Letos byli asi všichni v Českém Švýcarsku, alespoň co jsem tak stihla pozorovat u blogerů. Tak se přiznávám, byli jsme taky.
Bydleli jsme v kempu ve Vysoké Lípě u Jetřichovic, takže jsme celou centrální část národního parku měli jako na dlani. Vybrala jsem pár fotek, letem světem vzhledem k pokročilé hodině, rychloprohlídka právě začíná:
Dolský mlýn byl od nás snad necelý kilometr, takže jsme tam byli několikrát, téměř vždy přes něj vedla naše cesta. Kromě dřevěného kola, které tam ještě před lety bylo, se nic nezměnilo. Jen tam vyrostli kamenní mužíci. Byli všude, na břehu Kamenice, na zříceninách zdí, ve štěrbinách skal... a přišlo mi, že dávali místu zase jinnou atmosféru.
V letních měsících (byli jsme tam v červenci) jsou však cesty přeplněné turisty, hlavně těmi německými. A tak jsme začali programově vyhledávat neznačené cesty, kudy vedla značka před lety, nebo nikdy. Většinou nás zastavila jen první zóna parku nebo nějaké rezervace. Ale několikrát se nám poštěstilo, že cesta vedla celou dobu přístupnými místy a mohli jsme si tak užívat pohanského ticha skal a lesa.
Zvláštní byl okamžik, kdy jsme šli bukovým lesem kousek za Vysokou Lípou. Mezi stromy bylo hrobové ticho, ani my jsme nic neříkali, jen šli, každý se svými myšlenkami. Ten klid byl opravdu zvláštní, možná trochu děsivý, po chvíli jsem upadla do bezmyšlenkovitého stavu, z kterého mě vytrhnul zvuk. Náhlé šumění listí, začalo pršet. Šumění bylo stále intenzivnější, důvod se skrýt pod mocný buk a čekat a čekat... les byl náhle jiný, plný zvuků, pohybu.
I toto jsou cesty. Na hrad Šaunštejn. Je celkem sranda se tam vydrápat, zvlášť se procpat tou úzkou průrvou. Ale když to zvládlo tříleté dítě, pustila jsem se vzhůru. A stálo to za to. Kromě výhledu na Vysokou Lípu byla nahoře i studna, jeskynní místnost a spousta "prolejzaček".
Druhá část Šaunštejna s uschlým stromem, který se mi opravdu líbil. Korunoval tu scenérii zcela dokonale.
S hrůzou zjišťuji, že jsem se z pseudo horského tuláka stala pseudo konzumním turistou. Ano, jako tucty lidí i my jsme šli na soutěsky. Tedy jen na tu menší. Ovšem ty scenérie průsvitné Kamenice, důstojných skal a bující zeleně přeci jen stojí za ono bytí turistou. A projetí se na loďce bylo milé.
Prostě mě fascinuje, jak zvětrává pískovec. :-D
Vidět dvě Pravčické brány v jeden den je prostě úžasné. Jenže ta slavná byla tak nechutně přelidněná, že jsme vzali batohy na ramena a šupajdili stejně přecpaným Pravčickým dolem pryč. Tato úžasná místa pamatuji opuštěná, kdy jsme tam v brzkých jarních měsících byli úplně sami, všude zbytky sněhu a klid kam se podíváš... jenže teď byl červenec.
Za parkovištěm turisté zmizeli a my měli lesy a skály pro sebe... a na Malé Pravčické bráně byl jen jeden pán, a to ještě až ve chvíli, kdy jsme odcházeli. A dalo se na ní vylézt. Ten den jsme si mákli, ale pocit ze skalních výšin byl tak ohromující, že bych neměnila.
Přišel čas jetřichovických vyhlídek a výhledů. Byl to další den, kdy jsme si ušourali nožičky až k prdelce. Jenže Mariinu vyhlídku jsem chtěla vidět od chvíle, kdy jsem zjistila, že existuje někdy v dětství, když jsem ji viděla v cestovní příloze nějakého magazínu pro ženy, a tak jsem nekompromisně hnala kupředu, lezla na všechny vyhlídky, které se cestou připletly pod nohy. Takový výstup na Rudolfův kámen, kde stojí také taková budka, byl docela horolezecký výkon, prostě jdete (dá-li se tomu říkat chůze) jen tudy, kudy vás vedou madla a vyšlapaný pískovec.
České Švýcarsko můžete vnímat z nekonečného počtu úhlů. V detailech vody vytékající z Huberova pramene, ve vlnění louky za vesnicí, ve výškách skal, v hloubkách říčních vod, v šumění bukových lesů, v nekonečné svobodě výhledů či třeba jen tak letmo z projíždějícího autobusu...
Krásné vnímaní, až půjdete kolem.
Názorná ukázka toho, že kolem sondy je vážně jen pole a pole a stín nikde.
