Wednesday, July 29, 2009

měsíček lékařský

Měsíček lékařský je krásná letnička s oranžovými nebo žlutými květy. A i když ji nebudete chtít využít jako léčivku, určitě vám udělá radost i jako okrasná květina.


Jak ji poznám?
Měsíček je poměrně statná rostlina, v našich podnebných podmínkách pouze letnička. V teplejších krajích je i víceletá. Dorůstá se 70 - 80 cm. Kvete od června až do podzimu. Květenství je úbor (podobně jako třeba u kopretiny). Bohatě větví své lodyhy. Po odkvětu tvoří zvláštní, asi 1 cm velká semena, která mají tvar srpu. Po uzrání se dají dobře sbírat - zajistíte si tak rotlinky na příští rok.



Jak ji pěstovat?

Semena sázejte na jaře, nebo na podzim (ozim) pro brzké kvetení. Květina pochází z jižních evropských krajin, snažte se ji proto vysét na slunné místo (ale stačí i polostín). Na půdu je nenáročná, příliš ji ale nepřelévejte (pod širým nebem obvykle stačí přírodní srážky).


K čemu využít?
Určitě z lékáren znáte měsíčkové masti, jelení loje. Z drogerií zase mýdla, šampóny a sprchové gely s výtažkem z měsíčku. Pokud ale chceme využít opravdovou sílu rostliny, můžeme si měsíček "zkonzumovat" podomácku sami.
Měsíčková mast má široké využití. Napříkald na křečové žíly, jizvy, omrzliny, spáleniny a jiné poškození pokožky, hemoroidy.
Měsíčkový čaj čistí krev a játra, tlumí průjmy a vyhání parazity (škrkavky). Působí preventivně proti žloutence a zánětům tlustého střeva.
Měsíčková tinktura je výborná jako obkad při ránách, pohmožděninách či únavě svalů. Mírní otoky a nádory.

Friday, July 24, 2009

Mraky nad věží

Liberecká radnice a letní večer. Mňam, pošušňáníčko.

Etiketa

Co všechno nenejdete na některých etiketách. (Jenom výřez, aby to nebyla reklama). Moc jsem se nasmála.

Svět příliš kyselý

Celý den je dusno. K zalknutí. Vzduch stojí a nepohne se. Dal by se krájet, jen mít ten nůž. Plíce to nechápou: dýchají stejný vzduch jako jindy, ale tentokrát se jim zdá, že kyslíku v něm není ani co by se za nehet vešlo. Lapám po dechu. Jen mít ten nůž.

Přehnala se bouře. Někdo našel ostrou čepel a prožíznul vzduchu břicho. Děsivá vichřice rve větve starých lip lemujících ulici, zlámané padají na tramajové koleje. Ostrý jazyk blesku sjel po obloze. Na pár hbitých sekund spojil nebesa se zemí. Hodiny na muzejní věži odbily půl. Dvakrát zazněl kovový hlas zvonu, potřetí zaburácel hrom; snad sebral lidem čtvrthodinku. On je teď pánem a on si bude určovat čas.

Klid. Jen dešťové kapky zpravidelnily bubnování do plechové střechy muzea. Jen vítr si hraje s padlým větvovím. Jen tramvaják zastavil stroj, aby odklidil brak z kolejí. Jen veselý zvonek tramaje zní do dálky a typický zvuk električky odeznívá kdes u zoologické zahrady.
Dlouho nebyl tak krásný západ slunce nad Libercem. Tmavá mračna, už potrhaná - zbytky bouře, lemují ohnivou záři na západní straně. Rubínově červená, plamenně oranžová, temně žlutá, sladce růžová, blahodárné slunce změněné k nepoznání. Jako zjevení sedí na obloze a nechá se obletovat zářivým závojem. Sedí tam a utíká mi. Klesá níž a níž. Nedohoním ho. Schovalo se za Výhledy a do rána nevyleze.

Prší. Stále víc. Kasám si sukni, abych neušourala konce. Chce se mi smát a tancovat. Naschvál capu kaluží, voda mi protýká skrz sandály, lechtá bříška prstů. Déšť. Kyselý déšť. Padá mi do vlasů, stéká po čele a po krku. Někdo tam nahoře by ho měl přislazovat, třeba by na sebe lidé neházeli tak kyselé obličeje. Třeba by se pousmáli, třeba by zahodili deštníky a zatancovali si se mnou v kaluži. Třeba by jim jednou nebylo líto, že splihnou jejich skvostné účesy. Třeba by přestali pospíchat a podali si ruce. Třeba by přestali mít tendence něco někomu sladit a zavařovat kdeco a kdekomu. Třeba...

Třeba z toho ale jenom dostanou rýmu a budou proklínat svět, svět až příliš kyselý.

Tuesday, July 14, 2009

Přeštěnice, srandaj a knackebröty

Vrátila jsem se z Přeštěnice (ne z Přeštěnic, jak všichni usilovně říkali). Z letního festivalu, který se netváří jako rockový, ale který je rockový. Dámy a pánové, to byla jízda.

Vyrazila jsem s Barčou, jak jinak, že. Barča je totiž věrný přítel do nepohody a na festival do neznámých končin Jihočeského kraje. Pravda ovšem je, že ona byla první, kdo vymyslel, že tam pojedeme. Je totiž tou úplně největší fanynkou finské kapely The Rasmus, takže tam musela jet... Vyjeli jsme ve středu, o den dříve, jak se ukázalo, byl to výborný nápad. Do Milevska nás dovezl vláček (v 10:02 z Liberce a v 15:56 to tam bylo), jenže vesnička Přeštěnice je ještě pět kilometrů od Milevska.

Z vlaku



Mým opravdu skvělým nápadem bylo, že půjdeme po turistické značce, konkrétně po zelené. Prošly jsme kolem proslulého kláštěra v Milevsku, který mě opravdu potěšil, protože v Husitské kronice o něm bylo každou chvíli psáno. Část byla zrekonstruovaná, část se rozpadala, část byla naprosto nepochoptelně zmodernizována a lá skleněná krabice....


Lesíkem jsme doklopýtaly do Držkrajova, takové vesničky, kde mají úžasné jihočeské selské domy, ve výborném stavu a s krásnými zahrádkami. Začalo zase pršet. Nekonečně dlouho jsme šly loukou, která byla sice naprosto kouzelná, ale mokrá tráva nám promáchala boty.
Pak jsme ještě ztratily značku, která zmizela někde v křoví a my došly na žlutou, musely se vracet a nakonec šťastně našly osadu Vlčkov, nebo jak se vlstně jmenovala.
A nakonec: PO SILNICI JE TO O DVA A PŮL KILOMETRU KRATŠÍ.

Západ slunce nad Přeštěnicí


Druhého dne jsme s přesvědčením, že v Přeštěnici není obchod, ráno jely autobusem do Milevska nakoupit. Zpátky jsme se vracely pěšky (po silnici), autobusy jezdí hodně řídce a v děsné, nejmíň listopadové, zimě čekat dvě hodiny na autobusáku, to by se chtělo jenom totálním magorům. Těsně před vesnicí Týniště zastavila žlutá dodávka, organizátoři festivalu nás svezli skoro až ke stanu :-) V PŘEŠTĚNICI JE OBCHOD.

Pak to vypuklo...pár kapelek, z kterých mě nejvíc zaujali Green Smatroll, lehké skáčko, Zhasni, folk a Bohemia Akustic Music, slavné hity v úžasném akustickém podání.

Pátek...
Nadšeně jsme naklusaly do areálu. Zlákala nás červená scéna, kde hrála kapela IQ 9. Naprosto neokomentovatelné. Takový blábol, který všechny dobře pobavil. Nelepší song byl "přídavek", deadmetalový song "Uáááá".
Pak jsme se uklidily do stanu a pokorně čekaly na UDG, Wohnouty, Chinaski a Divokýho Billa. Bylo vedro. Pekelně svítilo sluníčko. Barča se těšila na The Rasmus a vedle nás se ubytovaly pražské slečny, vystylované dámy, které přijely na "Rasmáče", nesnášely pavouky, brouky, trávu, stan, jak jsme se dozvěděly z jejich celodenní a celonoční hlasité konverzace. Za námi zas bydlela parta, která si celou noc hrála na tramvaj. (A protože bylo vedro, Barče se pletl jazyk, takže věta, která patřila jako odpvěděď na mou poznámku o tramvajích, zněla: "Nedělej si srandaj!"). Jedly jsme knekebroty z Finska. ("Máš místo hlavy knekebrot." Pěkně ti děkuju, Barčo.)


UDG nezklamali, ale počasí ano. Začalo lejt. A nemělo to konce. Mrak si sedl nad Přeštěnici a nechtěl se hnout. A my v pláštěnkách odevzdaně čekali na dešti, až přestane, až vytřou pódium, aby kluky z UDG neprojel proud od hlavy k patě. Wohnouti! Jó to byla jízda, ke konci zase začalo pršet a kytaristovi napršelo do kytary, takže měly trošku problémy. Ale i tak to byl zážitek (Vrátnej!) A pak přišli Chinaski s Otou za bicími, sice to byl trošku nezvyk, ale upřímně musím říct, že tohle bylo jedno z nejlepších vystoupení, které jsem kdy viděla. Divokej Bill, ... k téhle kapele mám několik poznatků. Jeden z nich je, že oceňuji velkou škálu hudebních nástojů, tak to má být a tak to mám ráda. Druhým poznatkem je fakt, že mě ani na živo nepřesvědčili. Pořád mám dojem, že je jedna písnička jako druhá, že se od sebe liší jenom textem. Právě teď jsem si sice vykopala hrob, protože celý národ Billa zbožňuje, ale já si nemohu pomoci. Prosím o odpuštění.

Sobota...
No a je to tady, dnes v půl desáté večer zahraje The Rasmus. Barča je nervózní a neschopná cokoli dělat, ani se napít. Ostatně natočila jsem o ní malý dokument, určitě ho uvidíte. Tak jsem ji chňapla a vytáhla na Jaksi Taksi, aby přišla na jiné myšlenky (Pak si stoupla před pódium, že se nehne - zbyla na ní jen potupná třetí řada, a to je teprve pět odpoledne.) Ještě před tím jsme si poslechly Hodně podně, zajímavou hudbu s dost promyšlenými texty a Discoballs, což je nadupané SKA se slečnou za mikrofónem. Ve frontě na The Rasmus jsme si poslechly Konstrukt, rakouské hosty hrající zajímavý crossover. Jejich sympatický zpěvák sice při každé písničce vypadal jako když omdlí (šíleně zčervenal a lezly mu oči z důlků), ale bylo to tak neuvěřitelně energické, žhavé a ohromující, že koncert téhle kapely považuju za jeden z nejlepších zážitků. Pak jsme přetrpěly Rybičky 48, to byl zas jeden z nejhorších zážitků. Namachrovaný mačo za mikrofónem, které celou dobu kdákalo jenom o sexu a myslelo si, že je děsně drsné a neodolatelné. Opět se omlouvám skalním fanouškům.


The Rasmus...
bolela mě šíleně ruka, protože jsem Barče většinu konceru natáčela (ale pšššt asi to nebylo úplně legální) na její něco jako foťák. Jejich zpěvák měl na sobě zřejmě pyžamo, nebo alepoň vršek od pyžama. Hudba dobrá, určitě zážitek na celý život. Nejzábavnější bylo pozorovat tu davovou psychózu, ty slečny s černými nehty a peřím na hlavě (chudáci holubi, kolik jich asi padlo?), slečny v černém, s černými linkami. Slečny drsňačky fuckující všechno a vždycky. Mám "svoje" kapely moc ráda, ale myslím si, že fanoušek se nepozná podle toho, jak věrnou je kopií zpěváka či zpěvačky. No nic.




Hned po super hvězdě číslo jedna hrála Prague Ska Conspiracy. Největší "problém" celého festivalu. Chtělo se mi z toho brečet. Moc jsem se těšila, PSC na živo! Prodrala jsem se do předu a nic. Technické problémy s mikrofóny. Copak já a oni z to můžeme? Bylo to tak nechutně krátký, že ani nemělo smysl rozbalovat aparaturu. Proklínala jsem organizátory, sice chápu, že technické problémy se můžou vyskytnout kdykoli a komukoli, ale takhle hnusně zkrátit vystoupení kvůli nějaké metalové italské skupině, to teda nemuseli. Naprosto naštvaná a zklamaná (mé natěšené srdíčko se s tím prostě nemohlo smířit) jsem hledala útěchu v kapele Sto Zvířat, v neméně dokonalé SKAshow. Díky Zvířatům jsem překousla tu potupu PSC na malé scéně.




Pak už jen návrat. ŠŠŠ hůůůů.

DODATKY



Jeden z hitů kapely IQ 9 Paštika. Prostě milujeme Matěje. Je nejlepší, viď, Bačo?



Vždyť to říkám. Matěj je naše hvězda. :-)


Ale jinak jsme normální.

OMLUVA:
Veřejně se omlouvám a moc se stydím za to, že jsem zde neuvedla osobu nejdůležitější. Našeho bodyguarda a cestovního poradce Barčinýho tátu. Právě díky němu jsme se probojovaly přes všechna nádraží a přestupy. Bez něj by naše mise nemohla býti úspěšná. DĚKUJI.

V parku

Je opomíjený. Ráno jím projdou pejskaři, po nich zaměstnanci muzea, a pak už nikdo. Pak vše, co je v parku, patří ptákům, veverkám, houbám, stromům, včelám, motýlům. Celý parčík se propadne do jiné dimenze, do zvláštní propasti, která je světem sama pro sebe a kde se vždy budete cítit jako cizinec. Cizinec se zvláštním povolením zůstat a být hostem u prostřeného stolu. A právě v tuto dobu tam chodím nejraději. Celé hodiny vydržím sedět ve stínu mohutných zdí muzea a stromů...



Sedím na lavičce pod rododendrony v těsné blízkosti muzejní budovy. Moje nejoblíbenější místo. Oáza klidu, míru, blaha. Čas už dávno nic neznamená, je to jen výmysl věčně uspěchaného člověka. Sedím na lavičce. Kousek ode mě stojí prastarý dub. Pamatuje snad ještě doby, kdy se muzeum slavnostně otvíralo, kdy dámy se slunečníky stoupaly po kamenných schodech v doprovodu elegantních pánů.
Ten dub je krásný. Kdysi dávno mu cosi nalomilo jednu z hlavních větví, která poklesla a vytvořila oblouk přes cestu. Bránu do svérázného světa. Rána se zhojila, větev ztloustla a zdobí cestičku i dnes. Tím to nejspíš bude. Tenhle starý dub je všeho příčinou. Právě on vytváří magické spojení pro něj nepochopitelného světa lidí a pro nás stejně neuvěřitelného světa stromů.
Nemůžu to vydržet. Hledím do koruny stromu mezi zelené listí, hledím do neznáma. Do ráje? Jsem jako zrezivělý hřebík, který je táhnut magnetem. Vstávám z lavičky. Váhám, snad mám i strach. Síla magnetu je ale obrovská. Jen pár kroků. Skláním hlavu, tak nízká je tu stromová brána. Stojím pod Ním a zvedám oči k nebesům, která však nevidím. Modrou oblohu zakrývá zelená opona. Pocit bohů. Pocit, že tenhle svět je příliš velký a příliš krásný, že každodenní shon je jen sen, ze kterého jsem se právě probudila. Vítr je virtuóz. Hraje božskou komedii na harfu, na tenké struny natažené v koruně dubu. Slunce je mistr barev. Zlatou paletou mi kyne.
Můj magnet je však stále silnější. Tím silnější, čím více se mi podlamují kolena. Jdu ještě blíž, objímám kmen. Magnet přitáhl hřebík. Dokonale. Chci spojit ruce. Nedokážu to, jsou příliš krátké, než aby sevřely celá desetiletí historie. Objímám svůj dub. Už nejsem člověkem; nohy srostly s kořeny, proudí jimi míza, trup znehybněl v korzetu popraskané borky, ruce objímají kmen a ztrácejí se v lýku, na vlasy mi hraje vítr. Jen srdce, to mi tluče. Tančí v rytmu větrné harfy. Vzácné chvíle.
Sojka si sedla na okenní římsu a zkoumavě hledí na dub. Na nás dva, samojediné šílence, pro které přestal existovat svět na druhé straně budovy. Svět tramvají, automobilů, peněz, nákupních tašek, spěchu...
Uzavřeli jsme podivný obchod s neznámým trhanem a smlouvu jsme podepsali vlastní krví. Na každého čeká vykoupení, třeba právě v parku, který je opomíjený. Nenechme ten hrozitánsky rychlý kolotoč ještě zrychlit!



Ps.: Tohle nikdy nemělo spatřit světlo internetu...

Thursday, July 2, 2009

Zpravodaj a Nech mě

Na Severočeském kole porty ve Vratislavicích přišla Jíťa s nápadem, že si to příští rok "dáme taky." Bystrý čtenář ví, že jsem hudebně hluchá, takže mi logicky nemohl připadnout úkol zahrát ohlušující sólo na nějaký nástroj. Byla mi dána funkce zkusit napsat nějaký text, nějakou básničku, kterou by pak ti slyšící zhudebnili. Tedy, lépe řečeno, že to Jíťa zhudební.



Když jsem své výtvory odevzdala, tak Jíťa konstatovala, že je to tak pěkné, že to zhudebnit nedokáže. No, do nějakého opravdového textu to má daleko - pořebovalo by to zásadně upravit a zpravidelnit rým.
Myslím, že toto bude hlavní důvod Jíťiných neúspěchů, a pak, Jíťa touží napsat nějakou maxi veselou písničku a tyhle texty jsou dost depresivní, než aby mohly tvořit veselou skladbu. A já na veselý texty nemám inspiraci. Vždycky, když si sednu do trávy s tím, že napíšu něco veselého, skončím u melancholické ponurosti o nenadálé zkáze Matky Přírody vlivem zlého člověka. No, třeba to někdy zpravím a Jíťu potěším.

Protože mi ty dva texty leží v počtači bez užitku, rozhodla jsem se je dát sem. Třeba je někdo jednou někdo zkopíruje, zhudební a já je pak uslyším v rádiu a nikdo mi nebude věřit, že ty texty vznikly při cestě domů z Porty na břehu Jeřice.


ZPRAVODAJ
1. Večerní zprávy hlásí někdo opilý,
vražda, havárie, vzpoura, krize,
odvolejte ředitele televize,
to není skutečnost, to je smyšlený!

Konec, konec dějin už je tu
malý svět a fiktivní sny
dlouhé noci, krátké dny
pomoz, pomoz raněnému světu

2. Snad tomu stále nerozumím,
ale protestuju proti, proti světu,
nechte mě promluvit, jen jednu větu!
Pranic, ani vám, totiž nevěřím.

3. Znám jiný svět, klidný a krásný
fouká vítr, hladí jemně - zdá se
milá luka, temné lesy, krajina ptá se
znám vůně, zvuky, měsíc jasný.

4. Pro ten kousek posvátné země
kde ještě není vítězů, ni poražených
pro ten vzduch, který nese dětský smích
opatrní buďme, dotýkat se jemně

Konec, konec dějin není tu
velký svět a splněné sny
krátké noci, dlouhé dny
pomůžu, pomůžu raněnému světu


NECH MĚ
Nech mě listovat ve snáři,
nech mě spočinout na polštáři
nech mě bavit se s lháři
nech mě spočinout v kopretinách

1.Dnešek už zkomírá
uspávám motýla
běž už spát do pápěří
2.Zítřek vše očistí
šeptám ti do listí
vstávej už je bílý den

...nech mě spočinout v kapradinách

2.Obloha modrá se
vlaštovka bojí se
že domů snad netrefí
4.Duha bledá je
tiše se usměje
past sklapla člověče.


….nech mě spočinout v beznaději


Wednesday, July 1, 2009

Vavřinec z Březové - Husitská kronika

Tak jsem se dala do četby historické, začala jsem poměrně ztěžka: stará, zajímavě kroucená čeština a spousty údajů.
Pro všechny, co se tím prokousali, prokousávají a budou prokousávat uvádím malý výtah z celé knihy.


Autor - Vavřinec z Březové

Vavřinec z Březové byl mistr svobodných umění pražské univerzity, narodil se asi roku 1370. Chtěl zatávat kněžský úřad, ale byl přliš mladý (20 let), a tak žádal tak papeže o svolení (přimlouvala se za něj i královna Žofie), nakonec mu byl nízký věk prominut. Dostal faru v Lounech, ale pobýval v Praze.
Když však dostudoval, nedal se vysvětit, ale požádel arcibiskupa Jana z Jenštejna o povolení k dalšímu studiu a následně se dal zapsat na právnickou fakultu. Toto studium pravděpodobně nedokončil.
Věnoval se rozmnožování svého majetku (výnosy z farností). Kariéru zaměřil na královský dvůr. Účastnil se vydání Dekretu kutnohorského a odchodu cizinců z univerzity. Byl ovlivněn Husem, nemohl se však nechat strhnout revolučním hnutím po upálení Jana Husa, ale zároveň nemohl být ani proti revoluci. Díky jeho oboutrannému postoji si tak vysloužil pověst překrucovače pravdy. Později se dostal do opozice vůči vysoké šlechtě a bohatým měšťanům Starého Města pražského, a tak své politické a diplomatické ambice více orientuje na Nové Město pražské.
Do ústraní se stáhnul kolem přibližně kolem 67 let.
(Msím tedy říct, že Vavřinec na mě působí jako takový rozumbada a "dovšehokecal".)

Literární činnost

Proslavil se spíše literární činností - překlady, přepracování, autorská tvorba.
Překládat začal na dvoře Václava IV. Známý je nejstarší český snář (Kniehy snového vykládanie), který je překladem arabského snáře, Vavřinec k němu dopsal vlastní předmluvu - jakousi úvahu o tom, zda jsou sny dány od Boha a jestli je na nich něco pravdy. Snář později vydal Václav Hájek z Libočan tiskem, poté vyšel ještě asi 5x.
Dalším dílem je překlad cestopisu Jana Mandevilla, kde se objevují fantastické popisy exotických zemí (nestvůry, poklady,...). Cestopis se stal velice oblíbenou středověkou četbou.
Začal psát světovou kroniku na přání královského komorníka, ale nedokončil ji.
Psal i náboženské spisy v latině.
Nejvýznamějšími díly, také velice ceněnými historickými prameny jsou Husitská kronika a báseň Píseň o vítězství u Domažlic (bitva roku 1431).

Husitská kronika:

Kronika začíná roku 1414, popisuje Kostnický koncil a reakce na něj v Čechách, smrt Václava IV. (1419), vývoj situace, především v Praze, až po bitvu na Vítkově. Vysvětluje husitský program (Čtyři artikuly pražské, Dvanáct táborských článků). Podrobně popisuje vznik táboritů a jejich program. Zmiňuje bitvy u Kutné Hory (1421). Zejména poslední rok Vavřinec rozepisuje až úporně podrobně.
Kronika má nelogické zakončení, končí v půlce věty. Pravděpodobně se zbytek ztratil při tvoření přepisu. Originální rukopis kroniky se totiž nezachoval. Kronika byla napsána latinsky.
Vavřinec má skeptický postoj k revoluci. Kronika nebyla psána kontinuálně s událostmi, což dokazují odkazy na pozdější osobnosti, ale neví se s jakým odstupem Vavřinec kroniku napsal.
Vavřinec vystupuje jako přesvědčený stoupenec Husa, ale ocitá se na politickém středu - jako zámožný a vzdělaný měšťan nesouhlasí s radikály, nesouhlasí s pražskou levicí, ani pravicí. Je příznivcem přijímaní z kalicha, Čechů, vystupuje proti králi Zikmundovi.

Báseň

Vavřinec vystihuje husitského vzevření.
V básni pláče matka Čechie nad krutostí křižáků, dílo oslavuje vítězství husitů.
Vavřinec si potrpěl na historickou detailnost a přesnost: útěk křižáků z bojiště, rozhovory církevnků (Julian Cesarini žádá papeže, aby s Čechy smírně vyjednával, papež s tím souhlasí).

A tip na výlet: webovky o husitství: http://www.husitstvi.cz/