Tohle byl krásný víkend. Hned z několika důvodů.
Nemusela jsem NIC dělat do školy, až dneska jsem začala vyřizovat e-maily a vůbec přemýšlet zase o nějakých povinnostech.
Poznala jsem, že některé lidi moc podceňuji, že ve skutečnosti jsou mnohem báječnější, než jsem si myslela. Běžím teď takový malý orientační běh a každé rozhodnutí může zvrátit vítězství v bloudění lesem. A slýchám pořád: "Mmmm, to si musíš rozmyslet sama." "Já nevím, to je tvoje věc." A přitom jediné, co jsem potřebovala slyšet bylo: "Jdi do toto, kdo říká, že to nedokážeš." Prostě stačilo to stačilo slyšet, stačilo pár slov důvěry, abych věděla, že kdo nic nezkusí, nic nezíská.
Z půdy jsem vyhrabala běžky, moje modré milované holky. S hrůzou jsem ale zjistila, že je na nich loňský modrý speciál. Usoudila jsem, že ho budu mazat znova, tak jsem ho tam nechala. Ale teda fuj, neumýt si po sezóně lyže, to jsem ale...
A vyrazila jsem s kamarádkou do Jizerek. Neznám vážně nic lepšího, než si takhle vyjet. Udělaly jsme opravdu pořádný půldenní okruh čítající skoro 24 km. Jela bych ještě dál, ale vzhledem k tomu, že jsem do teď trénovala tak akorát s běžkami na půdě, bylo to na hranici zničitelnosti mého zlenivělého organismu. Kamarádka už měla tréning, tak se mi smála, když jsem na Maliníku sundala lyže a málem se mi podlomila kolena.
Ráno jsme z Bedřichova vyrazily na Olivetskou horu... vzhledem k tomu, že mraky byly nízko a nebylo nic vidět, tak jsme si ani nevylezly na skalky se rozhlédnout do zasněženého kraje. Na Hřebínku nesměl chybět nejbáječnější zimní čaj, který nás nakopnul a vyrazily jsme dál kolem Tetřeví chaty. Chtěla jsem si projet oblíbenou a hlavně opuštěnou trasu přes sedlo Holubíku, takže jsme ze Žďárku ještě chvíly stoupaly. Pak sjezd do Kristiánova a na Novou Louku. A protože jsme ještě měly hodně času, než nám jel v jednu hodinu autobus, jely jsme místo zpátky do Bedřichova až na Maliník. Kde nás stopla jedna paní jedoucí autem do Liberce a svezla nás až do centra. Fotky snad budou z nějaké další jízdy, až si moje hlava děravá příště sbalí domů foťák a nenechá ho na druhém konci republiky na koleji.
Jezděte po horách, léčí to mysl i tělo. Není nad příjemnou únavu, i když jí doprovází bolest svalů z nečekané námahy. Ono to stojí i za ten čas strávený s člověkem, kterého zas tak často nevidím a také za to zjištění, že kamarádka řeší úplně stejné věci a že je tedy můžete spolu pořádně probrat.
