I když jsem od jakživa vyznavač ideálu chůze po svých, teprve v poslední době jsem pochopila, co je na tom tak krásné.
Začala jsem chodit pěšky mnohem častěji a na mnohem delší vzdálenosti. Tréning.
Celé to začalo prožitky posledních týdnů. Vy jste byli nuceni číst moje depka články a já mezitím postupně restartovala svou mysl a dávala se dohromady. Uvědomila jsem si, že každý člověk má v hlavě nějaké plány, sny, tužby a skoro každý člověk všechno neustále odkládá, protože nemá čas, peníze, náladu. Nejsem výjimkou, plánů plnou hlavu a kde nic, tu nic. A mně došlo, že bych měla začít dělat věci, které dělat chci a pustit se do realizace svých nápadů a přestat kňourat.
První věc, která přišla na přetřes, byl už několik let starý plán jít pěšky z Olomouce do Chrastavy, tedy uskutečnit "poslední cestu ze školy" (sice ta poslední byla autem z promoce, ale nikdy není pozdě). A tak chodím, a tak putuji. Nejkrásnější na tom je, že vidím o moc více věcí, než když bych jela nějakou dopravou. A můžu kdykoli zastavit, abych se pokochala.
Nejčastěji asi chodím z Chratavy do Liberce, mám tam už několik oblíbených výhledů a tohle je jeden z nich - nad Chrastavou se táhnou louky a pole. Čerstvě zoráno. Dlouhé stíny.
A ten pocit svobody!
A to, že je člověk jen sám se sebou a může přemýšlet, klidně i nahlas, to je k nezaplacení.
A slyšet tlukot vlastního srdce...
A být si jist sám sebou...
Krásný večer všem, poutníci!
