Beze sněhový únor poskytuje zajímavá dobrodružství. Nemusíme ani jezdit do dalekých krajin. Zapeklitý případ se vám může stát i pár kilometrů od domova.
Tentokrát jsme opustili naše Jizerky a vyrazili na druhou stranu kotliny, do Ještědských hor nebo chcete - li na Ještědský hřeben. Jede nás malinko, pouze šest a dva vedoucí. Po krátké chvilce jsme dorazili do lomu Velký Vápenný k malé chatce nad vyvěračkou.
Vrzly dveře a my jsme se nahrnuli do místnosti, která sotva pojmula nás osm. Vedle okna se nacházel ponorkový žebřík, který vedl na půdičku, tedy do horní ložnice, kde jste se při pokusu se postavit praštili do hlavy. Nutno říci, že tato chatka slouží jako přístřešek speologům. Pozná to snad každý na první pohled - už jen ten ponorkový žebříček a ta půdička na jedné straně s prudce zkosenou střechou.
Když jsme se ubytovali a najedli, byla už všude kolem únorová tma. Foukal vítr, buky kolem nás šuměly a Západní jeskyně v lomu spala netopýřím spánkem. My jsme se však ještě nechystali do hajan. Nejprve jsme si povídali o zdejším kraji, pak přišla na řadu i kytara a dokonce nám zahrál i Vojta samouk. Na dobrou noc jsme si přečetli první kapitolu z knížky Safírová stezka. Pak jsme ale usnuli ještědským spánkem.
Je krásné únorové ráno. Opět fouká vítr, sluníčko svítá, buky šumí, vyvěračka vrhá svou osvěžující vodu do dlážděného koryta. Dnes nás čeká velká celodenní hra v blízkém i dalekém okolí. Instrukce byly jednoznačně mnohoznačné:
Byli jsem rozděleni do dvojic, každý dostal mapu a zbytek byl na nás. Když jsem s Vojtou odcházela, ještě jsem netušila, jak hodně budeme proklínat zdejší kraj.
Nejprve jsme navštívili loupeživé rytíře, tedy zřícenu hradu Roimund. Odtud jsme šli k Buku republiky. Do této doby vše probíhalo bez nesnází. Vojta, velitel mapy, svůj papírový nástroj ještě příliš nepoužil, šli jsme stále po značených cestách. Nyní jsme se ale vypravili hledat Setonovu studánku a k ní vedla cesta neznačená. Nejspíš jsme někde špatně odbočili, nechápu, jak se to mohlo stát. Pak jsme se pokusili odbočit na jakýsi průsek podél hustníku v domnění, že určitě dorazíme k cestě, která vede ke studánce. Chyba! Když zafoukal vítr, vyrazilo z hustníku stádo laní, ucítili nás. Bez pozdravu a bez rady utíkaly ty laňky pryč. Nezbylo než jít dál. Jaké však bylo naše překvapení, když místo u studánky jsem se ocitli na vrcholu Dlouhé hory! Poznali jsme to podle vrcholové knížky, kam jsem povzbudivě napsala, že jsme tu omylem. Avšak tento vršek s mohylkou a lavičkou bylo naše štěstí v neštěstí. Jinak by jsme se mylně domnívali, že jsme někde úplně jinde.
Nadšeně jsme tedy šli po cestě dolů, která měla vést ke studánce. Opět chyba! Dorazili jsme na podivné rozcestí s lavičkou na samé hranici rezervace. Naštěstí má Vojta dobré intuice, protože správně odhadl, že když půjdeme podél hranice rezervace, dorazíme na onu cestu vedoucí k prameni. V poslední naději jsme se tedy pustili srázem dolů - a hle, cesta!! Hurá po ní a tu najednou studánka. Setonova studánka s oním citátem o žíznivé touze a studně. Konečně jsme ji našli.
Jen pár metrů pod studánkou byla ve stínu bučin chatka, léta nenavštěvovaná a zchátralá. Pokud tedy dobře počítám, zbylo už jen jedno poslední místo: Kryštofovo údolí. jenže to se nacházelo na druhé straně hřebínku, šli jsme po nějaké cestě, jakýmsi průsekem, přes les.....najednou už vidíme v údolíčku pod sebou vesničku. Jdeme svahem dolů, přímo mezi civilizaci. Jsme u cíle.
Nastalo to nejjednodušší: vrátit se k chatce u netopýří jeskyně.
Večer jsme si povídali o panu Setonovi, o horách, hrálo se na kytaru, četlo se z knížky. Šlo se spát.
Dnes balíme saky paky a jedeme do Německa vyzkoušet nejen Schengen, ale i zdejší turistické trasy. Prohlédli jsme si Českou bránu, pohraniční patníky, smrkové monokultury a německé sousedy. Ale to už je bohužel vše, co jsme za tento víkend stihli. Je toho hodné nebo málo? Mnoho na tak krátký čas, málo kvůli omezenému času. Tak za 14 dní na táboře, Rangeři!
