Raskolnikov, ten tichý a nikam nepatřící student, je opravdu výjimečnou postavou. Přesto, že měl jen jednoho opravdového přítele, totiž fikaného Razumichina, kde kdo ho znal. A když ne jeho, tak jeho výstřední a značně staromódní klobouk. Mnozí ho snad i obdivovali - vždyť kdo dokáže být tak pečlivým studentem? Byl by se z něj stal vynikající doktor práv, avšak osud, který ho potkal, mu v tom zabránil.
Raskolnikov měl pronajatou malou komůrku v centru Petrohradu. Jeho chudá matka, bydlící na venkově, mu pravidelně, dle svých možností, posílala pracně našetřené peníze. Raskolnikov snášel všechnu tu matčinu oběť velmi těžko, vyčítal si, že starou ženu takto "okrádá" a ještě peníze lehkomyslně utratí. Jako například tenkrát, když zaplatil strážníkovi, aby odvezl mladičkou, znásilněnou dívku domů, nebo když zaplatil pohřeb jednomu místnímu zoufalci, jehož rodina neměla ani na chléb. Lehkomyslnost neviděl v tom, že peníze dal tam, kde byly potřeba, ale v tom, že nebyly jeho.
Rychlé změny nálad v Raskolnikově nitru působily jistou idealistickou pohnutku - cožpak musí být šťastní pouze bohatí lidé? Cožpak se budou neustále obohacovat na úkor chudých? Bleskovou rychlostí v něm narůstala nenávist ke všem, co těžili z chudoby svých spoluobčanů. Čím víc věřil svému pohnutí, tím víc se blížil na okraj propasti zločinu. Až se to stalo - Raskolnikov zabil.
Někdo tak nadmíru poctivý ale nemůže unést tíhu svého černého svědomí. Co krok to strach, co krok to výčitka. Pod tíhou viny klesá.
Když se opět zvedá, stále ještě blouzní. je však schopen milovat, milovat až za hrob. Tlak provinění je velký, a tak se jednoho dne Raskolnikov svěří dívce, kterou, přestože sám se tomu brání, miluje. Jeho cit dokazují i další výčitky svědomí: jak jen mohl vyděsit tu nevinnou dívku? Je krutý, zlý a ona si nezaslouží takového přítele. Pod tlakem zoufalství, lásky, svědomí se nakonec přiznává.
Nikdy svého činu nelitoval, jedinou lítost mu způsobilo, že tím tolik ublížil svým blízkým. Nedbal na sebe - nikdy mu nevadilo, že při svých bezmyšlenkovitých toulkách městem nachladne a každý sebemenší egoistický čin si hořce vyčítal, někdy i neprávem. Ušlechtilý člověk, podivín Roman Romanyč Raskolnikov.
