Po stresovém konci léta jsme si jeli odfrknout na jih Moravy. Bylo to vážně naprosto úžasné. Měla jsem po státnicích a odešla jsem z práce, která mě stála víc sil než radosti. Mohla jsem to všechno uzavřít a otevřít kapitolu jihomoravského života. A je snad něco lepšího, než novou práci začít dovolenou?
Ubytování jsme našli v Perné, v chatě U Studánky na konci dědiny pod lesem. Je to dokonalé místo. Ideální pro větší partu, měli jsme to celé pro sebe, včetně zahrady s posezením. A jako bonus hned u domu studánka s výbornou chladnou vodou.
Ačkoli byla polovina září, počasí bylo skoro lepší než v létě. Dokonce jsme se ještě i smočili v Pasohlávkách v laguně. Nebylo to na nějaké opalování, ale trošku si zaplavat a zase rychle uschnout, to bylo osvěžující.
Lednicko - valtický areál nesměl chybět. Už jen proto, že jsme vlastně všichni byli nějak spojení s NPÚ a taková banda, když dojde na památky, tak to už je fičák. Chtějí všechno vidět, všechno vědět a vůbec jsou narušitelé té masy turistů.
Poprvé jsem se podívala do lednického skleníku. Kromě té neuvěřitelné zelené harmonie mě fascinuje stavba samotná. Třeba skleněné cihličky, ze kterých je skleník postaven, nebo úžasně provedené květníky nebo podlahové rošty...
Nechyběla prohlídka zámku. Tentokrát jsme byli v apartmánech, reprezentativní sály jsem viděla před 2 lety. A také jsme vyrazili k Minaretu. Aktuálně se na něm pracuje (prý ještě pořád a otevírat se bude někdy letos). A řeknu vám, ty salónky v mezipatře si obnovu zaslouží. Trošku jsme dělníkům nakoukli přes mříž pod ruce.
Možná se mýlím, ale mám pocit, že záhony v lednickém parku jsou každý rok jiné... mám pocit, že před lety byly do červena. Loni vévodila fialová.
Myslím, že schodišťového šneka na Minaretu si fotí každý... asi abychom pak mohli doma ukazovat, jakou máme fyzičku, že jsme vyběhli (jasně, že "vyběhli") až nahoru.
Nakouknutí do salónku v Minaretu. Už se těším, až to bude hotové a výmalba bude zase jako nová.
Původně jsme chtěli jít do Valtic pěšky, ale jak to tak bývá, zasekli jsme se v Lednici příliš dlouho... nakonec jsme tedy přejeli auty. I tak jsme ve Valticích stihli až poslední prohlídku (omlouváme se, pane průvodce). Ale... byli jsme na ní jen my a dva další tuláci, kteří to dřív nestihli. Pan průvodce s námi laškoval. Doteď nevíme, zda si z nás dělal legraci, když z pokladny dostal echo "Hele, jsou tu z NPÚ.", nebo zda takhle jeho prohlídky vypadají normálně. Každopádně jeho osobitý projev se tak nějak k té poslední podvečerní prohlídce hodil.
Znovu a znovu mě uchvacuje barokní souměrnost, to je prostě harmonie.
Panorama Valtic dokreslují věže kostela Nanebevzetí Panny Marie.
Hrála jsem si panoramatickým režimem a neuvěřitelně mě baví, jak to dokáže "roztancovat" budovy.
Po večerech jsme samozřejmě využívali pergolu a gril na zahradě za chatou. Večer jsme zmapovali okolí a výsledkem bylo 5 litrů burčáku (fakt je super jezdit na Pálavu na konci léta) a rezervace degustace na další večer. Ten burčák nám ale vydržel až do konce dovolenky, na konci už ho nikdo nemohl ani vidět. Velké české oči a malý český žaludek (nebo výdrž?)
Ač jsem si myslela, že ten týden sfouknu jedním článkem, tak asi ne... ještě bude Mikulov, výstup na Sirotčí hrádek a hlavně objevná cesta zpátky. Tak vydržte do příště. :-)
