, zasažený do plic, z posledních sil napálil vojákovi pár kulek do srdce. Byl klid. Mladý nádražák uchopil vojáka za ruku a ležel...až ztratil vědomí.

Ernest Hemingway - Stařec a moře

Četla jsem již kdysi pana Hemingwaye a moc se mi líbil. Komu zvoní hrana ale není nic oproti tomuhle nádhernému příběhu o lidské odvaze.

V kubánské Havaně žil starý rybář Santiago, který kdysi lovíval ryby s chlapcem jménem Manolino. Chlapec byl svému učiteli rybářství velice vděčen, přímo ho miloval. Ostatně, náklonnost byla vzájemná. Mladík však z příkazu svého otce musel jít lovit s jinými rybáři, stařec totiž již 87 dní nic nechytil a dřel bídu s nouzí.

---

Stařík se dalšího dne ještě před svítáním vydal na moře na svůj šťastný lov. Po půldni bezradného lelkování mu zabrala obrovitánská ryba. Rybí obr se však jen tak nevzdal svého života a loďku vláček s sebou ještě 2 noci. Rybář se také nevzdával a bojoval s rybou i sám se sebou. ztrácel naději a opět ji nacházel, nechával se unést myšlenkami a opět dokázal radikálně myslet. Jen on, loďka, ryba a moře.

Najednou to přišlo...ryba dodělala a vypustila svou odolnou duši. Stařec, k smrti unaven, přivázal svou kořist k loďce a vyplul k domovu.

V teplých vodách na svou příležitost čekají i nenasytní žraloci. Netrvalo dlouho a přišli ochutnat rybářovu rybu. Stařík neváhal a oba žraloky zabil úderem do mozku. Přišli však další, i ty vysílený muž v loďce odrazil.

Je noc a již jsou vidět světla Havany. Plavidlem cosi zakolébalo. Žraloci - celá armáda žraloků. Rybář povstal a bušil do nich vším, co bylo po ruce...marně. Z ryby zůstal jen nádherný ocas a hlava. Starcovi se ulevilo..plul s prázdnou hlavou a lehkou loďkou domů.

Několikrát se musel posadit než došel z přístavu domů. Ulehnul na chatrné lůžko a usnul. Ráno nastal poprask. Taková ryba! Nikdo takovou ještě neviděl! Úžasné. Jen chlapec pláče, ví, co ta ryba pro Santiaga znamenala. Ví, jaký to byl boj. Bude zase lovit s ním. Nikdy ho už neopustí.

Skoro zapomenutí

Po dlouhé době jsem zase šla na Bandzone.cz a užívala si několik melodií, co jsem skoro zapomněla.

Zapomínat na tak bezvadnou hudbu je ale škoda.

Prvními brachy z Valmezu je skupina Akustik Rauš. Občas možná trošku melancholická hudba, avšak chytne za srdíčko.

Další na řadu přijde Anabáze. Jsem moc ráda, že mohu slavnostně oznámit, že se kapela opět dala do hromady a přichází nás pobavit. Jsem taky moc ráda, že rozhodnutí s kapelou skončit nebylo definitivní a že tu jsou hoši opět s námi.

....

Potěšení duše - naše zahrádka

Mám opravdu radost, když vidím, jak nám pod rukama vzkvétá naše zahrada. Přesto, že nepoužíváme žádnou chemii (tedy až na postřik na mšice - už se staly nekontrolovatelnými škůdci), daří se všemu báječně.

Původně zanedbaná skalka dnes oplývá několika druhy netřesků, maceškami, petrklíči, hvozdíky, vřesovci, barvínkem a vším možným.

V bývalém zarostlém skleníku dozrávají papriky, rajčata, okurky, roste pórek a růžičková kapusta.

Na nově vzniklém záhonku teď pospolu rostou bylinky, jak praktické do kuchyně, tak i ty zdobné. A hned vedle kvete jahodník, kedlubny se přehánějí, která že bude největší a hrách má na květ.

Slunná je ta naše zahrada, nejkrásnější je však večer, když rozpálená země vychládá a hltavě polyká vodu, která neteče z nebe, ale z konve. Za večerů vanou také nejelepší vůně - voní seno, mulč, levandule, meduňka a libeček.

---

Požehnaný Máchův kraj

Na konci června jsme byli s oddílem stejně jako vloni sekat rákosiny, aby překrásné orchideje, kterým každý propadne na první pohled, měly dostatek životního prostoru.

Dnes však nebudu vyprávět co se dělo o tom víkendu...dnes budu vzpomínat na kraj, který je bezesporu jeden z nejkrásnějších u nás, na kraj, kde psal sám velký Karel Hynek Mácha.

---

...Jezero hladké v křovích stinných - zvučelo temně tajný bol...

...Dál blyštil bledý dvorů stín - jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž - jak v objetí by níž a níž - se vinuly v soumraku klín....

...Jak holoubátko sněhobílé - pod černým mračnem přelétá - lílie vodní zakvétá...

....V jezeru zeleném bílý je ptáků sbor - a lehkých člůnků běh i rychlé veslování - modravé stíny vln v rudé pruhy rozhání...

...Tiché jsou vlny, temný vod klín - vše lazurným se pláštěm krylo - nad vodou se bílých skví šatů stín...

...A větru ranního - co zpěvu - líbé vání - tam v dolu zeleném roznáší bílý květ - tam řídí nad lesy divokých husí let - tam zase po horách mladistvé stromky sklání...

...Na bílé zdě stříbrnou zář - rozlila bledá lůny tvář - však hluboko u věži je temno pouhé...

...Krásný máj uplynul, pohynul jarní květ - a léto vzplanulo - pak letní přešel čas...

Léto na krku

Léto na krku...veselá představa, jak mi za zády vlaje rozcuchaná a velice veselá slečna, co do ucha mi šeptá: "Je léto, tak žij! Nic nemusíš!" Vzápětí mi však dá záhlavec a mě polije pot a je mi vedro.

"To nikdy nepochopím, ty šmudlo chrastavská, miliony lidí jsou u moře, kde je opravdový letní ráj...a ty jsi doma a k moři nepojedeš, styď se!" Hučí do mě letní krasavice, co mi sedí na ramenou.

Sáhla jsem za sebe, vzala ji za ruku a s úsměvem jí odpovídám, pokaždé stejně. " Otevři svoje zaslepené oči....pod oknem šumí říčka, na zahradě dozrávají rajčata, kvetou růže. Stačila by ti jedna podvečerní vycházka na širé pastviny kousek odtud, kde člověk vidí od Ještědu až k Žitavským horám, kde voní vzduch sluncem a tráva šimrá, až ti cukají koutky, kde bzučí čmeláci a sem tam přeběhnou srnky, kde člověk do sebe načerpá pocit volnosti a chce se mu létat..."

Ta umíněná opálená nádhera mi však ze zadu hystericky zavřeští do ucha: " No, co?" "Nepřerušuj mě...až tam tedy jednou budeš, v tom čase při západu slunce, poznáš, že je škoda znát lépe cizokrajné končiny u teplých moří, než louku za humny." Přestávám vnímat těžký horký dech, co mi dopadá na zátylek.

"Jsi hloupá. Zlatavá pláž nebo vlhká louka? Plááááž! Nekonečné moře nebo studená říčka? Móóře!" Slečna už přímo vříská, hlásek jí přeskočil do závratných výšin. Prská, dáví se vlastním vztekem.

Opět mi po ústech přeletí letmý úsměv. Chápu, že mou letní přítelkyni, mou múzu prázdnin asi nepřesvědčím. "Ano, asi jsem hloupá. Víš co, drahé léto na mém krku? Běž o krček dále...běž. Já tě tu nepotřebuji. Za brankou čeká léto jiné, to svobodné, to moje."

Snad jsem se té směšné slečinky, co přes dálky neviděla blízké, příliš nedotkla. Pustila se a upalovala pryč, vstříc rozpálenému písku a exotickým vůním. Slunce zapadá a někdo mě obejmul. Pootočím hlavu a vidím bosou dívku, co se směje a říká: " Jdeme na pastviny?"