Výlet na tři vrcholy

Po dlouuuhatánské době jsme zase vyrazili na výlet. Tak nějak jsem předpokládala, že Jizerky budou přecpané cyklisty, a tak jsem navrhla, že pojedeme do Lužických hor. A tak jo.

Pár fotek mám, opět mi musel stačit mobil. Ale nový foťák je už na cestě.

Z Jiřetína pod Jedlovou jsme šli na Křížovou horu. Je to poutní místo, které znáte z filmu Máj, který se tam točil. Na vrcholu hory, kam vede křížová cesta stojí kaple sv. Kříže. Byla dokonce otevřená, a tak jsme mohli nahlédnout dovnitř. Stěny bílé, spoře zařízena, evidentně ještě čásečně v rekonstrukci.

A pak jsme pokračovali dál k Jedlové hoře. Kousek cesty vedl po sjezdovce. To bylo naprosto šílené stoupání! Ale odměnou byl výhled dolů na Jiřetín a podhůří Lužických hor.

Na Jedlové jsme si dopřáli pořádný odpočinek a navíc si ještě vyšplhali na rozhlednu. A to bylo fajn, protože, i když byl obzor zamlžený, bylo vidět až do tramtárie (skoro).

---

Z Jedlové jsme vyrazili směr Luž. Minuli jsme ještě hrad Tolštejn, kam jsme neměli bohužel čas zajít, ale je to pár zřícených zdí a skály. Cesta byla zdlouhavá, lesem pořád nahoru dolů, až na státní hranici s Německem. A po ní až pod Luž. Na ni jsme dýchavičně vystoupali.

I když mobilu panorámata moc nejdou, pomohla jsem si oříznutím a troškou úprav kontrastu.

Na vyhlídkách, na vrcholech vůbec, mám nejraději pak ten výhled. Ten pocit nekonečnosti a svobody, který se mě zmocní, když se dívám do širého kraje. Pohled do Čech ku Bezdězu.

A škoda jen, že nás tlačil čas (jak hodně, jsme teprve měli poznat), jinak by člověk mohl na Luži sedět celé hodiny a dívat se a dívat.

Takové letní výletnická fotka, i když v černo-bílé (ona ta fotka z mobilu vylezla v šílených barvách, ale bylo mi líto tu fotku zahodit).

Z Luže už nás čekala cesta po německé části hor - Zittauer Gegirge. Tedy už ne hory Lužické, ale Žitavské. Plné krásných sklaních měst, horolezců a nadšených německých seniorek, které byly u vytržení z toho, že jsme je pozdravili německy.

Čas letěl až nepříjmně rychle a s myšlenkou toho, že poslední vláček z Oybinu do Žitavy jede před čtvrtou hodinou, se tempo vteřinové ručičky změnilo na zběsilý úprk. O ten jsme se snažili i my, ale už jsme měli za sebou kus cesty. A když můj malý desetiletý bráška propukl v pláč, že ho bolí nožičky, vzdala jsem boj s časem a řekla si, že žádný debilní vlak nestojí za to, aby z toho ten kluk měl trauma. A tak jsme dál šli co nejrychleji, ale ne přes limit.

Tam v lese, kde polovina čtyřčlenné výpravy už postupně dodělávala, to bylo beznadějné a já si v hlavě pomalu začala skládat nějaké německé větičky, které budu potřebovat, až budu řešit situaci, jak se dostaneme do Žitavy, když odjel poslední vláček. A najednou... najednou jsme prostě byli v Oybinu pod hradem... kluci, ještě to neodjelo, pojďme! A najednou jsem byla zase plná optimismu. Za chvíli mi volala kamarádka, která šla napřed, že je na nádraží a že vláček právě přijel z Žitavy. Jo! Teď musí otočit lokomotivu, to bude ještě trvat, než pojede zpátky!

A stihli jsme to. Ještě jsem i koupila rychle čtyři sodovky, protože posledních pět kilometrů jsme šli bez vody. Jo, nikdy jsem ještě nedala tolik peněz za blbou vodu, ale v tu chvíli bych mu dala těch euro klidně i dvacet.

Vláček zahoukal, vyvalila se pára z komína a tradáááá do Žitavy.

A tak vyhlašuji hrdiny naší výpravy. Malý Toník, který ušel všechny ty kilometry (a má se zase čím chlubit). A můj drahý Pavel, kterého bolela záda, až z toho kulhal, to nevzdal a šel s námi až do Oybina, i když jsme mohli skončit už v Jonsdorfu.

Díky, hoši :-)

Je to se mnou špatné

Dneska jsem si všimla jedné věci: lidé už mi přestávají říkat slečno. Už mi říkají mladá paní. Začalo to v ZOO, kde jsem byla tři hoďky ve Faunus budce prodejní. Tam člověk potká spoustu lidí.

"Slečno, teda mladá paní, prodáváte turistiké známky?"

Když jsem šla parkem vrátit klíče, zastavil mě takový málovlasatý pán ve středních letech, na první pohled to byl takový ten veselý extrovert. A povídal:

"Mladá paní, můžete mě vyfotit tady s pánem? Víte, on je pro mne moc důležitý a já bych s ním tady chtěl mít fotku."

Tak jsem je šla fotit nějakým super hyper chytrým telefonem a připadala si hloupě, že si musím nechat vysvětlit, jak taková mašinka vlastně fotí. A ten pán, se kterým se fotil ten málovlasatý pán mi někoho strašně připomínal. Takový starší, lehký úsměv, příjemný na pohled, dobrácká tvář, prostě takové zvláštní kouzlo Celý zářil ve žlutém tričku.

"Díky, mladá paní, že jste mě tady s panem Nevrlým vyfotila."

Nojo!!! Tak to je ono. Tak já tady fotila pana Nevrlého. To dává všechno smysl. Protože, když jsem viděla pana Nevrlého poprvé, bylo to úplně stejné. Takové to zvláštní kouzlo.

Pak jsem letěla na autobus a protože v tomhle vedru člověk pořád pije, taky pak pořád chodí na WC. No a co myslíte, že mi paní, která vybírá dorbné na WC řekla?

"Nechcete na invalidy, mladá paní? Tam byste to měla lepší."

"No, zvládnu to i normálně."

A tak jsem si v duchu jen říkala. Tak mladá paní, a teď už mi nabízejí i invalidní WC... Je to s tebou už nějaké špatné.

Praxe v kraji meruněk

Červenec je skoro v tahu a říkám si, že jsou to podivné prázdniny. Očekávala jsem poklidné dny, zasloužené po všech těch státnicíh.

Začalo to melou na hradě, do teď z toho mám nervy na dranc. Do Srbska jsem jela s tím, že si od toho odpočinu, jenže za celý ten krásný pobyt v jiném světě jsem se nějak nemohla zbavit té své nepohody a neustále jsem byla protivná, především sama na sebe. Kvůli hradu jsem se nakonec vracela dřív (abych pak v prvních minutách v práci litovala, že jsem prostě nenapsala, že nepřijdu, že jsem ještě pryč). A cestou zpátky mi v Budapešti zmizel foťák. Už jsem proklela nového majitele a popřála mu, aby se smažil v pekle. Takže výsledkem je, že nemám ani fotečku, a to mě štve (a klidně bych na to použila ještě silnější výraz).

Tak teď vybírám foťák nový... a jsem v té vlně nabídky docela ztracená.

No, ale k tomu nejaktuálnějšímu. Přijímačky dopadly všechny dobře a všude usoudili, že mě berou. Ale protože v Plzni to bylo divný, v Praze arogantní, tak jsem se rozhodla jít do Hradce. Učitelé byli milí a spolužáci, které jsem teď potkala na praxi, k nezaplacení. A tak ještě dřív, než jsem oficiálně hradeckým studentem, mám splněný první předmět - archeologickou praxi.

---

Fotky jsou vyfocené mobilem.

Možná, že tento pohled už napovídá, kam jsem se na praxi vydala. Jo, říkala jsem si: "V Hradci, to budeme mít praxe někde blízko a ne na jižní Moravě." A ejhle - ono se jelo do Znojma na Hradiště. Ale byla jsem ráda, jela jsem na Moravu, a navíc do krásného Znojma. Po práci jsem věnovala čas zevlováním po okolí, a tak jsem (skoro vždycky při západu slunka) nasávala atmosféru. Tohle je pohled od sv. Antoníčka na Hradišti ku Znojmu.

Kostel sv. Hippolyta na Hradišti je dominantou. Je to klášterní kostel a prý je pod ním ukryta velkomoravská rotunda. Uvnitř jsou nádherné barokní fresky.

K těm západům slunce. Našla jsem si vždycky místo, a tam jsem čekala, až slunko zapadne do lesa, za kopec, za obzor, či kamkoli jinam. Zkrátka, až mi zmizí z očí. Celý týden bylo nesnesitelné horko, během dne se nebylo kde schovat, celý den to na nás pařilo. A tak bylo příjemné sledovat, že rozžhavené peklo končí a nastává tichá letní noc.

Každé ráno jsme se stavili u budky, ve které bylo ukryto nářadí a vše potřebné (nebyl tam jen mrazák, který by byl asi nejužitečnější věcí). Paradoxem je, že v tom vedru jsem měla šílenou rýmu a kašel, bylo mi blbě (tak akorát do postele) a taky mě chytla asi artróza do pravéo kolene či co... zkrátka nebyla ta praxe úplný med.

Hradiště je osídleno takřka celý pravěk a vrcholem je potom doba Velké Moravy. To, co vidíte tady je část velkomoravského pohřebiště, které se už několik sezón zkoumá. A to doslova na zahradách rodinných domů.

O pauze. Každý se snaží nacpat pod nějaký profil do stínu.

Následuje vývoj objevování mrtvoláka. Kopání pohřebiště je taková třešnička na archeologickém dortu. Praxe, to jsou obvykle "jen" nějaké sídlištní objekty, hromada střepů, mazanice a bagr za zády. Tohle bylo eňo ňůňo kopáníčko. Takže světu představuji svojí první vykopanou a vypreparovanou mrtvolku.

Jako první se objeví lebka.

A jak se člověk zahlubuje, naráží na další části skeletu.

Práce se zásadně zpomalí a celé hodiny odstraňujete hlínu ze žeber a obratlů... pěkně až na dno hrobové jámy.

A výsledek je: už jen zdokumentovat a vyzvednout pro antropology.

Vypreparovat nebožtíka mi trvalo tři a půl dne. Měl/a také nějaké milodary. Skleněný gombík, nůž a provrtanou mušli na krku. Tak jsem potom ještě pomáhala s čím se dalo, s dokumentací, popřípadě někomu dalšímu s jiným hrobem.

V sobotu jsem jela zpátky napříč republikou, jedla u toho znojemské meruňky natrhané u cesty a těšila se na horký čaj a postel. Teď si v ní hovím a mám štěstí, že maminka vaří čajíčky a pere špinavé věci od spraše. A zároveň bych v kraji meruněk klidně zůstala ještě déle, abych měla čas ho pořádně poznat, protože vinohrady, hluboká údolí Dyje, zrající pole, meruňkové sady... to člověka přitahuje prostě samo. I když mám zakázáno říkat: "Přídu dýl."