Letí to, letí, už máme březen. A za námi úvod do roku 2020. U nás to bylo výživné. :-) Co vy?
V červnu budeme slavit desáté výročí, ale oslavili jsme ho pro jistotu už předem. A to malou, ale velmi povedenou párty. Všem to slušelo, některé to dojalo (nebreč, nebreč, jsi namalovaná!) a hlavně to dobře dopadlo.
A bylo to romantické.
A navíc ještě na pohádkovém hradě.
A taky se všichni najedli do sytosti.
Autor fotografií: Aleš Otava (http://alesotava.cz/)
Je fascinující, jak se někdy během několika měsíců změní život úplně naruby... v listopadu jsem na tom byla fakt bídně. Probrečela jsem večery, měla pocit selhání, obviňovala jsem se, že jsem neudělala dost a nevěděla kudy kam. Prostě mě po opakovaném ujišťování, že se můžu po mateřské vrátit do své práce (neobyčejné, úžasné, milované, naplňující práce), poslal bývalý zaměstnavatel do prčic. To prostě máte dítě, na vaše místo se (díky vaší vlastní přímluvě) dostane ambiciózní "záskok" a čus bus. Nezáleží na tom, s jakým nasazením jsem tam pracovala, jaké jsem měla vize, co vše jsem tomu obětovala, jak moc jsem tam byla ráda... I dneska to někdy takhle večer znova a znova opláču.
A upřímně ještě se nikomu nepovedlo mi rozmluvit, že je to jen práce a že se mi to stane ještě mockrát. Jenže to byla víc než práce, byla to součást života, součást mě a měla to být součást mé rodiny. No, nic. Prostě se mi zhroutil život a naplnily se obavy, které jsem v posledních třech letech měla.
Ale nebyl by to život, aby se věci nezačaly zase tak nějak sami dít. Přes stavy deprese a vyčerpání jsem se doplazila ke staronové práci a nesmírně si vážím toho, že mi kolegové z Grabštejna (kde byla i naše svatba) nabídli místo, které jsem přijala. A přiznávám se, že hlavně proto, abych doma sama sebe neumučila. Taková terapie prací.
Grabštejn je navíc místo, které mám ráda, které si zaslouží péči i pozornost. Lidi tam znám už dlouho, cítím se tam dobře.
Převzetí části hradní agendy mi pomohlo najít odvahu se vypořádat s tím listopadovým zklamáním, pomohlo mi to srovnat si myšlenky a zase věřit sama v sebe. Dokázala jsem se zase najít.
Naše svatba byla v tom všem asi nejdůležitější, byla to ona, kdo odstartoval ozdravný proces a pomohl mi si vážit sama sebe.
A proč to píšu? Abyste pochopili, jak důležitý to byl den. A jak žádné díky není dost velké, aby poděkovalo všem, kdo se na něm podíleli. DĚKUJI!
A příště: Svatební cesta na jih za antickými hrdiny
