Kam až se dá dojít z Olomouce (kam až se dá dojít)

Slíbila jsem granfinále. Tak je tu. Kam až jsme vlastně došli?? No, hranice Libereckého kraje byla pokořena, ale o tom už si musíte přečíst.

V Hradci trošku poprchávalo, ale žádná krutobouře se nekonala. Znatelně se ale ochladilo, a pak vydrželo pršet celou noc. Náš minibyt byl v tu chvíli vážně príma. Ještě víc teplá polévka, teplá voda, pyžamo a POSTEL!

Bylo zapotřebí stanovit co bude dál. Dál! Jdeme dál, to je jasné. Naneštěstí úsek Hradec - Dvůr Králové byl nezáživný a já ho už znala z předchozí tréningové cesty do Jaroměře. A tak došlo na geniální plán, který se mi moc líbil. Totiž: Pojedeme vlakem do Dvora a odtud pěšky dál. Tenhle úsek jezdím často vlakem a strašně si vždycky přeju, aby vlak zastavil a já mohla vystoupit a jít pěšky s tím kouzelným výhledem na Krkonoše. Jupí a teď půjdu!

Až na okamžiky hluboké krize na mysli jsem se pořád strašně a všemu smála (Třeba historka lavička - ovečka mě pořád rozesmívá, ale to by bylo zase na dlouhé povídání).

Foto: Petr Ozogán

---

A hory byly v mracích

Ráno bylo moc vtipné! Málem nám ujel vlak, naštěstí jsme v běhu zběhlí a vlak doběhli.

Ve Dvoře bylo sychravo, ale cesta byla příjemná. Začali jsme totiž lesem. Jaká příjemná změna po všech těch asfaltkách a autech. Jen ty Krkonoše nebyly vidět. Hory byly někde v mracích.

(A když jsem o dva dny později jela po této trati do školy už tam zase byly - zákon schválnosti, vážně že jo.)

Ale i bez výhledu to byl jeden z nejpříjemnějších úseků cesty.

Sešli jsme pak do vesnic a vesniček a pokračovali jsme zase po silničkách. Zase jsem se začala vtipně rozcházet, ale cesta plynula příjemně. Capky jsem zase pomalu začínala cítit, ale pořád se to dalo přežít. Jen je to trochu otravné. Mnohem otravnější byla vlezlá zima. Hlavně na uši mi strašně táhlo, klobouček už nedostačoval. A když jsme se zastavili, rychle nám začala být zima a tak delší přestávky nebyly v úvahu. Jen napít a rychle něco pojíst a zase jít dál.

Zima mi byla hlavně na uši. Tak jsem to vyřešila elegantním modelem zatepleného kloboučku.

Foto: Petr Ozogán

Zase mrtvolka

V Levínské Olešenici nastal vrchol mrtvých zvířat. Ano. Potkali jsme mrtvého ptáka, skoro mrtvou sojku, divného psa a spoustu mrvých malých zvířat jako jsou krtci či ještěrky. Silnice zdrtí každého, všechno. Na křižovatce jsme se rozhodli pro špatnou cestu. A ta cesta vedla k mrtvé kočce. Asi celkem nedávno sražená autem. Asi nemusím popisovat, jak taková sražená kočka vypadá. Ale ty její vypoulené oči asi z hlavy jen tak nedostanu. A abychom se nemuseli vracet kolem kočky a abychom ušetřili nějaké ty metry, šli jsme zkratkou a došli jsme na správnou cestu.

Zajímavým zpestřením byl orientační cyklozávod, který zrovna probíhal. Potkali jsme spoustu vtipným cyklistů, kteří se pořád vraceli, ztráceli a zase objevovali. Někteří byli sdílní, někteří ne. Ale bylo zajímavé to pozorovat. Třeba dvě paní, ty byly skvělé. Našly lom.

Moc fajn pocit, že jsme překročili hranice Libereckého kraje. Naneštěstí se zde ale hranice kroutí sem a tam, takže než jsme došli do Paky, byli jsme zase u sousedů.

Foto: Petr Ozogán

Hledání cesty do Paky

Kde pak ta Stará Paka vlastně je. To byla opravdu záhada. V Horce u Staré Paky jsem měla vážně pocit, že už tam za chvíli budeme. Jenže... všechny ukazatele a cesty vedou do Paky Nové. A do Staré se jde přes kopečky někudy oklikou. A tak jsme chodili od obce k obci a už se začalo zdát, že Stará Paka bude stejně prokletá jako Lanšroun.

Naštěstí jsme ale potkali nějakou tetu na vycházce a ta se dušovala, že Paka je jen 3 km. Věřit jí, nevěřit jí? Každopádně to asi nebude nijak daleko. A nebylo. Pod kopečkem nás uvítal železniční viadukt, který končí v packém nádraží.

Paka byla konečná. Bylo to jasné. Do Semil to bylo ještě jednou tak daleko a já už zase byla ušouraná. Teď už mi nebylo líto jet domů, chtěla jsem dojít alespoň do půlky. A půlka padla.

Když se to sečetlo, dostali jsme se na 136 KM! A to je ještě lehce přes půlku. Teď můžu jet domů pěkně se vztyčenou hlavou. Jo!

Vítězný běh na nádraží

Vlak jel až za nějakou tu dobu, a tak jsme šli do hospody. Na vítězné pivo. Na rozlučkové pivo. A bodlo. A pak, to byl zas nápad, že poběžíme do toho šíleného kopce na nádraží, abychom jako do cíle doběhli. A tak BĚŽÍME (s tím pivem to byla ale sranda, měla jsem pocit, že mi vyskočí ze žaludku).

Po pivu, v cíli, s úsměvem, v kopci na nádraží. Byla to ale jízda! Bláznivá, náročná, nezapomenutelná.

Foto: Petr Ozogán

Ale doběhli jsme, doběhli jsme do cíle a byl to krásný pocit. Byla jsem unavená (k večeru jsem začala usínat v sedě doma na gauči), ale moc spokojená a nejlíp to asi vystihnul děda.

"Tak sis zase uspokojila své dobrodružné choutky." "Jo." A spiklenecky se na mě díval. I když před cestou říkal, že jsem blázen, myslím, že mi záviděl. Možná všichni, kdo říkali, že je ta cesta pošetilá, nakonec záviděli. A troufám si říct, že mají co závidět. Protože když dneska jedu vlakem ze Dvora do Paky, koukám na Krkonoše, je mi krásně z toho, že jsem si to prošla. Protože když se dneska řekne Olomouc, tak vím, že se z ní dá dojít hodně daleko a přes nespočet krásných míst. Protože už vím, kde jsou Tatenice a co se vám tam může stát a koho tam můžete potkat.

Ještě jednou děkuji všem za podporu, milé komentáře a kdybyste někdy nevěděli "roupama coby", zkuste vyrazit od někud někam. Stojí to za to!

Muhahaha! Ještě vám dlužím některé svoje fotky, ale to je musím nejdřív vyndat z telefonu a podívat se jak moc jsou použitelné, však to znáte.

Foto: Petr Ozogán

Kam až se dá dojít z Olomouce (bouřka v zádech)

Nevím, jestli má smysl se omlouvat, že mi napsat pokračování trvalo tak dlouho. Ale kdybyste si náhodou ještě někdo pamatoval, co bylo minule, a chtěl vědět, co se dělo nejen v Lanškrouně, přichází konečně čas, kdy se to dozvíte.

Dnešní díl bude nejspíš takový hodně pocitový a možná okecávací, ale takový ten úsek cesty byl. Byl hodně o spoustě protichůdných emocí. Nedala bych dohromady obce, kterými jsme proházeli, ale ty pocity si pamatuji. A tak se pokusím vám je zprostředkovat.

Nový den

Svítalo. Byl čas vstát. Byl čas na rychlou a malou snídani, na zabalení pár švěstek a na odchod. Ráno mě překvapilo. Sice nemohu říct, že by mě nic nebolelo, ale čekala jsem mnohem větší drama. Vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi na táboře byla na celodenním výletě, byli jsme tenkrát ještě malí špunti, a vedoucí nás protáhli pěkně po Jizerkách. A mě pak dalších x dní tak strašně bolely namožené svaly... teď mě bolela jen chodidla a zatracený malíček. A docela to šlo.

Lanškroune, Lanškroune

Lanškroun byl za rohem dlouhým asi 5 km (říkala to modrá cedule na křižovatce, ale jak jsme zjistili, těmto cedulím není radno věřit, protože ne vždy ty kilometráže odpovídají). Ale Lanškroun byl opravdu kousek. Ani nevím, jestli to byla opravdu další desítka kilometrů, nebo zda šlo jen o radost, z toho, že je ten prokletý Lanškroun pokořen - prostě jsme do něj vběhli.

---

U místního marketu na nás čekala ta opravdová snídaně, takže jsme po svém dobrém zvyku nakoupili, usedli a pojedli.

Už tady se ale ukázalo, že to dneska nebude jednoduché a že největší výzvou dnešního dne bude "rozcházení se". Čili proces, kdy po příjemné pauze musíte zase vstát, donutit se jít a dostat se do nějakého pravidelného tempa a to vše při normálním došlapování na chodidla (protože po špičkách, patách či bocích se chodí fakt blbě). A tohle rozcházení se šlo postupem času víc a víc ztuha. Ale to předbíhám.

Předběhl nás i nějaký běžec, který si užíval moc pěkně upravené stezky kolem lanškrounských rybníků. Neměl moc radost z pokusu o konverzaci.

Z lesíka u rybníků vyšli jsme opět na silnice a silničky. Bylo vedro, slunko svítilo až trošku protivně. Ale věděli jsme, že má přijít bouřka. Mamka mi s ní vyhrožovala už asi den a půl předem. A meteorologové vydali varování před silnými bouřkami. No, ale nad námi jen modrá obloha, pálivé slunce, ani mráčku. Jenže fronta šla od západu a my šli na západ, bylo logické, že se někde potkáme. Ale kde? Ta nejistota byla vražedná.

Rozcházení se v praxi. Chvilku jsem zkrátka šla jako po...

dokud to bylo k smíchu, bylo to dobré.

Foto: Petr Ozogán

Moravské roviny dávno minuly

Zatímco rovná Haná byla rájem a nikde žádné kopce (až trošku kolem Mohelnice), tady bylo zřejmé, že abychom se dostali do hradecké rovinky, musíme přes kopečky. Takže jsme se zakrátko plazili kamsi do vrchu. A z vrchu a zase do vrchu. Paradoxně se mi ale do kopce šlo často mnohem lépe, než po rovině a dolů, protože nohy namáháte trošku jinak a změníte tím stereotyp pohybu.

"Dej ruce nahoru a raduj se." "Co? Proč?" Tak se raduju.

Foto: Petr Ozogán

Občas jsme zase běželi. Ale musím říct, že každý ten pokyn k běhu, mi připadal čím dál tím víc nesmyslnější. Čím dál tím míň se mi do toho běhu chtělo... bylo to o tom nepřemýšlet nad tím, a udělat to. A vždycky to byl ten popisovaný pocit radosti, kdy na chvilku zapomenete na únavu.

Hodiny míjely, kilometry plynuly, rozcházela jsem se pořád tak nějak hůř, ale důležité bylo, že jsem se rozešla a že jsem se ještě dokázala smát sama sobě a své legrační rozcházecí chůzi. Začínala jsem už zase v duchu žehrat na svůj úděl a že je teprve poledne a že do večera umřu... chtělo to nějakou terapii. A tak...

Tak jsem začala zpívat

Zpívám fakt falešně, strašně, ale ráda a znám mraky písniček. A když o tom tak přemýšlím, tak si vlastně na cestě zpívám často. Třeba když jedu z kopce na kole, nebo když jdu od vlaku domů... I když to zpívání mělo být k odreagování, bylo ale zároveň výrazem prosté radosti. Přesto, že mi bylo blbě x krát, nikdy mě nenapadla myšlenka, že jsem neměla vyrazit.

Je těžké popsat, jak se člověk cítí, když jde po krajnici mezi loukami, domy, poli, lesy, když svítí slunko, všude je krásně, krajina je malebná, nádherná, velkolepá, ale když je k smrti unavený a každý krok ho bolí.

Měla jsem neskonalou radost, že jsem na cestě, ale zároveň mě začínalo všechno štvát. To pitomé slunce, pořád si jen tak svítí! Ty pitomé cedule, neukazují správně! Ta pitomá cesta, nejsou na ní žádné stromy a žádný stín... Avšak dokud se zpívá, ještě se neumřelo. Horší, když se přestane a začnu mlčet. Mlčení přináší soustředění se na přemýšlení o tom, jak hodně je člověku blbě.

Zas mě něco kouše, nebo je to spíš jedna z mnoha drobný křečí, které mě občas chytly do chodidel. Nevím, jestli reálně, nebo jestli to bylo jen v mé hlavě.

Zatáčka před Ústím nad Orlicí

V té zatáčce, kde byl stín, jsme odpočívali. Mám podezření, že jsem začala být protivná.

A v té zatáčce zvonil mi telefon. A volala mi paní, aby mi nabídla kabelovou televizi! "Co? TELEVIZI?" Možná paní nechápala, proč se tak divím. Ale představte si tu situaci: Jste unavení, mírně protivní, snažíte se ovládat. Jste na cestě, kterou si tak trochu dokazujete, že vy nejste ten uplahočený pozemšťan, že se umíte vymanit ze stereotypu a jít do něčeho netradičního. A najedou, najedou vás to dohoní! Najedou vás prostě zase dostanou.

200 televizních programů jsem si neobjednala a paní ze mě kšeft neměla.

Království za nějaké řešení

Za zatáčkou bylo Ústí nad Orlicí. Na náměstí nás dohnala bouřka (nebo mi dohnali ji - prostě konečně jsme se setkali). Stahovala se mračna. Na obloze i ve mně.

Bylo mi mnohem, mnohem hůř než včera v hospodě, vůbec mě nenapadalo, co budu jako dělat dál. Jít jen jediný krok byl fakt horor. A bouřka se blížila. A nemůžeme přece zůstat celý den a noc v loubí na náměstí, abychom nezmokli, a ještě s vidinou, že není jisté, zda ještě někam půjdeme.

Vůbec jsem neměla radost, že je to právě 100 km od startu. Měla jsem strašnou poraženeckou náladu a myšlenka na to, že bych měla nastoupit do vlaku a jet domů se mi nelíbila. Byla jsem na sebe naštvaná. Ale co dělat??

Seděla jsem na lavičce a smiřovala se s tím, že prostě ani tu půlku neujdu, že se večer objevím doma na zápraží a všichni se budou chichotat, že měli pravdu, že to nejde.

Řešení přišlo

Řešení se našlo. Jmenovalo se byt v Hradci Králové, ještě, že už nebydlím na kolejích. Vlakem jsme jeli do Hradce. Po cestě jsem spala jako dřevo, což mi nesmírně pomohlo. Až jsem s připadala jako simulant, jak mi bylo v Hradci na nádraží dobře. Ale trocha spánku a vidina postele a toho, že dneska už je konec udělala svoje. V tu chvíli jsem věděla, že zítra můžu pokračovat a že Hradec je jen přestupní stanice na cestě domů a po svých.

A velké granfinále, rozhodně veselejší, přijde přístě.

Děkuji za podporu a vydržte prosím až do konce.