Tuesday, November 15, 2016

Vzhůru do oblak!

Svatomartinský víkend jsem si opravdu užila. Přijela mě navštívit kamarádka, přičemž jsme se sešly ještě s další společnou kamarádkou a udělaly si tak takový holčičí den. Venku byla zima, ale kavárna poskytovala dostatek pohodlí, aby nám to zatracené počasí nekazilo náladu.

V neděli se udělalo krásně (ano, ve chvíli, kdy všechna návštěva odjede... zákon schválnosti prostě funguje). Sluníčko hřálo, už nefoukal studený vítr - zkrátka ideální den na vycházku. Z okna vidím na Svatý kopeček a pozoruji malinkaté postavičky, které šplhají na jeho vrchol ke kapli sv. Šebestiána. A tak jsem se oblékla a vyběhla za nimi, abych byla na chvíli taky tak malinká.

Od úpatí až na vrchol vede křížová cesta, která původně obsahovala jen sedm pašijových zastavení. Spolu s kaplí sv. Šebestiána, zvonicí a kaplí Božího hrobu byla založena roku 1623, a je tak jedou z nejstarších křížových cest u nás. Otcem proměny kopečku nad Mikulovem je tehdejší majitel panství olomoucký biskup kardinál František Dietrichstein. Do té doby se kopec jmenoval Taneční hora (Tanzberg) a teprve kardinál z něj udělal místo Svaté dokonce s velkým S. Jak ale tato původní cesta vypadala není prokázáno. Prošla si později mnohými úpravami a chátráním.
V 18. století byla křížová cesta doplněna o dalších sedm zastavení, tzv. skalních kaplí, a cesta tak dostala typických 14 zastavení. Josefinské reformy však způsobily, že celý komplex budov byl odsvěcen, kaple sv. Šebestiána na vrcholu byla využívána jako sklad materiálu a prachárna a ze zvonice se stala strážní vížka. Definitivní zkáze zabránili Dietrichsteinové, neboť stavby zůstaly v jejich osobním majetku. Přibližně v polovině 19. století bylo poutní místo obnoveno, a to díky činnosti mikulovského probošta Augustina Bartensteina. 20. století znamenalo nové výrazné chátrání, a to především během 2. světové války, kdy byl komplex poškozen odstřelováním. Poslední obnova areálu proběhla po roce 2009 a fotky z rekonstrukce jsou k nahlédnutí zde.
Text dle www.mikulov.cz a informačních tabulí v terénu.


Z kopečku je krásný výhled na město Mikulov. Je krásný v každou denní dobu, ale za podvečerního měkkého světla je prostě neobyčejně malebný.


Cesta vede nejprve příjemným listnatým lesíkem. U jednotlivých skalních kapliček jsou lavičky pro odpočinek nebo rozjímání. Kapličky jsou zase zpátky vybaveny barokní sochařskou výzdobou a musím říct, že ty sochy mě prostě neuvěřitelně baví. Jejich výrazy jsou místy až komické a kromě jasného náboženského motivu si v tom najdete ještě tisíc dalších vlastních příběhů.




Postupně z lesa vystoupíte na travnatý vrchol. Je zde unikátní stepní ekosystém s rostlinami, které se jen tak někde v republice nenacházejí. Teď na podzim jsou ale trávy už žluté a mezi nimi občas ještě zbytky svatomartinského sněhu.


Sluníčko klesá níž a níž a po obloze se začaly honit mraky. Začíná královská podívaná, divadlo zdarma pro všechny, kteří se chtějí dívat.


Pohled ku Pavlovských vrchům - Turold, Stolová hora a Děvín.



Jedno z posledních zastavení, zvonice a kaple sv. Šebestiána.


Od Šebestiána ku Mikulovu.


Za kaplí sv. Šebestiána


Za nedlouho nastal ten opravdový západ slunce. Ale to už jsem od kaple Božího hrobu spěchala dolů kouzelným listnatým lesem zpět do města.


A přivítal mě opět ten nádherný pohled na Mikulov.


Ještě se mi někdo divíte, že chci žít právě tady?


A proč vzhůru do oblak? To kvůli tomuto pohledu, kdy jsem opravdu měla pocit, že obloha líže střechy drobných stavbiček a že se jí snad budu moci dotknout, jen co tam dojdu.


Krásné poslední podzimní dny všem do všech koutů světa. Ať se vás při cestách krajinou taky zmocňuje ten nepopsatelný pocit údivu a všeobjímající krásy a ladu.

Monday, November 14, 2016

Z cestovního deníku Černá Hora - Prokletije V

Tak to zase chvíli trvalo... mám skvělou výmluvu: na ubytovačce byla taková zima, že jsem nevydržela sedět u stolu a psát. Ale už jsem se přestěhovala. A na bytě ještě pořád není internet. To vše je pravda svatosvatá!

Jak nás hory nechtěly propustit...
Probudili jsme se do listopadového rána. Do listopadového rána na začátku srpna. Všichni víme, že na horách se počasí někdy chová jako urtžené ze řetězu. A tak jsme poprvé museli sáhnout do batohu i pro bundy a pláštěnky. Byla mlha. Hustá tak, že by se dala krájet. Jen ten Křemílek a Vochomůrka tam chyběli. Sbalili jsme tábor a vydali se do hor. Skupinu borců čekal výstup na nejvyšší horu Černé Hory, která má zlověstný název Zla Kolata (2 534 m) - v překladu to prý znamená Špatná Hromada (viz wiki). Naše skupina se v sedle oddělila a šla přes pláně (respektive hřeben Maja Borit) do Gusinje. Odtamtud nás měl autobus transportovat do Plavu.


Pak už foťák kvůli vysoké vlhkosti přestal fotit, takže vlastně vůbec nemůžu doložit, že následující vyprávění se opravdu stalo... taky to mohl být jen divový sen.


Co se dělo na Kolatě, budiž tajemstvím druhé skupiny. Co se dělo s námi, na to do smrti nezapomenu. (Podle fotek, které nám ukazovali, se jim na vrcholu mlha protrhala a přeci jen něco viděli.)



Až do sedla pod Kolatu byl výstup vcelku pohodový (odtamtud jsou fotky s pasoucím se dobytkem). Nahoře jsme na salaši nabrali vodu, dali si něco k snědku a pokračovali dál. Mlha zhoustla. Viděla jsem vždy tak akorát záda toho přede mnou. Něco jako turistická značka nebylo vidět a co se týče cesty, byla to spíš kozí pěšina. A žádné tyčové značení jako v Krkonoších.
Všimli jste si někdy jaké je v mlze ticho? Strašné! Špendlík by bylo slyšet padat.
A všimli jste si někdy jak strašně rychle ztratíte v mlze pojem o čase? Po chvíli nevíte, zda jdete hodinu nebo dvě... Za nějakou (nikdo neví jak dlouhou) dobu jsme uslyšeli hlasy. Byli to místní pasáčci krav. A běhali to pohorách jako kdyby svítilo slunce a nic se nedělo. Poradili nám cestu.
Všimli jste si někdy jak snadno ztratíte v mlze orientaci? Cesta nás sice vedla správným směrem (alespoň si to myslíme), ale na vršku Vrh Bora (2 106 m) jsme měli odbočit. Jenže značky nebylo vidět a někdy se prostě kozí cesty různě křižovaly, takže bylo nesnadné odhadnout co je odbočka a co není. Za nějakou (nikdo neví jak dlouhou) dobu jsme poznali, že jdeme špatně. Naději nám dával štěkot psa, který se ozýval nedaleko. "Jenže pokud jsme tady, tak tady žádná salaš široko daleko být nemá!" Rozhodli jsme se najít správnou cestu. Průvodce se vydal na výzvědy, jenže se nám ztratil, protože v mlze rychle zapomněl odkud vyšel. A tak jsme na sebe volali, aby nás po hlase zase našel. Fakt jsem myslela, že budeme muset přežít noc v tomhle podělaném počasí a jíst syrové hřiby, které jsme nasbírali cestou do sedla.
Rozhodli jsme jít dál, společně.
A víte, že zákon chození dokola fakt platí? Po nějaké (nikdo neví...) době jsme došli opět na místo, odkud jsme vyrazili (poznali jsme ho podle červené igelitky zapomenuté pod stromem).


Trasa oranžová je asi ta, kterou jsme reálně prošli. Žlutá ta, kterou jsme měli jít.

A dost! Uplynulo několik hodin, mlha se pořád valila, nechtěla se rozpustit, neměli jsme ponětí kterým směrem je slunce, kde jsme a jak daleko to je do vesnice. Jediná správná věc tedy byla jít po štěkotu. Kde je pes, jsou lidé. Buď salaš, nebo pasáčci. Sešli jsme několik metrů dolů po úbočí a dostali se pod mlhu. Ta mrška si to seděla jen na vrcholcích! Mlha zůstala za zády a my měli krásný výhled do údolí, na jehož svahu pobíhaly děti, pásl se kůň a cinkaly ovce. Rukama nohama jsme se dozvěděli, kde to vlastně jsme. Byli jsme jen o jedno údolí vedle. Na Katun Kukića (salaš pana Kukići). Ufff. Domorodci nás pozvali na kávu, rakii a burek. Kromě toho jsme dostali čerstvé ovčí mléko a domácí borůvkovou šťávu. Bože, to byla dobrota! Pod talířkem jsme jim pak nechali nějaké to euro. Jinak jsme se v tu chvíli revanžovat nemohli. A od nás, od turistů, se to i očekává. Oni si o peníze nikdy neřeknou přímo, ale myslím, že kdybychom jim nic nedali, asi by na nás pustili toho obřího pasteveckého hafana. :-D Hospodář nás pak doprovodil až na okraj svých pastvin a ukázal nám kudy dolů. Ale to už svítilo slunce, mlha zůstala nad námi a i tam se začala rozpouštět. Svítilo slunce, vesele hřálo a my měli tááááááákhle velkou radost ze života.


Cesta ze salaše byla radostná prosycená vůní bylin a slunce.


Z lesa jsme vyšli nad nějakou vesnicí. A protože jsme neměli kam spěchat, lehli jsme si pod stoh sena a váleli se tam jako ty nejlínější kůže na celém světě. Cestou k silnici, kam pro nás přijel autobus, jsme našli dva obrovské pravé hřiby. Večer byla ešusová smaženice.


Tomuhle by neodolal opravdu nikdo...


Masiv Visitor (na ten jsme taky vyšplhali) a Plavské jezero

A protože jsme teď poprvé spali v opravdovém kempu se sociálkami (rozumějte turecký zapáchající záchod a rozbitý sprchový kout bez dveří), obsadili jsme okamžitě TEPLOU sprchu. Lepší konec dnešního dne jsme si přát nemohli. Kdo by si byl před pár hodinami pomyslel, že se večer osprchuje v teplé vodě?

Přístě budu vyprávět o šíleném taxikáři a horské jízdě smrti.