České Švýcarsko 20. - 22. 3. 2009

Úvodem video od Jíťi, pro nástin naší další akce:

---

"Dobrý den, jede to do Varnsdorfu?" Starší pár se na mě usmívá a pokyvuje hlavou.

"Jo? Vážně?" Jsem štěstím bez sebe, že jsem nalezla ten správný vlak a už už chci jít pro ostatní, když se z úst té paní ozve němčina: "Der Zug fährt nach Liberec." Šok. "Nach Liberec?" "Ja," ujistí mě ta paní. "Ja, danke." Zklamaně odcházím a konstatuji, že my pojedeme tou plechovkou na druhé koleji. Vojta se nechal slyšet, že je to jako kdyby někdo z padesáti škodovek sestavil vlak. No, viděli jsme řidiči do řízení a byli rádi, že to jede.

o pár hodin později....

Dorazili jsme do Rybniště. Teprve tady začíná ta pravá cesta. Vedoucím zájezdu byl Vojta, zavelel a šlo se. Po ČERVENÉ. V zápětí nám ale Tomáš volá a dozvídáme se, že jsme měli jít po ZELENÉ. No což, to nevadí. Jdeme dál. Po třech kilometrech vidíme světla. (Hurá, Chřibská!). Jenže co to? Vlakové nádraží Chřibská!! A my jeli do Rybniště, protože je to do Chřibské blíž než z nádraží Chřibská. :-( Tak tedy jdeme po MODRÉ dál do Chřibské. Konečně nějaká civilizace....v hospodě se ptáme, kde že je tady terénní stanice CHKO Labské pískovce. "Jó, to máte ještě takovejch pět kilometrů, je to v Dolní Chřibský." Paráda.

druhý den ...

Na obloze se táhnou mraky, dlouhé a šedivé, mezi nimi na nás mrká slunko. Bude dnes opravdu jarní den, jak nám napovídá datum? Ostré polemiky meteorologů dostaly odpověď: ANO! Jak postupovaly hodinové ručičky k poledni, vzduch se oteploval. Nepřeháněl to ale, bylo na čepici, rukavice i šálu.

Z Mezní louky, kam jsme byli postupně navozeni autem, jsme šli směr Pravčická brána. Z lesa na nás vykukovaly skalky i skály. Nejúchvatnější podívaná přišla s Pravčickým dolem. Výhled na stolové hory kdes v Sasku, skála s názvem Homole a Křídelní stěna,...všechno působilo tak vyrovnaně: modrá obloha, zbytky sněhu, zlaté skály, zelené jehličí. Na skále sokol, na stromě krkavec.

U Pravčické brány nebylo ani človíčka, z vyhlídek se nám naskytl nádherný pohled do kraje. Vidět byl i Klínovec, na kilometry vzdálený vrchol v Krušných horách. Čaj v Orlím hnízdě nás zahřál.

Čekání na autobus - je mi jasný, že budu ukamenována za zveřejnění, ale nemohla jsem si to odpustit.

Od Pravčické brány jsme se dostali na hlavní silnici, odkud nás autobusík vzal zpátky na Mezní louku. Odtud jsme šli na Dolský mlýn, tentokrát již bez bloudění. Michal si vlezl do mlýnského kola a ostatní ho roztočili....Chvíli se v něm mlel za hlučného povzbuzování publika z našich řad. Vyblbnutí jdeme dál....Do Jetřichovic je to ještě asi 3 km, po ŽLUTÉ. Cestou jsme potkali studánku sv. Huberta. Tekla z ní příšerně rezavá voda ("Tam bude hodně železa." "Ty seš ale chytrej, Hansi!").

Dolský mlýn

další den....

Ráno, ještě před odjezdem nás Tomáš vzal k akvaduktu, který vedl vodu do místní fabriky. V lese je dodnes patrný náhon a v jedné části prochází skalním tunelem. Stačilo se jednou rozlédnout a bylo jasné, že se dovnitř. V tunelu byla nerozkoukatelná tma, vlhko. Z přední linie došly zprávy, že je tam voda....Výprava se ale vrátila v pořádku....prý to prošli až k fabrice.

U Pravčické brány

Ještě nutno zmínit místo dávného tábora - zdolávání řeky po kládě bylo oravdu záživné. Jíťa skončila ve vodě a Hans se skoro naučil lítat.

Koncert s velkým K

Tak, a je to za mnou. Fenomální, jediněčný, neopakovatelný, hudbyplný, taneční, veselý, nadupaný, vytuněný koncert Mňágy a Žďorpa proběhl . Začínal na jaře a končil v hluboké polární noci, což neušlo ani jednomu z techniků kapely, který, když vylezl po koncertě ven a zjistil, že sněží, tedy spíše chumelí, prohlásil: "Co to je? Můj rodnej Liberec, já věděl, že mě nezklame. Do prdele!" A to nebylo jediné jediněčné....

---

V sálu bylo neuvěřitelné dusno, přidušeným se člověk stal ještě než začal samotný koncert. Snad ale omluvíme starou, krásnou budovu Lidový sadů, neomluvitelné je ale chování některých spoluobčanů. Nejen, že si bez okolků zapalí svou padesátou cigaretku, ale také se rádi napijí. Tož, kdyby pili, ale házet kelímky plné piva po ostatních a bohužel také po kapele (Petrovi přistál na hlavě, přičemž z něj začalo kapat pivo a praskla mu struna u kytary), to už je moc.

Ty, s prominutím "vožralí hovada" mi fakt zkazili náladu, asi trochu i kapele. No posuďte: Nastala tak asi desetiminutová improvizace, kdy se Petr snažil kdes v zákulisí převléknout a vyřešit problém s nástrojem. Střídavě tak přicházeli a odcházeli členové kapely na pódium, až na dva, na báječného saxofonistu Jirku, který hrál naprosto úžasně po celou dobu a na bezkonkurenčnho bubeníka Pavla. Když se všechno vrátilo do normálu, začalo se opět křepčit, bláznit, vejskat, tančit.

Nezklamali, hoši. Kromě nových songů zazněly tak zvané hity, příkladem uvedu třeba Nejlíp jim bylo, Matahari, Hodinový hotel, Ne! Teď ne, Chtít chytit vítr, Některé otázky už si prostě nekladu a mnoho dalších skvělých...

Byla jsem naprosto free, celý koncert mi dal energii na mnoho dalších dnů. Díky moc, všem! Nejlíp člověku je, když vidí, že do sálu přišlo hned několik generací, desetileté děti, puberťáci, vysokoškoláci, taťkové, mamky, dokonce i mladší dědové. Všechny bez rozdílu spojily ty super melodie, všichni tančili, všichni se skvěle bavili. Bylo to povznášející.

Pozn.: Za kvalitu fotek se omlouvám, pánové chvilku nepostáli a můj aparát není nijak kvalitní. Omluvu přijměte také za samotný článek, je to trošku chaotické....

Skorojarní

Tak už tu máme skoro jaro..všude kvetou sněženky, dokonce i bledule jsem viděla. Vůně hlíny mě vytáhla na procházku. Vyrazila jsem po cestě, kudy jsem ještě nikdy nešla. Směřovala kamsi k Bedřichovce...pole, louky, statky. Idilický klid venkova.

Na tuto fotku mě napadá jediné: "Je jaro a cesty jsou rozbité jako loni, hledám nové cesty mezi dírama velkýma jak pasti na slony...a topoly se ve větru vesele kývaly...."

Březen je fakt boží

Březen je úžasný měsíc....nabouchaný kulturními zážitky.

Tak například minulý pátek jsem byla v divadle na opeře Nápoj lásky.

14.března má koncert Anabáze ve Stamině, od 20:OO - prý to bude komorní, ale znáte to...do Staminy s rozměry asi tak metr na metr se narve takové množství lidí, že si říkáte: "To není možný." No a budu si moct legálně dát pivo. Naposledy mě tam tímto nápojem polila jedna holčina, chudák byla mírně vyblázněná, nebo spíš nametená jako prase. No, myslím, že to byla dokonce ta samá, co sebou sekla na Majálesu...lidi jsou nepoučitelní.

A 18. března jdu na Mňágu a Žďorpa do Liďáků, taky od 20:00. Moc se těším, asi se zblázním. Bomba! Bomba! Hurá! Tep se zbláznil, asi mi prasknou všechny tepny v těle. Á to bude akce!!!Nepřežiju to nekonečný čekání...Jen taneční kreace Petra Fialy spasí moji duši. Pak budu dokonale free (jestli dutá, to se uvidí :-D)

O víkendu 20. až 22. máme výpravu...juch, už je to asi sto let, co jsme nepáchla z domova do přírody. Absťák. Pořádnej. Doufám, že zase pojedeme ve složení 2 + 1 a všichni ostatní se budou učit. Lamy, škola je jednou umoří a zabije. Republika, nebo smrt! Tohle heslo francouzského třetího stavu bych pozměnila na heslo Přiroda, nebo smrt!, pak by asi všichni přišli. :-D

A tento super měsíc zakončí Barča. No, ano, ty a tvůj věneček. Když přitáhneš celou svoji famílii, tak budu mít s kým tančit :-) To zas bude akce, jestli zas přijde ten pochybný orchestr, který bude hrát to samé, co hráli před rokem nám, tak se zblázním...Fakt nemám na Bílou orchidej. No a zase všechno zachrání blues, polka a valčík. To bude asi ještě větší vítr, než cokoli jiného. V kulturáku mají klouzavé schody a ty moje šaty zrona nenahrávají stabilní chůzi.

:-D Zdarec, Barčí, zdravím!

Friedrich Dürrematt - Návštěva staré dámy

Další změna v seznamu povinné četby - Fyziky jsme vyměnili za Starou dámu. Friedrich opět píše, že je to komedie, ale já v tom spařuji spíše lehce ironicky laděnou tragédii.....

Kritika žití na dluh, chamtivosti, povrchnosti, obcházení spravedlnosti,...

---

Do zkrachovalého městečka Güllen přijíždí rodačka, multimiliardářka Klára Zachanasjanová. Obyvatelé městečka, tedy především starosta, v tom spatřují velkou šanci - Klára by jim totiž mohla věnovat větší částku peněz a zvednout tak životní úroveň bídného města. Spolu s Klárkou přijíždí také její manžel číslo VII., se kterým se ale záhy rozvede a bere si muže číslo VIII.

Jenže Klára nepřišla rozdávat milióny, ale vyřídit si účty s Alfrédem Illem, se kterým v mládí otěhotněla a následně zůstala opuštěna a odmítnuta. Ill vyhrál soudní proces a za pomocí falešných svědků se mu podařilo otcovství zapřít.

Klára nabídne miliardu za Alfrédův život. To je však neřípustné. Gülleňané, ač chudí, si zachovávají morální hodnoty v té nejryzejší podobě. Jenže postupem času začnou nuzní občané Güllenu nehorázně utrácet, jako by snad počítali s tím, že jejich dluhy budou moc za nedlouho splatit. Alfréda se zmocňuje panický strach a pod tlakem se sám vydá svým sousedům a dobrovolně přistoupí na Klářiny podmínky.

Všechno je ale potřeba provést v mezích zákona. Starosta tak pozve reportéry na slavnostní předávání miliardy, kterou údajně město získá díky panu Illovi. Když však dochází k oné slavné události, Ill záhadně zůstane ležet na zemi mrtvý. "Infarkt z radosti," řekne lékař a Klára nechá Illa uložit do rakve, kterou si přivezla s sebou. Starosta dostane šek.

Zimní etudy

---

Mistrovství světa v Liberci

Musím to napsat a musím uvést na pravou míru můj vztah k mistrosvství světa v Liberci. Protože se může zdát, že (slovy politika ODS, který měl projev při zasedání rady Libereckého kraje) "mou největší radostí by bylo, kdyby nebyl sníh a všechno to krachlo." Věřte mi, i ty Tome, že to tak není. Jenom mě dost mrzí, že na úkor MS je opomenuto a spoustu důležitých věcí v Liberci a že si město udělalo takovou ostudu.

Když město Liberec žádalo o pořadatelství, tiše jsem jim fandila. Taková událost a taková akce! Skvělé, nebo ne? Stalo se...Liberec je ve víru příprav a všichni se těší na nejlepší světové lyžaře a lyžařky. Jenže nic není tak růžové, jak se maluje na papír. Přichází vlna afér, nepříliš lichotivých. Neobjasněné investice miliard večejných korun, skandály lidí z vedení organizačního týmu. Všechno to vyústilo ve výměnu vedení. Prezidentskou štafetu přebrala Kateřina Neumannová, která ale nezačala příliš lichotivě.

---

Při závodech loňského roku, které byly generálkou na ono mistrovství, byl nezákonně svážen sníh z Jizerských hor, a to i z míst, kde mohla být ohrožena pitná voda a chráněná horská louka. To mě ale opravdu popudilo....na Jizerky mi nikdo nesmí šáhnout. :-) Začala jsem být tedy celkem skeptická k celému slavnému mistrovství a říkala si, že tohle dobře nedopadne.

Tento postoj jsem zastávala ještě hodně dlouho. Když přišly zprávy o tom, že během mistrovství může nastat v Liberci dopravní kolaps a že bude všechno vzhůru nohama, jen to přikrmilo ptáče mých pochybností.

STŘIH.

Mistrovství světa právě skončilo. Byla jsem v týdnu v Liberci a najednou mi to všechno došlo. Úžasný happening. Pravého Liberečana poznáte podle červené bundy s nápisem FIS MS LIBEREC 2009, finští fanoušci nadšeně mávají vlajkami a zpívají, norští fanoušsci pobíhají zmateně po autobusáku, Švýcaři zase jezdí autobusy ve zvláštních kloboucích a diví se, ze si je všichni tak prohlížejí. Městská hromadná doprava je narvaná, je totiž zadarmo a to si nenechá ujít žádný místní bez lítačky, tedy předplatného kupónu na jízdné. A konečně poselství tohoto mistrovství vyjádřil asi nejlíp pan Svatopluk Technik, který mi řekl: " Já myslím, že je to dobře, dyť třeba koleje univerzity už opravit potřebovaly. A kdyby nebylo toho mistrovství, nikdo by se nehrnul do toho je zrekonstruovat. A to samé třeba se skokanským můstkem na Ještědu. Jenom je škoda, že se jim do toho nepovedlo zahrnout i hotel..."

Tak a teď už vím, kam zmizely dvě miliardy korun - do vysokoškolských kolejí, do areálu na Ještědu a ve Vesci, do opravy domů a ulic v centru města a vůbec do všeobecného blaha pro Liberečany. Co si přát víc? Doufám, že se stejně rychle najdou peníze i na opravu naší školy, abychom nemuseli mít omrzlé uši a zalepovat okna izolepou.

Tak tedy. Lyžování v Liberci zdar, běžkařům zvláště a do dalších mistrovství světa více lepší pověsti!