8. května se konala moc pěkná akce. Pochod z Ještědu na Kozákov. Myslím, že tohle jsou takové dvě kultovní hory našeho regionu. Na jednu každý touží koukat z balkonu a v okolí druhé lidé už v dávném pravěku nacházeli drahé kamení. Takže spojit oba tyto vrcholy v jeden pochod je naprosto symbolické, a za ta léta už i tradiční. Něco jako Praha - Prčice...
Trasa je dlouhá 40 km, rozumějte však čisté vzdálenosti. Není tam započítána cesta z Liberce - Horního Hanychova na Ještěd a nepočítá se ani cesta z Kozákova do Železného Brodu na vlak. Takže to dohromady dalo něco k 50 km. A musím se přiznat, že jsem trošku frajersky vyrazila bez jakéhokoli tréningu. Prostě z kanceláře rovnou na start. A světe div se, on je to fakt kus cesty...
Nahoru na Ještěd jsme to vzali nejkratší, ale také nejšílenější cestou, kterou všichni místní znají jako "Pod lany", neboť vede přímo pod lanovkou. Zatímco já pomalu umírala, dohonil nás jistý muž, tzv. "Stovkař". Po krátkém rozhovoru nám muž prozradil, že patří do elitní kategorie vyvolených - on je toitž už Tisícovkař!
Stovkaři - to je taková parta šílenců, kteří se předhánějí v tom, kdo vícekrát vyleze na Ještěd. Prý mají nahoře v hospodě vlastní půllitry. Jsou to takové napůl mýtické postavy, které - když máte to štěstí - můžete potkat na svazích Ještědu v jakémkoli ročním období a v jakoukoli denní hodinu.
Když jsme konečně dofuněli až na vrchol a stanuli tváří v tvář opuštěnému Marťanovi, mohli jsme se zaregistrovat na startu u pořadatelů a vyrazit po hřebení směrem na Rašovku a Javorník.
Trasa tedy vedla z Ještědu po modré a následně červené značce na Pláně pod Ještědem, a pak pokračovala po modré dál po Hlubockém hřbetu k Šámalům a na Rašovku. Těstě před Rašovkou jsme to trošku popletli, neboť jsme prostě šli kam nás nohy nesly... ale kdybychom byli pozornější a odbočili se značkou, nikdy bychom nedošli na krásnou pampeliškovou louku s výhledem na Javorník.
Marťan na Ještědu
Pampelišková louka na Rašovskou. Kopec vlevo je Javorník.
Z vrchu Javorníku, na jehož vrcholu stojí opravdu obří Obří sud, jsme pokračovali po modré do Záskalí.
Původní obří sud byl na Javorníku postaven v roce 1899. Byla to stavba v podobě velikého sudu sloužící jako hospoda a chata pro turisty. Později k němu byla vystavěna i dřevěná rozhledna. Unikátní stavba však v roce 1974 lehla popelem a obnovena byla teprve v době nedávné. V našem kraji se pak nachází ještě jeden obří sud, a to u Lázní Libverda v Jizerských horách, který byl vystavěn až v roce 1931 po vzoru sudu na Javorníku.
A ze Záskalí po červené do Hodkovic nad Mohelkou, kde končila první 15 km etapa. Postihla mě tady trošku taková krize, moje rozmazlené kancelářské nohy to přestalo bavit a ke všemu přechod přes Hodkovice je odpornost sama. Vymotat se přes křižovatky velmi rušných silnic je dost hrůzostrašný zážitek. Nicméně moc dobře vím, že jediné, co pomáhá, když klesáte na mysli, je jít dál. A nakonec mě zachránil (tehdy poprvé) asi desetiletý kluk. Chápete to? Ten kluk se vydal s rodiči na cestu dlouhou 40 km, stejně jako my dospěláci! Ten kluk běhal, skákal, veselil se. Nefňukal. Ten kluk nás nakonec předběhnul (my se váleli pod stromy na první kontrole u skal Kvočen za Hodkovicemi a oni šli dál).
Na Frýdštejn to už bylo kousek. Zřícenina hradu ze 14. století byla právě dobývána množstvím turistů. Nutno dodat, že hrad jim raději otevřel bránu a vpustil je dovnitř dobrovolně. Krátká sváča a my frčíme dál po červené romantickou skalnatou krajinou až k hradu Vranov na Malé Skále. Řekla bych, že útok na Vranov byl ještě mohutnější a hrad neměl šanci náporu zvědavců odolat. Raději se také dobrovolně poddal. Byl už čas něco sníst, ale vůbec se nám nechtělo jíst na tak exponovaných místech, nebo někde u silnice. A tak jsme to odložili ještě až za Malou Skálu. Tam byla u studánky další kontrola.
Nad Prosečí cestou z Ještěda, kde stávalo sousoší sv. Josefa, nutí poutníka zastavit kamenný stůl.
Oběd tak byl až při cestě do Koberov. Tam v jednom místě modrá značka procházela pěšinou kolem roztomilé chaloupky a byl tam takový travnatý plácek u lesíka... Musím říct, že z Koberov se mi to už fakt táhlo. Jednak jsem už samozřejmě těch 30 km, které byly za námi pociťovala, jednak už byl vidět i Kozákov - náš cíl - a pořád vypadal nedostižně! A tak jsem se tak nějak táhla po Hamštejnském hřbetu pořád dál a dál. Cílový výstup na Kozákov byl fakt něco. Ačkoli za normálních okolností to člověku nemůže dát až takovou práci, teď jsem nechápala, jak může být ten pitomý kopec tak vysoký. A v tom mě zachránil můj desetiletý hrdina podruhé. Dost mi vrtalo hlavou, jestli to dokončí a dojde. A zatímco já pomalu zdolávala poslední metry před vrcholem, on si to celý rozzářený štrádoval oproti v čele svého doprovdu s nanukem v ruce. Slibovala jsem, že jestli to dojde, tak si před ním kleknu, ale upřímně, kdybych to udělala, už bych se nezvedla.
Ty klučíku, kdybys to náhodou četl (nebo někdo z tvé družiny), věř, že jsi pro mě největší hrdina všech dob a že jsi to byl ty, kdo mě nakonec dovedl do cíle, aniž bych propadla záchvatu šílenství.
Podrobně můžete trasu prozkoumat přímo na Mapách.cz, třeba vás inspiruje k výletu.
Šipka ukazuje na Ještěd... tak přesně takhle daleko vypadal z Kozákova. A přesně tam jsme ráno začínali. Řeknu vám - tenhle výhled, to byl pocit k nezaplacení.
Na Kozákově, tam bylo hej. Přišlo cílové pivo, cílová svačina, cílové foto, cílová radost, cílové šílenství. Ale ta cesta dolů, ty poslední kilometry do Železného Brodu! Rozhodně se nedá říct, že by to byla nějaké euforie, spíš fakt setrvačnost a nastavení mozku do úsporného režimu.
Na Kozákově jsem zapomněla, jak se správně drží pivo. :-D (foto P. Ozogán)
Avšak došla jsem do cíle, na nádraží a nakonec až domů, protože zrovna nejelo emhádéčko.
Tak to byla naše krásná cesta od hory k hoře pestrou krajinou.
A na samý závěr dovoluji si sdílet s vámi video, které myslím netřeba komentovat... ta cílová radost z něj přímo prýská.
