Nevyslovené předsevzetí

I když jsem si nedávala žádná předsevzetí, jedno stejně v koutku duše číhalo. Začni zase něco dělat s blogem! Ale protože všichni, kdo sem ještě pořád chodí, vědí, že moje psaní vzalo spíš sestupnou (spíš??? Spíš určitě!) tendenci, nikde, nikomu a nic jsem neslíbila.

Končí první měsíc roku 2019 a zcela neočekávaně jsem někde (kde sakra?) chytla vítr do plachet a jaksi se dostavilo nutkání se tomu blogovému světu zase trošku věnovat. Nejspíš je to prostě přirozený vývoj a opadl ze mě největší mateřský šok. Upřímně řečeno, uplynulý rok jsem byla v permanentní krizi na všech frontách. Unavená, demotivovaná s pocitem absolutní zbytečnosti a prázdnoty. Jen ten setrvačník v nás prostě nejde zastavit, a tak jedeme dál. S koncem toho po té emocionální stránce špatného roku to odešlo. Ptám se sebe sama co se vlastně přesně stalo - nedokážu to pojmenovat - třeba to časem pochopím.

Jestli někomu vděčím za to, že ten bolestný přerod pomalu končí a vracím se zase sama sobě, tak je to můj přítel Pavel. On to byl, kdo to musel snášet a měl milionkrát právo mě poslat do háje, odejít a říct, že s hysterickou krávou žít nebude. Ale neudělal to, i když to nebyl schopný sám pochopit, i když jsem mu to nedokázala vysvětlit, ... prostě tu jen byl. Pořád, kdykoli, pro mě a pro nás.

A jestli pak vděčím nějaké ženské síle, tak je to zase kamarádka Anička. Kolem mě jsou totiž hlavně ženy se (zatím) jedináčky, jsou úžasné a inspirativní, ale nemají TU zkušenost. Má ji třeba moje máma, ale ta nikdy nemůže být tou vnější entitou, která s TÍM pohne. Anička nesoudí, neptá se, ona koná. Objeví se v pravý čas s tím pravým nápadem. Díky ní zase (po dvou zimních sezónách) jezdím na běžkách. Díky ní (zase po takové době) plánuji dovolenou po vlastní ose. Díky ní pomáhám ostatním a dává mi to opravdu skvělý pocit užitečnosti. Zkrátka má nějaký zvláštní smysl a cit pro nevyslovená přání a schopnost vždy udělat to, co druhý nejvíc potřebuje.

Na úrodnou půdu tak v posledních pár dnech padlo i několik impulsů k blogu. Přišly nezávisle na sobě z několika zdrojů a způsobily to, že nevyslovené novoroční předsevzetí se samo přihlásilo o své naplnění.

Pro Kamrlík po mnoha letech chystám nový vzhled - světlý, čistý, jednoduchý.

Chystám se pročistit a aktualizovat boční menu (mnoha tématům se již prostě nevěnuji a naopak, přibyla nová).

Mám nápady o čem psát.

Mám konečně zase vizi, jak by měl Kamrlík vypadat a o čem by měl být.

A ZÁVĚREM

Děkuji, že jste dočetli tento článek až sem. Stala se z něj taková trošku neplánovaná zpověď. Rozhodovala jsem se, zda tady tu osobní část nechám, nebo ne. Ale málokdo přizná, že narození dítěte nejsou jen ty pusinky a srdíčka na sociálních sítích, ale že to prostě změní život a že přijmout změnu je někdy obrovsky těžké a ještě těžší je si to prožít a odžít. A tak děkuji všem, kteří vytrvali a třeba vytrvají i do příštího článku.

Dobré začátky v dobrém roce přeji ze srdce vám všem.

Ohlédnutí za výletní sezónou

Nechávala jsem vyvolat fotky z celého léta a podzimu a krásně i zavzpomínala na všechny krásné a báječné výlety. A sama sobě se divím, kolik jsme toho za ten jeden jediný rok stihli. A že to začíná být větší a větší dobrodrůžo, neboť pohybové schopnosti našeho batolete jsou samozřejmě stále lepší. Chodil teprve měsíc a na Maloskalsku odmítal být nošen. Unešeně chodil od klády ke kládě, od pařezu k pařezu... O házení listí na podzim zbytečně mluvit. To bylo něco!

V červenci jsme připravili bojovku - spaní pod převisem. Krásná lokalita u Sloupu v Čechách, v horkém letním dni jsme si užili koupaliště u Radvaneckého rybníku, procházku borovými lesy a nakonec i spaní venku. V noci nás přepadl zvědavý jelen. A ráno jsme byli dokonale vyřízení, ačkoli Flori spal celou (!!) noc jako zabitý, tak já se budila každou chviličku, jak je možné, že ten kluk pořád spí. :-D

---

Následovala rodinná výprava do Českého Švýcarska, kde jsme spali v jedné trampské osadě (ve stanu). Protože platil zákaz rozdělávání ohňů, byl to trošku smutný výlet bez večerního posezení. Ostatně buřt v kastrolu se dal taky jíst. V Jetřichovicích je nádherné koupaliště, kde se děti vyřádily. Vycházka do Pavlina údolí byla super, zvlášť kvůli tomu, že se dá jít bosochodecky. A výstup na Mariinu vyhlídku nás málem skolil, ale dobře to dopadlo a neupekli jsme se v tom letním žáru.

(Určitě to, co jí není buřt. :-D Nevím, kde ho vzal, ale zakusil zase jednou něco poprvé)

Na Mariině vyhlídce... byl to fakt šílený výstup. Ale stálo to za to.

Výprava do letních Krkonoš byla dámská a batolecí jízda. A že teda jo. Neuvěřitelný hukot několik dní, tři malí kluci v jednom pokoji, voda na chodbě... opravdu prověrka maminek. Ale snad jsme to zvládly se ctí. :-D

Na Aichelburgu - romatická zřícenina s vyhlídkou.

Jakmile jsme klesli pod 1000 metrů nad mořem, nedalo se dýchat. V těch vedrech, která panovala, bylo horské ovzduší něco naprosto úžasného!

Původně jsme chtěli i na Sněžku, jenže na to nám už síly nezbyly. Alespoň jsme vystoupali na Černou horu.

Maloskalsko - Frýdštejn a Drábovna - krásný výlet řídkými borovými lesy... Úmyslně jsem vybrala trasu, která je mimo hlavní turistické cíle. A opravdu, mnoho turistů jsme cestou na Drábovnu nepotkali. Jen dobře, Flori mohl volně běhat a užívat si všechno kolem. Jen ve skalách jsem ho musela nést, aby někde nespadnul.

Listí! Moje listí!

Na Drábovně

Začátkem září jsem vyrazila do Kuksu - byla to první výprava na památkový objekt. Hlavní motivací byl můj do této doby jen internetový kamarád Aleš, který je průvodce. Natáčel o tom videa, psal o tom blog a píše pořád (přečíst si ho můžete zde), i když už ne o provázení. Nutno říci, že Aleš je dobrý průvodce a rozhodně jsem zažila jednu z nejlépe provedených prohlídek vůbec.

Trnula jsem trochu, co bude dělat Flori. Určitě znáte tu hororovou představu: Křičící batole, běhající batole, zoufalý průvodce, zoufalí návštěvníci. Všechno špatně. Ale povedlo se mi ho před prohlídkou utahat a téměř celou ji prospal. Takže ideál. Byl pochválen od mnoha účastníků, jaký je to vzorný malý návštěvník. Bylinná zahrada s fontánkami a nedaleká cukrárna s venkovním hřištěm pro děti byly skvělé zpestření dne.

Podzim byl dlouhý a teplý, takže jsme nezaháleli. Krkonoše přišly na řadu ještě jednou. Jen jsme na konci září trefili tak listopad. Bylo na nule, mlha, vítr. Tak jsme výlet zásadně zkrátili. Ale i tak to bylo super.

Vosecká bouda.

V říjnu odešla do nebe moje milovaná jediná babička. A jestli je někde člověk nebi blíž, tak v horách. Vyrazila jsem s Florim na zádech přes půl Jizerských hor. A babička nám to zařídila, bylo přenádherné počasí, podzim v plné kráse. A musím se přiznat, že jsem si dala i zkratku jen podle GPS... ticho jizerskohorských rašelinišť je neuvěřitelné. A Flori mi to dopřál. Usnul a probudil se zase až na turistické magistrále. No nebylo to přímo dokonalé?

Osada Jizerka, kdo tam nebyl, musí se podívat. Na jaře, v létě, na podzim i v zimě. Ve dne, v noci.

V listopadu výletů už ubylo, ale i podzim v posledním tažení jsme využili co to šlo. Legendární se stal výstup na Klíč. Doporučuji všem, kteří navštíví Lužické hory. Je to magická hora, vypadá nedostupně, ale až tam vylezete, uvidíte naprosto úžasné panorama značné části severních Čech. A navíc se okolím krásně bloumá, rozjímá, leží v trávě, kouká do nebe nebo do korun stromů.

Vrchol! Flori to prospal.

A konečně zima. Napadlo trochu sněhu. A my vyrazili do lesa na zpívání koled. Bylo to velmi komorní a velmi krásné. Flori ro opět prospal. :-D Zkrátka pořád zasněný. Ale sníh a kaluže, to už si stihl oblíbit. Musíme vydolovat sáně a hurá na fenomenální sjezdy!

Tyjo, fakt toho bylo po celý rok spoustu. Díky skvělým přátelům a rodině jsme toho zažili tolik! Mám samozřejmě předsevzetí, že budu víc psát... ale trochu se bojím, že už to nevylepším. Protože po té hitparádě padnu, usnu a všechno ostatní je mi šumák.

Tak hurá do roku 2019, vykročit správnou nohou a zvesela. :-) Těším se na nová dobrodružství.