"No tak dělej, dělej. Sakra, proč já? No táák..." Fronta před pokladnou na libereckém vlakovém nádraží nebere konce. Mám pět minut, pak vlak striktně odjíždí směr Černousy......Začala mi vybrovat taška - kamarádka, která jede se mnou mě už netrpělivě prozvání. "Dobrý den, jednou Mníšek u Liberce." "Dvacet korun, prosím." "Děkuji, pěkný den". Dýchavičně dupu chodbou a k zemi srážím kamarádku Jíťu. Výpravčí už téměř píská k odjezdu.
Je květnový slunečný pařák. Zarostlé pláňky podél silničky vedoucí k ekocentru Střevlík se stkví žlutí pampelišek. Už ve dveřích nás vítají známé tváře. "Běžte si hodit na horní budovu věci a přijďte dolů. Pak se ubytujete." Říká Tomáš, hlavní šéf celého tohodle tetelení. Jdeme na večeři.
Spíme v podkrovním pokojíčku v nádherném historickém objektu. Je to hrázděný dům, který býval v katastrofálním stavu. Nevlídné jizerskohorské zimy - déšť, sníh, mráz, kroupy - nemilosrdný zub času uvedl stavení na pokraj propasti jménem demolice. Nyní však všechno voní novotou, nenásilná a citlivá rekonstrukce všechno uvedla do nejlepšího pořádku. Přírodní materiály a barvy lahodící oku doplňují dávného ducha dřevěnky. Hned naproti starobylé budově stojí výstřelek nejmodernější architektury, vznešený Slunečný dům. Přesto, že má skleněné, kovové a dřevěné prvky, nepůsobí ani trochu rušivě. Naopak. V dosti rozsáhlém areálu se nachází ještě bezpočet hospodářských budov - chlívky, stáje, seníky.
Večer všechny čeká slavnostní zahájení. "Vážení přátelé, dovolte mi, abych vás tu co nejsrdečněji přivítal..", začal svou řeč Tomáš. Všichni účastníci zvědavě naslouchali, vzorně seděli a bez pohnutí hlídali každé slovo. Ke konci jsme byli představeni i my, "asistenti čili organizátoři a hlavy pomazané." Cítili jsme se důležitě, velice důležitě. Večer završil pan Ing. Hušek, když nám popřednášel o CHKÓčku.
Nastává další z květnových dnů. Po ránu je sic ještě chladno, ale slunce rychle stoupá nad obzor a rychle prohřívá voňavoučký vzduch. Dnes se píší znalostní testy. Pěkně jsme si to všechno zorganizovali. Z plátna se na všechny sypou záludné otázky, je jich rovných šedesát. Jíťa bedlivě zkoumá každého řešitele, aby nepodváděli. Netrvalo dlouho a už tu bylo napomínání nezbedného klučiny, kterému očka klouzala sousedovi do papíru. Hochu, hochu, to se nedělá.
Další den, tedy v pátek, čekalo naše milé hosty z celé republiky pracovní překvapení. Šli jsme k Hřebenovému buku a zde se prováděly různé úpravy naučné stezky. Báječná příležitost k tomu se lépe poznat. Každý z nás, rangerů, vyfásl nějakou skupinu. Sluníčkový den v bučinách jsme zakončili kuřátkem v Hausmannce, tedy U Kozy. Večer přijela kapela D.C.M (Děláme co můžem) a zahrála na speciálním ekoolympijském countrybále. Z ostýchavých posluchačů se časem stali divocí tanečníci. Začali jsme se navzájem učit nejrůznější tance. v posledních chvílích stylového plesu již tančili všichni. Utancovali bychom i lesní žínky!
Dalšího rána se všichni odebrali na exkurzi do jizerskohorských bučin. My však mezi exkurzníky chybíme. Tomáš nás vzal na Tetřevky, opravujeme testy ze čtvrtka a jíme uzená žebírka od mistra Kloučka z Raspenavy."Ty vole!" I takováto slova se drala z úst cyklistů, kteří tudy projížděli. Sedli jsme si totiž hned k asfaltce a jedli před zraky polykačů kilometrů. Slintali až se za nimi dělala mokrá stopa .
Dnes čeká soutěžící praktický úkol. Byli nahnáni do PR Vápenný vrch a zde to bylo na nich. Odpoledne museli své poznatky obhájit. Generální zkouška na maturu, to vám tedy povím. Nervozita se lišila tým od týmu. Všechny jsem se během jejich čekání před osudovými dveřmi snažila rozptýlit, až mi zmizeli v místnosti "generálního štábu"." Hodně štěstí a pevný hlas." "Dík." Na každé mé přání zněl tato strohá odpověď. Nezávidím jim to.
V podvečerních (hodně pozdě podvečerních) hodinách se objevila porota a vyhlásila výsledky. První místo ulovilo Podještědské gymnázium z Liberce. Naši favorité ale byli hoši a dívka ze Šluknova (na společný tábor s jedním ze členů týmu se totiž zapomenout nedá).
To už naprostý konec všeho. Družstva odjíždějí do vzdálenějších i bližších krajů naší prťavoučké republiky. Sbohem a snad se někdy uvidíme.
Obrázek: skála Zvon (http://horohejnice.webzdarma.cz/zvon.jpg)
