Táhl jsem se městem, ruce v kapsách, hlavu sklopenou. Sledoval jsem jen špičky svých bot a zaplivaný chodník. Vnímal jsem dusno, prach a jakousi pachuť v myšlenkách. Pociťoval jsem bolest, ale nevěděl jsem, co mě bolí. Jen mi prudce tlouklo srdce a na spáncích mi rychle pulsovala žíla. Byl jsem rozčilen, kdybych byl někoho potkal, určitě bych mu namlátil a vybil si zlost na tenhle podivný svět.
Náhle začalo z modré oblohy pršet, bubnování kapek do zaparkovaných aut zesílilo a netrvalo dlouho, aby déšť vytvořil jednu souvislou stěnu valící se vody. Nepřekvapilo mě to, vždyť kopance přicházejí vždycky z čistého nebe. Za několik málo minut jsem byl promoklý na kůži. Oblečení se na mě nalepilo a připadal jsem si jako toulavý pes, který několik týdnů nejedl a pod kožichem přilepeným na těle se mu rýsovala žebra.
Stále jsem se šoural, i v tom dešti. Město však náhle ožilo, všichni utíkali v panické hrůze před valící se vodou a každá autobusová zastávka, každý průchod do dvora, každý výklenek - vše bylo zaplněno lidmi.
"Jsou jako zavařenina. Pěkně narovnaní ve sklenici, jeden na druhém," pomyslel jsem si v tu chvíli.
Došel jsem až ke staré továrně, ruině, která několik let chátrala. Nikdy jsem jí nevěnoval pozornost, byl to prostě jen barák, kde nic nebylo. Nevím proč, ale prostě jsem odbočil a prorval se křovím kolem toho žalostného domu. Našel jsem vchod. Naposledy jsem se zastavil a pohlédl vzhůru. Do očí mi natekla voda, vše bylo náhle rozmazané, vše bylo abstraktní a nepochopitelné. Vstoupil jsem a stoupal po schodišti vzhůru.
Ocitl jsem se v obrovské místnosti. Ze stropu trčely dráty, zbytky po nějakém osvětlení, místy sem prosakovala voda z vyšších pater. Všude se válely střepy, rozbité kachličky, zbytky cihel a kovových kostrukcí. Chvíli jsem chodil po místnosti sem a tam. Bezmyšlenkovitě. Čvacht - stál jsem v něčem... v něčem. Mohl to být mech, který za ta léta na vlhkém betonu vyrostl, mohl to být rozmočený karton, který sem někdo natahal, ale také to mohlo být něco jiného. Byla to prostě jen šedo zelená mokrá hmota. Stále dokola jsem do ní nořil botu a zase ji vytahoval. Žbluňk - čvacht. Žbluňk - čvacht.
Hýkavě jsem se rozesmál. Náhlý nával pocitu bláznovství mi udělal dobře. Bylo mi zima, promoklé oblečení studilo, z vlasů mi stékaly pramínky vody a na zádech se vsakovaly do košile. Bezděčně jsem si ji už dávno rozepnul, snad jsem měl dojem, že mi tak bude tepleji. Postoupil jsem k oknu. K obrovskému oknu, přesně takovému jaká bývají v továrních halách. Díval jsem se ven a poslouchal jak ze stropu crčí voda. Můj pohled se pak stočil na stromy v okolí. Jedna z bříz vyrůstala přímo ze zdi téhle polorozpadlé krabice. Byla tak krásná - k životu ji stačila jen ta trocha vlhkého zdiva. Upadl jsem do strašné lítosti, byl bych se rozplakal nad dojemným příběhem obyčejné břízy. Byla pro mne v tu chvíli hrdinkou, která překonala vše a nalezla život v mrtvém domě.
Moje slzy ale přerušil něčí příchod.
"Tady je to moje, vole!"
Prudce jsem se otočil, neschopen slova, zaskočen, omráčen návalem rozteskněnosti. Přede mnou stál muž, neupravený v roztrhaných hadrech a s krabicovým vínem v ruce. Bylo mi v té chvíli úplně jedno co se stane: jestli mě ten člověk podobný zvířeti zbije, jestli mě shodí z okna, jestli mě vyžene. Když mě tu najdou mrtvého, budu jen další bezdomovec, který zmoknul a dostal zápal plic.
V hlavě mi hučelo a já se stále nechápavě díval na to individuum.
"Taky tě vodkopla, co? Jo, svět je kurva, na to si musíš zvyknout, mladej," dál jsem mu nerozumněl, huhlal opileckým hlasem a během toho se ke mně přibližoval vrávoravými kroky. Čekal jsem co bude dál, nevěděl jsem co říct, ostatně on byl v právu, já jsem vlezl někam, kde nemám co dělat.
"Tahle zasraná troska," a rozhodil rukama, "to..." Pak se náhle svalil. Ani jsem mu nepomohl vstát, jen jsem se užasle díval. Když se ten muž alespoň posadil a nevypadalo to, že by chtěl vstát, sedl jsem si k němu. Asi ho to překvapilo, i v alkoholovém rauši nejspíš vytušil, že se právě potácím mezi děsuplným strachem a lítostivým pochopením. Seděli jsme tam v tichosti vedle sebe dost dlouhou chvíli. Alespoň mně se zdála dlouhá, možná to však bylo jen pár minut. Čekal jsem, stále jsem čekal. Jestli se na mě něco vyvalí, nějaký zkrytý přízrak, nebo jestli se vzbudím a budu ležet zpocený v posteli, nebo jestli mě roztrhají tihle lidští vlci a rozvěsí po stromech, zavřou do telefonní budky, nebo zda... napadalo mě tisíce věcí, moje fantazie si mě vzala do parády, stále častěji jsem se ocital mimo realitu. Ostatně ještě jsem si dnes nepřipadal jako ve skutečném světě.
Někdo se mnou prudce cloumal.
"Člověče, žiješ? Hej, ty mladej cvoku. No ták."
Kolem mě se něco hýbalo, někdo se mne dotýkal.
"Terino?" šeptal jsem. "Terino!" vykřikl jsem.
"Nežvaň a vstávej, tady nemáš bejt, běž domů, když můžeš. V trosce žijou jen trosky..." Začal jsem naplno vnímat. Neviděl jsem však toho opilce, ale nějakého jiného člověka, byl trochu upravenější a jeho tvář byla přívětivější. Možná jen tím, že neztratil alkoholem zábrany. Když ten muž poznal, že ho poslouchám, pokračoval.
"Slyšíš, jen trosky a trubky, který doplatily na svou dutost. Život jimi protekl a zůstali jen obaly na vakuum uvnitř. Tak šup -" chytl mě a postavil na nohy. Ke svému překvapení jsem náhle stál na nohou, mohl jimi pohnout.
"Tak, ty jeden hloupoučkej klučíku, teď padej pryč a už sem nechoď. Nakazil by ses práznotou tohodle baráku." Muž se odmlčel a pamatuji se, jak mě udivilo, kde bere ty svoje výrazy, jeho vyjadřování bylo tak zvláštní, že jsem měl dojem, že snad ani nemůže patřit k těm... k těm rozcuchaným vlkům bydlících tady uvnitř.
Pozoroval jsem ho fascinován. Najednou se zhluboka nadechl a začal křičet.
"Tak vypadni, ty zasranej sráči, seš hluchej? Jdi do hajzlu, táhni!"
Otočil jsem se a utíkal přes celou halu k východu. Schody jsem bral po dvou a když jsem byl konečně venku, běžel jsem dál.
Však já tomu uteču!
