Předvánoční

Nejprve úvodem o čase minulém

Trošku se studem se po dvou měsících hlásím. Mám pocit, že ani nebyly, že to bylo nějaké vákuum, ve kterém se nic nestalo. Ale opak je pravdou. Přestěhovali jsme se do příjemného bytu, který je teď příjemný trošku míň, ale příběh o tom, co se stane, když se nastěhujete do bytu nad podivné chronické lháře, pomlouvače a stěžovatele si nechám na jindy.

Stihla jsem pochopit, že vyjít se šéfem bez nervové úhony je téměř nemožné. Stihla jsem si uvědomit, že stěžování si všem okolo nic nevyřeší a poprvné v životě jsem si dovolila nemlčet. Je mi líp.

Stihla jsem se ztrapnit před celým světem během závěrečných zkoušek v autoškole, kdy jsem doslova ani nevyjela z ulice, kde jsme začínali. Zcela nedospěle jsem se nervově zhroutila na první křižovatce a poslední, co si pamatuju je, že jsem podepisovala papír o neprospění z důvodu zásahu učitele do řízení. Ale o trošku veselejší byla hláška na odreagování: "Nebojte se, vy budete jezdit jako Hooksová." (Scéna z Policejní akademie ke shládnutí zde)

A teď ty Vánoce

A teď mám trošku času. Včera jsme měli dýchánek uprostřed jehličí, a tak jsem si udělala svícen. Udělalo mi to dobře. Mám rozpíchané ruce, jsem trošku nafetovaná všemi těmi vůněmi, a taky mi to asi spustilo rýmu.

Dneska jsem se probudila, bolelo mě v krku, nic moc. Ale v plánu bylo cukroví, tak jsem to musela rozchodit. Protože jsem ještě zcela neovládla komunikaci s plynovou troubou, dělala jsem jen nepečené a zkusila jsem pár asi trošku netradičních receptů z dílny Kuchařky ze Svatojánu. Těším se na ty čokoládové. :-)

Pak jsem teda padla a zítra budu asi trošku mimo, protože na Štědrý den musí být každý fit. No, né?

Buďte fit i vy, užijte si tu slávu a buďte pokojní. :-)

Podzimní věnec

Měla jsem nutkavou potřebu něco vytvořit. Vlastníma rukama. A tak jsem se do toho pustila. A toto je výsledek.

A odreagovala jsem se. Přesně, jak jsem potřebovala.

Zatím se doma jen tak válí, neboť v té věčné rekonstrukci není kam dát. Tak třeba poputuje do Machnína k dědovi na hrob. A nebo taky ne.

Zítra jedu služebně do Jeseníků. Nevím, co od toho můžu čekat, jsem trošku v křeči. Každopádně však vím, jak je tam v tuhle dobu krásně, a tak doufám, že (když by to náhodou bylo jinak na prd) si užiju tu sudetskou atmosféru. A taky že konečně ovládnu služební foťák.

Krásný zbytek podzimu. A nezapomeňte, že všechny chmury zahání trošku ruční práce. :-)

Pozitivní výzva

Možná jste se s tím na Facebooku v poslední době také potkali. Někdo z přátel vás nominuje do pozitivní výzvy a vaším úkolem je pak po celý týden najít denně alespoň 3 pozitivní zážitky. Taky mě nominovali, protože usoudili, že při mém "vykecávání" nezůstane jen u poznámek typu: "mohla jsem dlouho spát, měla jsem dobrý oběd a koukala jsem na dobrý film." Předpoklad byl dobrý, nezůstalo.

A tak jsem celý týden psala a rozhodla se, že nakazím pozitivitou i vás. Tady je moje kompletní pozitivní výzva:

DEN PRVNÍ:

Celý den přemýšlím, jak s tím naložím a co napíšu. Ale dopadlo to jako vždycky: nejlepší věci přicházejí sami a znenadání a není potřeba nad nimi přemýšlet.

1) Máme byt. Opravdu pěkný útulný byt, jak všem z legrace říkám, pětihvězdičkový. A nejlepší je historka, co bylo před tím, než jsme se tam šli podívat. Syn majitele našel na Facebooku můj inzerát. Pak si mě vygooglili, našli můj blog a na základě toho mi pak napsali. A na první pohled jsme si padli všichni do oka: nám byt i majitelé, majitelům zase my. Už dlouho jsem neměla z lidí tak dobrý pocit.

2) Nastupovala jsem v Lípě do autobusu a takový sympatický pán mě pustil do dveří před sebe a povídá: "Ladies first." Usmála jsem se zmateně. "I am oldfashioned." Znovu jsem se zmateně usmála. "Do you understand me?" "Yes." A pak jsem si povídali a protože jsme v Boru měli oba ještě čas, než nám to jelo dál, šli jsme na pivo. A pán, John, se napil a povídá: "Special day. I can go home earlier and... and meet the archaeologist in the bus.

3) V záchvatu "být jako Indy" jsem si pověsila na dveře pokoje plakát s Indiana Jonesem s mačetou v ruce. Tak bacha na mě!

Tak vám přeju, abyste taky takhle v autobuse potkali archeologa...

DEN DRUHÝ:

Dneska je to brutálně těžké, opět jsem většinu dne bojovala s tím, abych neusnula. Z věčného civění do počítače mě začala bolet hlava a nepomohl ani koláč, ani kafe. A ještě k tomu to počasí...

1) Ráno byl příjemně vytopený autobus, a tak se mi dobře pospávalo. Vždycky ve Cvikově lituji, že nejedu dál, abych si mohla lebedit zabořená v sedačce ještě chvilku.

2) Ještě včera jsme neměli do bytu jediný spotřebič, a dneska najednou vše skoro klepe na dveře.

3) Lidičky z Thao.cz odeslali dneska můj balíček. Přijdou krásné gatě z Nepálu.

A zítra bude pro mě nová challenge: ovládnout Škodu Yetty s označením autoškola.

(A od zítřka si dovoluji zařadit cyklus s názvem Hlášky z autoškoly).

DEN TŘETÍ:

Dneska jednoznačně vedou autozážitky.

1) Typicky ženská reakce: "Jé, takové pěkné červené autíčko!" Hláška nr. 1: "Máte přítele" "Jo." "A co uděláte, když ho chcete plácnout po zadku?" ??? "Plácnete ho něžně a dvakrát, ne?" "Jo, asi jo." "Tak přesně takhle je to s řazením."

2) Řízení je fakt super! Jako bonus nikdo nepřišel k fyzické nebo psychické újmě.

3) Poznala jsem přítelkyni mého kolegy. Je to tak strašně správně střelená holka, že se asi budu kamarádit. A úplně nejvíc mě potěšil pohled na to, jak kolega v její přítomnosti roztál a byl z něj malý šťastný kluk. Bylo to jeden z těch nádherných pocitů, kdy jste svědky obyčejné lidskosti.

Jen víc takových momentů...

---

DEN ČTVRTÝ:

Dnes je celkově moc fajn den, možná je to tím, že je pátek a nebo tím, že vím, že zítra vstávám až před sedmou.

1) Došel mi balíček z Thao.cz a kalhoty jsou boží, ještě lepší, než na obrázku.

2) Když jsem šla k Turkovi pro jídlo, zrovna nepršelo, a tak jsem se nemusela vláčet s deštníkem. Ovšem déšť si to pak vynahradil při cestě domů... (Mimochodem, když jsem si přála vegetariánskou verzi jídla, hned jsem byla zasypána miliardou otázek na téma nejezení masa. Odpověď "dneska nemám na maso chuť" se mu nezdála dostačující. Tohle na vegetariánech a dalších obdivuju, to že snesou ty neustálé debilní otázky od svého okolí.)

3) Vlak do Boru jsem stihla, aniž bych sprintem běžela přes celý park. Aneb není nad to, když odejdete z práce včas.

A co dál? Víkend přece, tak si ho užijte!

DEN PÁTÝ:

Opět pracovní víkend, zima, mlha, déšť, ale:

1) Na kase jsme roztopili kachlová kamna, a tak se u nich brzy začali shromažďovat lidé (a taky kocour Čenda). Víkendová průvodcovská sestava naprosto skvělá, všechno klapalo jako na drátkách. Nebylo potřeba nikomu nic připomínat a nic kontrolovat. Všechno prostě bylo.

2) Ranní tipovačka, kolik přijde návštěvníků, byla překonána dvojnásobně.

3) Další krásný poklidný večer v podhradí. Tentokrát jsme si hráli se starými mapami. Co všechno tam člověk neobjeví...

DEN ŠESTÝ:

Co s dnešním dnem? Padla na mě nějaká podzimní melancholie... a na hrad taky.

1) To, že jsme na první klasickou prohlídku čekali až do 13.05, plodilo mnoho vtipů a absurdních nápadů. Nakonec jsme se rozhodly (my hradní ženy) vzít tržbu do vlastních rukou a nakoupily jsme suvenýry pro sebe i blízké.

2) Podzimní procházka hned dvakrát - jednou ráno cestou na hrad mokrým, ale slunným lesem a podruhé odpoledne loukou cestou z hradu do Hrádku. Měla jsem čas v sobě trošku uklidit.

3) Zítra druhá jízda s Yettym, těším se, ačkoli z minula si nepamatuju kromě toho, kde je volant a blinkr, nic. A zase budu v hrozné křeči. A zase přibudou hlášky!

Dobrou noc a pohodový vstup do nového týdne.

DEN SEDMÝ:

Většinu dne jsem strávila přemýšlením o hluboké myšlence na konec. A došla jsem k tomu, že je to prosté: Nikdy není k zahození se zastavit a zamyslet se nad tím, co pozitivního nás za celý den potkalo. A k našemu překvapení to možná bude i víc, než tři věci. A k našemu překvapení "to všechno" nestojí úplně za ho... (konec naivní optimistické přednášky).

1) Druhá jízda v autoškole a opět nedošlo k žádný střetům, zraněním či pohmožděninám. Hláška nr. 2: "Když nic neříkám, znamená to, že je všechno v pořádku a že to děláte dobře." (Můj smích.) "Já myslela, že to znamená, že jste hrůzou oněměl."

2) V práci to dneska fakt rychle uteklo. Možná proto, že mě adrenalin z toho auta opouštěl jen pomalu.

3) Nevím, jestli se to dá nazvat pozitivním, ale mě to nějakým záhadným způsobem těší: Mám tolik knih, že přestěhovat je bude fakt hrůza. Zabalila jsem jen jednu krabici, a ta se rozpadla během půl vteřiny. Knihomolové a knihosběrači mají fakt těžký život. Achjo.

(Použity různé fotografie archivní.)

Podzimní vzkaz

Není to ojedinělé. Často se stane, že na hrad dosupí nasupení turisté, kteří nám vynadají, že je hrad na kopci a že přístup je "příšerný"... lesní pěšina vinoucí se cik cak do kopce.

Dneska ráno jsem se šinula k hradu a mezi šedivými mraky vysvitlo slunce. Ranní podzimní slunce. Mokré zlaté listí.

Ach, moji milí. Kdyby tak člověk přestal myslet na sebe a přestal se zabývat tím, že musí jednou zvednout zadek z auta a jít kousek pěšky a do kopce. Pak by se možná rozhlédnul a pochopil, že ta krátká cesta lesem je pohlazení po duši.

Pak by možná pochopil, že mít možnost jít po svých a mít otevřené oči, je dar.

Pro mě byla ta cesta taková obrodná. Trošku bojuju s pocitem, jestli jsem se rozhodla správně, jestli to celé může fungovat. Kdo neváhá, je si příliš jistý. Kdo nejde vpřed, nikam se nedostane. A tak věřím, že vše se děje tak, jak se má dít. A možná je to tím, že podzim vybízí k přemýšlení a má sklony být melancholicky smutný. Má sklony sčítat a odčítat události, myšlenky a pocity.

Krásný podzim vám všem.

Fakt definitivně dospělá

Podařil se mi husarský kousek.

Úplně náhodou jsem se prokousala tím, co se honosně nazývá "výběrové řízení" (ve skutečnosti šlo o lehce bláznivý pohovor, během kterého jsem si málem vylila zelený čaj do klína a neustále jen říkala, že mě k otázce momentálně nenapadá odpověď) a dostala svou první práci.

Tak já jsem asi fakt definitivně dospělá.

Finito. Z potrhlé holky s hlavou v oblacích se najednou má stát ctihodný občan odvádějící daně pro blaho všech. Finito. Je čas se usadit, žádné lelkování v cizích krajinách.

Mé zodpovědné já si tleská, svobodomyslné pláče, dětské se bojí, další... ale to už jich je nějak moc!

Co je však jisté, že tahle práce bude generovat spoustu potrhlých příhod.

Nikdo jiný, než úplný pošuk prostě nemůže přistoupit na to, že jeho hlavním úkolem bude přesvědčování zuřivého investora o tom, že svou super krásnou průmyslovou halou ničí veledůležité kulturní dědictví své vlasti, a proto, že musí nenávratně utratit ještě pár (nebo taky trošku víc) kaček navíc.

Nikdo jiný, než vyslovený blázen přece nebude pobírat svůj mizerný plat za to, že přesvědčuje svět o jakýchsi prazvláštních ideálech.

Ostatně, posuďte sami jaké já mám vyhlídky:

"Často se Vám stane, že vás stavebník nebude chtít pustit na pozemek."

"U nás je taková ta památková kriminalita vysoká."

"Policie s námi spolupracuje celkem dobře."

"Platové ohodnocení zdaleka neodpovídá vzdělání a odbornosti."

"Ještě jsme vás neodradili?"

Nene, bez úsměvných příběhů to asi nepůjde...

Tak si přeju hodně štěstí!

A vám krásný a poklidný zbytek týdne.

Wierzchowo - praxe, krajina a lidé

K mému překvapení mám z praxe fotek jen pomálu. Pro blog jsem udělala výběr, všechny tradičně najdete na mém Rajčeti.

Brzy ráno byla pracovní morálka vždy tak trochu nahnutá. Ale nikdo nemohl říci, že by nepracovaly. Jen se přepnuly do "relaxačně pracovního režimu". Tohle je moje nejoblíbenější fotka z celého výzkumu. Tyhle dvě správně střelené holky mi budou chybět.

Předposlední den na výzkumu propršel. Z návršíčka nad jezerem, kde jsme kopali, byl rozhled do kraje. Mohli jsme tak pozorovat mračna, jak se na nás valí. A zrovna v ten den se valila...

Odpolední procházky do polí, byly kouzelné. Všude kolem to vonělo pozdním létem, jako by nám ta pole chtěla říci, ať se radujeme ze slunce, že brzy přijde déšť a podzimní neduhy.

Byli jsme v krajině ledovcových jezer. Průzračně čistá voda a svěží vzduch. Posezení na převrácené pramici.

---

Na procházky jsem chodila i sama, především v době, kdy zapadalo slunce. Vzduch už nebyl tak horký, měkké světlo hladilo a člověk si mohl vychutnat všechny ty dojmy, které s večerní krajinou přicházejí.

Povídala jsem o exkurzích na gótské pohřební a kultovní lokality. Samozřejmě mám pár snímků. Ale jen pár, bylo to "super tajné", takže vlastně nemůžu ani prozradit názvy míst.

Doufám, že rozeznáváte kameny ležící v kruhu. Kámen vlevo je středová stéla. Tyto kruhy nebyly původně pohřební, ale později byly některé narušeny stavbou mohyl s kamennou konstrukcí a stélou na vrchu.

Jedna ze zachovalých a dnes ještě stále stojících stél.

A o den později nás čekal úžasný gótský mohylník. Všechny mohyly jsou bez kamenného pláště. Lokalita dokonale chráněná - nachází se uprostřed vojenského prostoru.

Některými úseku vojenského prostoru vedou turistické trasy. Jedna jde i přes železný most, který přesto, že dostal hrdé jméno "Železný orel", neunese tank, a tak je jen pro pěší.

Nějak jsme neodolali prozkoumat rezavý tank u cesty.

Moje pěší výlety směřovaly na všechny strany, a tak jsem dorazila i do městečka Złocieniec. Prádlo tam suší v průjezdu do dvora.

V sousední vsi Osiek Drawski mají malebný kostel. A při cestě kříž, ozdobený květy. Poláci říkali, že je to májka, ale nevím, jestli se to vztahuje ke stejnému zvyku, jako májky české.

A závěrem? Snad jen, že brzké vstávání má jednu obrovskou výhodu - východy slunce. Ten vzácný okamžik, kdy světlo obletí krajinu a vše se probouzí. Ten okamžik, kdy šedí jeřábi vydají zvuk podobný pterodaktylům a vzlétnou slunci vstříc. Pokaždé mě to dojmulo.

A tím se ukončilo celé polské dobrodružství. Poeticky, v prostředí pravého polského venkova. Ve vsi, kde mají obrovský kostel, ale nemají hospodu. Ve vsi, kde jsou cesty dlážděny pazourky, které zde na své cestě zapomněl ledovec.

Krásný zbytek týdne, drazí spolucestovatelé.

Děkuji vám, že jste se mnou putovali po rozlehlé polské zemi.

Světlo ve tmě

Pořád si trochu vyčítám, že jsem zápisky z archeopraxe ukončila neslušně v polovině a vykašlala se na to. To si prostě nikdo z vás, kteří věrně navštěvujete Kamrlík, nezasloužíte. Snad se mi podaří se tímto článkem definitivně srovnat s realitou.

Ta zpráva přišla jako blesk z čistého nebe a já se neměla ani kde vyřvat. Vysvětlujte Polákům, které znáte čtrnáct dní, že člověk, jeden z nejlepších, kterého jste v životě potkali, se ocitl na zcestí a jeho vůle žít je mizivá. Vysvětlujte to cizím lidem v cizím jazyce. Odmítla jsem vodku a odmítla jinak veselé večery, ne ze sebemrskačské touhy být smutná, ale proto, že po alkoholu si většinou vylívám své splíny a je mi jedno komu. Pak jsem v neděli chodila tři hodiny bezcílně po lesích, střídavě brečela a střídavě nadávala, mluvila s ní, i když jen imaginárně. A už jsem nechtěla psát zápisky dál, protože jsem nevěděla, co napsat. Nechtěla jsem, aby to bylo hloupé a ze zkušenosti jsem už věděla, že je lepší, nechat to v sobě trošku uklid(n)it.

Článek jsem dnes pojmenovala podle alba skupiny Jelen, které teď poslouchám pořád dokola a které se mi tak skvěle trefilo do vkusu! A dnes zní všechno tak strašně pravdivě. Je v něm tolik zklamání a špatných zpráv. Je v něm ale i tolik naděje a víry se po pádu zvednout a jít dál.

Pak jsem si řekla, že jediné, co můžu udělat je zahodit to za sebe a podpořit ji. Aby i přesto, že má zlámaná křídla a zrovna nelétá, vstala a šla dál pěšky. Protože to taky není tak špatné.

Dneska jsem tam byla, v té obrovské sterilní budově, v tom pokoji, kde minuta trvá věčnost. První myšlenka byla, že asi odejdu, že prostě zbaběle uteču, že je moc těžké vidět tu dříve veselou holku ležet vychrtlou, bledou, zjizvenou a s vyhaslýma očima. Nikdo si tohle přece nezaslouží!

Vyprávěla jsem příběhy, které se mi staly za uplynulé měsíce. Poslouchala. A mně ty historky najednou přišly malicherné, hloupé, bezvýznamné. Ty absurdní návštěvnické příhody z hradu. Ty nezapomenutelné zážitky z Polska... Jak si vůbec můžu dovolit mluvit o svém štěstí! Poslouchala a občas se lehce pousmála, aby mě podpořila. Věděla asi, že není lehké koukat do očí sebevrahovi.

Občas mě sestra vyhodila na chodbu, když někdo z pokoje potřeboval obsloužit. Stála jsem, opřená o zelenou emajlovou zeď a koukala do blba. "A vy tady čekáte na koho?" Probodla mě jiná sestra otázkou. "Na ni." Zněla bezmyšlenkovitá odpověď. Sestra mě nechala být.

Vážně jsem žila až do teď v iluzi, že už je to všechno vlastně už v pořádku. Krmila jsem v sobě myšlenku, že ji ten fatální čin otevřel oči a ukázal světlo ve tmě. Ale bylo to moje světlo, ne její. Byla to moje iluze, moje stéblo. Takhle nevypadá člověk, který by se těšil, až vstane a vykročí do slunečného podzimního dne.

Někdy mívám pocit, že jsem tak plná všeho smutku a utrpení, které nám servírují média, že to nevydržím. Ale přesto vím, že bych unesla všechno trápení a starosti, které s ní spí v jedné posteli.

Pravda je mrazivá. Nikdo jiný, než ona to změnit nemůže. Můžete při ní stát, můžete jí vyprávět příběhy, můžete s ní mlčet a koukat do zdi, můžete chodit po lese a křičet, můžete cokoli jen chcete. Jediné, co nedokážete, je uzdravit duši zoufalého člověka. Jestli to někdo dokážete, běžte za ní, řeknu vám směr.

Zápisky z archeologické praxe III.

Od oběda do usínání se nic neděje. Nic. Klukům dorazily slečny, a tak jezdí na koupaliště s nimi, na nás obyčejné smrtelníky nezbývá v autě místo a nikdo nechce jít pěšky (vážně to není daleko, asi 3 a půl km). Koukám na YouTube na různé pořady, většinou jsou tam dostupné takové ty "pro nenáročné" čili realityšou o jídle, zpívání, o čemkoli. Už mám hrůzu z toho, že nejím pravidelně po 3 hodinách, že nevím, jaké složení má oběd od paní Anny a že zpívat můžu - jak říká mamka - jen v sebeobraně.

17.8.

Dnes jsem se stala meřičem dne a dostala na starost totálku. Naštěstí jsem už měla tu čest a nebyla jsem úplně mimo mísu. Kromě toho ale ten, kdo měří píše i deník práce. "Pani Vera, napiszemy dzennik, tak?" Začala jsem se smát, protože polsky psát je kámen úrazu (ani to, jak se píše "deník" nevím a odhadla jsem to). Učitel začal diktovat a já si připadala jako nezbedný žáček na základní škole, kterého pan učitel učí trpělivě psát písmena. Hotovo. Myslím, že to večer tajně přepíšou, aby později nedošlo k podezření, že na výzkumu byl mimozemšťan z jiné planety, který svou přítomnost maskoval google překladačem. A mě ze slušnosti pochválí.

18.8.

Můj krásný objekt není objektem. Je to patrně postarší kořenový systém. Děda mi napsal, že je "to profesní smůla", já říkám, že je to profesionální smůla. Ve vedlejším čtverci našli úlomky jantaru, kousky červeného barviva, kůstku... a v mém nic. Jako obvykle si prostě neumím vybrat, kde kopat. Nepomáhají pečlivě srovnané profily, vzorně začištěné povrchy, obezřetně vedené poznámky...

19.8.

Na lokalitě nás přepadli turisti. Byli zklamaní a v očích se jim odrážel pocit absolutního zmatení. "To jste tu nenašli nic velkého? Jen takové kousíčky?"

To je pro mne právě ten největší zázrak! Z takových "kousíčků" se pak složí celý dávno mrtvý svět. Co v něm rostlo a žilo, co se v něm dělo a jak skončil. Naivní cucák, říkáte si. Ale copak by se člověk mohl dobrovolně válet v bahně a písku, zvedat plné kbelíky hliny a ničit si oči u mikroskopu a záda u počítače, kdyby neměl ideály?

Takže, milí turisté, archeologii sice dělají slavnou velké nálezy, ale v drsné realitě je to o těch střípcích do často velmi neúplné mozaiky.

A mimochodem, co si pod tím velkým představujete?

20.8.

Kamarád z Olomouce se chlubil, že vykopal pozlacený skleněný pohár... Napsala jsem mu, že kopu a dokumentuju jednu myší díru za druhou.

Pracuji s učitelem v jednom výkopu, dnes jsme si celý den navzájem kradli škrabky. Jak tak člověk tápe rukou mimo zorné pole, vezme prostě to, co tam leží. A vždycky to leželo přesně tak, že jsme si vzali špatné nástroje. "Czerwona, zawsze czerwona, pani Vero!" Byla z toho docela legrace. "Zielona, pane doktorze, zielona!" A tak den utíkal v tom naoko se hádání o nástroje rychle.

No a dál to aktuálně nepokračuje. Špatné zprávy vás vždycky dohoní, i na stovky kilometrů. Mám hlavu plnou k prasknutí a ještě jsem nenašla způsob, jak to vstřebat. Ventilace brekem je možná jen v noci pod peřinou... Nějak mi teď zápisky psát nejdou.

Kolegům jsem se odcizila ještě víc, neboť na ty jejich kraviny, nemám náladu. V sobotu byli na velké vesnické venkovní párty u draka (kdosi tu postavil bludný gril ve tvaru draka, když v něm zatopíte, tak se mu dokonce kouří z tlamy). Nešla jsem s nimi, protože když piju, mám splín a řeším všechny své tajné starosti, a to jsem nechtěla. A nepít na polské vesnické párty pod širým nebem? Nemožné!

Tak se zatím mějte, k praxi se vrátím ještě s fotkami, takže o nic nepřijdete.

Moje prosba:

Držte palce všem smutným osobám světa, určitě si zaslouží být zase veselé a plné zivota!

Zápisky z archeologické praxe II.

Dneska jsem se definitivně smířila s onou kohouty nesnášející slečnou. Došlo mi, že na každém výzkumu musí být nějaká slečna s velkým S. Díky ní přijedu plná veselých historek. Například: plení rostlin z povrchu sondy doprovázené vzdechy O, Matko, to nejde, jak to děláš? Když jsem jí donesla motyčku, čili po archeologicku škrabku, netušila jsem, že bude dělat díry do země a vytvoří jakési myší nory. Nebo když nepozná špachtli a bude po mně chtít půjčit "takové to tamto". Nebo když bude říkat, že moc pracuju a že "horlivost je horší než fašismus". Nebo když mají všichni plné ruce věcí a ona nese jenom rýč a směje se, že vám padají podprdelníky z rukou, ve kterých máte ještě šest sít. Nebo když tvrdí, že nechápe, jak funguje vodováha. Nebo...

8.8.

Dnes jsem zjistila další šokující věc. Jsem tu ze všech lidí (vvčetně kluků a učitele) nejvyšší. Pozitivní je, že už znám asi všechny zdroje své podivnosti: a) mluvím divně, b) nekouřím, c) po panáku vodky se zakuckám, d) jsem moc vysoká, e) nevypiju denně 2l Pepsi nebo CocaColy.

Den se rozplynul ve věčné nudě. Holky se k ničemu neměly a já zas neměla odvahu vylézt do toho pařáku venku. Fascinující! Holky fakt zvládly celý den proležet v posteli s tablety, mobily a počítači. Mně z toho hráblo. Zítra ráno prostě jedu do nejbližšího města na výlet, další den se zvuky tří různých počítačových her nepřežiju. Holky nejedou, autobus prý jede moc brzy ráno (v půl deváté). Snad vydrží to "ochlazení" po vydatném slejváku, který se tudy před hodinou přehnal.

9.8.

Autobus nejel. Podle e-podroznika.pl měl jet, ale realita je taková, že tu databázi dělal někdo padlý na hlavu. V jízdním řádu je jasně napsáno, že jezdí jen pondělí až pátek... no nic. Šla jsem tedy pěšky. Po deseti kilometrech jsem dorazila do Złocienca. Ke vší smůle je tohle město prosto čehokoli zajímavého... tak jsem si dala 10 km zpátky. Ale: ubránila jsem se pobytu v pokoji a poslouchání zvuků počítačových her a křoupání chipsů.

Večer jsem zajela s klukama se koupat na jezírko. Celkově se den tedy vydařil. A těším se na zítra! Bude exkurze na megality!

11.8.

Gótské kamenné kruhy a mohyly se stélami byly nádherné a fascinující. Takové lokality u nás prostě nemáme.

Dnešek je pro mě den krize, nemůžu došlápnout na pravou nohu, neboť jsem si při posledním koupání doslova vrazila včelu do chodidla... asi to byla nějaká divoká potvora, protože ni přes noc noha natekla a bolí to jako... Pak mi bylo celkově podivně, asi se dnes všechno sešlo - včela, únava, slunce. Ale i tak byla ta exkurze vážně super.

Už si nejsem tak jistá s tím smířením se... možná dřív přijdu o rozum.

12.8.

Exkurze dnes pokračovala návštěvou gótských mohyl a lužického pohřebiště na jiné lokalitě. Opět skvělé!

Stav v mé sondě se trošku změnil a 30 čísel pod zemí se nám vyrýsovaly jakési objekty. A protože svou většinou leží mimo sondu, musela jsem začít kopat pěkně od nuly ve vedlejším čtverci. Ale jestli se z toho vyvine nějaký pěkný objekt, bude to zajímavé. Jen nejmenovaná kolegyňka pořád žehrá, že tam "něco má" a musí kvůli tomu kopat... chudák ještě nepochopila, proč se sonda kope. (Proč ji kurnik posadili vedle mě?)

13.8.

Dnes byl tak krásný východ slunce! Ospalý sluneční kotouč byl přesně dva centimetry nad vrcholky stromů, nebe bylo zlato modré a táhly se po něm dlouhé, skoro průhledné mraky. A netáhly se jen tak - všechny vycházely z jednoho bodu, ze slunce. Jako něžné paprsky, které se rozběhly nad právě probuzenou krajinou.

Střih. O, Matko, proč vstáváme tak brzo. Proč je ráno taková zima. Já chci domů. Pomóc, mravenec!

Oči v sloup a klapky na uši. Tak nádherný je dneska ten východ slunce!

Zmizela mi špachtle! Víte, platí jedna zásada, když si někdo na výzkum přiveze vlastní nářadí, tak si ho nikdo bez dovolení nepůjčuje a pokud si ho půjčí, vrací ho dotyčnému do ruky. Nevím, co je tak těžkého pochopit na tom, že špachtle se jménem Věra není erární. Dostala jsem ji jako dárek při pasování do stavu archeologického v Olomouci. Každý vyděšený prvák ji dostane potom, co vypije na ex velké pivo a projde speciálním obřadem. Je to první osobní nástroj, který si člověk hrdě vozí na výzkumy. Tak se nesmíte divit, že náhlá ztráta špachtle mě velmi rozesmutnila. Přijde o pracky ten, kdo ji v nestřeženém okamzikut uzmul...

O několik hodin později se špachtle našla, zahrabaná dole v dokumentačním kufříku. Kdybych byla bývala nehledala malé sáčky na lístečky s popisem, nebyla bych ji bývala vůbec našla. (Oooo, konečně jsem použila tenhle hrozný kondicionál v reálu. :-D) Nikdo se nepřiznal...

Vznikl plán, že s grupou, která kope ten gótský mohylník pojedeme v sobotu na vodu. Drawa má vody ještě dost, tak snad z toho bude fajna wycieczka.

14.8.

Konečně jsem se prokopala k mému objektu a dala se do jeho odhalování. A konečně též přišla k duhu i spárovačka na kachlíky od táty. Perfektně se hodila na všechny ty záhyby. Uprostřed objektu si nějaké zvíře kdysi vyhloubilo noru. Zatracená potvora! Můj krásný objekt má díru uprostřed!

16.8.

Kajaky byly super! Opravdu levně jsme si půjčili kajaky a vyrazili z Lubieszewa nejprve po jezeře a potom po řece Drawě. Úžasně čistá voda, lekníny, různé vodní trávy, modré lesklé vážky, rybky... jediná vada na kráse byla téměř stojatá voda, protože Drawa se jezery a bývá i dost hluboká, takže jsme se upádlovali skoro k smrti. Nutno si přiznat, že moje kondička je pod bodem mrazu, ruce mě bolí tak, že je ani nezvednu a až se ráno probudím, nebude to lepší. Ale stálo to za to!

Zápisky z archeologické praxe I.

Tak jsem se rozhodla, že budu smolit nějaké deníčkovské zápisky i takhle provizorně má mobilu. Fakt pakárna, ale už teď, v den příjezdu mám spoustu postřehů.

3.8.

Do Wrocławi jsem vyrazila o den dříve, neboť sraz byl ráno o osmé, a to vážně nic nejede. Ubytovala jsem se v hostelu Absinth. Umím si ale vybrat, fakt že jo! Hostel je hned vedle kina, kde byl jakýsi filmový festival a veselí milovníci filmů byli hluční až do rána.

Cesta sem, do Wierzchowa na severu Polska, byla zajímavá. Ve všech slova smyslech, které si jen umíte představit. Učitel v jednu chvíli vysvětloval, co zajímavého se nám míhá za okny auta a v druhou chvíli jel stovkou po úzké lesní silnici. Čím víc cedulí o tom, že je cesta ve špatném technickém stavu jsme minuli, tím šílenější ta cesta byla. Zpomalení si vynutila až cedule Pozor zubři! Zkrátka zubrům a čápům tady nikdo neublíží.

Bydlíme na pravém polském venkově. Studený dům s chlívky, velkými psy, kamny na dřevo a všemi dalšími roztomilostmi... Idylka.

Jedna slečna hned dvakrát po sobě volala mamince, že to tu smrdí a že chce domů. Doslova. Další mě donutila udělat si společné selfie. Naše hlavy jsou veselé a na pozadí nářadí připravené na odvoz.

Slečny, všechny tři, mají zavazadla tak velká, že je neunesou. Tolik věcí jsem s sebou netáhla ani na celý semestr. Jsem - už zase - největší exot s normálně velkým batohem a "otrhaným" oblečením. Po přednášce a praktické ukázce svetříku za 50 zlotých nevím odkud, si připadám jako vidlák.

4.8.

Ráno jsem měla pocit absolutního zmatení. Proč ty lidi sakra mluví divně? Vážně budu potřebovat ještě pár probuzení, abych zvládla ranní polskou kanonádu své lehce pošahané kolegyňky, která ráno chtěla zabíjet kohouta, protože si dovolil kokrhat.

Už chápu, proč jim ty praxe trvají celý měsíc. Dneska jsme totiž skoro nic nedělali - jen obešli lokalitu a naměřili 5 bodů do GPS. Večer budeme připravovat nářadí. Vau! Tak zvaná příprava na přípravu.

Ve vesnici je mini sámoška, překvapivě i pošta. Vlak tady ale zrušili před 20 lety a autobusovou zastávku jsem ještě neviděla, tak doufám, že se odtud bude dát dostat na výletík

Je tu ale krásně, to byste museli vidět to zralé obilí, jak šustí ve větru a ty čápy, jak si krouží nad sklizeným polem... idylka.

5.8.

Dnes jsme téměř celý den chodili s nivelákem. Nejbližší nivelační bod jsme nenašli, bo byl zřízený už v roce 77 a od té doby neudržovaný. Tak jsme se museli spokojit s bodem asi 4km daleko. A od něj pěkně po ne více než 50m až na lokalitu... Nebyla to sice úplně zábava, ale jsem ráda, že jsme zo prošli. Takhle klasicky po staru jsem ještě lokalitu nevyměřovala. V cíli přišla na řadu i totálka. Úspěch dnešního dne = zaměřená jedna sonda ze tří.

Všichni na mě blbě čumí, když řeknu, že se jmenuju Věra. Ale to je ukrajinské jméno, ne? Co pořád všichni mají s těmi Ukrajinci? Včera jsme ilegálně seděli před obchodem s pivem (tu se nesmí venku pít), neboť místní obec nemá hospodu (!!!!) a kluci prozradili, že nejsem Polka. Ok. Všichni místní pivopovaleči se chtěli seznamovat a mezinárodně se družit. Je mi zima, jdu spát, oznámila jsem a nechala místní strejce, ať si to dopijí se svými spoluobčany.

7.8.

Kopeme. Už jsem skoro pod ornicí. Myslím, že ornici jsem ještě nikdy ručně neskrývala. Moc jsem toho v ní nenašla, ale něco jen přece. Tak mě uklidňuje, že ten boj s kořeny, brouky, žížalami a všemi možnými larvami, nebyl zbytečný.

Naučila jsem holky jazykolam o tři sta tři a třiceti stříbrných stříkačkách. Sranda.

Vím, že to pro vás není novinka, ale je takové vedro! Včera jsem to ještě přežila, ale dnes mi bylo tak špatně. Ležím, piju a mám pocit, že bouchnu, jak ze mě sálá teplo. Celý den na slunci! Zbytek vody jsem musela vylít, protože jsem si při napití opatřila jazyk. Počasí se nemá moc změnit, a tak v pondělí začneme s rozbřezkem, abychom alespoň tomu největšímu pařáku utekli. Dneska ale bylo nesnesitelně už o deváté...

Krásný víkend, kluci říkali, že pojedeme k moři, tak třeba nakonec bude i výlet! To by bylo super!

168 trpaslíků Wroclawánků

Výsledkem hledání malých roztomilých obyvatel Wroclawi je číslo 168. Takže jsem se dostala lehce za půlku. Chybějící kousky si můžete prohlédnout níže.

S každým jedním trpaslíkem mám spojený ten okamžik, kdy jsem ho našla. Tu radost, když se objeví přesně tam, kde říká GPS. To zklamání a vztek, když tam není a opětovná radost, když ho najdu na jiném místě.

Pro dnešek přijměte je rychlou fotogalerii. Noc stárne a mně to už nemyslí tolik, abych ještě zvládla příběhy. Zkuste třeba k některému dopsat vlastní příběh, ráda si je přečtu v komentářích ;-)

---

Všechny ostatní články s trpaslíky, najdete na těchto odkazech:

1. První hon na trpaslíky
2. Přírůstky do trpasličí rodiny
3. Znovu trpaslíci
4. Trpaslíci
5. Další desítka trpaslíků
6. Všem fandům trpaslíků
7. Slavím stého trpaslíka
8. Trpaslíků není nikdy dost
9. Invaze trpaslíků

A to mi připomnělo, že jsem se vždycky pořádně zapotila, abych vymyslela nový název článku, který by obsahoval slovo trpaslík a neopakoval se. No, povedlo se. Deset článků!

Opět jeden smutný příklad toho, že jsou nenechavci, kteří trpaslíky někam odnáší.

Přeji Vám všem krásný srpen. Nevím, jak to bude na praxi s internetem, takže se možná až do září neuvidíme. Každopádně děkuji za přízeň a užívejte léto!

Výlet devátý: Gdynia, Hel, Gdańsk

Čas letí rychleji, než bych si přála. V neděli odjíždím na měsíc na praxi do Polska - poslední fáze mého polského dobrodružství. Budeme kopat mezolit kdesi v Západopomorském vojvodství. A tak se teď - naposledy - vracím k dovolené. Bystrý čtenáč už postřehl, že jsem s fotkami začala od konce. Poslední článek je tedy vlastně první částí dovolenky. Baltské moře!

Gdaňsk. Lokalita mnoha lidem známá, netřeba blíže představovati. Svobodné město Gdaňsk - tenhle slogan odráží nejen historické postavení nejslavnějšího hanzovního města, ale i gdaňské loděnice a Solidaritu. Jestli jsou Poláci na něco pyšní, tak je to právě Solidarita.

Typické jeřáby gdaňských loděnic.

Dole pod nimi je náměstí Solidarity s pomníkem. Pro ten šílený déšť jsme tam ale nešli. A tak mám jeřáby jen z dálky.

Nyní pár fotek z města focených ve chvíli, kdy zrovna nepršelo. Nenechte se proto zmást. Vážně nebylo pěkné počasí.

London Eye v gdaňském vydání.

Mariánská katedrála - obří cihlová stavba. Impozantní a nevyfotitelná v celkovém záběru.

Hlavní náměstí - Dlugi Rynek lemovaný kavárnami, květinami a stánky se suvenýry. Za deště je smutnou promenádou zmoklých turistů. V pozadí věž radnice.

---

Nejznámnější pohled na město - nábřeží řeky Motlavy s hanzovními domy, jeřábem a výletními loděmi.

Suchozemci jako jsme my dva jsou zákonitě fascinováni mořem, loděmi a majáky. Myslím, že kdyby člověk chtěl, mohl by nafotit celou sbírku baltských majáků, neboť na mnoha cedulích se jimi Poláci chlubí. A jsou to krásné, většinou romantické stavbičky z cihel. My jsme viděli jen dva. A na ten v Gdňasku jsme i vystoupali!

Moc romanticky to nevypadalo, ale výhled byl nádherný - celá Gdaňská zátoka jako na dlani.

Gdaňská zátoka pod tíhou dešťových mračen.

I na pláži nás dohonila dešťová mračna.

Na den, kdy mělo být (a asi i bylo) nejlepší počasí, jsme si naplánovali výlet na poloostrov Hel. Takový ráj mořských chalupářů a školních výletů. Nutno však dodat, že malebné městečko Hel, stojí za návštěvu. Hlavně díky své prázdninové pohodové atmosféře. Nikdo zde nikam nespěchá. Ani čas vám tady na konci světa totiž neuteče.

Gdaňská univerzita zde provozuje Fokarium - tedy jakousi záchrannou stanici pro malé lachtany, kteří zde žijí i ve volné přírodě. Za 5 zlotých se můžete na ty roztomilé tvorečky podívat.

Moře na Helu

Maják helský

Cestou z Helu jsme se ještě zastavili v Gdynii. Dlouho to byla jen malá rybářská osada, proto tohle město nemá žádné historické centrum. Později zde byl zřízen mamutí přístav a dnes se zde tak koncentrují sídla společností zabývajících se lodní dopravou a obchodem. Luxusní obytný mrakodrap nad mořem s vlastním jachtovým přístavem to jen potvrzuje.

Tzv. Sea Towers

V přístavu kotví i několik historických lodí, která zvou návštěvníky na prohlídku. Nejsou to jen plachetnice, ale také třeba válečné lodě a další zajímavosti. Jen nesmíte přijít v pondělí - to je zavřeno.

Tak. A je to. Letem světem skrz naší dovolenou v Polsku. Všechny fotky jsem nahrála na Rajče, kdo by měl tolik trpělivosti a chtěl by si to projít, přidávám odkaz. Zároveň tam najdete opáčko všech polskovýletů.

Přišla jsem také na strašlivou věc. Ještě jsem vám neukázala všechny trpaslíky Wroclawánky. Pár jich ještě spí v počítači. Budu se snažit do neděle, než odjedu, je ještě všechny ukázat.

Děkuji všem za blogové spolucestování. A omlouvám se všem za poněkud nárazovou blogovou aktivitu. Začala jsem s akcí diplomka, a to je, asi nemusím nic říkat, akce všepohlcující a všeobjímající.