Sesmolila jsem si úkoly do školy, včetně literatur - přípravy na psaní bakalářky a (ne)zbyla mi špetka času ještě na to, abych konečně vyrabovala svůj telefon a ochudila ho o fotky, které se mi tam nahromadily. Protože říjen byl v jednom kole, neměla jsem ani kdy nabíjet baterky do foťáku, a tak se mi stal mobil přítelem. Proto jsou fotky trochu menší, než obvykle...
Sbírám si drobečky podzimu a skládám z nich mozaiku hřejivých okamžiků. Poslední dobou mám trochu pocit, že život je v některých ohledech dost na prd. Tak se mi ta mozaika hodí na prd večery pro lepší náladu.
Nějací dobří lidé okrašlují Olomouc poezií. Jsem zvědavá, jaká báseň bude na listopad. Kromě toho nedaleko od schodů je obrovitý buk, na kterém čas od času visí kartičky s poetickými úryvky. A vždycky si nějakou beru s sebou pro potěchu.
A ještě nějaké ty mlhy! Snad nikde nejsou tak často jako na hradišti nad Stavenicí. Ráno, než začneme kopat vždy chvilka pro fotografy. Atmosféru mléčného slunce, vlhkého pole a dokonalého klidu ale mobil asi nezachytí. Co vůbec ji zachytí? Jen smysly - jen paměť, do které se ta harmonie vryje, žádný stroj.
Ozimé obilí tam na poli již vyklíčilo a tiše odpočívá. Bude dlouho čekat na jaro.
Vstávající slunce proniká stříbrnými cáry mlhy na polích a přiková nohy poutníka k zemi. Ten pohled, ten klid, ta vůně, to ticho přinutí člověka se zastavit a přemýšlet.
Utopené údolí pod táhlými mraky.
A na závěr zase Grabštejn. Včera v sobotu jsme zapadali sněhem a z čisté radosti vyběhli do věže. Poprvé jsem na hradě i spala. V malé místnůstce ve věžičce, kde jsou kamínka a několik matrací na spaní. Teplo mě uspalo téměř okamžitě a ráno? Královské probuzení pohledem na zasněženou krajinu, která se zdála klidná a ačkoli byla studená, hřála na duši.
Podzime, vzdávám ti čest a klaním se ti hlubokou poklonou.
