Není potřeba psát o čem knížka, tedy vlastně knížky jsou. Spíš bych tu chtěla nezávisle na sobě složit pár myšlenek, které mě při čtení napadaly a popsat proměnu, která by se dala nazvat Od skepse k blaženosti.
První kapitoly mě utvrdily ve skepsi, kterou jsem si odnesla ze základky, kdy nás vzali do kina na Dvě věže. Ve mně to tenkrát zanechalo dojem, že je to ošklivý film plný války, ohně a děsivě vypadajících chodících stromů. Takže jsem se zařekla, že se nepodívám ani na zbývající filmy a tak tomu je dodnes, i když si matně pamatuji, že jsem viděla část Společenstva prstenu.
Tedy, první kapitoly jsem se nudila. Když o tom ale tak přemýšlím, tak spíš kvůli předsudku - schválně a na truc.
Jenže...
se to zvrtlo a promyšlený svět fantazie pana Tolkiena mi začal připadat skutečný, probouzel fantazii mou vlastní, a tak jsem četla, četla, četla a dočetla. Na poslední stránce příběhu jsem vykřikla: "To je ale skvělý konec!"
A to vystihuje všechno - protože pan Tolkien duševní stavy postav leckdy jen nazančí a je na čtenáři, jaké rozpoležení si v tom najde. Takže ten smutek po dobrém konci v posledních řádcích byl pro mě něčím krásným - prostě skrýval naději. A pak geniální myšlenka, že dobré konce mají i tu horší stránku... a nic není černobílé...
Svět. Tolik vzdálený dnešnímu. Přirozeně mě upoutala krajina, která dělala kulisu všemu ději. Vůbec se minimum věcí odehrávalo uvnitř - nebe bylo svědkem téměř všeho. Od nejtajemnějších zákoutí holých skal až po nádherné lesy. Taky byste chtěli vidět mallorn? Musí to být nádherný strom. Krajina se zdála nekonečně svobodná, nebyla však neměnná a bezstarostná. Tak vzdálená dnešní městské realitě. Ale nenudila - podléhala stejným zákonům zla a dobra jako krajina skutečná.
K příběhu. Říkala jsem si, že je to jasné jako facka - velká bitva: sejdou se všichni dobří a všichni zlí - bum - dobří zvítězili - konec - radujme se. Ouha. Šlo o lidskou vůli - vždycky si vzpomenu, když mám pocit, že něco "nejde". Šlo o pokoru před ostatními i sebou samým - jak nerad se člověk uchyluje k něčemu takovému. Šlo o věrnost s důvěru - kolik slz pro ně bylo vyplakáno. Šlo o celou mozaiku drobností, které dokázali velké věci.
Naprosto nadšená jsem byla z oněch "děsivě vypadající chodících stromů". Úžasné - od malička trpím představou, že stromy jsou živé, minimálně mají duši a umí člověka zahřát (zkuste si někdy v zimě položit promrzlé ruce na kůru stromu). A najednu přijde někdo, kdo tu představu zhmotní v mnohem lepší podobě, než o které se vám mohlo jen zdát. Nevěřila jsem tomu a četla kapitolu o Stromovousovi dvakrát. Jen bych chtěla vědět, zda našli ty entky... nechtěla bych, aby vymřeli.
Napadá mě ještě sposuta věcí, třeba o orlech... Raději však skončím, abych se neutopila v chaotickém plivání myšlenek na papír (ano, skutečně píšu pravůvod tohoto povídání na papír).
Jenže to já moc nesvedu, takže už se mi v hlavě rodí plány na spoustu věcí. Například jsem si v duchu připravila pár článků, minimálně jeden z nich bude překvapující.
A vyskočila