Utvořili jsme hradní výpravu a o víkendu vyrazili do Saska podívat se na hrady, které v dobách minulých vlastnili Donínové, tedy rod, který kdysi pravděpodobně založil náš Grabštejn.
V pátek tomu předcházela památkářská konference v Děčíně na zámku... i když jsme vlastně neviděli zámek jako takový, jen jeho konferenční prostory, je naprosto úžasné, co se tam podařilo všechno udělat. Vždyť to několik desítek let byla kasárna!
Zámecké nádvoří s ohromným bukem. Pěkně spolu ladí.
K pozdnímu večeru jsme jeli přespat do Tisé, do turistické chaty... byla opravdu útulná, jen v ní moc netopili. Ale měli teplé peřiny, tak se nám spalo jako v pohádce. Už večer byl schválen plán (nevěřila jsem, že se uskuteční), že si ráno přivstaneme a uděláme si mini pidi výlet do skal.
Ale nikdy bych si neodpustila, kdybychom tam nešli! Tisské skály jsou naprsto úchvatné, v tuhle roční dobu o to víc, že tu nejsou žádní turisté. A navíc! Fučel děsivý prudký studený vítr, mraky se táhly nízko nad kopci, místy byly jako mlha. Všude se skláněly pokroucené břízy a nejmocnější dojem na člověka udělala oranžová krajina pod modříny.
Velký hřib
Pokroucené břízy. Působily toho rána poněkud zvláštně, jako duchové těch liduprázdných skal.
Ke skalám patří i různé schůdečky a cestičky. Prý tu bývalo tak neútulno, že kdo do skal zbloudil, víc už nevyšel ven. Ale teď tu jsou všude značky a zábradlíčka, bát se tedy nemusíme.
Oranžový svět.
Pak už jen zbývalo přejet hranice a hurá na ty hrady. Skály nám sice ubraly čas a museli jsme jeden vynechat, ale myslím, že nikdo nelitoval té ranní procházky. Takže jsme dorazili na Kukuckstein. Hrádek je přes zimu zavřený, ani jsme neviděli nikoho, koho bychom přemlouvali, aby nás přece jen vzal dovntř. Tak jsme ho jen obešli dokola. Ale doufám, že někdy se dovnitř podívám.
Z vršku. Asi vidíte, že hrádek má jisté romantické úpravy, takže za dob donínských vypadal určitě trošku jinak. I tak se mi ale Kukaččí kámen moc moc líbil.
A ještě z druhé strany.
Můžete jen hádat, co se mi stalo u kostela v Liebstadtu, kde se Kukuckstein nachází... baterky ve foťáku stávkovaly... Taková ta kontrolka stavu baterií už dávno nefunguje jak má, a tak jsem zase dopadla jak sedláci u Chlumce... Takže mi chybí fotky z toho nejlepšího: z Weesensteinu. Naprostý skvost mezi zámky v Sasku. Je přístupný pořád, takže nás čekala několika hodinová prohlídka (v Německu nemají průvodce, takže jsme si to procházeli sami).
A ještě nás čekalo místo, podle kterého se Donínové jmenují Donínové. Svůj hrad měli v Dohně, dnes už je to okrajová část Drážďan a řekla bych, že tam chcípl pes. Odtud mám nějaké fotky focené mobilem (který jsem naneštěstí nechala v autě, když jsme byli na Weesensteinu).
To, co zbylo z donínského hradu, jedna "moderní" budova a zbytek nějaké vížky. Pořádně bych to tam prokopala, aby se vidělo, jak hrad vlastně vypadal :-D
Ve vížce dnes bydlí skauti.
Od hradu ku vsi.
Loubí radničního domu
Náš výlet zakončil obchoďák v Drážďanech. Cesta to byla vyvedená, mimo krásných staveb a věcí, které jsme potkali, zbořila taky mýtus, že v Německu je všude čisto a všichni se mají dobře - v pohraničních saských krajích, ve vesničkách, kterými jsme projížděli, to tak nevypadá... ani byste možná nepostřehli, že jste za hranicemi.
