Cesty karanténní

Minule jsem psala, že nemám dořešené "vycházení". Tak jsem to vyřešila. Jednou až dvakrát týdně jezdíme na výlety. Paradoxně mě k tomu nakopla reakce některých starostů, kteří zakázali parkovat na výchozích bodech oblíbených turistických tras. Tak nějak jsem si řekla, že nejsem přece nějaký ten karanténní turista, který v životě nikde nebyl, ale když teď není co jiného dělat, tak teda někam vyrazí.

Na cestách nepotkáváme skoro nikoho. Vybíráme si místa, kde ani v běžné turistické sezóně není moc lidí. A jezdíme jen ve všední dny. Roušku máme vždy, když jsme ve vesnici, nebo na místě, kde bychom třeba mohli potencionálně někoho potkat. Dezinfikujeme si ruce po cestě hromadnou dopravou, nebo před jídlem. A zdá se, že nás to ještě nezabilo. Naopak. :-)

A asi nikdy nebyly cesty tak krásné, tak tiché, tak klidné a tak uspokojující.

Cesta ze Stráže pod Ralskem ke skalnímu hrádku Stohánek.

Cesta od Stohánku ke zřícenině hradu Děvína u Hamru na Jezeře.

Hřebenová cesta kolem Klínového vrchu v Jizerských horách. S výhledem na Krkonoše.

Cesta z vrchu Výhledy nad Horním Vítkovem.

Cesta z Václavic k větrným elektrárnám.

Buďte zdrávi na těle i na duchu. A džte se!

Běsnící batole, roušky a svatební cesta

Taky si tak užíváte, že jste konečně celá rodina pohromadě, celý den spolu? Taky doháníte to, že během "normálních" dní na sebe vlastně nemáte čas? Taky jste zjistili, že homeoffice, domácí vzdělávání a poklidně plynoucí čas v rodinném kruhu je, to, po čem jste vlastně ve skutečnosti toužili? Ne? A nejste divný?

Mám pocit, že ti, kdo v médiích a na sociálních sítích prohlašují výše uvedené, spadli z vesmíru.

BOD PRVNÍ: homeoffice

Máme malý byt, který rozhodně nemá kapacitu na to, aby suploval kancelář (nedejbože dvě kanceláře), dětskou hernu, zásobárnu strategických surovin a šicí dílnu na roušky.

Bylo tedy nezbytné podniknout několik kroků.

Zrušit synovi postel v ložnici.

Na její místo dát jídelní stůl.

K tomuto stolu vystěhovat milého manžela i s jeho homeoffice. Nastěhovat odrůstající batole do naší postele.

Vejít se do postele k batoleti.

Zakázat batoleti během "pracovní doby" běhat do ložnice.

Poslední dva body musíme ještě trénovat.

BOD DRUHÝ, poněkud obsáhlý: domácí vzdělávání

Abych nezanedbala výchovu, pojala jsem velkorysý plán, jak takovému malému zvědavému tvorovi vysvětlit, co se děje a proč jsou věci jinak, než obvykle. Jenže jsem zapomněla, že je na návštěvě zrovna "a proč? období".

S nošením roušky byl velmi rychle hotový. Prohlásil se za bubáka. A přijal za svou realitu, že svět zasáhla invaze bubáků, neboť venku ukazuje na kolemjdoucí a říká: "Hele, pán je taky bubák. Jé a paní taky. Všichni jsou bubák, mami?" Nakonec to postihlo i chudáka Krtka. Musela jsem mu taky ušít roušku.

A proč nemůžu jít do školky? Protože je zavřená. A proč je zavřená? Protože by děti mohly být nemocné. A proč by děti mohly být nemocné? Protože tady teď lítá takový bacil. A proč lítá bacil?" Nádech, výdech, významná odmlka... A kde lítá, mami? Já ho nevidím! Ufff!

Na poli domácího vzdělávání ohledně koronaviru jsem tedy pohořela a nejspíš by mi taky, stejně jako bráchovi, pančelka poslala mailem za pět.

Ale v ostatních předmětech se fakt snažím:

Vyrobili jsme krmítko a dali do něj slunečnici. No ano, už to nikdo takhle na jaře nežere, ale výuce pracovních činností a biologie bylo učiněno za dost. Koupila jsem též knížku, jak správně krmit naše divoké sídlištní ptáky.

Vyseli jsme divoká rajčata a začali víc zalévat přeživší jahodníky na balkoně. Rajčata klíčí a rostou. Jahodníky se tváří, že je pořád únor.

Pak jsme vystřihli z časopisu Puntík všechny vystřihovánky, část z nich nepodlehlo zkáze, a tak jsme si slepili terénní auto průzkumníka Žárovky. Tím jsme pokryli i výtvarnou výchovu.

Matematika vypadá tak, že startujeme závod autíček. Tři, dva, jeden, pět, start!

V češtině stále opakujeme tázací věty začínající na "proč". Zároveň se synek naučil hezké pořekadlo: "Proč? Pro slepičí kvoč!". Taky umí nazpaměť knížku Krtek a autíčko. Před spaním ji totiž musím číst alespoň pět krát, u toho střídat hlasy a vydávat všechny popsané zvuky. To máme hned i dramatickou a literární výchovu! No vida!

Nezapomínáme na rodinnou výchovu. Zadělali jsme těsto na velikonoční perníčky, snad dojde i na pečení. Vyprali jsme všechny plyšáky a vůbec už asi celý byt.

BOD TŘETÍ: Doma budeš!

Tohle splnit je asi jako chtít po tygrovi, aby se dal na rostlinnou stravu.

Několikrát za den řeším záchvat "mamijáchciven." Hledám zatím cestu, jak na to... Do lesa jedině MHD, navíc jsou teď za městem všichni, když zavřeli ty shopy, žejo. A co na sídlišti mezi korzujícími pejskaři a partičkami zabírajícími všechny volné lavičky?

Takže doma jsme a když mám chvilku, představuji si, že se procházím po athénské akropoli a obdivně u toho óchám a áchám. A taky, že vidím západ jarního jižního slunce z terasy hotelu, který nám byl zabukován jako svatební dar. Svatební cestu tedy, stejně jako všechny naše další cesty, odkládáme.

BOD ČTVRTÝ: Buď prospěšný!

Zkouším tu občanskou prospěšnost každý den. Jako všichni v tomhle státě, šiju roušky. Chtěla jsem být i dobrovolníkem a nosit seniorům nákupy, ale to jsem vzdala, neboť to nebylo časově slučitelné ani s šitím, ani se stavěním Lega.

Za účelem splnit svou občanskou rouškovou povinnost, jsem zabavila osiřelý počítačový stůl v obýváku. Stolek pod stroj nahradil stůl jídelní. Nají se u něj sice jen náš chlapeček a jeho třicet autíček, ale když je potřeba zachránit republiku, musí stolovací kultura stranou...

Doufám, že to všechno zvládáte s nadhledem a hladinu stresových hormonů držíte na únosné míře.

Všem to slušelo, některé to dojalo

Letí to, letí, už máme březen. A za námi úvod do roku 2020. U nás to bylo výživné. :-) Co vy?

V červnu budeme slavit desáté výročí, ale oslavili jsme ho pro jistotu už předem. A to malou, ale velmi povedenou párty. Všem to slušelo, některé to dojalo (nebreč, nebreč, jsi namalovaná!) a hlavně to dobře dopadlo.

A bylo to romantické.

A navíc ještě na pohádkovém hradě.

A taky se všichni najedli do sytosti.

Autor fotografií: Aleš Otava (http://alesotava.cz/)

Je fascinující, jak se někdy během několika měsíců změní život úplně naruby... v listopadu jsem na tom byla fakt bídně. Probrečela jsem večery, měla pocit selhání, obviňovala jsem se, že jsem neudělala dost a nevěděla kudy kam. Prostě mě po opakovaném ujišťování, že se můžu po mateřské vrátit do své práce (neobyčejné, úžasné, milované, naplňující práce), poslal bývalý zaměstnavatel do prčic. To prostě máte dítě, na vaše místo se (díky vaší vlastní přímluvě) dostane ambiciózní "záskok" a čus bus. Nezáleží na tom, s jakým nasazením jsem tam pracovala, jaké jsem měla vize, co vše jsem tomu obětovala, jak moc jsem tam byla ráda... I dneska to někdy takhle večer znova a znova opláču.

A upřímně ještě se nikomu nepovedlo mi rozmluvit, že je to jen práce a že se mi to stane ještě mockrát. Jenže to byla víc než práce, byla to součást života, součást mě a měla to být součást mé rodiny. No, nic. Prostě se mi zhroutil život a naplnily se obavy, které jsem v posledních třech letech měla.

Ale nebyl by to život, aby se věci nezačaly zase tak nějak sami dít. Přes stavy deprese a vyčerpání jsem se doplazila ke staronové práci a nesmírně si vážím toho, že mi kolegové z Grabštejna (kde byla i naše svatba) nabídli místo, které jsem přijala. A přiznávám se, že hlavně proto, abych doma sama sebe neumučila. Taková terapie prací.

Grabštejn je navíc místo, které mám ráda, které si zaslouží péči i pozornost. Lidi tam znám už dlouho, cítím se tam dobře.

Převzetí části hradní agendy mi pomohlo najít odvahu se vypořádat s tím listopadovým zklamáním, pomohlo mi to srovnat si myšlenky a zase věřit sama v sebe. Dokázala jsem se zase najít.

Naše svatba byla v tom všem asi nejdůležitější, byla to ona, kdo odstartoval ozdravný proces a pomohl mi si vážit sama sebe.

A proč to píšu? Abyste pochopili, jak důležitý to byl den. A jak žádné díky není dost velké, aby poděkovalo všem, kdo se na něm podíleli. DĚKUJI!

A příště: Svatební cesta na jih za antickými hrdiny

Pobaltská výprava - ještě nějaké fotky

Loňskou výpravu k Baltu uzavřu ještě několika fotkami. Ráda si teď v zimě na to zavzpomínám - venku je to na draka, ani sníh, ani jaro. Buď leje jako z konve (alespoň nějaká voda), nebo fučí ledová fujavice, a když už je hezky, tak mám samozřejmě angínu.

Tak přijde vhod malý návrat do začátku léta.

Kamień Pomorski -

stačí se vzdálit z promenádního mola a člověk se ocitně v takovém polobrownfieldu. Ale i ten má svou poetiku: snad omyl, snad úmysl - barevná vrata od garáží.

Už to tu myslím padlo, ale musím to napsat znovu.

Kamień je fascinující tím, že vedle historické památky je vesnická chalupa s kozou a slépkami - takže když

si odmyslím ty moderní vymoženosti, od středověku se toho zase tak moc nezměnilo.

Nevím, zda jsou na severu Polska tak progresivní, že přestali na polích všechno hubit, nebo tak pozadu,

že to ještě nezačali dělat, ale srdce mi zaplesalo, když jsme v okolí Wrzosowa potkávali pole, která měla rozkvetlé meze nechané ladem; pole na kterých bylo několik pásů různých plodin; pole, kde to bzučelo a cvrlikalo.

A poprvé v životě jsem zaslechla i "pět křepelčích pěněz".

DĚKUJI!

Wolin byl fakt krásný zážitek, bylo tam celkem liduprázdno. Mít posednější dítě, šlo by v prázdném přístavu i jen tak relaxovat a poslouchat jak voda šumí pod přístavním molem.

Někdy mě překvapuje, proč se lidé pořád honí za něčím speciálním a výjimečným. Proč potřebují turistické rezorty, chlorované bazény a paraplíčka do drinku. Parta místních puberťáků, veselá rodinka a takový strejda, který si přišel zaplavat... a my.

Tohle je promenáda podél pobřeží v Dziwnowie, která ale vede kus od moře a pravidelně jsou z ní udělané umělé průchody na pláž. Všechno to "roští" kolem je chráněné a na žlutých cedulích je napsáno, jak se turisté mají chovat.

Nedělám si iluze o chování některých jedinců a nedělám si iluze o tom, jak moc je ta ochrana v tom návalu turistů účinná (hluk, odpadky apod.) a popravě jsem to více nezkoumala. Ale líbí se mi na tom jedna věc: navzdory turistům tu prostě ponechali kus pobřeží jen tak.

Balt byl studený jako psí čumák - jen se smějte těm pošetilcům, kteří jedou k Baltu místo na Jadran - ale slunce pálilo jako v plném létě. Takže hry v písku, kam občas zabloudila vlna, byly famózní. Za velkého úsilí všech přítomných dětí vzniknul tento hrad. Večer ho vzal příliv, ale radost ze stavby zůstala.

Asi mě za ty kecy už nenávidíte, ale my postižení krajinou obdivujeme i takové nevšedně obyčejné věci, jako je stará cesta lemovaná dubovou álejí. Upřímně jsem moc ráda, že turisté byli odkloněni na asfalt podél hlavní silnice a tohle si tu starousedlíci hýčkají. Nebo na to tak trošku prdí a dělají, že to neexistuje. On by to pak někdo mohl vyasfaltovat a udělat zde cyklostrádu z fondů pro regionální rozvoj. To bych pak nemohla slyšet ty křepelky, potkat asi bambilion druhů hmyzu a poslouchat, jak šumí vítr v dlouhé trávě na mezi.

Takhle zapadá slunce do Baltského moře nejdelší den v roce, ještě kolem 23. hodiny bylo šero. Západ slunce u moře je vždycky kýč, alespoň pro mne ve většině případů byl. Ale tohle, to bylo magické, staré jako lidstvo samo.

Cosi končí a ráno bude Slunce trochu jiné.

TO BYL BALT ROKU 2019...

Co přinese letošní rok, nemám ponětí. Závěr loňského roku přinesl mnoho změn a převrátil představy o tom, jaký bude rok 2020 naruby. Jsem z toho stále trošku šokovaná (a stále v procesu pochopení proč), ale život běží a nečeká na nic. Takže vzůru do druhé dekády 21. století!

Přeji vám, ať je pro vás rok 2020 plný zážitků, pozitivních zpráv a férových lidí.

A když se vám k tomu vyhnout všehny nemoci, nebude to vůbec špatný rok.

Díky za to, že mě čtete a máte se mnou trpělivost. :-)