Fujavice botanická

Další víkend v Olomouci. Padla na mě úzkost. Míša odjela do Prahy na dva dny a Terka domů. Jak malý byl ten zpropadený pokoj a jak osamocen... ale ještě žiju. Míša se navrátila, tak jsme vyrazily na další objevnou plavbu.

Nevím jak kde, ale tady už dobré tři dny fučí. Ráno je vymetaná obloha, sluníčko se snaží o letní teploty - pak začne fučet meluzína v odvětrávacích trubkách ve sprchách, přijdou mráčky (Ty mráčky! Tak krásné...) a večer je už ale sakra zima.

Zpět k expedici s cílem botanická zahrada. A bylo to duši povznášející, protože leccos kvetlo a leccos vonělo. A na to, že Míša nemá ráda botanky, to dopadlo jako kdybyste byli v oáze na poušti.

---

Schody schůdečky. Moc se mi líbily...

Neuvěřitelně růžová... a s tím modrým nebem. Možná kýč, možná...

Pokroucená líska. Podivný strom a vedle něj byla lavička. Škoda, že tak foukalo, bylo by to pěkné posezení.

Zkusit jak zní dřevo...

Čemřice, leč bohužel nám ta naše první do sbírky letos vymrzla... tak jsem mamce udělala alespoň několik fotek. A pro vás taky jednu :)

Jaro bez narcisů není jarem. A tady jich kvetlo nepočitatelně druhů... Ještě se tam půjdu podívat za pár týdnů na tulipány, teď ještě nekvetly, ale bude to mňamka.

Rozkvetlé a hravé dny všem

Nedělní Chomoutov

Když nám začalo v sobotu večer hrabat, řekla jsem: "Zítra jedeme do Chomoutova."

"A co tam budeme dělat"

"Procházet se."

"Ty seš blázen."

"Nekecej a prostě jedeme."

Nervy mé drahé spolubydlící to nevydržely a už klape do vyhledávače CHOMOUTOV. A co našla se dozvíte za okamžik.

---

Hned na začátku naší cesty kolem Chomoutovského jezera nás uvítal párek rozzuřených labutí, respektive svou zuřivost projevoval pouze tento gentleman. Připlaval k nám rychlostí torpéda a syčel jako sto parních lokomotiv. Tak jsem velela ústup, přeci jenom jsme teprve na začátku a chceme ještě něco zažít.

Cesta (jestli to tedy vůbec byla cesta) pokračovala podmáčenou loukou kolem

nekonečných rákosin.

Bylo neuvěřitelné vedro a rackové dělali kravál vzlétajícího letadla.

Každou chvilku se dalo odbočit až na úplný břeh jezera a podívat se průzory mezi pobřežním porostem na vodní plochu...

ten krásný klid.

Naše kroky vedly pořád podél vody, kolem mnoha rybářů. Zajímalo by mě, jestli je pravda, že se nesmí dělat hluk, aby se nevyplašily ryby... jeden pan rybář tam měl totiž puštěné rádio.

Ještě tu nezaznělo, že jezero je přírodní rezervace a součást CHKO Litovelské Pomoraví. A tak jsou tu chráněné zátočinky, kde se nesmí ani rybařit. Tam pak sedí jeřábi a všude je tak divoko, že je to až s podivem.

Podél břehů je spousta veselých naplavenin, které vypadají zakonzervovaně... jako žížaly v lihu.

Na rozloučenou jedno pápěříčko. :) Žijte blaze a jezděte na výlety do neznámých končin.

---

Fjodor Michajlovič Dostojevskij - Bílé noci

Už před drahnou dobou jsem si koupila antikvariátní útlou knížečku za útlou cenu. A protože mě právě v tomto okamžiku začalo štvát to hnusné odborno vznášející se kolem mého stolu, rozhodla jsem se ze své paměti vyšťárat něco o ději.

Bílé noci jsou krátkou novelou z počátků Dostojevského tvorby, jsou příběhem typicky snílkovským. (Pokud chcete vědět něco víc o symbolech, motivech a vývoji celého díla Dostojevského, doporučuji Františka Kautmana a jeho knihu Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Věčný problém člověka. Luxusní počteníčko...)

---

Mladík žijící o samotě v malém petrohradském bytě je velice zvláštní povahy. Celé dny chodí ulicemi a ve svých myšlenkách hovoří s domy, ulicemi, lidmi. Zná všechny a všechno. V létě začíná být mrzutý - všichni mu odjedou na letní byt a ulice jsou náhle pusté, jen ty domy stále stojí na svém místě.

Jednou k večeru stojí u Něvy a sleduje její tok, když uvidí dívku. Plačící dívku, která, když ho zpozorovala, dala se na útěk. Nevěda proč, pustí se za ní.

Díky prozřetelnosti náhody se mu podaří dát s ní do řeči. (Jaká to situace! Vždyť nikdy s nikým nemluví!).

Dívka po chvíli začne podivínskému mladíkovi důvěřovat, a tak mu dovolí, aby se spolu každý večer scházeli na lavičce nedaleko jejího domu, kde bydlí s babičkou, která ji drží v absolutní izolaci.

Jmenuje se Nastěnka, je citlivá, vznětlivá a žije v rozporu reality života s babičkou a snu o báječném životě. Od doby, kdy její velká láska (totiž původně nájemník babičky) odjela, má domov za vězení. Čeká na snoubence už celý rok a díky tomu, že mladík je vnímavý a v podstatě tak nemotorně nesmělý vypraví mu po čtyři bílé noci svůj příběh. I on vypráví o svém životě.

Mezi dvěma mladými lidmi vznikne láska, sní svůj společný budoucí život a všechny ty oblačné zámky jsou tak krásné, že je ani jeden nechce opusit...

Ovšem nastal den, kdy se Nastěnky milý má vrátit. A on se vrátil. Nastěnka se náhle musí rozhodnout - neskutečné snění nebo skutečný život se svým snoubencem? Odchází se snoubencem...