Svatomartinský víkend jsem si opravdu užila. Přijela mě navštívit kamarádka, přičemž jsme se sešly ještě s další společnou kamarádkou a udělaly si tak takový holčičí den. Venku byla zima, ale kavárna poskytovala dostatek pohodlí, aby nám to zatracené počasí nekazilo náladu.
V neděli se udělalo krásně (ano, ve chvíli, kdy všechna návštěva odjede... zákon schválnosti prostě funguje). Sluníčko hřálo, už nefoukal studený vítr - zkrátka ideální den na vycházku. Z okna vidím na Svatý kopeček a pozoruji malinkaté postavičky, které šplhají na jeho vrchol ke kapli sv. Šebestiána. A tak jsem se oblékla a vyběhla za nimi, abych byla na chvíli taky tak malinká.
Od úpatí až na vrchol vede křížová cesta, která původně obsahovala jen sedm pašijových zastavení. Spolu s kaplí sv. Šebestiána, zvonicí a kaplí Božího hrobu byla založena roku 1623, a je tak jedou z nejstarších křížových cest u nás. Otcem proměny kopečku nad Mikulovem je tehdejší majitel panství olomoucký biskup kardinál František Dietrichstein. Do té doby se kopec jmenoval Taneční hora (Tanzberg) a teprve kardinál z něj udělal místo Svaté dokonce s velkým S. Jak ale tato původní cesta vypadala není prokázáno. Prošla si později mnohými úpravami a chátráním.
V 18. století byla křížová cesta doplněna o dalších sedm zastavení, tzv. skalních kaplí, a cesta tak dostala typických 14 zastavení. Josefinské reformy však způsobily, že celý komplex budov byl odsvěcen, kaple sv. Šebestiána na vrcholu byla využívána jako sklad materiálu a prachárna a ze zvonice se stala strážní vížka. Definitivní zkáze zabránili Dietrichsteinové, neboť stavby zůstaly v jejich osobním majetku. Přibližně v polovině 19. století bylo poutní místo obnoveno, a to díky činnosti mikulovského probošta Augustina Bartensteina. 20. století znamenalo nové výrazné chátrání, a to především během 2. světové války, kdy byl komplex poškozen odstřelováním. Poslední obnova areálu proběhla po roce 2009 a fotky z rekonstrukce jsou k nahlédnutí zde.
Text dle www.mikulov.cz a informačních tabulí v terénu.
A o Svatý kopeček zavadila i Česká televize: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1185264473-poutni-mista/308298380210006-mikulov/
Z kopečku je krásný výhled na město Mikulov. Je krásný v každou denní dobu, ale za podvečerního měkkého světla je prostě neobyčejně malebný.
Cesta vede nejprve příjemným listnatým lesíkem. U jednotlivých skalních kapliček jsou lavičky pro odpočinek nebo rozjímání. Kapličky jsou zase zpátky vybaveny barokní sochařskou výzdobou a musím říct, že ty sochy mě prostě neuvěřitelně baví. Jejich výrazy jsou místy až komické a kromě jasného náboženského motivu si v tom najdete ještě tisíc dalších vlastních příběhů.
Postupně z lesa vystoupíte na travnatý vrchol. Je zde unikátní stepní ekosystém s rostlinami, které se jen tak někde v republice nenacházejí. Teď na podzim jsou ale trávy už žluté a mezi nimi občas ještě zbytky svatomartinského sněhu.
Sluníčko klesá níž a níž a po obloze se začaly honit mraky. Začíná královská podívaná, divadlo zdarma pro všechny, kteří se chtějí dívat.
Pohled ku Pavlovských vrchům - Turold, Stolová hora a Děvín.
Jedno z posledních zastavení, zvonice a kaple sv. Šebestiána.
Od Šebestiána ku Mikulovu.
Za kaplí sv. Šebestiána
Za nedlouho nastal ten opravdový západ slunce. Ale to už jsem od kaple Božího hrobu spěchala dolů kouzelným listnatým lesem zpět do města.
A přivítal mě opět ten nádherný pohled na Mikulov.
Ještě se mi někdo divíte, že chci žít právě tady?
A proč vzhůru do oblak? To kvůli tomuto pohledu, kdy jsem opravdu měla pocit, že obloha líže střechy drobných stavbiček a že se jí snad budu moci dotknout, jen co tam dojdu.
Krásné poslední podzimní dny všem do všech koutů světa. Ať se vás při cestách krajinou taky zmocňuje ten nepopsatelný pocit údivu a všeobjímající krásy a ladu.
