Poslední tři články v rubrice Literatura jsou o knihách od Dostojevského. Mezi nimi jsem četla i jiné knihy, ale nějak zapomínám sem všechny ty díla napsat. A na pana Fjodora se zapomenout nedá, už z toho důvodu, že vám vždycky posune vnímání světa někam jinam. O Idiotovi to platí mnohonásobně.
Janek kdysi řekl na účet Výrostka, že je to sračka, pak mě varoval, že Idiot je ještě horší. Janka jsem vykázala do stejných míst, kam on vykázal Výrostka a o Idiotovi můžu říct, že je to naprosto úchvatné dílo světové literatury.
Příběh vypráví o příslušníkovi prastarého ruského šlechtického rodu, který je však nejspíš poslední mužský potomek těchto knížat. Lev Nikolajevič Myškin je od útlého věku epileptik, nemoc se rozvinula do té podoby, že chlapec nemluví a nevnímá svět kolem sebe. Tak se osiřelé, nemocné dítě dostane do švýcarského ústavu, kde se odborníkům podaří z knížete udělat mladého "zdravého" muže.
Lev Nikolajevič se vydá do vlasti. Nikoho v Rusku nezná, ale dozví se o generálové Jepančinové, která je za svobodna Myškinová, tedy vzdálená příbuzná. Přes tuto rodinu se seznamuje s dalšími lidmi, vesměs ze střední společenské třídy, tedy přesně z té, která neustále napodobuje vybrané společenské kruhy, ale nikdy k nim patřit nebude.
Kníže Myškin se zamiluje do obrazu krásné Nastasji Filipovny, se kterou se později i setká a nabídne ji v celkem nevhodné chvíli manželství. Jenže Nastasja netouží zrovna po svatbě, a tak utíká s mužem jménem Rogožin.
Kníže pak odjede do zahraničí, na celou aféru se tak trochu zapomene. Když se vrátí, nalézá zalíbení v dceři generálové Jepančinové Aglaje. I ta, jak se zdá, se do mladého knížete zamiluje, jenže její podivná hrdost jí nedovolí dát to najevo. Nakonec má však dojít k jejich svatbě. Do hry však skočí opět Nastasja Filipovna, která vše překazí a kníže jde nakonec do kostela s ní. Nastasja mu však od oltáře uteče zpět k Rogožinovi, který ji pak v noci ve svém domě v Petrohradu zabíjí.
Kníže, který je všemi celou dobu označován jako idiot (má však bystrý úsudek a neobyčejně se umí vcítit do druhého), se nakonec zhroutí a opět končí v ústavu jako člověk nesvéprávný.
Několik zajímavých myšlenek z knihy
Dostojevskij, F.M.: Idiot,, ilustr. Vitalij Gorjajev, Lidové nakladatelstí, Praha 1974
str.21
"...Ale mě tehdy napadlo něco jiného: co když je to dokonce horší! Snad vám to připadá směšné a podivné, ale zamyslíte-li se nad tím, může vás napadnout i taková věc. Tak třeba mučení; je při tom utrpení a rány, tělesná trýzeň, ale člověka to odvádí od duševních útrap, takže ho trýzní jedině rány, dokud nezemře. Ale přece hlavní, nejprudší bolest nepochází snad od ran, ale z vědomí, že už za hodinu, potom za deset minut, potom za půl minuty, potom za vteřinu, potom teď hned opustí duše tělo a nebudeš už víc člověkem, a víš to s naprostou jistotou, ano, nejhorší je jistota, ta čtvrtina vteřiny je ze všeho nejhorší..."
str. 46
"...Také někdy v poledne, když jsem si zašel do hor a stanul tam sám někde na úbočí; všude kolem vysoké věkovité smolnaté borovice, nahoře na skále starý středověký hrad v rozvalinách; a naši vesničku hluboko dole je sotva vidět; slunce plane, nebe je jasně modré a ticho děsivé. A právě tehdy mě to neustále někam táhlo a zdálo se mi, že kdybych šel pořád rovně, hodně dlouho a zašel až tam za tu čáru, kde se nebe stýká se zemí, našel bych tam rozluštění všeho a spatřil ihned nový život, tisíckrát intenzívnější a rušnější, než je náš..."
str. 202
"...Proč jste sem prve vešli tak nafoukaně? "Všichni pryč, ustupte z cesty; my jdeme. Dejte nám všechna práva, ale vy se neopovažujte ceknout. Vzdávejte nám nevídanou úctu, ale my s vámi budem zacházet hůř než s posledním lokajem! Žádáme, neprosíme, žádnou vděčnost od nás nečekejte, protože to děláme pro klid vlastního svědomí!" To je mi pěkná morálka!..."
str.318
"...Proč tedy, když člověk procitne a nadobro se vrátí do skutečnosti, proč cítí téměř pokaždé, někdy neobyčejně ostře, že zároveň se snem za sebou zanechal cosi nevyřešeného? Usmívá se svému nesmyslnému snu, zároveň však cítí, že ve spleti oněch nejapnosti je utajena jakási myšlenka, již skutečná, jež cele náleží k jeho vezdejšímu životu, něco, co žije a vždycky žilo v jeho srdci; jako by mu tímto snem bylo sděleno cosi nového, věšteckého, nač dávno čekal..."
