Mám již první prázdninové zážitky. Nechci tu však popisovat celý letní ochranářský tábor na Tetřevkách, snad se to ani nehodí. Popsat ale musím jednu jedinou noc, která mi dala víc než dávné historky o tajemných nocích v Jizerských horách.
Byla sobota, poslední večer na táboře. Plápolal slavnostní táborový oheň připravovaný s detailní pečlivostí lítostivého loučení. Bylo toho řečeno mnoho. Ušlechtilá myšlenka visela ve vzduchu, slzy na krajíčku. Účastnické listy každý přebíral s radostí a díkem. Při předávání nášivek se znakem CHKO Jizerské hory jsem cítila teplo u srdce - a jsme jedni z nich, patříme k nim a oni k nám. Korálek za první rok v oddíle - dárek drobný potěšil o to více, že byl předáván s upřímností a přáním, aby jsme se zase za rok sešli, možná jinde, ale všichni. Ani nevíte jak jsem na ten svůj korálek hrdá a s každým dalším korálkem (a každým dalším rokem v oddíle) budu ještě hrdější. Ne na sebe, ale na práci, kterou jsme všichni rukou společnou a nerozdílnou udělali.
A pak to přišlo. Společně se svými kamarády jsem byla zavolána stranou. "Dnes můžete složit tábornickou zkoušku dospělosti." Zaznělo z úst vedoucího Tomáše. Jediné, co se mi při této větě vybavilo, byl příběh od M. Nevrlého o nočním putování na Stříbrnou horu. Vybavovalo se mi x míst, kam můžu jít, zvláštní nervozita mě ovládala, ani ne tak strach, jako zvědavost, nedočkavost, odhodlání. Když jsme znovu zopakovali, že jsme odhodláni úkol splnit, vyrazili jsme. Šla jsem spolu s Péťou a Šárkou na Island (na ten náš Island, na Oliveckou horu).
Zapadalo slunce, obloha hořela, hory, lesy, palouky, říčky, skály, celý kraj se ukládal ke spánku. Zvláštní atmosféra, na turistu už člověk nenarazí, jen zajíc přeběhl přes asfaltku. Vítr zpíval ukolébavku, vzduch chladnul. Cesta se zdála delší než kdy jindy. Setmělo se, stromy se mění ve strašidelné stíny, vítr se mění v hejkala, cvrčci spustili noční koncert....dorazily jsme na vrchol. Island byl opuštěný, čekal na nás.
Přišel čas otevřít balíček, který jsme dostaly od Tomáše ještě před cestou. Nedočkavě trháme papír. Najednou se nám slova vypařila z úst, slzy vnikly do očí, několik vteřin ticha s otevřenou pusou. V dlaních nám ležela březová placka s udělením zeleného březového lístku, za co? Ptáme se. Co jsme udělaly tak báječného, aby nás takhle poctili? Vždyť si to nezasloužím, vždyť dělám jen to, co mě baví a co mám ráda. Děkuji.
Ještě teď mě to dojímá, ještě teď, když do placky provrtávám dírku k pověšení na zeď, mám zrak kalný slzami. Usínáme v bezpečné náruči Islandu. Několikrát za noc jsem se vzbudila, několikrát jsem si rovnala celtu. Probudilo mě sluníčko. Začínal nový den, další z mála slunečných v Jizerských horách. Vylezly jsme na vrcholová skaliska a hleděly na východ slunce. Báječné.
Obzor již nehořel, ale spíše se červenal, ostýchal se, nesmělý a ospalý. Vítr voněl, voněl dálkou, svobodou, štěstím, horami, ránem, přátelstvím. Bylo půl páté ráno, nikdo z těch lidiček dole nevěděl, že na jejich domovy teď hledí tří blázínci, kteří přespali na Islandu, kteří jsou šťastní a dojatí krásou hor. Všichni ti, co dnes spali v pohodlných postelích svých domovů ještě blaženě spali, uchuzeni o pocity blaženosti a štěstí.
Uklidily jsme Island. Všechny odpadky, které tam nechali nevděčníci před námi skončili v igelitce a našem batohu, srovnání ešusů a jiného stáleho vybavení Islandu trvalo jen chviličku - odcházíme. Stejně tiše jako jsme přišly. Sluníčko rychle stoupalo výš, vzduch rychle nabíral vražedné tropické teploty. Hory se probouzejí. Lesy nás vítají, zajíc opět běží přes asfaltku, obzor se jasní, tráva voní větrem a vítr trávou. Čarodějka příroda kouzlí, míchá opojné kombinace a já se jí nechávám opít. Jestli takhle nevypadá ráj, tak chci do horoucích pekel.
Na chatě nás vítají, na nic se neptají, vědí, že to nemá cenu, že jim stejně nikdo není schopen říct, co prožil uplynové noci. Nikdo....tajemství hor zůstává jen v nás.
