Na Jeptišku už si brousím zuby celou střední školu, v knihovně byla pořád půjčená a zrovna nyní jsem ukořistila pošramocený poslední výtisk, kde chybí stránky.
O Jeptišce se v publikacích o dějinách literatury dočteme, že je to Diderotův první realistický román (1760), který napsal pod dojmy z Richardsonových románů (Pamela, Clarissa Harlowová). Příběh je částečně inspirován skutečností (soudním sporem, kdy se dívka násilně umístěná do kláštera chtěla domoci zrušení svého slibu).
Nejvtipnější mi přišly okolnosti vzniku románu: Ta dívka, která skutečně vedla soudní spor, Diderota a jeho přátele zaujala, a tak si vymysleli, že se dívka písemně obrací na markýze de Croismare, který však netušil, že autorem dopisů není nešťastná dívka, ale Diderot, který se tím s přáteli prostě baví. Když markýz projevil zájem o to, dívce pomoci, nechali autoři prosebných dopisů dívku fiktivně zemřít.Poté, co se markýz dozvěděl pravdu, přijal ji s humorem.
Námět ale zůstal Diderotovi blízký, a tak vznikl román.
Je napsán formou pamětí, které jeptiška sepisuje do dopisu pro markýze. Děj oživuje vyprávění v ich formě a živé, leč drastické příběhy.
(napsáno dle Novák, O.: Diderot předchůdce moderního románu. Praha 1977, s.468. Stať je umístěna na konci knihy Diderot, D.: Jeptiška, Rameauův synovec, Jakub fatalista a jeho pán. Praha 1977. Citace dole v ukázkách ze stejné knihy.)
Marie Zuzana Simoninová píše markýzi de Croismare, který projevil jakýsi zájem v jejím sporu. Postupně mu vylíčila celý svůj život, pobyty v klášterech a doufá tak, že se jí dostane zastání.
Její matka se kdysi spustila s jedním mužem a z jejího poklesku se narodila Zuzana. Ačkoli byly okolnosti jejího narození záhadné, právně byla dcerou pana Simonina. Od malinka se tak mezi ní a dvěma sestrami činily rozdíly: byla více trestána či neměla nikdy to, co její sestry. Když dívky dospěly, obě sestry byly dobře provdány a věnem dostaly veškerý majetek rodičů. Na Zuzanu nezbylo nic a byla dána do kláštera u Marie Panny, po uplynutí noviciátu se však dívka rozhodla, že řeholní slib nesloží, a tak při slavnostní obřadu odmítla. To vyvolalo obrovský skandál a Zuzana se vrátila domů, kde byla držena v domácím vězení.
Matka ji postupně přesvědčila o tom, že klášter je pro ni to nejlepší. Svolila tedy, aby ji odvezli do kláštera v Longchamp, kde ji přivítala opravdu skvělá matka představená. Pomohla ji překonat její smutek. I přes to všechno ovšem skládala slib nedobrovolně, v nepříčetném stavu. Stala se tedy jeptiškou.
Dobrá matka představená brzy zemřela a na její místo nastoupila panovačná a zlá žena. Zuzana se postavila na odpor proti novým změnám v klášteře, proti sektářství a různým jiným nekalým praktikám, a tak bylo rozhodnuto, že s buřičkou pořádně zatočí. Mezitím se Zuzana rozhodla dát žalobu k soudu, aby se domohla zrušení slibu. Matka představená ji pronásledovala, mučila, zavírala do kobky, nedovolovala jí chodit na mše a za vše jí nepřiměřeně trestala. Jedinou útěchou jí byla věrná přítelkyně sestra Uršula. Týrání ukončil až řetězec vyšetřování na popud advokáta Manouriho, kterému Zuzana svěřila svůj případ. Jeho přičiněním se dostala i do jiného kláštera.
Zde se Zuzana setkává s přecitlivělou matkou představenou, která se do ni zamilovala, vyžaduje od ní neustálou pozornost a mazlení. "Přítulnost" matky představené se nelíbí zpovědníkovi kláštera, který Zuzaně nařídí, aby něžnosti od matky odmítala a celkově se jí vyhýbala. Jeptiška to plní detailně a matka představená se postupně psychicky i fyzicky hroutí.
Po smrti představené, přišla do kláštera nová, stará a protivná žena, která uvěřila tomu, že Zuzana očerovala její předchůdkyni. Utrpení opět začalo. Zpovědník Zuzanu přesvědčil, aby utekla. Dostala se však do podivné společnosti v zapadlém pařížském domu. Nastal nový útěk a bývalá jeptiška se dostala do útulku sv. Kateřiny, kde byla nucena najít si práci.
Pomáhá v prádelně, dělá jen tu nejtěžší práci a za malou odměnu, ale jednají s ní lidsky. Brzy se rozběhlo pátrání po uprchlici...
Dívka tak ve své současné situaci prosí markýze o místo služebné někde na venkově, kde by byla v bezpečí.
Ukázky - aneb na co se těšit a co zavrhnout raději předem
str. 43 Kobka
"Dovolávala jsem se Boha, lehla jsem si na zem, ale vlekly mě dál. Než jsme se dostaly se schodů, měla jsem nohy zkrvavené a potlučené, vypadala jsem tak, že by to kámen obměkčila. Jeptišky otevřely velkými klíči dveře do temné podzemní kobky a hodily mě na rohož napůl shnilou vlhkem.
(…) První, co mi napadlo, bylo zabít se: svírala jsem si rukama hrdlo, zuby jsem si rvala košili, řvala jsem a skučela jako zvíře, tloukla jsem hlavou o zeď, byla jsem celá zkrvavělá; chtěla jsem se ubít, ale brzy mi vypověděly síly."
str. 84 Smrt Uršuly
"Obrátila jsem se na představenou a upozornila ji přede všemi, že je sestra Uršula v nebezpečí, naléhala jsem, aby se o tom šla sama přesvědčit. (…) Šla nahoru a několik jeptišek za ní; já s nimi. Vstoupily do cely a nebohá sestra Uršulanuž nežila; ležela na lůžku oblečená, hlavu na polštáři, rty pootevřené, oči zavřené a křížek v rukou. Představená na ni lhostejně pohlédla a řekla: ,Je mrtvá. Kdo by si byl pomyslel, že je na tom tak zle. (...)´"
str.92 Představená
"První večer mě naštívila představená. Přišla, když jsem se začala svlékat; sama mi sejmula závoj a náprsenku a dala mi noční čepec: sama mě svlékla. Mluvila ke mně něžně, hladila mě, až mi to trochu vadilo, ale nevím proč, sama jsem tomu nepřikládala žádný význam a ona taky ne; a i teď , když o tom přemýšlím, nevidím na tom nic zlého."
str. 98 Představená
"O té doby, když některá jeptiška něco provedla, vždycky jsem se zani přřimluvila a věděla jsem, že jí získám odpuštění nějakým nevinným polaskáním: byl to polibek na čelo, na krk, na oči nebo ma tváře, na ústa či na ruce, na prsa nebo na ramena, ale nejčastěji na ústa; (...)"
str.100 Úvaha - na té se mi líbí myšlenka, že člověk myslí duší
"Takhle to dopadá s tím, kdo žije v ústraní. Člověk se narodil, aby žil mezi lidmi; odlučte ho od lidí, vzdalte ho od života, a jeho mysl přijde na scestí, zmatou se mu pojmy a v srdci se mi nahromadí plno nesmyslných citů, v duši se mu rozbují výstřední myšlenky jako hloží na pusté zemi. Nechte člověka v lese a zdivoči; (…)
Čtení zdar !
