:D :D Ještě teď se mi chce šíleně brečet smíchy. Stačí jedna jediná vzpomínka na pátého prosince a chytám se stolu, abych neskončila pod ním v záchvatu křečovitého smíchu. A promiňte, chápu. Zatímco se tu moje maličkost válí pod stolem, vy ještě nemáte o ničem ani potuchy. Tak pěkně popořádku...
V dopoledních hodinách onoho dne jsem vyrazila do školy. V sobotu, ano. Konaly se totiž přeslavné Národní srovnávací zkoušky. Celé to produkuje jedna dosti bohatá společnost, která ve svém oboru nemá konkurenci (nepočítejme chabou státní firmu, která má momentálně starosti s tím, aby vymyslela novou a jedinou správnou státní maturitu), může si tedy dovolit odírat studenty až na kost. Osobně moc nevěřím tomu, že by NSZ byly tak děsně výhodné a úžasné. Je v tom asi dost velký lobbing a hlavně fůra peněz. Nic jiného mi ale nezbylo, než jít tyto zkoušky udělat. Tak snad to alespoň k něčemu bude a na tu vejšku mě vezmou.
Ovšem v odpoledních hodinách jsem si přestala lámat hlavu nad neuvěřitelností oné bohaté společnosti a vyrazila s Barčou do Prahy na mikulášskou super mega show jedné z nejlepších českých ska - alternativních skupin. No, ovšem. Fast Food Orcestra v KC Zahrada na Chodově. Kvůli pološílenému záchvatu Barčiny maminky, která měla pocit, že nemůžeme jet sami na noc do Prahy, s námi jel můj tatík.
Zprvu byl velice nadšen, že jede pěkným zájezdovým autobusem plných sto kilometrů. Všechno ale opadlo ve chvíli, kdy jsme vylezli z metra na Václavském náměstí. Na jednom metru čtverečním asi tak půlka republiky, všude hudba a spousta čertů, Mikulášů a andělů - celý nebeský výbor tu měl sraz. Pravda, občas v trošku amatérské podobě.
Vpluli jsme do davu a ubírali se na Staroměstské náměstí, kde to vše ale bylo ještě horší, tak jsme upalovali na metro, které jsme ale nemohli najít. Podle instrukcí nějakého pána jsme se dostali do Ungeltu, ale naštěstí mám geniální smysl pro to, jak se neztratit (ovšem mému smyslu se říká Bára :D) a kde se vzalo, tu se vzalo metro!!!!
Postupně k nám přistupovali samí "Mighty people", jak jsme je svorně nazvali a překvapivě všichni s námi vystoupili na Chodově a šli směrem do Zahrady.
Chvilku jsme se motali v předsálí a pak....pak to začalo. Jaký libozvuk! Nestačila jsem ani mrknout a byl konec. Celou tu dobu jsem podezírala Dr. Karyho, že to není člověk, ale hodně dobrá mašina, prostě nemůžu věřit tomu, že se za sekundu dá vyslovit asi milion slov (jak kalašnikov :D). Pak jsem podezírala basáka Matěje, že má na té podlaze napsané akordy, protože se tam koukal neustále, ale neměl. To bylo jenom tak velké soustředění.
A přesto, že Su-sha na Facebooku vyhrožoval, že konec bude ve tři ráno, odjížděli jsme metrem v půl dvanácté. Na hlavním nádraží jsme zjistili, že vlak jede z Holešovic, takže jsme bleskurychle zahájili operaci Chytit poslední metro. Úspěšně. Sotva jsme se ocitli na prázdném perónu, ozvalo se z rozhlasu: "Poslední souprava směr Háje, právě odjela." Fajn, že to víme.
Šli jsme si sednout na nádraží. Po deseti minutách však přišli security chlápci a oznámili nám, že to tady zavírají a že musíme do té zimy venku.
Požádala jsem o svolení se v odjezdové hale alespoň obléct (v sukni není nejtepleji), a pak jsme vypadli na lavičky v pasáži před nádražím. Celé tři a půl hodiny čekání. Prozkoumali jsme, kdy otvírá první fast food, tancovali čaču, polku, mazurku, uspořádali závod trafika - odpadkový koš a sledovali pochybné osoby trousící se pasáží.
Ve vlaku bylo teplo. Spánek. Nařídila jsem budík, abychom nezaspali Děčín a stihli přestoupit. Ze spánku mě vytrhl jenom výkřik: "Nádraží!!!" Po deseti sekundách paniky jsme zjistili, že je to Ústí nad Labem. Tak akorát na to se probrat, uklidit a vystoupit v Děčíně. Začala jsem usínat ve spěšném vlaku Děčín - Liberec, když tu mi zazvonil budík...hmmmm, tak to bychom asi přejeli, co?
A i když jsem toho moc nenaspala, byla jsem úžasně plná energie. Táta prospal půl dne, Barča celý a já? Zdobila jsem vánoční perníky a ještě v neděli večer vyrazila na adventní koncert Jarretů do liberecké radnice. O tom ale příště, ju?
