Vánoční (?) krámové šílenství

Tak vám povím, že rezignuju...

Včera jsem byla jenom v Kauflandu, koupit si něco k jídlu. Naprosto šokovaná jsem zjistila, že jsem nebyla nakoupit od pondělí, kdy jsem přijela na kolej... sakra co jsem vlastně jedla???

Ačkoli jsem si přivstala, byl obchoďák plný lidí! Narvaný k prasknutí! A samozřejmě jako vždycky měli lidé nákupní vozíky plné po okraje. (Sakra k čemu potřebujete dva kartóny koly a tři krabice hořké čokolády???) A taky tam bylo hodně Vietnamců, kteří vykupují zboží v akci a pak ho prodávají ve svých večerkách. Takhle se vydělává!

Další věcí, která mě v Kauflandu vždycky naštve je to, že nemají košíky: jako kdyby lidi nechodili na malé nákupy! Vždycky to řeším tak, že někde uzmu prázdnout krabici od zboží... ale připadám si divně a navíc se to blbě nosí.

Tak jsem vystála kilometrovou frontu se svými asi sedmi položkami v mé nákupní krabici. Ještě jsem musela vyslechnout neustálé stěžování nějaké dámy s narvaným vozíkem, která měla problémy s tím, že to trvá DLOUHO. Co mám sakra říkat já se svým mravenčím nákupem!

---

Ale mělo to jeden pozitivní bod.

Cestou do Kauflandu jsem na břehu Moravy porvé v životě viděla ledňáčka na živo!!! Seděl nehnutě na takovém drátu. Chtěla jsem ho vyfotit, ale asi to vytušil a než jsem zapnula foťák, odletěl na protější břeh.

Dneska jsem si řekla, že musím jít splnit ježíškovské povinnosti a jela růžovým autobusem do růžového nákupního centra Olympia... MILIONY LIDÍ, DAVY, ŠÍLENSTVÍ. Můj nápad se rovnal sebervaždě. Nahodila jsem neutrální obličej a snažila se předstírat, jak je to úžasné. Omyl, asi jsem vypadala hodně naštvaně a hodně protivně, alespoň dle toho, jak na mě lidi civěli. Nebo na mě civí tak proto, že v podobném prostředí jsem zmatená a nesvá.

Konkrétní cíl byl podívat se na kabelky, zda by měli nějakou vhodnou pro mou sestru. Přeje si ji k Vánocům a poslala mi i dost konkrétní představu. Na hodně podobný model jsem narazila hned u vchodu do New Yorkeru. Ale byl moc tmavý. V dobré víře jsem si řekla, že se zkusím podívat ještě jinam... tak jsem chodila hodinu a půl po nechutném hnusném obchoďáku plném krámů s předraženým oblečením a nevím s čím vším.

No, kabelku jsem nesehnala, tak jsem se vrátila do již zmiňovaného New Yorkeru a koupila tu první variantu... Pak jsem se stavila v hyperAlbertu (s hyper množstvím nakupujících) a zase udělala pidi nákup skládající se pouze z chleba. Nebudu ani říkat, jak dlouho jsem kvůli němu stála u pokladny frontu.

Naprosto vyčerpaná jsem se svalila do růžového autobusu a nechala se odvézt zpátky do Olomouce, ani toho starého pána jsem nepustila sednout.

A jestli se ségře nebude ta kabelka líbit, tak jí asi uškrtím!!!

Po stopách Donínů

Utvořili jsme hradní výpravu a o víkendu vyrazili do Saska podívat se na hrady, které v dobách minulých vlastnili Donínové, tedy rod, který kdysi pravděpodobně založil náš Grabštejn.

V pátek tomu předcházela památkářská konference v Děčíně na zámku... i když jsme vlastně neviděli zámek jako takový, jen jeho konferenční prostory, je naprosto úžasné, co se tam podařilo všechno udělat. Vždyť to několik desítek let byla kasárna!

Zámecké nádvoří s ohromným bukem. Pěkně spolu ladí.

---

K pozdnímu večeru jsme jeli přespat do Tisé, do turistické chaty... byla opravdu útulná, jen v ní moc netopili. Ale měli teplé peřiny, tak se nám spalo jako v pohádce. Už večer byl schválen plán (nevěřila jsem, že se uskuteční), že si ráno přivstaneme a uděláme si mini pidi výlet do skal.

Ale nikdy bych si neodpustila, kdybychom tam nešli! Tisské skály jsou naprsto úchvatné, v tuhle roční dobu o to víc, že tu nejsou žádní turisté. A navíc! Fučel děsivý prudký studený vítr, mraky se táhly nízko nad kopci, místy byly jako mlha. Všude se skláněly pokroucené břízy a nejmocnější dojem na člověka udělala oranžová krajina pod modříny.

Velký hřib

Pokroucené břízy. Působily toho rána poněkud zvláštně, jako duchové těch liduprázdných skal.

Ke skalám patří i různé schůdečky a cestičky. Prý tu bývalo tak neútulno, že kdo do skal zbloudil, víc už nevyšel ven. Ale teď tu jsou všude značky a zábradlíčka, bát se tedy nemusíme.

Oranžový svět.

Pak už jen zbývalo přejet hranice a hurá na ty hrady. Skály nám sice ubraly čas a museli jsme jeden vynechat, ale myslím, že nikdo nelitoval té ranní procházky. Takže jsme dorazili na Kukuckstein. Hrádek je přes zimu zavřený, ani jsme neviděli nikoho, koho bychom přemlouvali, aby nás přece jen vzal dovntř. Tak jsme ho jen obešli dokola. Ale doufám, že někdy se dovnitř podívám.

Z vršku. Asi vidíte, že hrádek má jisté romantické úpravy, takže za dob donínských vypadal určitě trošku jinak. I tak se mi ale Kukaččí kámen moc moc líbil.

A ještě z druhé strany.

Můžete jen hádat, co se mi stalo u kostela v Liebstadtu, kde se Kukuckstein nachází... baterky ve foťáku stávkovaly... Taková ta kontrolka stavu baterií už dávno nefunguje jak má, a tak jsem zase dopadla jak sedláci u Chlumce... Takže mi chybí fotky z toho nejlepšího: z Weesensteinu. Naprostý skvost mezi zámky v Sasku. Je přístupný pořád, takže nás čekala několika hodinová prohlídka (v Německu nemají průvodce, takže jsme si to procházeli sami).

http://img.fotocommunity.com/Sachsen/Dresden/Schloss-Weesenstein-im-Mueglitztal-a18469161.jpg Alespoň si rozklikněte tuto fotku, sami uvidíte.

A ještě nás čekalo místo, podle kterého se Donínové jmenují Donínové. Svůj hrad měli v Dohně, dnes už je to okrajová část Drážďan a řekla bych, že tam chcípl pes. Odtud mám nějaké fotky focené mobilem (který jsem naneštěstí nechala v autě, když jsme byli na Weesensteinu).

To, co zbylo z donínského hradu, jedna "moderní" budova a zbytek nějaké vížky. Pořádně bych to tam prokopala, aby se vidělo, jak hrad vlastně vypadal :-D

Ve vížce dnes bydlí skauti.

Od hradu ku vsi.

Loubí radničního domu

Náš výlet zakončil obchoďák v Drážďanech. Cesta to byla vyvedená, mimo krásných staveb a věcí, které jsme potkali, zbořila taky mýtus, že v Německu je všude čisto a všichni se mají dobře - v pohraničních saských krajích, ve vesničkách, kterými jsme projížděli, to tak nevypadá... ani byste možná nepostřehli, že jste za hranicemi.

Jak mě zachránila škola

Přemýšlím teď zpětně o svém podivném stavu, ze kterého jsem ještě předevčírem neviděla východisko. Všechny jsem zpětně odprosila za to, že jsem otravala a nutila je, aby mě zachraňovali... teď odprošuji vás. Však asi znáte přísloví o tonoucím a stéblu... Naštěstí po mě stéblo hodilo hned několik lidí a já vím, že jsou minimálně dvě osoby, které kvůli mě píšou v půl jedné ráno e-maily a překonávají se v jeho délce. Doufám, že Vás to nevyčerpalo víc, než mne. To bych si vyčítala.

No a co mě zachránilo, kromě stébel, která mi ulehčila? Paradoxně ten nakopávající impuls přišel ze školy. Čtvrtek a pátek byla bloková výuka výběrových přednášek a byly ÚŽASNÉ! Zrovna totiž na téma mojí bakalářky. Takže mě pan doktor Šída vrátil energii. V pátek jsem hodila tašku na postel, udělala si jídlo a vrhla se na databázi, mám za sebou cca 10 hodin práce, teď kreslím, abych se z tabulek nezbláznila... A jestli někdy ještě pochopím všechny ty operace, které tabulka umí "sama" udělat, budu spokojená. Jo, ještě další desítky hodin práce mě čekají, ale těchto deset je pro mne asi nejdůležitějších... po všech těch plných víkendech v říjnu mám čas opravdu začít.

Ilustrační foto - kdo rozumíte trochu kreslení štípané, zavřete oči! Vážně kreslím asi podruhé v životě! Snad to bude ve finále lepší... (Fotku jsem neupravila - ani velikost, proto vám to možná bude dlouho nabíhat).

Opravdu z celého srdce děkuji (oni snad vědí).

Opravdu upřímně se omlouvám za svoje výlevy... bylo mi opravdu špatně, někdy mám pocit, že jsem blázen, jen mi to ještě nikdo nediagnostikoval.