Taková jarní haluz

Od doby, kdy začalo být pěkně plánuji, že napíšu článek do rubriky Příroda o tom, jak pozoruji proces jara. Ještě jsem se k tomu nedostala, vyžaduje to chvilku, kdy můj duch bude oduševnělý... a to teď není. Můj duch je někde hluboko pod bodem duchovosti normálně myslícího člověka. Jak vidno z tohoto plácání na úvod.

Včera byl krásný večer. Spolubydla mě vzala s sebou do parku tzv. na deku. A když slíbila i kytaru, tak jsem byla posedlá jít s ní. A tak jsem šla. Bylo tam spoustu známých (nutno podotknouti, že i neznámých), ale počet nepřevyšoval komorní společnost. Pilo se víno (nevím kolik odrůd bílého - oni to tu na Moravě řeší a každý přinesl jiné a pak byla vášnivá diskuze o tom, které je lepší). A nejlepší byl náš tramín, a pak pálava. (Kristepane, ty Dolní Věstonice v létě budou mor - z toho vínoopojení se nedostanu ještě dlouho :D). Stmívalo se a bylo osm, devět - pak dlouho nic, a pak až jedna. Sesedli jsme se blíž (to se klukům líbilo), abychom se zahřáli. A víno proteklo žaludky a nevím, jak je to možné, ale ono teče i vzhůru do hlavy!

---

V půl druhé padlo rozhodnutí jít spát. Bylo na čase, nejen, že už jsme nějakou tu hodinku porušovali noční klid, ale víc vína už by snesl málo kdo. Ale, abych pořád nemluvila o tom víně (když ono bylo fakt dobré! :D), najednou se zjistilo, že máme dva kluky, kteří nemají kde spát. A co napadne přiopilé holky? Jdeme na kolej! Spolubydlící potlačila své promile a před kolejpaní předvedla divadlo o zmeškaném spoji atd... a nechápu jak je to možné, ale pánové byli vpuštěni a za chvíli se mi to prase se špinavýma nohama a oblečením od listí a trávy válelo v posteli. Tak jsem si vyndala deku, že budu spát na jiné posteli a to listo-trávo-špinavé něco se najednou zvedlo a vlezlo do mojí nové postele...

Upřímně, nechci vědět, co se potom dělo na palandě nade mnou, spolubydlící je občas hodně free člověk a ráno prohodila něco o tom, že než to bude vyprávět doma, bude to muset cenzurovat. Ostatně, nemusela mi nic říkat, zkuste si někdy spát na rozvrzané palandě, když...

(Zábava prostě dle mého má mít své hranice.)

Po rekordním výkonu dvou hodin spánku (ano, hodinu nám sežral posun času) jsem byla na pokraji sil, vrátilo se mi střízlivé uvažování a začaly mě napadat hororové scénáře: například nás naši hosté klidně mohli okrást (dobře, myslím, že by ve svém stavu nerozeznaly kaktus od mobilu), nebo mi mohli vyrabovat skříň a v záchvatu leze-na-mě-jaro mi vzít oblečení (zapomněla jsem vám říct, že oba spali v Terčiných dámských tílkách :D), ale nakonec jsem zavrhla všechny varianty a raději otevřela okno (třeba se ten puch vyvětrá) a odklidila jsem se směr sprcha - kuchyňka a nad čajem se pustila do Metternicha.

Po nějaké době vstala spolubydlící a pánové, kteří večer vykřikovali, že vstávání v půl desátý je fakt pozdě, se museli hodně snažit, aby do deseti vypadli.

A když se za nimi zavřeli dveře, rozesmály jsme se na celé kolo a uzavřely to konstatováním, že to byla fakt haluz.

Tak a třeba mě teď oduševní četba knihy o Terra Sigillatě v němčině (ano, vůbec tomu nerozumím - kdyby tu byl nějaký odborník na Terru Sigillatu a znal terminologii v němčině, byla bych mu vděčná, kdyby mi napsat, jak se správně archeologicky přeloží Bilderschüssel a ještě pár dalších věcí).

Jarní maličkosti

Dneska jsem si v dvacetikorunovém obchodě zkoušela sukni a v rádiu říkali, že je na sluníčku 30 stupňů. Ano, to není moc jarní teplota, když jsem si oblíkala svetr a pončo, tak jsem se zamyslela nad tím, jak jsem vlastně nabalená. Tak jsem si sundala jednu vrstvu oblečení, abych zapadla do davu. A koupila si tu sukni. Modrou.

Včera se mě spolužačka Zuzka ptala, jestli už rozkvetl výpad. Rozkvetl. A fotilas? Fotila.

A na poslední chvíli, krokusy už odkvétají, je na ně vedro.

---

Většinou kvetou v parku krokusy žluté. Ale jak uvidíte dál, doplňují je fialové, bílé a žíhané.

A tak si myslím, že člověk nemůže mít špatnou náladu, když denně chodí (a ne jednou) kolem takových krásných maličkostí. A navíc to počasí!

A stěžovat si na nespravedlnosti světa budu někdy jindy.

Krásné dny všem!

Muriel Barbery – S elegancí ježka

Konečně taky někdo, kdo se vyrovná (a předčí) staré mistry svého řemesla. Tím někým je francouzská spisovatelka a filosofka žijící v Japonsku Muriel Barberyová.

Kniha S elegancí ježka se odehrává v soudobé Paříži a je jakýmsi střetem mezi světy bohatých a průměrně situovaných lidí (ovšem ona průměrnost se v měřítku těch bohatých stává opovrhovanou malostí). Nejedná se však o nějaký sociální román - jde spíš o intelektuální rovinu a stereotypy ve společnosti, o životní postoje lidí z různých vrstev, které můžou být na jejich postavení neočekávané.

PS.: Pokud se vám to nechce číst celé (což chápu), přeskočte rovnou na ukázky... buď vás to totiž dostane, a nebo je stejně zbytečné vás lákat k četbě.

---

Obyčejná domovnice je například velmi sečtělá, zná díla politická, filosofická, historická, poesii i prózu. Má strach z toho, že by svými znalostmi vybočila z životní škatulky "přihlouplá domovnice, která má tlustého kocoura a celé dny kouká na stupidní programy v televizi", a tak má kocoura Lva, poněkud obtloustlého. A tak má celý den puštěnou televizi, na kterou nekouká a chodí si do vedlejší místnosti číst.

Dvanáctiletá dívka z dobré rodiny, zajištěná, chodící na prestižní školu není obyčejnou rozmazlenou holčičkou, přemýšlí o věcech jinak. Ztrácí se ve světě svých rodičů a starší sestry. Je vnímavá k dějům i osobám a hledá si mezi vším tu svou cestu. Nemůže najít a jediným východiskem je smrt.

Nový nájemník v domě s luxusními byty je sice také závratně bohatý, ale kromě konta má i postřeh, cit, empatii a je celkově prostě "východní". Japonec. Nepohrdá "obyčejnou průměrností" domovnic a jako jediný odhalí, co znamená kocour Lev a puštěná televize. Svým příchodem tak zachrání hned dvě duše najednou: dvanáctiletou Palomu, která konečně najde lidi bez přetvářky (seznámí se blíže totiž také se svou domovnicí) a padesátnici Reneé, která pochopí, že vlastní život prostě nejde utajit a je možno překročit onu hranici obyčejných domovnic.

Ale není to úplný happyend.

Kniha je plná krásných myšlenek, životních filosofií, názorů na obyčejné věci, postřehů ze života. Když jsem si vypisovala některé pasáže, musela jsem se krotit, jinak bych knížku vypsala snad celou...

Za nějkrásnější věci považuji toto:

Barberyová, M.: S elegancí ježka. Brno, 2008.

str. 158 (po rozmluvě o břízkách na ruském venkově z Anny Kareniny, Reneé) Mělo to podobný účinek, jako když se mluví o stromech, o jakýchkoli stromech: lípa na dvoře statku, dub za starou stodolou, velké jilmy, které jsou už pokácené, borovice pokroucená větrem na pobřeží, kde hodně fouká, atd. Když umíme milovat stromy, je v tom tolik lidskosti, tolik nostalgie po našem prvotním okouzlení, tolik síly cítit se nepatrně v lůně přírody... No, to je přesně ono: stromy a jejich nevšímavá majestátnost a láska, kterou k nim máme, nás učí na jednu stranu chápat, jací jsme směšní, neohrabaní paraziti, kteří se hemží na povrchu země, a na druhou stranu z nás dělají bytosti hodné života, protože jsme schopní rozpoznat lásku, která nám není nijak zavázána.

str. 222 (nejkrásnější popis toho, jak nám je, když se právě zamilujeme, Reneé)

Víte, co to je - letní déšť?

Nejprve protrhne letní oblohu čirá krása, našeho srdce se zmocní uctivé obavy, člověk se uprostřed vší té vznešenosti cítí směšně, křehce a přitom naplněný majestátností věcí, ohromený, uchvácený a nadšený štědrostí světa.

Pak jdete tunelem a najednou vstoupíte do místnosti plné světla. Jiná dimenze právě zrozené jistoty. Tělo přestane být schránkou, duše se usídlí na oblacích, získá sílu vody, novým zrozením se ohlašuje příchod šťastných dní.

Pak přijde déšť - jako slzy, když jsou kulaté, silné a vzájmně propojené a nechávají za sebou dlouhou pláž smáčenou rozbroji - déšť, který smyje usazený prach a lidským duším dává nekonečný dech.

Některé letní deště se v nás usadí jako druhé srdce, jež bije unisono s naším vlastním.

str. 315 (Závěr, Palome) ...tak si říkám, že právě tohle je možná život: spousta beznaděje, ale také chvíle krásy, ve kterých čas neubíhá stejně. Je to, jako by se v notách udělala nějaká závorka v čase, jako by se čas zastavil, jako by se člověk ocitl jinde, jako by to bylo vždy v nikdy. Ano, to je ono, vždy v nikdy.

(Zde vynechávám větu, která by vám nejspíš řekla pointu nádherného závěru knihy)

A ode dneška pro vás budu hledat vždy v nikdy. Krásu na světě.

Sociální chvilka

Během toho, co jsem dnes v laborce psala na už asi čtyřicátý střep A 116 020, jsem zaslechla útržek debaty z vedlejší místnosti.

"Helemese co si to napsal a profil! A víš co? Ještě pořád jsou přátelé."

"Jo? A něco o vztahu tam nemá?"

"Ne, to nemá."

Asi je vám jasné stejně jako mně, že kdosi zkoumal kohosi facebookový profil. Hned jsem se obrátila na spolužačku, která stejně otrocky psala A 116 020.

"Tohle já teda nedělám. Občas si s někým píšu, občas píšu hovadiny do statusu nebo hraju nějakou hru, která je sice ve své podstatě stupidní, ale člověk si fakt odpočine.

Ale rozhodně tedy nezkoumám něčí profily, abych se bavila tím kdo s kým a jak. Vystačím si s tím, co se mi objevuje na stránce samo, a i to mě povětšinou nezajímá.

Ne že bych neměla radost, když někdo takzvaně vstoupí do vztahu nebo se mu podaří dospět k nějakému významnému životnímu úspěchu... ano, vždy gratuluju nebo nějak povzbudím do života. Ale víš co, nejsem bulvární žurnalista."

S poslední nulou doskřípalo pero, spolužačka se narovnala a povídá:

"A to já bych to právě dělala. Vím to! Byla bych slídil a polhltilo by mě to. Byla bych maniak..."

Koukala jsem na ni a nevěděla, co říct. Nebylo tomu za potřebí. Zase se začalo ozývat pravidelné skřípání rozšklebeného pérka a za několik málo okamžiků přišlo poselství dnešního dne.

"A proto Facebook nemám."

Ulice, spíše uličky

Jarní dny uprostřed zimy mi přijdou zvláštní... lidé vybíhají do ulic se psy, dětmi nebo jen tak, sami se sebou. Jako já. Na procházku bych mohla vzít leda tak kaktus. A ten nechtěl. Je mu dobře s venuší a kaštany na stole.

Šla jsem objevovat... objevovat objevené. A víte, že jsem si nikdy nevšimla, jaké domy že to stojí v Pavelčákově ulici?

Tentokrát uličky, tentokrát v černobílé. Občas i nažloutlé. Jak je jarní Olomouc krásná, taková melancholicky ospalá.

Jo, nejdřív ještě stromky v sadech... nějak mi pořád nedají spát. Mám takovou teorii, že se přemisťují. Jinak si nevysvětlím, že pokaždé objevím nějakou novou kreaci.

---

A stromoví mě baví. A ty lampičky taky. Vypadají tak nějak vesmírně.

Kozí ulička.

Žerotínovo náměstí. (Jojo, lidi prostě parkujou všude a kazí výhledy objevitelům fotografům)

A od Žerotínova dolů k Hornímu náměstí... v jedné malé knížce o památkových rezervacích je fotka přesně tady z té ulice. Byla jsem z ní tak unešená, že jsem šla vyzkoušet, jestli je tam fakt vidět ta věž radnice. A je!

A ještě jednou...

¨

Tak tohle je " Blicí ulička". Opuštěná, smradlavá a bezejmená. No, kdo by odolal jí nejít?

Měl by to být Mlýnský potok tam, kde vytéká z Bezručových sadů, za mostem přes hlavní silnici. Je tam malý jez a bordel.

A jedna moderna na závěr, tohle už znáte - Babylónská věž! Dneska ji hlídal měsíc.

Sic bych měla číst tu šílenou knihu, ale nevím, jestli mě něco udrží zítra na zadku, zvlášť, pokud tohle jaro hodlá pokračovat. Lidi něco pudí ven... nějaká zvláštní síla. Jsou šťastní a přívětiví, objímají se a líbají prakticky kdekoli... kdo by odolal tomu rozpuku radosti. Alespoň chvilkovému.