Venku zuří jaro

Pokud neznáte skupinu Jarret, seznamte skrze tato slova. (To jen tak na úvod pro ilustraci)

Sleduju jak jeden pán / u okýnka usíná / klimbá a slintá / něco se mu zdá

Strnutím pak procitá / jako tráva deštěm pobitá / vstává/ před ústa si ruku dává / někam utíká

Na jeho místo k oknu usedá / paní kterou dobře znám / z obálky Květů / jež držel tamtem pán

Do skla na sebe se podívá / a hlavou smutě pokývá / ví, že už jen musí / že žádný můžeš neplatí

I když ví, že nehřeje, že nechladí / a na dotek je jak se zdá / tak akorát

Venku zuří jaro/ já mám jednu starost / kdy víceletku zasadím / chce to ňákou změnu / to, co nedoženu / z dohledu snad neztratím

Kam zmizel onen spící muž / co ho bodá jako nůž / nůž ostrý jako kletba, jako urážka

Krásný sen uprostřed dne / ho nechá, ať si vzpomene / na to, na co myslet nechce, ale spíše ne...

Taky se vám na jaře stává častěji než kdy jindy, že máte neutuchatelnou touhu dělat voloviny? Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy spolubydlící vyběhla před kolej a začala běhat v dešti jako pominutá. Měla prostou radost z toho, že prší a že nad hlavou je duha duhatá. A tiše jsem jí záviděla, ten její svobodný pocit mě mrazil v zádech a zároveň jsem se tak radovala. Pršelo totiž tuze pěkně. Tak nějak uspořádaně a jemně. Jako v jiném světě. Jako na planetě Deště a Duhy.

A z té krásy jsem vymyslela super šibalskou věc. Moc se těším, jak se bude tvářit...

Vysadila jsem konečně řeřichu, už se těším, až budeme spásat ty lístečky plné céčka. Pěkně na chleba s tvarohem (i když Míša říká, že je to divný, dávat si něco na tvaroh místo do tvarohu, ale Míše to tam zamícháme, aby měla taky trošku té jarní zeleně).

Buďte jarní a duhoví a choďte do sekáče, mají tam skvostné kousky, které seknou.

BROU NOC

Akademická půda až na půdu

Tak a mám toho akorát tak dost!

Jsem staromódní, zapšklý a nemožný člověk. Ano, nebo možná jenom slušně vychovaný. Jde o úhel pohledu. Děkuji svým rodičům, že nedopustili, aby se ze mě stala rozmazlená, rozcapená a nemožná čůza, která neumí pozdravit.

Jasně, můžu si za to sama, protože při mé pitomé víře, že každý člověk je kultivovaný tvor a při mém neustálém "ano, udělám to, pomůžu ti, není problém, ano, jistě," si pak každý může myslet, že nic nemusí, když tu má Věru. Pomůžu komukoli kdykoli a s čímkoli (dobře, s kvantovou fyzikou na mě nechoďte :D), ale titul dostanu (možná někdy) jen jeden, ne za dalších milion lidí. Učím se být zlá a odmítat. Jde to těžko, mám pak špatný pocit, ale už jsem byla na pokraji stavu, kdy jsem byla schopna je všechny seřvat na jednu hromadu. I když pochybuju, že by to pomohlo. Ke vší své nemožnosti bych byla ještě hysterická.

Kdy se konečně člověk prokouše do prostředí, kde si nebude připadat jako na základní škole, kde Anička s Karličkou řeší, že dostala první pusu, kde přestane poslouchat ty věčné uječené nány, které řeší své sexuální zážitky prakticky kdykoli a s kýmkoli? Tak kolik ještě přijímaček a vyšších levlů vzdělání?

Ach, proč to vlastně řešit. Tak zas vím víc, no. On s ní prostě nechce spát a ona by tak chtěla. :D A on s ní zas spí moc a oni spolu spí pořád a jsou spokojení. Haha, zavedla bych předmět za dva kredity s názvem Pokec o sexu. Myslím, že by několikrát navyšovali kapacitu.

Vždyť je jaro. Se vším všudy - s občasnými sněhovými přeháňkami, s krokusy v Bezručových sadech pod hradbami, s otužilci v tričku a s přílivem turistů - forografů.

A závěrem bych vám chtěla říct, abyste odpověděli na pozdrav. I když si to někdo nemyslí, je to výraz úcty k druhému a při nejmenším slušnost. Nebo raději řekněte prostě: "Jdi do prdele, s tebou se nebavím." Pak neočekávejte pomoc.

Mějte se jarně, vesele a při zavírání dveří používejte kliku!